Peklo jménem open space

Pracuji v open space. Je umístěný v pěkné, výtečně zrekonstruované tovární hale v Karlíně. Bez ohledu na to, že svou práci miluju, mám stokrát denně pocit, že proskočím oknem ven. Ani si ho neotevřu – aby byl náš společný pracovní prostor dokonale klimatizován, a naše emoce zřejmě taky, nejdou tu totiž otevírat okna.

Pocit klaustrofobie nebo celoroční nudle u nosu nejsou jedinými problémy, které obrovská místnost, v níž pracuje najednou na dvě stě novinářů, přináší. Taky nemáte nikdy soukromí. Nikdy se nemůžete dokonale soustředit, protože nejpozději do dvou minut někdo zvedne telefon a začne mluvit. Pracujete v neustálém hluku. Kdokoli může projít kolem vašeho počítače a zahledět se vám do monitoru.

A navíc rozvolňuje i ohleduplnost: například jeden můj kolega je přesvědčen, že když se zvedne ze svého místa a půjde si vyřídit telefonát do protilehlého kouta, nebude nikoho rušit. Je přece mimo svůj pracovní stůl a kolegové, na něž je zvyklý v sousedních dvou kójích, jej neslyší. Že bude rušit jiné, přes jeho open space zničené vnímání nepronikne.

KANCELÁŘSKÉ KRYSY SOUKROMÍ NEPOTŘEBUJÍ

Open space byl vynalezen na přelomu 20. a 30. let minulého století. V Americe v bývalých továrních halách sloužil operátorům call center prvních pojišťovacích ústavů. Přesně tehdy měl ono dnes už jen bájné logické opodstatnění: telefonistky říkaly celou pracovní dobu jedinou mantru s nabídkami pojistek. Na uších měly sluchátka, mluvily do mikrofonu připevněného před pusou. Neslyšely nic – a taky nikoho nerušily.

O pár let později měl open space další zářné období, to v rozkvětu burzy, respektive těsně před jejím krachem (i bych věděla, proč burza padla, to open space, Dow Jonesův index za to nemůže). Ve společném prostoru na sebe mohli makléři pokřikovat nejnovější údaje o pohybu cen akcií a nemuseli navštěvovat vedlejší místnost. A vzpomeňte si i na slavné scény z Vlka z Wall Streetu. Tady fakt musíte brát drogy, abyste to vydrželi. Dále se v historii společně sdílená místnost rovná výhradně zhmotněné představě pekla.

Třeba i ve snímku Working Girl z roku 1988. V něm bylo zcela jasně vykreslené, že otevřenou místnost s kójemi sdílí lůza, zatímco když postoupíte na kariérním žebříčku výše, čeká vás vlastní kancelář. A vlastní ticho, které naruší jen ti, které si k sobě sami pozvete.

Trvalo ještě další dvě desítky let, než se prověřený nefunkční model sdílené kanceláře s velkou slávou konečně dostal i do Česka. To když se začaly stavět nové sklobetonové kancelářské budovy. V nich architekti na zadání investorů stavěli prakticky jen celá volná patra s tím, že prostor je dostatečně variabilní na to, aby si jej každá jednotlivá firma přizpůsobila svým potřebám. Jenže nejčastěji se nestalo nic. Nedošlo ani na ty papírové stěny, které sice hluk z vedlejší místnosti taky neutlumí, ale dají nebohé kancelářské kryse aspoň nějaký pocit soukromí.

Realita dneška? Extrémně stresovaní pracovníci, kteří sice musejí docházet na pracoviště, ale nic zde nevytvoří, trpí poruchami soustředění, spánku, čím dál častěji berou léky na uklidnění. A práci, kterou by v pohodě vytvořili v rámci své pracovní doby, dodělávají doma v kuchyni, protože tam je neruší vůbec nic. Co tedy zbylo z atraktivity open space? Nic. Ani ona pověstná ekonomická úspora.

SEVERSKÉ POČTY

Podle dánské studie z loňského roku, která se opírá o celonárodní výzkum, se snaha o úspory peněz za nájmy obřích hal nevyplatí. Nájem sice zůstává trvale nižší, než by tomu bylo například u nájmu domu s desítkami menších místností, firmy, které své zaměstnance mučí v open space, zaplatí ale jinak. Například zvýšenou nemocností, tudíž nižší produktivitou práce. A stačí na to obyčejný listopad. Když prská chřipkou nakažený kolega v uzavřeném prostoru malé kanceláře, nakazí maximálně ty, s nimiž prostor sdílí. Když prská majitel chřipky v open space, do týdne lehne většina.

Výpočty dánské studie ukázaly, že lidé, kteří pracoviště sdílejí s více než šesti dalšími kolegy, jsou dvakrát častěji nemocní než lidé, kteří sedí s jedním kolegou. Lidé v dánském open space jsou v průměru nemocní osm dní, šťastnější kolegové z kanceláře sdílené se snesitelnějším počtem lidí na metr čtvereční jen pět dní. Zkrátka, jeden se uzdraví, ale osmatřicátý v protějším koutě teprve chřipce podléhá. Než se jeden naděje, onemocní znovu.

Nejde ale jen o obyčejné chřipkové bacily, mnohem nebezpečnější je totiž tzv. syndrom open space. Podle komunikačních specialistů královéhradecké agentury Commservis. com je práce v otevřené kanceláři příčinou závažných psychických obtíží, které mohou vyústit až v syndrom odcizení z open space. „Soukromí v otevřených prostorech zajišťuje v lepším případě kus nábytku, v horším pokojová květina, v nejkrajnějším vás od kolegy nedělí nic,“ uvedl ředitel agentury Tomáš Zdechovský. „Nejvíc stresující je naprostá ztráta soukromí, vystavení vlastního know-how, ale i hluk způsobený telefonními hovory nebo silný parfém kolegyně,“ vypočítává.

Jako rizikový prostor jej označují třeba i alergologové. Alergii si totiž vypěstovat skutečně lze. Taková ventilace nebo klimatizace může být zdrojem mikrobů nebo dokonce plísní. A nelíbí se ani kardiologům. Potlačovaný vztek, kterému se při dlouhodobém pobytu v open space zkrátka nevyhnete, přináší mimo jiné vysoký krevní tlak. O depresi ze ztráty soukromí si povídat už vůbec nemusíme.

CHVÁLA UZAVŘENOSTI

Co s tím? Zkuste si prostor aspoň zabydlet. Pomůžou fotky dětí, květina v malovaném květináči, kámen z dovolené u moře, vlastně jakákoli jiná drobnost, která sterilitu open space zmírní. Dokážete-li pracovat při hudbě, připravte si mix písniček, které máte rádi. Mně osobně pomáhá, když každou hodinu vyjdu před dům a obejdu ho. Ano, dělám to i ve dvaceti pod nulou, a to při vědomí, že Karlín není právě čtvrť vhodná na kochání.

Nebo celou „prudu“ s open space vyřešte jako jedna moje kolegyně. Vynikající investigativní novinářka se jednoho dne zvedla… a odešla. Nešlo jen o to, že těžko můžete telefonovat o tajnostech, když je kolem vás dalších sto lidí, ale hlavně o to, že když vám přestane pracovní prostředí připadat důstojné, je jednodušší ho nechat být. Tahle kolegyně to dokázala při vědomí, že když v nevyhovujícím prostředí zůstane, kvalita její práce půjde rapidně dolů. To nechtěla dopustit.

Snad se už mílovými kroky blíží doba, kdy majitelé firem pochopí, že open space není ani moderní, ani výhra. Snad nad úsporami ekonomickými zvítězí vědomí, že lidé přestanou do práce chodit s odporem, či dokonce se strachem nebo rovnou neurózou. A snad si zaměstnavatelé uvědomí, že jeden vyhořelý se po pěti letech sice dá nahradit jiným kusem, ale že je jednodušší lidský materiál nespotřebovávat tak okatě. Držme si my všichni, co úpíme v bývalých továrních halách přestavěných v moderní kanceláře, palce.

SEDMKRÁT PRO ŽIVOT V OPEN SPACE

1. NEKŘIČTE. Všude kolem vás jsou lidé. Aby se slyšeli, budou křičet víc. Spirála hluku neskončí a vám přeskočí. Nebo aspoň ohluchnete.

2. CTĚTE PROSTOR. Sice je sdílený, ale o to víc prostor kolegy respektujte. I když máte společný stůl, nesedejte si na něj. O tom, že byste si na něj neměli vyhodit nohy, se ani nemusíme bavit, viďte?

3. ZVUK SE ŠÍŘÍ, POVAŽTE. Pokud máte dojem, že když voláte dvacet metrů od svého pracovního místa, nikoho nerušíte, měli byste vědět, že se mýlíte.

4. JEZTE JINDE. Pokud budete obědvat salát, asi nikoho nevyprovokujete, ale třeba taková čína zamoří prostor zcela bezpečně. O chroupání, mlaskání a jiných zvukových projevech nemluvě.

5. VOŇTE NĚŽNĚ. Chápu, tak si nekoupím parfém, který mi nevoní, ale vězte, že co člověk, to nos. Intenzivní fialky vás mohou rozněžňovat, jinému přivodit bolehlav.

6. VŠECHNO SVÉ SI NOSTE S SEBOU. Teď konkrétně mluvím o mobilu. Když začne, sám a zapomenutý, zvonit na vašem stole v době, kdy ho nemůžete vzít, a ještě ke všemu máte třeba nastavenou melodii z Psycha nebo Americké krásy, může se snadno stát, že vám s ním někdo hodí o zeď. To nechcete, že?

7. HUDBA JE LÉK. A může pomoci i v open space. Myslete ale na to, že když si pustíte hudbu do sluchátek nahlas, uslyší ji i ti, kteří nechtěli. O hudebním vkusu nemluvě – někdo zkrátka hoblující kytaristy ne a ne vystát.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.