Umění selhat - naučte se čelit strachu

Typická situace: celý týden se poctivě připravujete na referát, místo fanfár ale skončíte s šílenou ostudou, pocitem losera a slibem sami sobě, že veřejně už nikdy nevystoupíte. Trauma z mládí pak „sešrotuje“ vaše podvědomí způsobem, že později si nedovolíte požádat o zvýšení platu, skončit nefunkční vztah nebo se jen vrhnout do běhání. Přesvědčení, že selhání máte vrozené, vítězí na plné čáře.

Z výzkumů starých více než půlku století přitom plyne, že umlčení vnitřního sabotéra je prvním předpokladem úspěchu. Psycholog Stanfordské univerzity John Atkinson tehdy při experimentech s dětmi zjistil, že lidé se dělí na dva tábory – první se koncentrují na získání odměny a k výzvám přistupují s potřebou úspěchu, druzí naopak věnují pozornost svému zdánlivě nevyhnutelnému selhání, aby se vyhnuli veřejnému ponížení. Podvědomě pak dělají zcela nesmyslné chyby nebo své strachy maskují natolik vysokou laťkou, že její zdárné překonání se může povést jen bohům. A k těm, jak si okolí ráčí všimnout, mají daleko.

Skutečně úspěšní lidé si na bohy nehráli. Třeba jeden z nejlepších basketbalistů světa, Michael Jordan, dostal ze středoškolského týmu padáka, jelikož trenér nevěřil, že mladík má pro hru dostatek schopností. Ťafku museli v mládí spolknout i milionáři Warren Buffett a Richard Branson – prvního nepřijali na Harvard, druhého vyhodili už na střední škole. Stačilo tehdy uvěřit, že na úspěch nejsou stavění, a jejich jméno by zajímalo jenom poštovní doručovatelku.

Strach ze selhání přitom zažíváme všichni: bojíme se vyzkoušet novou aktivitu, která nás nutí změnit staré vzorce myšlení a něco se naučit, jindy nás vnitřní sabotér zaměstná prokrastinací, občas nás sužují pocity nedostatečnosti a v horším případě urputný perfekcionismus. A ten vede k tomu, že věci, které brilantně neovládáme, raději předem odpískáme. Život si tím ale neulehčíme. Zkuste raději pomocí následujících tipů svému strachu vědomě čelit.

CESTA JE CÍL

Projít život bez jediného karambolu je prostě nemožné. Každý ho zažil a zcela určitě ještě zažije. Jak se k němu postavíme, je ale na nás. Nezdar může znamenat konec světa nebo příležitost se něco naučit. O sobě, přátelství, o životě. A tyhle lekce se platí zlatem. „Bez nich bychom totiž pouze opakovali staré chyby. Měli bychom si tak v první řadě říct, že nejsme andělé, a přestože děláme chyby, je to v pořádku. Stále jsme dobří lidé,“ doporučuje psycholožka Květa Hrbková.

CO JE SKUTEČNĚ VAŠE...

Pokud si přiznáte, že touha vyniknout jako světová modelka nebo šéf nadnárodní firmy jsou jen zástěrkou, která maskuje váš strach ze selhání, udělali jste první krok vpřed. Teprve teď si můžete s klidnou hlavou rozmyslet, co vás skutečně motivuje a jaké hodnoty jsou pro vás důležité. A právě na nich postavíte své konkrétní a realistické cíle.

VYSNĚTE SI ŽIVOT – DO DETAILU

K tomu se podle psychologů nejlépe hodí vizualizace. Představte si do posledního detailu, jak by měl vypadat v ideálním případě váš život za deset let. Co budete dělat den za dnem, kde a s kým? Potom si svůj život představte za pět let a rozmyslete si, co je do té doby třeba udělat pro to, abyste naplnili svou desetiletou vizi. Stejně pokračujte s perspektivou dvou let – co je během dvou let důležité k dosažení pětileté vize? Následuje jeden rok, šest měsíců, tři měsíce, měsíc a týden. Co uděláte zítra, abyste dosáhli svého týdenního cíle?

ZAPRACUJTE NA SEBEVĚDOMÍ

Příliš vysoké cíle vedou k selhání. A selhání znamená pocit nedostatečnosti a ránu vašemu sebevědomí. Dávejte si proto na začátku malé, a přitom přiměřeně náročné cíle. Právě ty jsou vzpruhou pro váš pocit sebehodnoty. Chcete-li po novém šéfovi, aby vás povýšil, a už při myšlence na rozhovor vám na čele vyvstanou kapky potu, naplánujte si pro začátek návštěvu jeho kanceláře s cílem se vzájemně poznat a představit. Nekoncentrujte se přitom na to, co je finálním cílem setkání. Důležité je v tuto chvíli zvládnout váš malý cíl.

PO KRIZI SE OHLÉDNĚTE

Je to tady – neuspěli jste, a to bolí. Místo výmluv, proč se tak stalo, k sobě buďte upřímní. Postavili jste si cíl tak vysoko, že jeho dosažení bylo nereálné, nebo jste jednoduše neudělali vše, co jste mohli? Možná vás bude inspirovat příběh o krizi, která má podobenství v následující situaci: Na nebi letí pták, když vtom se proti němu objeví skála. Pták začne zmatkovat ve strachu, že se o skálu zabije. V posledním okamžiku si všimne, že uprostřed je průsmyk, kterým proletí a zachrání si život.

„Zatímco Evropané si krizi odškrtnou, zaradují se, že prolétli a jedou dál, východní filozofie radí něco jiného: sednout si stejně jako pták na strom, porovnat si peří, ohlédnout se a zjistit, co se to vlastně stalo, k čemu to bylo a co se tam člověk naučil. A to je velmi důležité – nebrat selhání jako tragédii, ale odrazový můstek k tomu, abychom příště situaci zvládli,“ radí Květa Hrbková.

SEBECHVÁLA NESMRDÍ

Stejný význam jako zvládnout selhání má umění se pochválit. Což platí hlavně pro perfekcionisty, kteří jsou zahlceni prací, a jakmile skončí jeden úkol, vrhají se do dalšího. „Takový člověk má třeba tak vysokou laťku, že ačkoli mu ostatní tleskají, on se svým výkonem nikdy není spokojen. Zvládnutí úkolu ho stojí tolik energie, že výsledek si neužije. Tím se ochuzuje o radost, kterou cítíme, když se nám něco povede, a tudíž sílu jít dál,“ dodává psycholožka. Co doporučuje?

„Naplánujte si čas nejen pracovní, ale i osobní, kdy budete odpočívat, vzdělávat se nebo se věnovat blízkým. Náš svět je totiž strukturovaný a rovnováha v životě znamená síly rozvrstvit. Jinak budete příliš zranitelní a hrozí vám vyhoření.“

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.