Syndrom Mony Lisy

S označením syndrom Mony Lisy přišla poprvé Ute Ehrhardt a tento pojem se pomalu dostává do povědomí odborníků i laické veřejnosti.
Označuje ženy, které jsou za všech okolností „hodné“ a popírají své potřeby a touhy ve prospěch druhých. „Onu mentalitu sebebrzdění a sebepopírání označuji jako syndrom
Mony Lisy,“ vysvětluje Ute Ehrhardt. „Mony Lisy proto, že její záhadný úsměv pro mě představuje symbol ženské podřízenosti. Pokud jste někdy chvíli postáli před obrazem Mony Lisy v Louvru, pravděpodobně jste vnímali melancholii a smutek jejího úsměvu. To je určitě jeden z důvodů, proč je ten obraz tak známý. Ve mně vyvolává spíš nechuť než obdiv. Dlouho mi nebylo jasné, odkud mé podráždění pramení, až jsem v úsměvu Mony Lisy poznala to, co jsem tak často viděla u žen při terapii: neklamný signál rezignace na sebe samu. I když je partner ponižoval, zraňoval nebo s nimi špatně zacházel, ulpíval na jejich obličeji zoufalý úsměv,“ popisuje
autorka slavného bestselleru.
Dost možná, že nějakou Monu Lisu znáte i vy. Kamarádka, sousedka či kolegyně, ke které cítíte rozporuplné pocity – na jednu stranu obdivujete její laskavost a obětavost, zároveň vás
ale dráždí její podřízenost a sebezapření. „Jak si jen může to všechno, co se jí děje, nechat líbit?“ divíte se.
„Martina je moje dobrá kamarádka. Když mi ale po večerech volá a brečí do telefonu, že ji manžel zase nechal samotnou doma a šel na tenis, zatímco ona neví, kam dřív skočit –
jestli dřív uklízet, vařit, psát s dětmi úkoly, nebo šít pro tchyni závěsy –, nedokážu se udržet. Už tisíckrát jsem jí radila, aby na manžela zatlačila a donutila ho vzít na sebe část práce
a tchyni poslala do háje namísto věčného posluhování. O tom Marťa ale nechce ani slyšet. Takže před oběma předstírá, že je všechno v nejlepším pořádku, a o samotě pak doma brečí do polštáře,“ vypráví o své dlouholeté přítelkyni šestatřicetiletá Petra.
Hodné holky
Přesvědčení, že ženy by měly být „hodné“ a obětavé, si mnohé z nás přinášejí z rodného hnízda. Dostaly je od svých matek věnem, jako zlatou radu na zaručeně šťastné a spokojené manželství. „Hlavně buď hodná a milá, nabručenou fúrii doma nikdo nechce.“ „Každý muž chce mít doma uklizeno a navařeno.“ „Žena by měla být skromná.“ „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ „Musíme myslet na druhé.“ „Když nebudeš hodná, nikdo tě nebude mít rád.“
Podobné rady už pravděpodobně někdy byly uštědřeny každé z nás. Nemůžeme se pak divit, že si je některé z nás
vezmou k srdci a promění se v Monu Lisu s vlídným úsměvem na půvabné tváři, avšak s rozpukaným srdcem uvnitř.
Povaha „hodné holky“, která nikdy nic nechce, také přináší určité skryté výhody. Tou hlavní je přenesení zodpovědnosti na druhé. „Hodná holka“ může vždycky prohlásit „to já ne“, „já nic nechtěla“ nebo „dělala jsem jen to, co jste chtěli“ a být tak
„z obliga“, když věci nevycházejí tak, jak se čekalo.
„Na chvilku sama sebou Vidíte v Moně Lise samu sebe? Říkáte si, že to přece jinak nejde? Běží vám hlavou celá řada „ale“? Dovolte si zažít jinou realitu alespoň ve své hlavě. Uvidíte, jaké pocity vám přinese. Najděte si pro sebe dostatek času a místo, kde vás nikdo nebude rušit. Nyní se můžete vydat do světa paralelní reality. Zavřete oči (po přečtení instrukce), uvolněte se a na chvilku se soustřeďte na svůj dech. Představte si nějakou nedávnou situaci, kdy vám někdo ublížil nebo udělal něco jiného, co vás bolelo, a vy jste své pocity nijak očividně nevyjádřila. Udělejte to nyní ve své představě. Vše zůstane jen ve vaší hlavě, nikdo ze zúčastněných se o vašem počínání nedozví. Dovolte si naplno prožít to, co v běžné realitě potlačujete. Nechte svoje imaginativní já, aby se projevilo tak, jak cítí a potřebuje. Sledujte, co se bude dít. Až budete mít pocit, že se situace uklidnila a vzduch se pročistil, otevřete oči. Jaké to bylo?“
Na druhou stranu má tento postoj i svou stinnou stránku. Cenou za „trvalou bezúhonnost“ je absolutní zapření sebe, nežití vlastního života a sebeobětování se namísto žití. Některé ženy se syndromem Mony Lisy si tyto ztráty uvědomujía propadají úzkostem nebo depresi.
Jiné myšlenky na ně potlačují, a tak se nespokojená duše ozývá prostřednictvím těla. „Léta jsem trpěla bolestmi žlučníku. Prodělala jsem několik těžkých záchvatů a nakonec skončila na operačním sále. Tehdy jsem se od jedné spolupracovnice doslechla cosi o psychosomatických souvislostech některých onemocnění, mezi nimi právě i žlučníku. Začala jsem se o tuto problematiku více zajímat a relativně brzy jsem prozřela. Došla mi jasná souvislost mezi mou předchozí rolí pasivní oběti, nevyjadřovaným hněvem a potížemi se žlučníkem. Řečeno lidovou mluvou, nechala jsem
si hýbat žlučí, dokud můj žlučník nezkolaboval,“ svěřuje se padesátiletá advokátka Milada.
To, že popírání pocitů může vést ke zdravotním komplikacím, už prokázala řada kvalitních výzkumů a málokdo o tomto mechanismu pochybuje.