Vítězné rituály
Proč na stupních vítězů po každém závodě formule 1 bouchají obří láhve šampaňského a ligoví fotbalisté či hokejisté, kteří vyhráli celoroční soutěž, při závěrečné bouřlivé oslavě bafají vítězné doutníky, i když jsou nekuřáci, a co je rok dlouhý, si nezapálí ani cigaretu? Musí to tak být.
Vítězné rituály představují přirozenou potřebu potvrdit či zvýraznit sílu spěchu a význam vítězství. Proto jsou rozšířené hlavně ve sportu a především v mužském světě. A jsou také důležitou součástí motivace, neboť nám ukazují pomyslné světlo na konci dlouhého zápasu a slastnou odměnu za výkon.
Vítězné kouření
Vítězný rituál je především gesto, které stvrzuje výjimečný čin a úspěch. Zřejmě největším symbolem vítězného rituálu je pořádný doutník. A to jak pro kuřáka, tak pro nekuřáka. Doutník je totiž odpradávna nejen symbolem moci a bohatství, ale také vyrovnanosti, klidu a pohody. A zatímco třeba cigarety se často kouří při práci (ostatně nikotin napomáhá k soustředění), doutník nemá v práci co dělat. Na doutník potřebujete klid, proto po dlouhá léta patřil především do prostředí soukromých klubů bohatých anglických gentlemanů, kteří si zde stvrzovali svá vítězství.
Až s pozdější potřebou medializace všech úspěchů se vítězný „mistrovský“ doutník stal obrovským a vyhledávaným divadlem pro fotografy a televizní kamery, stejně jako rozmařilé stříkání šampaňského po závodech F1 (případně křtění vítězných jezdců tímto drahým a luxusním vínem). Doutník si dnes zapalují úspěšní herci po premiérách očekávaných blockbusterů, politici po vyhraných volbách a samozřejmě sportovci.
Slavná je například fotografie britského premiéra Winstona Churchilla, mimo jiné vášnivého milovníka doutníků, s prsty do V jako symbolem vítězství a doutníkem v ústech. Největší britský politik minulého století a překvapivě také nositel Nobelovy ceny za literaturu (dostal ji za obří Deníky z druhé světové války) dokonce prohlásil, že je ochoten vzdát se moci, ale doutníků a koňaku se nevzdá nikdy.
A pozor, pokud jsme stále na mužské polovině hřiště, v případě doutníků to platí téměř stoprocentně – přestože se ve 20. století vyskytlo pár excentrických bohémek, které s doutníky tu a tam pózovaly (třeba mexická malířka Frida Kahlo), doutníkový rituál zůstal zakonzervován výhradně v mužském světě. A jaké doutníky patří k těm nejlepším? Světu dnes vládnou především prémiové doutníky z Dominikánské republiky. Třeba doutníky Dunhill Aged Cigars mají jemně krémovou chuť, León Jimenes jsou jemně kořeněné až bylinné chuti, zatímco doutníky Peterson mají lahodnou chuť i aroma.
V hlavní roli chemie
Ale zpátky k našemu tématu. Muži vítězství k životu bytostně potřebují. Už ve školních skupinách je možné vidět výrazné rozdíly mezi pohlavími, a zatímco dívky spolupracují a na první pohled nepoznáte, zda některá z nich skupinu vede, u mužů je to jinak – potřebují soutěžit a jejich party i pracovní skupiny mají jak přísnou hierarchii, tak i svého vůdce. A tato potřeba samozřejmě s věkem nemizí, i když se může měnit. Vedle soutěživosti však muži potřebují i tým, proto i po aktivním sportovním či studentském období zůstávají v „partách“, hrají rekreačně nohejbal a chodí zapíjet své mače do hospody, kde si vyprávějí historky a nejrůznější vtipy, aby se po sportovním výkonu zase uvolnili. Takové chování vlastně kopíruje jakési chemické fungování mužského těla. Jedním ze základních hybatelů je totiž mužský hormon testosteron, který vyvolává agresivitu (ano, pravěký lovec…).
Testosteron je hormonem úspěchu a soupeření, je v každé hře a samozřejmě také ve sportu, a čím větší význam a prestiž zápas má, tím více je zde agresivity a emocí. Po zápase je třeba hormony zase uklidnit a k tomu slouží právě vítězné rituály, které potvrdí ukončený boj. Navíc se při sportu (boji) vyplavují endorfiny způsobující dobrou náladu, což mužům umožňuje přepnout, takže půl hodiny po vypjatém boji už vesele klábosí v hospodě, a to nejen se svými spolubojovníky, ale často i s protivníky, s nimiž se ještě před pár minutami takřka do krve rvali.
Muži jsou hravější
Některé vítězné rituály jsou společné, jiné spíše individuální, vždy ovšem jde o mimořádně důležitou součást lidského společenství, neboť lidská společnost je tvořená rituály, které potvrzují důležité milníky našeho života.
A právě velké vítězství symbolicky představuje jeden z nejvýznamnějších okamžiků – ať už je to vítězství sportovní, tvůrčí (dokončení románu), či obecně lidské (překonání nemoci). „Vítězství většinou výrazně semkne partu lidí, která to dokázala, a oslava vítězství je tudíž ritualizací, potvrzením toho, že všechno dobře dopadlo, ale zároveň ukončením jedné dílčí etapy, která skončila pozitivně. To je také mimořádně důležité, že onen úspěch jenom tak nevyšuměl, ale že jsme si ho také společně dokázali užít, a tím jsme vlastně prodloužili slastný pocit vítězství. A ještě navíc prohlubujete soudružnost týmu,“ popisuje psychologický rozměr vítězných rituálů psycholožka Marta Boučková a dodává, že dnešní společnost čím dál častěji rituály zanedbává, což je velká škoda.
Zvyk za všechny peníze
Rituál vítězství může vyjít na pár korun, když si chlapi po výhře nohejbalového turnaje dají v hospůdce pár piv na vítězství, ale na druhé straně za něj můžete utratit desítky až stovky tisíc.
Jako například Michal Kužílek, který rituálně oslavuje své druhé narození. Před třinácti lety dostal těžký infarkt a lékaři mu řekli, že se podruhé narodil. Od té chvíle samozřejmě změnil životní styl, přestal kouřit a začal sportovat. A také si zavedl rituál vítězství: V den, kdy ho málem sklátil infarkt, si pravidelně otvírá láhev šampaňského. „Nejprve jsem si dvakrát či třikrát koupil normální champagne, ale pak jsem si začal kupovat vždy ročník 1999. Symbolicky. Jenže cena tohoto ročníku rok od roku stoupá. Teď už za něj platím kolem tří tisíc za láhev, ale za pár let to bude ještě mnohem víc. A tak si asi budu muset nakoupit deset patnáct láhví do zásoby, aby mě můj vítězný rituál nakonec nezruinoval,“ směje se Kužílek. Ani cena jeho rituálu však nepatří k těm závratným – vždyť na trhu je k dispozici například exkluzivní víno Champagne de Venoge Louis XV., které se prodává s diamantem přímo v láhvi. Cena tohoto luxusního produktu začíná na 40 tisících korunách, ale běžně přesahuje i sto tisíc korun. A bouchnout takovou láhev třeba sabráží, to je teprve vítězný rituál, na jaký hned tak nezapomenete.
Malý velký kluk
Ale ne vždycky musí být vítězný rituál spojen s marnotratným utrácením či s nějakou konzumací. Tak třeba parta zhruba čtyřicetiletých libereckých spolužáků chodí už léta pravidelně po fotbálku do sauny, kde se pořádně prohřejí a k tomu si dají pivko. „Ale když vyhrajeme nějaký turnaj, máme takový malý rituál. Vlezeme si vždycky do bazénku se studenou vodou a pak se hecujeme, který srab vyleze jako první. Většinou se po chvíli zvednou hned dva nebo tři a pak jdou i ostatní, všichni míříme do sauny se znovu ohřát. Ale jednou se nám stalo, že nikdo nechtěl být za zbabělce a všichni tam dřepěli několik minut, než to konečně první nevydržel a vylezl, ale vzápětí za ním z bazénku vystřelili i ostatní, všichni promrzlí a úplně fialoví,“ popisuje zvláštní rituál Karel Nový.
A dokládá tak, že svět vítězných rituálů není jenom o doutnících, šampaňském či dobré whisky, ale především o mužském společenství, odvěkém soupeření a klukovské hravosti.
