Jsem mladá, perspektivní – a už víc než rok hledám práci

Po maturitě jsem odjela na rok Anglie a pracovala jako au-pair. Když jsem se vrátila, našla jsem si nejdřív brigádu v jedné cukrárně a po několika měsících mě tam zaměstnali nastálo. Vydržela jsem v ní několik let a kromě práce za pultem mě majitel částečně zasvětil i do administrativy, takže jsem tam získala docela dobrou praxi. Bohužel po pěti letech musel cukrárnu zavřít a mě čekalo zase období brigád, než se mi podařilo uchytit na poloviční úvazek v recepci malého hotelu. Tam jsem strávila dva roky a pak mě propustili pro nadbytečnost. A tím začalo martyrium, které trvá doteď.

Když podotknu, že nemám vysokou školu, možná si zaťukáte na čelo s tím, že se nemůžu divit a co bych vlastně chtěla. Aspoň tak mi to někde dávají najevo, přestože se hlásím na pozice, pro které titul není potřeba. Vystudovala jsem osmileté gymnázium a uznávám, že to není nic praktického, co by mě vyškolilo pro konkrétní obor.

Na druhou stranu se hlásím na všechny možné druhy práce a často na základě informací od lidí, kteří na daných pozicích pracují, vím, že nic víc než trochu inteligence a znalost jazyků není k jejich výkonu potřeba. Ať jde o nejrůznější asistentky nebo sekretářky ve firmách, administrativní síly, recepční v hotelu nebo fitnesscentru, ale i třeba servírky nebo zaměstnance multikina.

Pro jedny moc dobrá, pro jiné zas málo

Personalistka v jedné firmě, kam jsem se hlásila, mi vysvětlila, v čem tkví příčina mého dosavadního neúspěchu. Pro některé pozice jsem „příliš dobrá“ a pro některé zase „málo dobrá“. Jinými slovy, na nějakou lepší pozici se svými vzděláním a praxí podle ní nestačím, ale na ty horší mě zase nechtějí, protože jsem středoškolák, který mluví dvěma jazyky, a tak se obávají, že jakmile si najdu něco jiného, dám při nejbližší příležitosti výpověď. A navíc by mi museli dát vyšší plat než třeba někomu, kdo je jen vyučený.

Zpočátku jsem odpovídala na inzeráty, které mě nějakým způsobem zaujaly, týkaly se práce, která by mě bavila a pro kterou si myslím, že mám předpoklady. Jak ubíhají měsíce, odpovídám už víceméně na všechno nové, co na internetu objevím. Mám v počítači asi pět variant životopisu a průvodního dopisu, které vždy jen upravím podle toho, kam je posílám. A pak čekám.

Takové čtyři pětiny zaměstnavatelů se nenamáhají ani odpovědět, jestli jim můj mail vůbec došel, případně proč o mě nemají zájem. Přitom právě zpětnou vazbu bych opravdu ocenila. Jedna desetina aspoň odešle automatickou odpověď s poděkováním za zájem a za nějakou dobu i automatickou odpověď, že je jim líto, ale vybrali uchazeče, který lépe vyhovoval zadaným požadavkům.

Bojí se, že brzy otěhotním a budu jim k ničemu

A pak je tu to malé procento firem, od nichž mi jednoho dne někdo zavolá a pozve na pohovor. Jenže tím to prozatím skončilo. Někdy mám pocit, že si mě snad jen chtějí prohlédnout. Snažím se zapůsobit, odpovídat tak, jak radí personalisté, vymýšlím originální odpovědi, které zaujmou. Ale pořád jsem jen gymnazistka, která kdysi dělala v cukrárně – tak mě vidí. Říkám si, jak tedy asi hledají práci lidé, kteří mají ještě nižší vzdělání, jazyky umějí málo nebo vůbec a pořádnou praxi třeba ani žádnou nemají? Nebo co čerství maturanti?

U několika pohovorů jsem nemluvila s personalistou, ale přímo člověkem, který by byl mým nadřízeným. A několikrát se ti lidé nestyděli zeptat na otázky, na něž nemají oficiálně žádné právo – jestli jsem vdaná, jestli mám děti, jestli je v nejbližší době plánuji. A já zjistila, že odpověď „toto je soukromá věc, na kterou se vy nemáte ptát a je nemám povinnost vám ji říkat,“ pro ně znamená v překladu „ano, brzy budu mít děti“. Jeden pán mi to řekl na rovinu.

„Zaměstnat 28letou bezdětnou slečnu, to je pro nás riziko. Za rok za dva otěhotníte a my budeme muset několik let držet místo někomu, kdo toho pro firmu ještě moc neudělal,“ řekl mi otevřeně. A já už začínám být paranoidní a mám pocit, že takhle se na mě dívají všichni.

Takže co s tím? Když jste moc mladí, nikde vás nechtějí. Když moc staří, tak taky ne. A když jste v tom nejlepším věku, máte taky smůlu. Pokud jste žena a zatím bez dětí. Zcela vážně uvažuji, že se opět vrátím do ciziny k práci au-pair. Tam by naštěstí můj věk ani vzdělání překážkou nebyly.

Sylva, 28 let