Hledám práci! Zn: je mi nad 50!

Pohled o pár let nazpět aneb převlečená moc

Velmi dobře si současní padesátníci a výš pamatují dobu, kdy kádrovák alias vedoucí pracovního oddělení ostřížím zrakem přehlédl životopis uchazeče, a pak se začal s přesladkým úsměvem především zajímat o jeho politickou minulost až do kolikátého kolena.

Dosavadní výsledky práce téměř nikoho nezajímaly, ovšem pokud člověk nepatřil mezi totální fluktuanty nebo naopak k politicky protežovanému prominentovi. Věk uchazeče o zaměstnání tehdy nehrál klíčovou úlohu, jediné, co tehdy převažovalo nad znalostmi, šikovností a umem, byl politický postoj, vstřícný k tehdejšímu režimu, ochota vysedávat na schůzích, a pokud nebyl člověk špičkou ve svém oboru, doporučovalo se moc „nevyčuhovat“. Kdo však chtěl pracovat vždycky nějaké to místo našel a měl i šanci na kariérní postup.

Personalista rovná se nadčlověk?

Dnešní přístup personalistů alias vedoucích oddělení lidských zdrojů, je k lidem pokročilého věku velmi podobný. Rozdíl je pouze v tom, že uchazeč o práci se k personalistovi nedostane osobně, aby se nejdříve dozvěděl co se od něho očekává, jaké jsou pracovní podmínky a kolik za práci dostane.

Pár stručných informací v inzerátu mnoho prostoru k jednání neposkytuje a ani jedna strana nemůže posoudit, zda je pro daný post člověk vhodný či ne. Podle papíru se člověk prostě nepozná a sebelepší životopis nic nevypoví o morálních, etických či profesních vlastnostech uchazeče.

A v opačném sledu - reference firmy na internetu mohou, ale nemusí odpovídat skutečnosti. Zjistit styl jak se ve firmě pracuje, jaké tam panují vztahy a pracovní podmínky je téměř nemožné, neboť nikdo ze zaměstnanců vám to nepoví, je přece vázán mlčenlivostí.

Ukaž co umíš

Probojovat se k personalistovi je běh na dlouhou trať. Nejdříve je potřeba věnovat spoustu energie odepisováním na kontaktní emaily, k tomu přiložit pěkně stylizovaný a bezchybný motivační dopis a strukturovaný životopis (nejlépe s kopií v angličtině) a – čekat. Čekat na zázrak, který se zpravidla nekoná, neboť slušnost odpovědět alespoň jednou větou, že byl na místo přijat někdo jiný, považují (zpravidla) personalisté za ztrátu času.

Pokud se přece jen podaří postoupit do dalšího kola, následuje dvojí cesta. Buď vám firma zadá „zkušební“ úkol, který je třeba v termínu splnit anebo si vás pozve na pohovor. V prvním případě máte šanci ukázat svoje kvality, v druhém rovněž. Ovšem ani v tomto okamžiku nemáte ponětí kolik za práci dostanete. Ptát se na výši platu je považováno za neslušné a téměř až za nepřípustné. Uděláte-li to hned na začátku, můžete si být jisti, že vaše šance spadly do mínusu. Na prvním místě je totiž zájem o práci, (a že vás musí uživit nikoho příliš nezajímá), na kterou vás firma potřebuje.

Když vstupní úkol vypracujete opět přijde na řadu čekání, zda odpovídá představám firmy a splnili jste to, co se od vás očekávalo. Jenže zřídkakdy za tuto práci dostanete zaplaceno a velmi častým jevem je i to, že výsledky vaší práce firma jaksi použije ve svůj prospěch. Samozřejmě, že ne doslovně, jen pozmění formulaci a jádro problému, s nímž se firma potýkala je vyřešeno. Má to zdarma a vůbec nikdo se pak nedozví, že ve skutečnosti jí šlo jen o to a neměla ani v úmyslu přijímat zaměstnance.

Loajalita se ve firmách nenosí, není to prostě moderní
Přesný význam slova loajalita vystihuje slovník cizích slov, kde je uvedeno, že se jedná o věrnost, souhlasný postoj, upřímnost a čestnost. Je to jakási morální forma vztahu k jiné osobě či firmě, ale v dnešní době na to není jaksi čas.

Je třeba rychle uchopit příležitost a hned odvádět výsledky, produkovat, prodávat, vydělávat. Slušnost je spíš na obtíž, neboť co si o tom myslet jiného, když uchazeč o práci odpovídá na inzeráty, telefonuje, chodí na pohovory a stejně se maximálně jen dočká věta typu – my se vám ozveme. A pak se nikdo a nikdy neozve. V době emailů se takové jednání dá pochopit jen stěží.

Kudy, kudy cestička?

Ze strany personálních agentur a firem je zájem jen o určité profese, což na jedné straně omezuje padesátníkům výběr, na druhou stranu je zvýhodní, ale. Většinou se jedná o specializované obory a prioritou je kromě odpovídajícího vzdělání i zkušenost v zahraničí, perfektní jazykové znalosti a chuť se dále vzdělávat.

Věta „neumíte anglicky, máte smůlu!“ je pro současné uchazeče v pokročilém věku strašákem, který se dá možná trochu překonat, ale nikoli nadobro vypudit. Vždyť jazyk je potřeba studovat léta, vyzkoušet si znalosti v praxi a nejlépe v zemi, kde se jazykem mluví. Dalším argumentem, proč jsou starší uchazeči pro firmy nezajímaví je pohotovost a rychlost, jakoby nad kvalitou práce převažovala kvantita. Ano, pomalý člověk sice nemusí stačit vražednému tempu, ale přesto může odvádět poctivou práci.

Zlomit dosavadní přístup personalistů není v silách jednotlivce. Možná se blýská na lepší časy, protože „Vědci z Masarykovy univerzity nyní dokončují příručku, která bude popisovat výhody zaměstnávání starších lidí. Personalisté a lidé na úřadech práce se v ní dozvědí, jakými cestami se firmy mohou starším zaměstnancům vydat vstříc„ píše se v iDNES. cz. Možná se tedy dočkáme.