Jakou vybrat školu: státní nebo soukromou?!

Státní, nebo soukromá školka, potažmo škola? Tuto otázku řeší řada rodičů už ve chvíli, kdy potomek sundá pleny. První soukromé mateřské školky a základní školy u nás začaly vznikat hned po roce 1989. Po více než dvaceti letech se ale ukazuje, že zájem o tyto privátní vzdělávací instituce je minimální.

Do soukromých školek chodí jen 1,5 % všech dětí, do základních pak méně než 1 %. Důvodem je jednak relativně hustá síť státních mateřských i základních škol, jednak také cena soukromých zařízení. Školní rok v mateřince soukromé školy vyjde třeba v pražském vzdělávacím zařízení The Prague British School na 210 000 Kč za rok. Pochopitelně čím je stupeň vzdělání vyšší, tím větší jsou i výdaje.

Za závratné sumy školy nabízejí žákům důkladnou výuku cizích jazyků, kvalitní zázemí, mimoškolní aktivity a často i ubytování. Logicky se však nabízí otázka: Má smysl posílat do podobných zařízení už předškoláky? „Smysl to určitě má, otázkou je, kolik rodin si to opravdu může dovolit,“ říká Jiří Braňka, expert z Národního vzdělávacího fondu, a pokračuje: „V takovém zařízení je obvykle počet dětí na jednoho učitele mnohem menší než ve státních školách.

Dítě tak dostane větší, individuálnější péči a škola se více přizpůsobí i časovým možnostem rodičů. Cizí jazyk je další bonus, ovšem některým dětem může výuka přinést i komplikace.“ Každopádně co se zdá být výhodou pro jednotlivce, nemusí být výhodou pro společnost. Talentovaní jedinci jsou v elitních školách vytrženi z běžného kolektivu, kde svým příkladem mohli pomoci „vytáhnout“ některé další děti k lepším výsledkům. Co to způsobí?

„Pokud se talenty budou soustřeďovat jen v určitých školách, dojde ke značné diferenciaci kvality ve vzdělávání a následně i na trhu práce,“ uvažuje odborník. Samostatnou kapitolou je pak školné. Nejde totiž jen o platby za mateřinku – pokud dítě jednou začne v elitní škole, mělo by na stejný systém vzdělání navázat i v budoucnosti. Kolik rodičů si však můžete dovolit hradit rok co rok statisíce?

Kam na vysokou?

Odlišná je situace u soukromých středních a vysokých škol, kterých je dnes dokonce více než státních. Zatímco v roce 2000 bylo na soukromých školách dva tisíce studentů, v minulém akademickém roce to bylo 57 tisíc. A další srovnání: v roce 2000 existovalo  v Česku 35 VŠ, teď je jich 72 (44 soukromých, 28 státních). Že počet škol je na velikost ČR a na počet studentů trochu příliš, už zaznívá nejen z úst odborníků, ale i z ministerstva školství, které dále nehodlá podporovat vznik nových zařízení. Mnohem důležitější než počet škol je však kvalita nabízeného vzdělání. Říct obecně, že vysoké školství u nás je nebo není kvalitní, si netroufá žádný odborník.

Jejich úroveň – státních i soukromých – je totiž tak rozdílná, že bychom museli probrat školu od školy, abychom se dobrali alespoň jakéhosi výsledku. „Stále však platí, že nejvíce je ceněno vzdělání na renomovaných státních vysokých školách – Univerzitě Karlově, ČVUT, VŠE a dalších. Vzdělání na soukromých školách vyhledávají ti, kteří se na státní nedostali,“ říká psycholožka Irena Wagnerová z katedry psychologie UK a dodává: „Na některých soukromých školách jsou nároky na studenty nižší. Jednak je přijato téměř 100 % uchazečů a jednak si školy snaží studenty – klienty uchovat i díky mírnosti studia. Na druhou stranu státní vysoké školy nejsou nijak motivovány k tomu, aby úroveň studia odpovídala požadavkům praxe. Náplň výuky je často zastaralá a vyučující  jsou teoretici, kteří o skutečné praxi nemají ani ponětí.“ U soukromých škol je navíc otázka, jakou roli hraje právě výše školného. Jinými slovy, jestli jde hlavně o to, připravit studenta na praxi, která bude následovat, nebo jej spíše snadno dovést k titulu, který někteří potřebují, aby se udrželi na stávajícím pracovním místě.

Devalvace titulů?

Nedávno jsem v městské dopravě zaslechla debatu o tom, že „mít dnes magistra je směšné a že chceš-li něco znamenat, musíš studovat aspoň postgraduál“. Pravda je, že zatímco dřív maturita umožňovala velmi slušné společenské postavení, dnes ji má bezmála každý. A jak rychle přibývá bakalářů a magistrů, tak rychle klesá i vypovídací hodnota jejich titulů. Možná stačí zamyslet se nad tím, jak na ně pohlížíte vy sami – je pro vás magistr „NĚKDO“, nebo prostě obyčejný vystudovaný člověk? A jak se změnil váš pohled na lidi s titulem za posledních řekněme deset patnáct let? „Vím z dob vlastních studií, kdo a jakým způsobem titul získal. Vím, jak jsem ho získal já, a příliš si ho nevážím – nemohu si tedy vážit titulů jiných, s výjimkou právě postgraduálních doktorů,“ píše anonym na blogu Modrá šance.

Akademické tituly bakalář, magistr, a dokonce i inženýr podle něj přestaly být známkou vysoké erudice, kultivovanosti, vzdělanosti a inteligence. Už nejsou výjimečné – dostane je prakticky každý, kdo je ochotný zaplatit dost peněz a párkrát za rok usednout do lavice. Tak došlo k devalvaci vysokoškolského vzdělání i akademických titulů. S touto myšlenkou souhlasí i psycholožka Irena Wagnerová: „Školství je dnes bohužel často bráno jako byznys. K devalvaci titulů a vzdělání vedou různá distanční studia zejména pro policisty a pracovníky státní správy, kdy tito jedinci získávají tituly bez toho, že by vyvinuli výraznější úsilí. Jejich jedinou motivací je setrvání ve státní správě. Navíc právně je prakticky nemožné odebrat nezasloužené tituly – vzpomeňme na kauzu Právnické fakulty v Plzni.“ Ruku v ruce s devalvací vysokoškolského vzdělání a titulů pak logicky dochází k tomu, že zaměstnavatelé při hledání podřízených upřednostňují lidi s praxí – ta jediná je totiž zárukou toho, že člověk přichází do nového zaměstnání aspoň s „nějakými“ schopnostmi.

Praxe, nebo vzdělání?

Z výše uvedeného je celkem logické, že problém sehnat práci dnes mají hlavně absolventi. Firmy totiž požadují praxi i na takové pozice, jako je asistentka nebo recepční. Své o tom ví pětadvacetiletá Lucie, absolventka Masarykovy univerzity v Brně, oboru speciální pedagogika: „Práci marně hledám už půl roku a přitom odpovídám na inzeráty, kde hledají lidi se střední školou. Často už mě napadlo, jestli mělo to moje pětileté studium nějaký smysl,“ říká. Nicméně bez ohledu na debaty o jeho úrovni je vysokoškolské vzdělání podle Ireny Wagnerové pořád důležitým předpokladem pro výkon kvalifikované práce. „Rozhodně se nedá říct, že vysokoškolské vzdělání je bráno jen jako titul. Ve většině případů nadále platí, že zaměstnavatel dá přednost zaměstnanci s vyšší kvalifikací,“ říká odbornice. Co se týká absolventů, neradostné vyhlídky mají především ti z humanitních oborů s titulem bakalář.

„Takový absolvent bez praxe musí odpovědět minimálně na sto nabídek a rozeslat stejný počet životopisů, aby získal zaměstnání. Z toho plyne, že není důvod podléhat beznaději, pokud dotyčnému na některé e-maily zaměstnavatelé ani neodpověděli. Naopak by měl ještě zintenzivnit své úsilí,“ doporučuje odbornice. A Jiří Braňka dodává: „Bohužel bakalářské studium je dnes pojato většinou tak, že nepřipraví ,hotového‘ absolventa. Uplatnění bakalářů na trhu práce je složitější a na rozdíl od západních zemí je i prestiž takového titulu u nás poměrně nízká.“

Požadavky na praxi souvisí s ekonomickou krizí. Firmy hledají hotové lidi, kteří mohou ihned nastoupit a od začátku naplno pracovat. Odpadají tím náklady na zaškolení. Pokud má člověk praxi, je dnes v zásadě lhostejné jestli vzdělání získal na státní či soukromé škole. Obecný je požadavek na vysokoškolské studium, případně na směr, málokdy však zaměstnavatelé preferují konkrétní školu – ať už veřejnou, nebo soukromou. „Uchazeče o zaměstnání nedělíme na absolventy státních a soukromých škol. Důležité pro nás jsou jejich znalosti a dovednosti a ke každému přistupujeme individuálně,“ prohlásil v HN personální ředitel společnosti Siemens David Vaněk.

Podle odborníků se však pomalu blíží doba, kdy i čeští šéfové začnou rozlišovat kvalitu vzdělávacích institucí a stále více jim bude záležet na tom, jakou pověst, prestiž a kvalitu mají školy, které studovali jejich podřízení.

Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)