Mít, či nemít... minimální mzdu, daň a pojistné | e15.cz

Mít, či nemít... minimální mzdu, daň a pojistné

ZDROJ: Ženy - E15

Kateřina Havlíčková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Minimální mzda, minimální daň a minimální odvody na pojistné jsou pro každého liberála zavrženíhodné. Jsou ale jednoznačně negativním prvkem?

Český trh práce je bezpochyby nutné uvolnit, říká autorka článku, otázka však

zní, jak to udělat. Jaký význam, účinnost a dopady podle ní mají tato tři

„minima“? A jak je smysluplně upravit?

Minimální mzda omezuje smluvní volnost zaměstnanců a

zaměstnavatelů. Čím je vyšší, tím hůře hledají nekvalifikované osoby práci,

takže hlavním důsledkem zvyšování minimální mzdy je vyšší nezaměstnanost těchto

osob. Vedlejším účinkem je pak další z nepřeberných způsobů obcházení zákonů - v

tomto případě obvykle formou papírově kratších úvazků, popř. oblíbené práce

načerno.

To, že český trh práce potřebuje liberalizaci, je naprosto

zřejmé. Na liberalizační kroky je ale třeba nahlížet komplexně. Nejdůležitějším

z nich je možnost výpovědi bez udání důvodu z obou stran a obecně co největší

smluvní volnost. Pokud tato opatření zkombinujeme se snížením sociálních dávek

tak, aby pro nezaměstnané přestalo být „výhodné“ být na podpoře, zákonitě dojde,

zejména v regionech s vysokou nezaměstnaností, ke stlačování nejnižších mezd.

Jak ale trh uvolnit?
Pokud by došlo k

liberalizaci nárazové, a to včetně zrušení minimální mzdy, lidé se nestačí

přizpůsobit. Návyky lidí mají vysokou setrvačnost a není možné jen tak

prohlásit, že je to jejich problém. Desítky let jsme byli „vedeni k

neflexibilitě“ a ani polistopadový vývoj příliš nepomohl. Sociální síť spíš

připomíná polštář, reguluje se nájemné, zastaralé školství se mění jen pomalu,

trh práce je rigidní.
Navíc - ne všichni nekvalifikovaní jsou lenoši, kterým

se nechce pracovat a učit se. Lidé, kteří nemají zvláštní schopnosti, nemají

předpoklady ke studiu ani nejsou nadprůměrně řemeslně zruční či podnikaví,

prostě existují. Nárazová liberalizace ve všech směrech najednou by právě tyto

lidi učinila velmi zranitelnými. Minimální mzdou chrání takové osoby i liberální

USA.

Otázkou je ovšem výše minimální mzdy. Zde by bylo lépe se od

našich asi 40 % průměrné mzdy (vláda navrhuje pro příští rok další zvýšení)

postupně dostat k „americkým“ 30 %. To by šlo nejjednodušeji valorizací

minimální mzdy pouze o inflaci. Minimální mzda by zřejmě bylo to poslední, co by

zaměstnavatele trápilo, pokud bychom:

  • zrušili nesmyslný zákaz propouštění zaměstnanců,
  • znovu zavedli možnost opakované práce na dobu určitou,
  • zrušili „ochranu“ žen a invalidů,
  • snížili daňové zatížení práce,
  • zavedli rovnou daň,
  • deregulovali nájemné,
  • zrušili všechny formy „aktivní politiky zaměstnanosti“ s výjimkou podpory celoživotního vzdělávání.

Podstatné ovšem je zároveň radikálně omezit sociální dávky,

jinak to nemá smysl. Nízká rovná dávka by pak byla vhodným doplňujícím nástrojem

takové politiky.

Jak účinná je minimální daň?
Minimální

základ daně, tzv. „minimální daň“, byl nově zaveden pro osoby samostatně

výdělečně činné (OSVČ), které vykonávají tuto činnost jako hlavní.

Na jedné straně je fakt, že tato novinka vyhání některé OSVČ na

úřady práce nebo do šedé ekonomiky. Na druhé straně se ale nedá popřít, že

skutečně značná část živnostníků nepřiznává část příjmů a daně (ani odvody) z nich neplatí. Není normální, že

živnostníci mají v průměru podstatně nižší (přiznávané) příjmy než zaměstnanci.

Jak mohou existovat lidé, kteří jsou léta ve ztrátě či prakticky bez

zdanitelných příjmů? To lze pochopit v počátku podnikání (kdy minimální daň

povinná není) nebo občas. Ovšem dlouhodobě?

Jenomže „řešit“ daňové úniky tím, že všem uložím platit jakési

minimum, také není úplně to pravé. Větší část těch skutečných úniků totiž stejně

zůstává nezaplacena, pro skutečné podvodníky není minimální daň problém.

Paušální daň může pomoci potřebným
Na ty,

kteří skutečně nevydělají ani těch 50 % průměrné mzdy, zákon do určité míry

pamatuje. Existuje totiž paušální daň. Pokud tedy živnostník požádá o možnost

platby paušální daně a finanční úřad (FÚ) mu vyhoví, povinnosti platit minimální

daň se tím zbaví. FÚ tak může zohlednit specifickou situaci např. matky s dětmi,

která nemůže kvůli potomkům dojíždět do zaměstnání a doma si přivydělává jen

málo. Nebo třeba starší osoby, která v oblasti s vysokou nezaměstnaností těžko

hledá práci apod.

Je na FÚ, aby takový případ posoudil. A tady je asi kámen

úrazu: jednotlivé úřady budou různě benevolentní (zkušený pracovník, který zná

svůj region, by ovšem měl umět odhadnout skutečné příjmy v dané profesi dost

přesně). Rozhodně je ale pro všechny výhodnější benevolence než další

nezaměstnaný. Nejen finančně. O devastujícím účinku nezaměstnanosti na osobnost

člověka není pochyb. Ohrožuje jeho sebevědomí, postavení ve společnosti, v

rodině, zprostředkovaně má negativní účinek na děti.

Pokud ale nebudou pro paušální daň dána jasná pravidla, bylo by

lépe od minimální daně upustit a vrátit se k původnímu modelu placení daní ze

skutečného příjmu po odpočtu výdajů. To se ovšem nevztahuje na pojištění.

Minimální pojistné zachovat
U zdravotního

není problém, tam bylo minimální pojistné předepsáno vždy, a platí i pro osoby,

které nemají žádné příjmy, pokud za ně neplatí pojistné stát. V tomto směru je

třeba pouze sjednotit různou výši minimálního pojistného pro OSVČ a ostatní. U

sociálního pojištění minimální pojistné sice existovalo, ovšem nesmyslně nízké a

navíc de facto nepovinné.

Takový systém má dva závažné negativní důsledky. Tito lidé mají

nárok na velmi nízký důchod. Nejen, že jsou ve stáří nebo v případě invalidity

ohroženi chudobou, to je koneckonců jejich věc, ale je nutné jim platit sociální

dávky z peněz ostatních. Navíc ani nepřispívají na důchody generace svých

rodičů, nepodílejí se tedy nijak na solidaritě systému. Ovšem i minimální

sociální pojistné by mělo být pro všechny stejné.

Výše minimálního vyměřovacího základu se odvozuje od průměrné

mzdy, od příštího roku to má být 50 % u zdravotního a 25 % u sociálního

pojištění. Proč pro každé pojištění jinak, je zřejmé - ze sociálního pojištění

vznikají poplatníkovi nároky vůči státu podle výše pojistného. U zdravotního

nikoli. Je to jedna z opravdu zločinných praktik těch, kdo tento systém

prosadili. U obou pojištění by měl být minimální vyměřovací základ stejný, pokud

by se odvozoval od průměrné mzdy, vhodných by bylo 40 %. Obliba průměrné mzdy

jako měřítka pro různé platby je ale dost nepochopitelná. Mnohem vhodnější je

medián, tedy střední mzda, která dělí poplatníky podle výše příjmu na dvě stejně

početné skupiny. Střední hodnota mzdy není zkreslena vysokými příjmy např.

manažerů, takže co se týče skutečné výše příjmů, má vyšší vypovídací hodnotu.

Závěrem tedy shrnutí: Minimální mzda a minimální odvody ano,

minimální daň ne - to by mohl být rozumný a pro většinu přijatelný kompromis.



Autor: Kateřina Havlíčková
Uvedeno ve spolupráci se serverem Peníze.cz

Autor: Kateřina Havlíčková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video