Kolegové v práci žijí jen drby. Už mě to unavuje

Představte si situaci, kdy přijdete v pondělí ráno do práce svěží, odpočatí po pěkném víkendu plném hezkých zážitků, máte elán do dalšího týdne a po otevření dveří do kanceláře vás jako studená sprchal zchladí zhruba osm kyselých otrávených obličejů, které se ještě víc protáhnou, když narazí na váš úsměv.

A tohle zažívám nejen v pondělí, ale v podstatě každý den. Když jsem do téhle firmy a konkrétně oddělení lidských zdrojů nastoupila, byla jsem velká optimistka. Práce s lidmi mě baví, u pohovorů mi budoucí kolegové připadali fajn, mix lidí obou pohlaví a různého věku, zdálo by se ideální parta.

Když mě pak přijali, žila jsem v téhle iluzi ještě několik měsíců. Mí spolupracovníci totiž trpěli klasickou paranoiou všech dnešních firem a potřebovali se ujistit, že nejsem nastrčený špeh a donašeč vedení, takže si přede mnou dávali pozor na pusu, byli ke mně velmi milí a přátelští a zdálo se, že v kanceláři panuje většinou dobrá nálada.

Drbou všichni. Mladí, staří, ženy, muži

Ale jak se postupně ubezpečovali, že jsem opravdu řadový zaměstnanec, který přišel zvnějšku a o dění ve firmě dosud netušil nic, vrátili se do zajetých kolejí. Tedy do permanentní otrávenosti světem, kterou si vylepšují jedinou věcí – drbáním všech, kdo jim přijde na jazyk.

Začalo to nenápadně, zpočátku jsem i měla tendenci se nějakým neutrálním způsobem do jejich debat zapojovat, abych se s nimi spřátelila. Jenže časem jsem zjistila, že popovídat si s nimi o čemkoli mimo firmu a vztahy v ní je prakticky nemožné. Nikdo se nechce bavit o svém soukromí, o tom, co dělal o víkendu, kde byl na výletě, na jaký film by mi doporučil jít. Jedou si jen to svoje – kdo, kde, s kým, jak, proč.

Chvíli jsem si říkala, že je to asi profesionální deformace daná tím, že jsme právě oddělení lidských zdrojů. Ale teď už mi to připadá spíš jako nějaká kolektivní choroba, která každého postupně semele. Jinak si neumím vysvětlit, že tomu podléhají všichni napříč pohlavím, věkem, rodinnou situací.

Že drbou třeba starší ženské, které jsou rozvedené, žijí samy a nemají jinou životní „radost“, ještě dovedu nějak pochopit. Ale proč se do toho pouští i chlapi třeba kolem třicítky nebo šťastné mámy s malými dětmi? A dva pánové těsně předdůchodového věku? To mi hlava nebere.

Hloupé je, že mi na začátku chvíli trvalo, než mi došlo, že celá ta přátelská konverzace se mnou je vlastně opět jen snaha šířit drby nebo nějaké nové vytvořit. Otázky typu, co si myslím o ředitelce toho a toho oddělení a jestli vím, že spolu chodí tamti dva a že támhletoho chtějí propustit, mi připadaly celkem nevinné. Než jsem si uvědomila, že jiná témata se vůbec neřeší a že je to čím dál horší.

Pro ně jsem divná, protože nedrbu s nimi

Nebaví mě to poslouchat. Ráno se otevřou dveře a kolegové místo pozdravu spustí „už jsi slyšel…“ a „co říkáš na to, že…“. A vydrží takhle plkat hodinu, než se rozejdou k nějaké práci. S menšími či většími přestávkami pak někoho propírají celý den. O to trapnější pak je, když člověka, kterého třeba ve zlém pomlouvají, někde potkáme, například v jídelně, a oni se s ním baví s pusou od ucha k uchu, jako by se nechumelilo.

Nechci ze sebe dělat nějakou světici, která se nad ně morálně vyvyšuje, chraň bůh, k dokonalosti mám taky daleko. Vadí mi to spíš obecně – ruší mě to v práci, nemám se s nimi o čem bavit a cítím se občas jako černá ovce. Párkrát už mi ujely nervy, a když debata nepřestávala, utrousila jsem něco jako „že vás to pořád baví“ nebo „nemohli byste se chvíli bavit o něčem jiném?“. Od té doby jsou samozřejmě podezřívaví, protože jsem divná, když nechci drbat s nimi. Ale já jen vidím ten úsměv kolegy, když jde s novým drbem, a už se mi otevírá kudla v kapse.

Nehledě na to, že z mého pohledu to vadí i v práci jako takové. Jak chcete solidně jednat s někým z firmy, když o něm díky kolegům víte věci, co byste ani nechtěla. Kde k nim přijdou oni a nakolik jsou pravdivé, je věc druhá, nicméně váš pohled na dotyčného to chgě nechtě poznamená.

Samozřejmě vím, že si jen stěžuju do prázdna, protože každý by mi řekl – zcela logicky – pokud ti to vadí, tak změň práci. A popravdě, práce jako taková je fajn. Takže odcházet z ní kvůli tomuhle rozhodně nehodlám.

Renata, 32 let