Jak bojovat proti nezaměstnanosti

Způsobuje ji vysoká cena práce, nevyhovující struktura sociálních dávek či vzdělávací systém atd. Důležité je pomoci těm, kdo pracovat chtějí a odlišit je tak od profesionálních pobíračů dávek. Jak to provést? Nejúčinnějším opatřením proti nezaměstnanosti je co nejsvobodnější trh práce. Každá regulace, každá povinnost zaměstnavatele, každé další opatření na ochranu zaměstnanců v důsledku zvýší nezaměstnanost.

Je to proto, že zaměstnavatel je přinucen více zvažovat, koho přijme, jak pečlivě ho bude vybírat, případně zda vůbec někoho přijme. Ochranná opatření jsou například jednou ze dvou základních příčin vysoké nezaměstnanosti u žen s malými dětmi a invalidů (druhou je vyšší předpokládaná nemocnost).

Nezaměstnanost zvyšuje vysoká cena práce - zdanění, minimální mzda. Čím vyšší, tím vyšší nezaměstnanost. Vysoké zdanění (včetně odvodů) má jednak vliv přímý - firma zaměstná méně lidí, než je pro ni optimální, jednak nepřímý - část zaměstnanců se v dohodě se zaměstnavatelem přesouvá do šedé ekonomiky.

Velkou roli hrají sociální dávky a jejich struktura - jakmile dávky klesají úměrně příjmu, získanému prací, mají na zaměstnanost jednoznačně negativní vliv. V tomto směru je nejvhodnější rovná dávka, která na výši příjmu nezávisí vůbec. Roli hraje i výše dávek - vysoké dávky podporují ty, kdo pracovat nechtějí.

} Vzdělanost je dalším faktorem, ovlivňujícím nezaměstnanost. V průměru čím vzdělanější jedinec, tím nižší pravděpodobnost nezaměstnanosti. Nicméně jde i o způsob vzdělání a strukturu vzdělávacích institucí. Přílišná specializace může být kontraproduktivní, protože na dostupném trhu práce se nemusí právě pro tuto specializaci najít „kupec“. je dalším faktorem, ovlivňujícím nezaměstnanost. V průměru čím vzdělanější jedinec, tím nižší pravděpodobnost nezaměstnanosti. Nicméně jde i o způsob vzdělání a strukturu vzdělávacích institucí. Přílišná specializace může být kontraproduktivní, protože na dostupném trhu práce se nemusí právě pro tuto specializaci najít „kupec“.

Vzdělání zaměřené na rozvoj schopností a dovedností více než na získání znalostí, nezaměstnanost snižuje. Faktografický způsob vzdělávání vychovává nepřizpůsobivé jedince, kterým nezaměstnanost hrozí víc než lidem přizpůsobivým, schopným se adaptovat na stále se měnící podmínky. V tomto směru se na našich školách situace sice zlepšuje, ovšem příliš pomalu v rychle se měnícím světě. Stále nízkou kvalitu má výuka jazyků a zaměření na dovednosti v oblasti informatiky. O nevyhovující struktuře hovoří výmluvně statistické údaje o míře nezaměstnanosti u absolventů různých typů škol.

Mobilita pracovní síly je silně ovlivněna situací na trhu s bydlením. Těžko se přestěhuje za prací rodina, která bydlí v bytě s regulovaným nájemným. Kvůli regulaci (nejen cenové, ale také právní) je umělý nedostatek bytů a nájemné je na volném trhu předraženo. Důsledkem regulace nájemného a neschopnosti politiků stanovit jasná a logická pravidla je, že si vlastnické bydlení pořizují i lidé, pro které by bylo vhodnější bydlení nájemní (typicky mladí lidé). To ještě podporuje státní bytová politika nejrůznějšími dotacemi, daňovými odpočty a dalšími nástroji podpory vlastnického bydlení. Koupě vlastního bytu či domu pak lidi doslova přikovává na místo bydliště, protože změna je velmi obtížná. Ještě obtížnější je v případě, kdy byt je pořízen na hypotéku či jiný úvěr, k čemuž státní bytová politika přímo vybízí.

Jak pomoci těm, kteří pracovat chtějí?
Lze postupovat tak, aby se situace postupně lepšila. Některé problémy jsou odstranitelné rychle, u některých to půjde pomaleji. Co ovšem můžeme udělat hned, to je určitý druh pomoci lidem, kteří pracovat chtějí. Takovým opatřením není současná podoba aktivní politiky zaměstnanosti, kdy se plýtvá prostředky na tvorbu pracovních míst, která po skončení podpory většinou zase mizí, nejsou jím investiční pobídky.

Pomohla by nabídka práce KAŽDÉMU nezaměstnanému, který bude mít zájem. Namísto honění uchazečů po firmách pro razítko, že je tam nechtějí, by úřady práce vždy nabídly práci. Pokud by nebylo v nabídce vhodné zaměstnání, nabídly by automaticky na dva až tři dny v týdnu práci veřejně prospěšnou. Ne pouze tu klasickou u obcí, ale i jistou náhradu toho, co dříve dělali civilkáři.

Zde je místo pro jednu ze sociálních úloh obcí - úzce spolupracovat s úřadem práce právě při vyhledávání prací, vhodných pro nezaměstnané. Jistěže je pro obec jednodušší najmout si soukromou firmu na úklid komunikací, je ale snad úlohou obce zjednodušovat si život? Není důležitější pomoc vlastním občanům, kteří se nezaviněně dostali do obtížné situace? Je-li tou pomocí nabídnout na dva dny v týdnu zametání chodníků, je povinností obce to učinit. Rozhodně je to lepší než sociální dávky. Řečmi o poškozeném či odcizeném nářadí, nutnosti kontrol atd. se problém nevyřeší. Pokud bude nářadí poškozeno nebo „zmizí“ - budiž, takový pracovník další příležitost nějakou dobu nedostane a příště bude částí výdělku škodu splácet. Stane-li se vícekrát, jde o beznadějný případ a nechť se stará jak umí. Za nekvalitní práci bude méně peněz, v horším případě ztráta této možnosti přivýdělku.

Skuteční uchazeči vs. profesionální pobírači dávek

Hlavní výhody tohoto uspořádání jsou tři - a ani jedna není finančního rázu:

1) Nezaměstnaný neztratí úplně pracovní návyky a vůli pracovat.

2) Dojde k rychlému oddělení skutečných uchazečů o zaměstnání (jak zní oficiální název nezaměstnané osoby) od těch, kdo pracovat nechtějí vůbec nebo práci nehledají, protože ve skutečnosti pracují načerno. Ti prostě takovou nabídku nepřijmou. Je to jistě elegantnější řešení než zavádět povinnost nabízenou práci přijmout a následně pracně zjišťovat, zda předkládaná zdůvodnění toho, proč to nejde, jsou či nejsou oprávněná.

3) Výhodou je bezpochyby určité ověření ochoty pracovat, spolehlivosti a dalších vlastností a dovedností nezaměstnaného. Bude-li někdo takovou práci vykonávat pár měsíců spolehlivě, může ho pak úřad práce potenciálnímu zaměstnavateli s klidným svědomím doporučit. A to se týká i jinak velmi obtížně zaměstnatelných Romů. I v případě prací pro civilkáře - v nemocnicích, sociálních ústavech - se rychle zjistilo, kdo je pracant a kdo je nepoužitelný. Proč v tom tedy nepokračovat a nenabízet tyto práce nezaměstnaným? Někteří z nich tím získají i práci trvalou.

Obvyklou námitkou je, že kvalifikovaný pracovník přece nebude zametat ulice. Proč ne? Je na tom něco ponižujícího? Není ponižující spíše žít na úkor jiných, z jejich peněz? Kvalifikovanou práci nechť si každý najde sám nebo prostřednictvím soukromých agentur - ty to zvládnou efektivněji než státní úřad. Ten má pomoci tam, kde soukromý subjekt nepomůže. A samozřejmě poskytovat informační a poradenský servis. Pracovníci úřadů práce jsou snad dostatečně rozumní, aby nabízeli práci odpovídající věku a fyzickým předpokladům uchazeče, případně i jeho prioritám, bude-li to možné.

Financování tohoto programu by bylo zajištěno státem prostřednictvím FÚ, a to místo vyplácení podpor a sociálních dávek. Obec či jiná instituce, nabízející veřejně prospěšné práce, by měla pracovní sílu zdarma. Cenou za to by bylo, že se de facto stane jakýmsi „detašovaným pracovištěm“ úřadu práce - bude těmto lidem práci organizovat, zaučovat je, jejich práci kontrolovat a hodnotit. Zejména zpočátku, kdy by se v rámci tohoto programu oddělovali skutečné nezaměstnaní od profesionálních pobíračů dávek.

Nezaměstnaní by měli kromě existenčního minima (rovné dávky) nárok pouze na peníze, vydělané touto prací. Jedině v případě, že by FÚ na stanovené dny žádnou práci neměl, dostal by nezaměstnaný peníze též (obdoba překážky v práci na straně zaměstnavatele). Možná by se po zavedení takovéhoto systému našli i lidé, kteří budou ochotni dělat to, na co si dnes zaměstnavatelé musejí dovážet pracovníky z ciziny. Přestože je na úřadech práce registrováno několik set tisíc nezaměstnaných.

Autor: Kateřina Havlíčková
Uvedeno ve spolupráci se serverem Peníze.cz