Mít, či nemít... minimální mzdu, daň a pojistné
Český trh práce je bezpochyby nutné uvolnit, říká autorka článku, otázka však
zní, jak to udělat. Jaký význam, účinnost a dopady podle ní mají tato tři
„minima“? A jak je smysluplně upravit?
Minimální mzda omezuje smluvní volnost zaměstnanců a
zaměstnavatelů. Čím je vyšší, tím hůře hledají nekvalifikované osoby práci,
takže hlavním důsledkem zvyšování minimální mzdy je vyšší nezaměstnanost těchto
osob. Vedlejším účinkem je pak další z nepřeberných způsobů obcházení zákonů - v
tomto případě obvykle formou papírově kratších úvazků, popř. oblíbené práce
načerno.
To, že český trh práce potřebuje liberalizaci, je naprosto
zřejmé. Na liberalizační kroky je ale třeba nahlížet komplexně. Nejdůležitějším
z nich je možnost výpovědi bez udání důvodu z obou stran a obecně co největší
smluvní volnost. Pokud tato opatření zkombinujeme se snížením sociálních dávek
tak, aby pro nezaměstnané přestalo být „výhodné“ být na podpoře, zákonitě dojde,
zejména v regionech s vysokou nezaměstnaností, ke stlačování nejnižších mezd.
Jak ale trh uvolnit?
Pokud by došlo k
liberalizaci nárazové, a to včetně zrušení minimální mzdy, lidé se nestačí
přizpůsobit. Návyky lidí mají vysokou setrvačnost a není možné jen tak
prohlásit, že je to jejich problém. Desítky let jsme byli „vedeni k
neflexibilitě“ a ani polistopadový vývoj příliš nepomohl. Sociální síť spíš
připomíná polštář, reguluje se nájemné, zastaralé školství se mění jen pomalu,
trh práce je rigidní.
Navíc - ne všichni nekvalifikovaní jsou lenoši, kterým
se nechce pracovat a učit se. Lidé, kteří nemají zvláštní schopnosti, nemají
předpoklady ke studiu ani nejsou nadprůměrně řemeslně zruční či podnikaví,
prostě existují. Nárazová liberalizace ve všech směrech najednou by právě tyto
lidi učinila velmi zranitelnými. Minimální mzdou chrání takové osoby i liberální
USA.
Otázkou je ovšem výše minimální mzdy. Zde by bylo lépe se od
našich asi 40 % průměrné mzdy (vláda navrhuje pro příští rok další zvýšení)
postupně dostat k „americkým“ 30 %. To by šlo nejjednodušeji valorizací
minimální mzdy pouze o inflaci. Minimální mzda by zřejmě bylo to poslední, co by
zaměstnavatele trápilo, pokud bychom:
- zrušili nesmyslný zákaz propouštění zaměstnanců,
- znovu zavedli možnost opakované práce na dobu určitou,
- zrušili „ochranu“ žen a invalidů,
- snížili daňové zatížení práce,
- zavedli rovnou daň,
- deregulovali nájemné,
- zrušili všechny formy „aktivní politiky zaměstnanosti“ s výjimkou podpory celoživotního vzdělávání.
Podstatné ovšem je zároveň radikálně omezit sociální dávky,
jinak to nemá smysl. Nízká rovná dávka by pak byla vhodným doplňujícím nástrojem
takové politiky.
Jak účinná je minimální daň?
Minimální
základ daně, tzv. „minimální daň“, byl nově zaveden pro osoby samostatně
výdělečně činné (OSVČ), které vykonávají tuto činnost jako hlavní.
Na jedné straně je fakt, že tato novinka vyhání některé OSVČ na
úřady práce nebo do šedé ekonomiky. Na druhé straně se ale nedá popřít, že
skutečně značná část živnostníků nepřiznává část příjmů a daně (ani odvody) z nich neplatí. Není normální, že
živnostníci mají v průměru podstatně nižší (přiznávané) příjmy než zaměstnanci.
Jak mohou existovat lidé, kteří jsou léta ve ztrátě či prakticky bez
zdanitelných příjmů? To lze pochopit v počátku podnikání (kdy minimální daň
povinná není) nebo občas. Ovšem dlouhodobě?
Jenomže „řešit“ daňové úniky tím, že všem uložím platit jakési
minimum, také není úplně to pravé. Větší část těch skutečných úniků totiž stejně
zůstává nezaplacena, pro skutečné podvodníky není minimální daň problém.
Paušální daň může pomoci potřebným
Na ty,
kteří skutečně nevydělají ani těch 50 % průměrné mzdy, zákon do určité míry
pamatuje. Existuje totiž paušální daň. Pokud tedy živnostník požádá o možnost
platby paušální daně a finanční úřad (FÚ) mu vyhoví, povinnosti platit minimální
daň se tím zbaví. FÚ tak může zohlednit specifickou situaci např. matky s dětmi,
která nemůže kvůli potomkům dojíždět do zaměstnání a doma si přivydělává jen
málo. Nebo třeba starší osoby, která v oblasti s vysokou nezaměstnaností těžko
hledá práci apod.
Je na FÚ, aby takový případ posoudil. A tady je asi kámen
úrazu: jednotlivé úřady budou různě benevolentní (zkušený pracovník, který zná
svůj region, by ovšem měl umět odhadnout skutečné příjmy v dané profesi dost
přesně). Rozhodně je ale pro všechny výhodnější benevolence než další
nezaměstnaný. Nejen finančně. O devastujícím účinku nezaměstnanosti na osobnost
člověka není pochyb. Ohrožuje jeho sebevědomí, postavení ve společnosti, v
rodině, zprostředkovaně má negativní účinek na děti.
Pokud ale nebudou pro paušální daň dána jasná pravidla, bylo by
lépe od minimální daně upustit a vrátit se k původnímu modelu placení daní ze
skutečného příjmu po odpočtu výdajů. To se ovšem nevztahuje na pojištění.
Minimální pojistné zachovat
U zdravotního
není problém, tam bylo minimální pojistné předepsáno vždy, a platí i pro osoby,
které nemají žádné příjmy, pokud za ně neplatí pojistné stát. V tomto směru je
třeba pouze sjednotit různou výši minimálního pojistného pro OSVČ a ostatní. U
sociálního pojištění minimální pojistné sice existovalo, ovšem nesmyslně nízké a
navíc de facto nepovinné.
Takový systém má dva závažné negativní důsledky. Tito lidé mají
nárok na velmi nízký důchod. Nejen, že jsou ve stáří nebo v případě invalidity
ohroženi chudobou, to je koneckonců jejich věc, ale je nutné jim platit sociální
dávky z peněz ostatních. Navíc ani nepřispívají na důchody generace svých
rodičů, nepodílejí se tedy nijak na solidaritě systému. Ovšem i minimální
sociální pojistné by mělo být pro všechny stejné.
Výše minimálního vyměřovacího základu se odvozuje od průměrné
mzdy, od příštího roku to má být 50 % u zdravotního a 25 % u sociálního
pojištění. Proč pro každé pojištění jinak, je zřejmé - ze sociálního pojištění
vznikají poplatníkovi nároky vůči státu podle výše pojistného. U zdravotního
nikoli. Je to jedna z opravdu zločinných praktik těch, kdo tento systém
prosadili. U obou pojištění by měl být minimální vyměřovací základ stejný, pokud
by se odvozoval od průměrné mzdy, vhodných by bylo 40 %. Obliba průměrné mzdy
jako měřítka pro různé platby je ale dost nepochopitelná. Mnohem vhodnější je
medián, tedy střední mzda, která dělí poplatníky podle výše příjmu na dvě stejně
početné skupiny. Střední hodnota mzdy není zkreslena vysokými příjmy např.
manažerů, takže co se týče skutečné výše příjmů, má vyšší vypovídací hodnotu.
Závěrem tedy shrnutí: Minimální mzda a minimální odvody ano,
minimální daň ne - to by mohl být rozumný a pro většinu přijatelný kompromis.
Autor: Kateřina Havlíčková
Uvedeno ve spolupráci se serverem Peníze.cz
