Tělo je nástroj
Když zhubnu pět kilo, můj život se změní,“ myslela jsem si ve svých devatenácti, když jsem chodila do prváku na vysoké. „Budu sebevědomější, začnou se se mnou přátelit ti nejzajímavější lidi, začnu s někým chodit, přestanu se pořád stydět.“
O prázdninách jsem opravdu zhubla s pomocí drastického dietního režimu. A první den ve škole jsem si užívala komplimenty od spolužáků. Už během prvního týdne jsem ale zjistila, že dodržovat i nadále svou dietu a přitom chodit od rána do večera na přednášky a semináře je dost vyčerpávající. Tak jsem o víkendu doma vyplenila ledničku. V neděli večer jsem se nenáviděla a od pondělí jsem zase najela na přísnější režim.
Tohle kolečko jsem ještě několikrát zopakovala. Shozená kila se mi udržet nepodařilo, což jsem pochopitelně připisovala své slabé vůli. Stále jsem ale věřila tomu, že zhubnout znamená získat klíč ke všem věcem, které mi tenkrát v životě chyběly: k přátelství, k lásce, sebevědomí, zkrátka ke šťastnějšímu životu obecně. Už tenkrát jsem znala slogan „mějte ráda své tělo“. Ale pro sebe jsem si ho překládala jako „měj ráda své tělo, až…“
Teprve o dost let později (o kolik, to se mi ani nechce přiznávat) jsem pochopila, že naše tělo opravdu má schopnost změnit náš život k lepšímu nebo k horšímu. Jenže jinak, než jsem si myslela. Negativní vztah k vlastnímu tělu je jako toxický odpad vypuštěný do rybníka. Není na první pohled vidět. Lidé okolo vás se nemusejí dozvědět, jak moc svoje tělo nenávidíte. Ale ryby v rybníce umřou, pak shnije rákosí, začnou usychat stromy na břehu rybníka… Je to zkrátka jed, který prosakuje do mnoha oblastí života. Ovlivňuje, co si ráno vezmete na sebe, omezuje vaše chování při práci i zábavě, mění váš přístup k jiným ženám, protože se s nimi bez přestání porovnáváte, a samozřejmě i k mužům. Všechno, co děláte, filtrujete přes otázku: Může si to tak tlustá/vyčouhlá/nosatá (doplňte podle libosti) osoba jako já dovolit?
Jak tento vztah změnit, aniž bychom změnili tělo samotné?
DÍVEJTE SE ZEVNITŘ
Jeden ze způsobů popsala ve své přednášce na konferenci TED americká psycholožka Amy Cuddy. Nejprve vyzvala publikum: „Ráda bych vás požádala, abyste zkontrolovali své tělo a to, co s ním právě teď děláte. Kolik z vás se tak nějak choulí do sebe? Možná že se hrbíte, máte nohu přes nohu, možná že se držíte za kotníky anebo máte takhle založené ruce. Jak se při tom cítíte?“ Následně hovořila o svém výzkumu, který ukázal, že způsob, jak sedíme a stojíme, ovlivňuje nejen to, jak nás vidí ostatní – jako unavené lúzry, nebo naopak sebevědomé lidi plné energie – ale i to, jak se cítíme my sami. Naše tělo doslova ovlivňuje naši mysl. Není to tedy jenom kus hmoty určený k tomu, aby ji ostatní pozorovali a hodnotili. Je to doslova nástroj, skrze který se odehrává náš život, přijímač, jenž nám zprostředkuje nejrůznější smyslové zážitky – chuť horké kávy, dotek horkého písku na chodidlech na pláži, vůni linoucí se z pekařství…
Nemusíme ke svému tělu přistupovat „zvenčí“, jako k objektu, na němž nás zajímá především vzhled a rozměry jednotlivých částí, které je potřeba vycepovat, aby se vešly do pomyslných škatulek. Žijeme přece uvnitř těla, nikoli mimo ně! Daleko přirozenější tedy je podívat se na něj zevnitř.
„Buďte vnímavější k tomu, co vaše tělo prožívá v nejrůznějších emočních situacích. Máte například ztuhlá ramena, když cítíte, že se blíží nějaký konflikt? Zatínáte mimoděk pěst, když nad něčím přemýšlíte? Co se stane, když tuto část těla zkusíte vědomě uvolnit?“ navrhuje psychoterapeutka Ellen Mahoney. „Mimochodem, tahle vědomá pozornost věnovaná vlastnímu tělu vám pomůže také lépe identifikovat pocity hladu nebo sytosti, takže se snadněji vyhnete přejídání ze stresu. Když o své tělo pečujete, například ho krémujete nebo jdete na pedikúru, myslete na to, že to děláte pro něj, aby se cítilo příjemně. Nikoli proto, aby vypadalo přijatelně v očích jiných lidí.“
Součástí této péče o své tělo je také pohyb. A tím nemyslíme dřinu v posilovně, prováděnou z povinnosti, abychom si mohli odškrtnout počet spálených kalorií nebo kilometrů uběhnutých na pásu, ale rozmanitý pohyb, který tělu skutečně přináší radost. První motivací ke cvičení tedy vůbec nemusí být touha změnit své tělo, ale změnit svůj pocit, který z něj máme. „Když se hýbete, je daleko těžší svoje tělo nenávidět. Při sportu zažijete radost z toho, že můžete svému tělu důvěřovat, vědomí, že všechny svaly v něm nádherně fungují. Nejde jen o to, udržet tělo zdravé, ale zažít stav mysli, kdy jste s ním v dokonalém souznění,“ dodává Ellen Mahoney.
MLUVTE SE SEBOU JINAK
Psychologové dokázali, že negativní informace, které dostáváme, na nás působí až pětkrát silněji než ty pozitivní. A to včetně informací, jež si poskytujeme my sami. Takže když se budete na večírku neustále pozorovat v zrcadle, jestli náhodou nemáte v těch šatech moc vystouplé břicho, nejspíš si neužijete potěšení ze svých bohatých dlouhých vlasů nebo z toho, jak máte hezké štíhlé nohy. Samozřejmě, „mějte ráda sama sebe“ a „myslete pozitivně“ jsou klišé a nesplnitelné úkoly, které stěží můžete začít dělat na povel. Ale s trochou pozornosti věnovanou svým myšlenkám se můžete přinejmenším vyvarovat opaku, tedy přestat se neustále peskovat.
Pozorujte své negativní myšlenky týkající se vašeho těla. Kdy se objevují, v jakých situacích se nejčastěji vynořují? Jsou logické? Kdo je ve vaší hlavě říká? Jak ten vnitřní kritik vypadá? Neopakuje náhodou něco, co kdysi náhodou utrousili vaši rodiče nebo spolužačky? Možná že ten kritický hlas nemůžete umlčet, ale můžete si připomenout, čím opravdu je: hlasem vaší nejistoty a pochybností, nikoli neomylným hlasatelem objektivní pravdy.
Úlevu vám přinese i to, když se přestaneme porovnávat, ať už s celebritami v médiích, anebo se svými přáteli. To první vám způsobí jedině depresi (ve srovnání s fotkou v časopise, která byla vybrána jako nejzdařilejší ze třiceti jiných fotek, nikdy nemůžete vyhrát), to druhé buď depresi, anebo naopak zlomyslnou radost, kterou nemůžete s nikým sdílet. Přiznala byste snad své kamarádce, jak vás potěšilo, že přibrala deset kilo, takže je teď tlustší než vy? Mimochodem, sklon neustále se porovnávat s jinými lidmi má asi 52 procent žen s negativní představou o vlastním těle, ale pouhá 4 procenta z těch, které se ve své kůži cítí dobře.
JÍDLO JE PALIVO
„Nesnažte se ani tak změnit svůj způsob stravování jako spíš svůj vztah k jídlu obecně,“ říká výživová poradkyně Alice Domar a vysvětluje: „Jíst potřebujete. Jídlo není v první řadě odměna, útěcha, nebo zdroj pocitů viny – i když tím vším se samozřejmě často může stát. Prostřednictvím jídla můžete zahánět stres, utišovat hněv nebo dávat najevo svůj nesouhlas. Na prvním místě to je ale zdroj energie pro vaše tělo a podle toho o něm také zkuste přemýšlet. Nemyslete na to, jak tahle jedna porce lasagní nebo tacos změní vaši postavu. Soustřeďte se na to, aby se vaše tělo po jídle uvnitř cítilo dobře.“ Pro jídlo platí totéž co pro cvičení – když se najíte dobře a zdravě, je daleko méně pravděpodobné, že se vzápětí budete zmítat v pocitech nepřátelství k vlastnímu tělu.
Na rozdíl od cvičení si ovšem komplikovaný vztah k jídlu často neseme už z nejútlejšího dětství. „Přemýšlejte o tom, jaké poselství o vztahu k jídlu vám vysílala vaše matka. Vařila a jedla ráda? Nebo počítala každou kalorii? Bylo pro ni jídlo způsobem, jak sdílet lásku? Nebo prostřednictvím jídla dávala najevo napětí? Snažte se oddělit to, co vám předala matka, od toho, co je opravdu vaše,“ navrhuje Alice Domar.
Pro lidi, kteří se snaží nějakým způsobem kontrolovat svoje stravování, se jídlo často stane něčím, co je odděluje od společenského života: v restauraci si nemají co objednat, nemohou jít na oběd s kolegy, neochutnají koláč, který upekla sousedka, z nedělního oběda u partnerových rodičů se stane nepřekonatelný problém. Uvolněnější přístup vám pomůže znovu objevit jídlo jako stmelující moment, který nám pomáhá přiblížit se jiným lidem.
KONEC PŘEDSEVZETÍ
„Letos poprvé za velmi dlouhou dobu jsem si nedala ŽÁDNÉ předsevzetí změnit, jak vypadá mé tělo,“ napsala na Nový rok na svůj Facebook cvičitelka Molly Galbraith. Připojila svou fotku v bikinách s následujícím textem: „Tohle je moje tělo. (…) Tohle tělo miluje bílkoviny a zeleninu a sýr a zmrzlinu. Tohle tělo miluje posilování i spánek. Tohle tělo bylo týráno jídlem z fastfoodů, dlouhým ponocováním a stresem. Tohle tělo se dopracovalo téměř ke štíhlosti a prosilo o slitování, když mu diagnostikovali poruchu štítné žlázy a hormonální nerovnováhu. Tohle tělo bylo označováno za moc tlusté, moc hubené, moc mužské, moc silné, moc slabé, moc velké, moc tenké… během jednoho jediného týdne. Vydala jsem příliš mnoho času i energie na to, aby tohle tělo vypadalo jinak.“ Svůj text, který během pár dnů získal širokou odezvu a nasbíral na 150 tisíc „lajků“, uzavřela slovy: „Dnes tohle tělo miluje a opatruje jediná osoba, na jejímž názoru opravdu záleží – já. Nečekala jsem, že tenhle druh svobody někdy zažiju, a je to opravdu nádherný pocit.“
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
