Úžasné účinky meditace
Občas mě u školy odchytí známá a s bolestným výrazem mi sdělí: „Dneska se musím dotlačit k meditaci.“ Vypadá přitom tak zoufale, že jen soucitně ztuhnu a utvrdím se v tom, že meditování není nic pro mě. Mít šest dní v týdnu stres navíc z toho, že se mi nepodařilo do denního programu pracující matky narvat „lážo plážo“ hodinku uvolněného meditování? Na to já nemám, tvrdila jsem. Tedy aspoň do chvíle, než jsem se začetla do průzkumů Dr. Herberta Bensona o tom, jak meditace pomáhá pacientům s vysokým tlakem, cukrovkou, migrénami, artrózou, se srdečním onemocněním…
Vědci jsou schopni empiricky změřit změny na mozku způsobené pravidelným meditováním. Vzhledem k tomu, že se jeho blahodárnými účinky zabývají cíleně od šedesátých let, mají v rukou nesmírně přesvědčivé důkazy. Jak je tedy možné, že ani Američani, kteří se racionálně dokázali vzdát závislosti na cigaretách, nepropadli zázračně prospěšné meditaci? Hlavní důvod je stejně banální jako ten můj. Dá se s tím tedy něco dělat, najít praktické řešení bez toho, že by člověk musel odejít do kláštera?
NEMUSÍ TO BÝT HODINA ANI KAŽDÝ DEN
Donedávna se obecně (ale i mezi odborníky) mělo za to, že aby meditace mohla mít prokazatelně blahodárný vliv, potřebujeme se odpojovat aspoň šestkrát do týdne, hodinu denně, a to po dobu nejméně osmi týdnů. Ale ukazuje se, že pozitivní změny přináší i nepravidelné meditování – párkrát do týdne, a to už při dvaceti pěti minutách. (Univerzitní vědci – nenapíšou půl hodiny nebo dvacet minut, ne, oni naměřili dvacet pět.) Zajela jsem si pro praktickou radu za odbornicí na meditaci, kterou mi doporučili spokojení klienti. Do romantického mlýna v Novém Hobzí za ní jezdí z celé republiky.
„Slovo meditace nemám ráda,“ přivítala mě Marta Kosová. Hezká blondýnka mě hned ve dveřích vykolejila tím, že vypadá sotva na čtyřicet, i když je tu už půl století. Svěřila jsem se, že mě odpuzuje představa navléknout se do sportovního, zapálit si svíčky a říct si: Tak teď. Když meditovat, tak snad raději jako známá sochařka, která, když všichni v noci (konečně) zalehnou, si mentálně rozplánuje dlažbu v kuchyni, pak ji mechanicky rejžákem sjíždí – „medituje“ jednu dlažku za druhou…
„Jsem určitě pro, pustit mozek do jiné hladiny, zaměřit pozornost, můžete u rejžáku nebo na zahradě. Já sama se nikdy nerozhodnu: Tak a teď budu meditovat. Pustím si hudbu, která se mi líbí… Člověk se naučí dostat se do stavu, kdy pozornost netěká.“ Marta Kosová mi potvrdila, že pokud chce mít člověk s meditací úspěch, musí si najít vlastní způsob.
JEDEN KROK VPŘED, DVA ZPÁTKY
Nabitá inspirací jsem se rozhodla, že meditování už nebudu odkládat. Zaparkovala jsem před chalupou, z ní jako na zavolanou vyšly moje děti, že míří na procházku. Jaká skvostná náhoda, řekla jsem si a nasměrovala je do staré modřínové zámecké aleje, krásné a tiché – hotová přírodní katedrála. Ideální příležitost předvést dychtivému čtenáři, jak na to. Vždyť právě chůze se doporučuje meditujícím začátečníkům jako ten nejpřirozenější způsob naladit se do správného stavu.
Můj mladší začal najednou pofňukávat, že souhlasil s krátkou procházkou a najednou se z ní klube dlouhá. Moje zavilé odhodlání nedat se vyvést z meditativní míry nakonec skončilo tím, že syn řval jako na lesy a náhodní kolemjdoucí se za námi rozpačitě otáčeli. Mně mezitím zlostí naskákaly pupínky a musela jsem se soustředit, abych nevypustila z úst nepublikovatelné…
Básník Josif Brodskij mi popisoval, jak se pomocí meditace odpojoval, když ho mučili nohsledi KGB, a pomocí odpojování je vytáčel k nepříčetnosti, protože takto dokázal snést jakoukoli bolest. Já jsem zatím jenom celé vesnici předvedla, odkud se bere nesnesitelná tvrdohlavost mého potomka. Co říká na můj první pokus žena, která ostatní k meditaci vede?
„Pracovala jsem taky ve školce, a tam jsem se naučila věci přijímat. Je totiž velký rozdíl v tom, jestli si chcete udělat klid, nebo jestli ho chcete někomu způsobit.“ Zatvářím se zkroušeně, ale Marta Kosová mě utěšuje: „Nemůžete být v permanentním klidu, pokud pořád nemeditujete jako mnich. Ale v tom případě se vymeditujete z normálního života. Jde o to, nemlátit se ode zdi ke zdi. Naučit se na chvíli se zastavit, nespěchat.“
A NAJEDNOU…
Nemusíme si hned zapalovat šest svíček, ale pravidelný rituál pomůže. Jak říká expertka: „Hlavně to nesmí být křeč. Ne snaha, ale uvolnění.“ Přikládám pak doma do kamen a všimnu si neobyčejně krásně ohořelého polena, jako by v něm oheň vypálil krajku. Civím, netěkám, poslouchám slastné praskání, zjevně jsem začala rovnoměrněji dýchat, vypínám… A pokud ani podobné návody nepomůžou, mám ještě jeden.
V roce devadesát jedna jsem se v aule Stanfordské univerzity protlačila do třetí řady, abych nábožně naslouchala přednášce spisovatele Kurta Vonneguta. Mimo jiné líčil, jak se celá desetiletí účastnil různých workshopů a škol, jenom aby se konečně naučil meditovat. A nic, stejně se mu to nedařilo, pořád mu to nešlo. Už se skoro smířil s tím, že na to nemá ani náturu, ani vlohy.
„Až pak jednou doma, rozsvítil jsem lampu, s takovým starým stínítkem, co dělá příjemné světlo, zapadnul jsem do ušáku, který má vytlačenou v rohu prohlubinu, takže tam pohodlně zapadne můj křivej hřbet, a začal jsem číst. Čtu a najednou si říkám – vždyť já pravidelně dýchám, netěkám, mysl pluje – přesně jak to po mně všichni ti instruktoři chtěli!“
Meditace zpomaluje dokonce i odumírání mozkových buněk. Vědce zarazilo, když zjistili, že tak rozdílné činnosti, jakými jsou pletení a zahradničení, oddalují začátek Alzheimera. Evidentně je prospěšné všechno, co nám pomáhá na chvíli se blaženě odpojit a odstřihnout od každodenního shonu. Tak si to svoje vlastní odpojení pravidelně a s chutí (a bez křeče) dopřávejte.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
