Harašení v práci. Brát to s nadhledem, nebo se bránit?
Zejména Spojené státy a země západní Evropy prosluly řadou nejrůznějších skandálů týkajících se sexuálního harašení a obtěžování v práci. Ženy si začaly s postupující emancipací uvědomovat, že některé chování ze strany mužů (platí to ale samozřejmě i opačně) prostě není vhodné.
O to hůř, jestli k takovému chování dochází v práci, ať už mezi sobě rovnými kolegy, nebo hůř z pozice nadřízeného vůči podřízenému. Hon na čarodějnice, který se ale v této souvislosti rozpoutal, ovšem vede k druhému extrému. Muži se doslova bojí vyjádřit jakýkoli zájem či pouhou slušnou galantnost vůči ženám. Je to ale v pořádku?
Česko není USA
Zatímco extrémní atmosféru strachu ze sexuálního harašení lze nalézt především v některých státech USA, kde je považováno za nepřípustné pustit ženu první do výtahu nebo jí otevřít dveře do konferenčního sálu apod. Samozřejmě tyto projevy galantnosti či ohledu vůči opačnému pohlaví jsou v pořádku v osobním životě, v pracovním se ale neprojevují.
Muž a žena si zde začínají být ve společnosti natolik rovni, že i tradiční modely chování jsou v zájmu korektnosti cíleně utlumovány. Nutno ovšem dodat, že naštěstí jsou tyto radikální postoje doposud české společnosti cizí. Slušnost a galantnost se zde netrestají a ženy je naopak většinou přivítají. To ovšem neznamená, že si vůči nim mohou muži všechno dovolit.
Co na to český právní řád?
Český zákoník práce (dle § 1 odst. 9) definuje sexuální obtěžování jako jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.
K sexuálnímu obtěžování se vyjadřuje také zákon o zaměstnanosti, konkrétně v § 4 odst. 8. Podle něj je sexuálním obtěžováním jakákoliv forma nežádoucího ústního nebo jiného než ústního projevu sexuální povahy, jehož cílem nebo výsledkem je narušení důstojnosti osoby, zejména když se vytváří zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážející prostředí.
Problém s výkladem
Již z výše uvedených definic je patrné, že formulace je natolik vágní, že se pod sexuální obtěžování může skrýt celá řada různých věcí. Do značné míry pak záleží na zaměstnanci, nakolik určité chování ze strany kolegů vnímá za nevítané, nevhodné nebo urážlivé. Případný soud pak posuzuje právě oprávněnost tohoto vjemu v závislosti na prokázaných skutečnostech.
A zde je druhé úskalí, protože prokazování sexuálního harašení je vždy velice problematické. S klasickým tvrzením proti tvrzení totiž příliš neuspějete a získání svědků není úplně jednoduché. Případný obtěžující si totiž zpravidla dává velký pozor na to, aby sexuálně mířené narážky a chování neprojevoval v přítomnosti třetí osoby.
Každopádně hranice mezi tím, co je a co není sexuální obtěžování, je velice nezřetelná a bude pak záležet na kombinaci doložených důkazů, tvrzení oběti a právním názoru konkrétního soudce. Navíc v českých podmínkách se před soud podobné případy dostávají jen zřídka, precedentů (na nichž české právo stejně nestojí, mohou být však vodítkem) je tak málo.
Subjektivní vnímání
Každý má jiné zkušenosti, pochází z odlišného společenského prostředí a je vychován různým způsobem. Vnímání sexuálního obtěžování je tak určitým způsobem subjektivní. Je pochvala pěkného vzhledu obtěžováním? A co narážka typu – já být mladší, hned bych se vám věnoval víc? A co časté zvaní na večerní drink u kolegy doma? Je to obtěžování, nebo vám to zalichotí?
Verbální sexuální narážky a vtípky, které jsou v čistě pánské společnosti zcela běžné, mohou pro řadu žen být velice nepříjemné. Ale opět, zatímco jedna se začne červenat a raději opustí místnost, jiná se s úsměvem klidně přidá a ještě přihodí několik svých vlastních poznámek.
Nechodit rovnou k soudu
Právě z výše uvedených důvodů je lepší se alespoň z počátku pokusit celou nepříjemnou situaci vyřešit v klidu a s rozvahou. Pokud vám určitý způsob chování, žertování a narážek prostě nevyhovuje nebo je nepříjemný, je vhodné to svému okolí zcela jasně naznačit. Tím, že si to necháte líbit, jen druhou stranu usvědčujete v tom, že takové chování je tolerovatelné.
Jasné, ale přitom slušné odmítnutí návrhů, distancování se od nepříjemného druhu komunikace a zmrazení nadstandardních společenských styků jsou zřejmým signálem, že chování druhé osoby je nepřípustné. Důraz přitom klaďte na vlastní autoritu, silnou pozici a morální integritu.
Vnitřní stížnost, poté další legální nástroje.
Pokud tento zřejmý impuls z vaší strany nevede k tomu, že by se situace měla změnit, je třeba přitvrdit a promluvit si s dalšími kolegy a také se šéfem, který by již z titulu vlastní pozice (a ze strachu z případného skandálu na pracovišti) měl zasáhnout. Teprve není-li ani tento způsob účinný, je nutné přistoupit ke kalibru nejtěžšímu.
Jakémukoli soudnímu projednávání s odkazem na výše uvedené paragrafy, je třeba dodat důkazy nejlépe v podobě svědectví kolegů, obdržených e-mailů, SMS zpráv apod. Je nutné se ale připravit na nepříjemný boj, který klidu na pracovišti rozhodně nepřidá. Každopádně pokud nemůžete jinak, nenechte ze sebe dělat objekt harašení kvůli obavám ze soudu.
