Podle čeho se rozhodujeme? Jaké základní motivy ovlivňují naše chování?

Odpověď je jednoduchá a starý pan Darwin by jistě pokýval moudrou hlavou: jsme tu od toho, abychom přivedli na svět potomky a postarali se o ně tak, aby náš vzorec chování mohli v dospělosti zopakovat. Nic naplat, biologický determinismus nespláchla ani supercivilizovaná společnost. Jedna teorie tvrdí: pod sofistikovanou slupkou jsme pořád živočichové - a větší, než jsme schopní si přiznat.

Tak tedy například při výběru partnera skutečně nehraje roli, zda náš protějšek umí citovat Shakespeara, ale to, jak na nás zapůsobí jeho feromony, tělesná vůně. Na mozek zapomeňte, v otázkách lásky a sexu rozhoduje tělo a jeho senzory, které po tisíce let fungují na úplně jednoduché bázi. Tedy pokud jde o zamilování. Jestliže se budeme bavit o rodinných ambicích, u nich už mozek může sehrát svoji podstatnou roli.

Pokud jsou ve hře potenciální potomci, rozhodování se odehrává na základě složitějších mechanismů. I když je to kruté, tato teorie podporuje i představu úspěšného muže s drahým autem a blonďatou modelkou po boku. Svět přeje úspěšným - i když mají pivní pupek a měří 160 centimetrů. Protože kdo umí vydělat na ferrari, uživí rodinu… V těchto případech sice často feromony mlčí, jenomže žena - samice - vyhodnocuje budoucnost nejen svou, ale i svých potomků. A pro tu (tedy někdy a pro někoho) stojí za to, obětovat kus ze svých nároků… třeba na spokojený sexuální život.

Co z toho budu mít?

Někteří badatelé tvrdí, že naše rozhodování - ve vztazích nebo v čemkoli jiném - ovlivňuje vidina přímého zisku. Konkrétně: pokud stojíme před jakýmkoli rozhodnutím od výběru zaměstnání po nákup jídla, spustí se nám v hlavě počítačový program, který vyhodnocuje otázky: Co z toho budu mít? Bude mě to bavit? Usnadním si tím život?

Tenhle turbo program se spouští automaticky a funguje na velmi egoistické bázi. Ale tomu se v dnešní individualizované společnosti zaměřené na generování zisku nikdo nediví…

Teorií o základních lidských motivacích je řada. Vraťme se k psychologické klasice, k slavné Maslowově pyramidě. S teorií o lidském chování přišel americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943. Vychází z představy pěti základních potřeb, jejichž naplňováním dosahuje člověk pocitu spokojenosti.

Pět stupňů pyramidy

Jak naše potřeby odborník na lidskou duši rozdělil? Na první - nejširší - příčku položil základní tělesné, fyziologické funkce. Ty máme všichni a o jejich naplnění nerozhodujeme. Jíme, pijeme, dýcháme, vylučujeme a souložíme, protože nám to velí naše tělo. Díky tomu se cítíme, alespoň po tělesné stránce, dobře.

Další příčka patří potřebě bezpečí a jistoty. Jakmile jsou tělesné funkce uspokojovány, vzniká prostor pro další zabezpečení - zejména se to týká potřeby pevného místa pro život, stálého zaměstnání a z něj plynoucího příjmu. Do této kategorie Maslow počítá i bezpečí rodiny a pocit pevného zdraví. V hierarchii potřeb pak postupuje od jednoduchých k duchovním až transcendentálním.

Třetí stupeň pyramidy ovládají emoce. Je určená potřebě lásky, přátelství a sounáležitosti. Interakci mezi lidmi považuje Maslow (a mnozí další) za zásadní předpoklad spokojeného a vyrovnaného pocitu.

Čtvrté místo patří potřebě uznání a úcty. Není to žádná narcistická kategorie vyhrazená ambiciózním workoholikům, naopak, Maslow považoval schopné lidi za pozitivní vzory, které se dokážou poprat s překážkami, řešit problémy a jednat konstruktivně.

A konečně nejvyšší stupeň pyramidy lidských potřeb patří našim duchovním zájmům, schopnosti usebrání a soustředění, tedy naší morální a duchovní hloubce. Platí, že čím níž se na pyramidě pohybujeme, tím většího počtu lidí se daný stupeň týká. Špička, tedy dovednost obstát ve všech zmíněných kategoriích, je pak vyhrazena pro ty největší šťastlivce.

Příliš mnoho optimismu

Maslowův vzorec je rozhodně optimistický - lidi staví do rolí aktivních, činorodých bytostí, které přirozeně touží uspět, což nemusí znamenat za každou cenu vítězit, ale být spokojený s tím, co člověk dělá. Na druhou stranu má jeho teorie několik podstatných nedostatků. Předně nevychází z žádného empirického výzkumu, je jen autorovým teoretickým modelem. Maslow viděl za naším chováním ambice neustále mířit výš. Jenomže to se - pochopitelně - ukázalo jako nerealistické. Mezi námi je řada lidí, kteří po žádném úspěchu netouží, naopak jejich chování je motivováno snahou prožít co nejpohodlnější život, byť třeba vykoupený nudou a všedností.

Stačí si vzpomenout na ochotné ohýbání hřbetů za jakékoli totality, a pokud zůstaneme v přítomnosti - kolika lidem stačí žít ze sociálních dávek? Jak velká je skupina lidí, kteří se spoléhají na jistoty byť třeba neoblíbeného zaměstnání? Kolik lidí není ochotno se seznamovat s cizími kulturami a žije v předsudcích? Zkrátka motivace mohou být jak pozitivní, vedoucí k samostatnosti a odpovědnosti, tak negativní - v tom, že nás mohou brzdit v jakémkoli rozletu. A na to optimista Maslow zapomněl.

Maslow, model 2010 Slavnou pyramidu si vzali na paškál další odborníci: sociální psycholog Doug Kenrick z Arizony, který společně se svými kolegy teorii prověřil několikaletým výzkumem na amerických vysokoškolácích. Výsledky publikoval před třemi lety. Nebyly nikterak pesimistické, nový výzkum o lidech netvrdil, že mají motivace maximálně k základním potřebám, jako je jídlo a sex, ale na rozdíl od původní teorie zjistil, že dokážou být spokojení na jakémkoli stupni pyramidy.

Tedy to, že nejsme motivováni k tomu „zdolat“ všechny úrovně a přes jednodušší potřeby se dostat k záležitostem osobního a duchovního růstu. Jednoduše -někdo získává pocit spokojenosti z fungujících vztahů a naplněné potřeby lásky, jiný třeba v seberealizaci v zaměstnání a někdo jiný zase ve věcech tělesných či ve vytváření bezpečného hnízda.

Modernizovaná verze pyramidy také získala nový vrchol, na který Maslow dočista zapomněl - a my se jeho prostřednictvím vrátíme k tatíkovi Darwinovi. Za nejvyšší životní cíl američtí vědci označili potřebu rodičovství, což je kategorie, kterou lze skutečně označit za nejsilnější životní motivaci. Jak ve smyslu „nejnižšího“ sexuálního pudu, který nám velí se reprodukovat, tak ve smyslu „nejvyšších“ duchovních potřeb - rodičovství skutečně činí lidi lepšími, i když to možná zní jako fráze. Díky dětem se individuum stává částí skupiny, přichází o část svého egoismu a jeho motivace nabývají jiné podoby než dřív. Člověk se dokáže obětovat, jít proti svému chtění a v extrémních případech kvůli potomkům položit život. Je potřeba ještě nějaká konkrétnější definice altruismu?

Sobecké geny vládnou světu

Otázkou, co z nás, živočichů předurčených k rozmnožování, činí bytosti schopné soucitu a nezištné pomoci, se zabývá také americký publicista Robert Wright v knize Morální zvíře. Jde o pozoruhodné dílo, ve kterém se tento neodarwinista pouští do oblasti lidské morálky a její svázanosti s našimi biologickými potřebami. Vysvětluje, jak je to s nevěrou a odlišnými motivacemi mužů a žen si zahýbat, kde se v nás vzala potřeba přátelství a sounáležitosti a co jsme kvůli jejímu naplnění schopní obětovat. Zabývá se také odlišným přístupem mužů a žen ke kategoriím, jakými jsou sex a vztahy, a konečně: zkoumá úlohu morálky v dnešním světě. Pro lidi, kteří hloubají nad vzorci lidského chování, velmi inspirativní četba.

Pokud zůstaneme v oblasti literatury zabývající se biologickými motivacemi a soubojem tělesnosti s duchovnem, musíme zmínit také další slavné neodarwinistické dílo: knihu Richarda Dawkinse Sobecký gen. Práce britského biologa přinesla zcela nový pohled na vztah živých organismů a jejich genů. V čem je tak inovativní?

Od dob zakladatele genetiky Gregora Mendela má západní společnost za to, že geny slouží k reprodukci organismů. Ovšem Dawkins tuto teorii obrací: pracuje s myšlenkou, že nás naše geny záměrně využívají ke své vlastní reprodukci. Podle Dawkinse je představa, že si vybíráme partnery na základě vřelých citů, dokonalou chimérou. Vybírají je za nás naše geny. „Jsme-li loutky,“ říká Dawkins, „můžeme se alespoň pokusit porozumět svým nitkám.“ Tedy: mnoho prostoru pro vlastní rozhodování a jednání nemáme, vše nám diktuje naše DNA.

Být součástí celku

Nechme genetiku genetikou a podívejme se na další teorii zkoumající lidské potřeby a chování. Americká sociální psycholožka Susan Fiske říká, že lidské jednání vychází z pěti zásadních motivací. A na rozdíl od svých mužských kolegů Wrighta a Dawkinse bere v potaz naši vůli, rozum i emoce. Za jeden z hybných motorů našeho chování považuje touhu po sounáležitosti, pod kterou počítá rodinu, partnerské vztahy, lásku a přátelství. Dále touhu po vědění a chápání, tedy naši přirozenou zvídavost a chuť přicházet věcem na kloub, což souvisí i se schopností řídit a kontrolovat svůj život a přinášet do něj pozitivní změny.

Významnou motivací k našim činům je podle psycholožky také touha po sebezdokonalování. Neboli hledání možností, jak se sám se sebou cítit dobře. A konečně mluví o potřebě důvěry. Za největší příkoří, které se nám může stát, pak psycholožka označuje vytržení ze sociálního kontextu, z našich vazeb. Pokud jsme řádně začleněni v síti vztahů - partnerských, přátelských a pracovních, je vše v pořádku, můžeme svobodně dýchat a dobře fungovat.

Ze všech uvedených teorií vyplývá jedno: naše sklony chovat se v různých situacích různě mají dvojí základ, biologický a individuální, související s naší výchovou, rodinou, temperamentem a povahou, s našimi jedinečnými cíli a ambicemi.

Co z toho všeho plyne? Závěr je možná jednodušší, než by se mohlo zdát. Naším úkolem je mezi všemi těmito zmiňovanými póly zdravě vybalancovat, abychom ve chvílích, kdy se ohlížíme zpět, nepociťovali lítost, že jsme se někdy měli či mohli chovat úplně jinak.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie