Zaměstnanci a OSVČ: nespravedlnost odvodů a dávek
Letos je to ovšem 45 %, v příštím roce pak 50 %. Jsou ale současné sazby pro
podnikatele skutečně výhoda? A jaké nespravedlnosti systém přináší?
Sám sobě zaměstnavatelem i zaměstnancem. To by mohla být
charakteristika podnikatelů - fyzických osob. Sazby pojistného na zdravotní a
sociální pojištění tomu zcela odpovídají - pro OSVČ jsou součtem sazeb pro
zaměstnavatele a zaměstnance dohromady.
| Procento pojistného z daňového základu |
||||
| Pojištění | zaměstnanec | zaměstnavatel | celkem | OSVČ |
| Zdravotní | 4,5 | 9,0 | 13,5 | 13,5 |
| Sociální celkem | 8,0 | 26 | 34,0 | 34,0 |
* z toho důchodové
| 6,5 | 21,5 | 28,0 | 28,0 |
* nezaměstnanost
| 0,4 | 1,2 | 1,6 | 1,6 |
* nemocenské
| 1,1 | 3,3 | 4,4 | 4,4 |
Sazby jsou ovšem to jediné, co je shodné. Rozdílný je
totiž vyměřovací základ. U zaměstnanců jím je hrubá mzda. Proč zrovna hrubá
mzda a ne mzda celková (to, co zaměstnavatel skutečně na mzdových nákladech
vydá), není jasné, nicméně berme to jako fakt. U OSVČ je to letos 45 %, v
příštím roce pak 50 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Ovšem rozdíl mezi příjmy a
výdaji je v podstatě obdoba celkové mzdy zaměstnance. Aby byl vyměřovací základ
pro zaměstnance a OSVČ stejný, musel by být pro OSVČ počítán jako zhruba 72 %
rozdílu mezi příjmy a výdaji [(příjmy - výdaje)/135%100]. Nikoli tedy 100 %, jak
se občas ozývá.
Proč je vyměřovací základ OSVČ nižší?
Uvádějí se tři důvody:
- OSVČ nese vyšší míru rizika, ručí celým svým majetkem, musí být samostatnější a všestrannější - je nucena znát a dodržovat spoustu předpisů, vykonávat zdarma státem předepsané úkony (vyplňovat výkazy, podávat daňové přiznání, strpět kontroly z různých úřadů), nemají žádnou záruku příjmu při nedostatku práce (prostoje) atd. Nižší odvody mají tedy být jakousi kompenzací.
- Je to nutné pro rozvoj podnikání.
- Část příjmu nepodléhající odvodům je v zásadě určena na investice. Pokud by vyměřovací základ nižší nebyl, platila by OSVČ z investice po odečtení odpisu sociální a zdravotní pojištění (na rozdíl od právnických osob).
Nakolik jsou tyto důvody relevantní?
- Ad 1: To je jistě pravda. Proč to ale řešit nižšími odvody, to už zřejmé není. Nebylo by systémovější zvýšit daňový odpočet nebo snížit daňovou sazbu?
- Ad 2: Tento argument byl oprávněný na počátku 90. let. Dnes už platí pouze pro začínající podnikatele - a i u těch by systémovější byla úleva na daních.
- Ad 3: Nedojde-li ke zrušení odpočtů, pak by bylo možné pro stanovení vyměřovacího základu pro pojistné započítat celou investici. Takhle jsou zvýhodněni i podnikatelé, kteří neinvestují.
Jsou ale současné sazby pro podnikatele skutečně výhoda? U
zdravotního pojištění jistě ano. Ovšem u sociálního je to na pováženou.
Nemocenská, podpora v nezaměstnanosti, invalidní a starobní důchod – to vše se
vypočítává z tohoto nižšího vyměřovacího základu. A v případě nečekaného úrazu a
následné invalidity by většina podnikatelů jistě brala raději nižší zdanění.
Jistě, mohou si platit víc. Pak to ale nemůže být prezentováno jako úleva. To
úzce souvisí s následujícím rozdílem mezi zaměstnanci a OSVČ, kterým je
minimální vyměřovací základ.
U zaměstnance je minimálním základem de facto minimální mzda
(jsou výjimky u částečných úvazků, ty ale teď opomeňme), letos tedy 7 185 Kč. U OSVČ jsou dva: polovina průměrné mzdy pro zdravotní pojistné
a daň 22,5 % letos (25 % v příštím roce) pro sociální pojištění.
| minimální vyměřovací základ | |
| zdravotní pojištění | 8 460 Kč |
| sociální pojištění | 4 024 Kč |
| základ daně | 8 942 Kč |
Proč existuje rozdíl mezi zdravotním pojištěním a daní z příjmu
na jedné straně a sociálním pojištěním na straně druhé? Jediným logickým
vysvětlením je to, že závazky státu, plynoucí ze zdravotního pojištění a výběru
daní se s výší zaplaceného pojistného či daně nemění, zatímco u sociálního
pojištění se s výší pojistného zvyšují nároky pojištěnce - roste nemocenská,
mateřské dávky, podpora v nezaměstnanosti a především důchody. Starobní,
invalidní i pozůstalostní. Pokud by minimálním základem bylo dejme tomu 40 %
průměrné mzdy pro všechny odvody (a pojistné se odečítalo ze základu daně jako u
zaměstnanců), stát by vybral stejně, ale více by posléze vyplatil na uvedených
dávkách. Úsudek nechť si udělá každý sám.
Řekněme, že příští rok budou minimální odvody a daň počítány z
průměrné mzdy 18 tisíc Kč měsíčně, tedy 216 tisíc ročně. Pak by minimální
vyměřovací základ (VZ) a minimální platby vypadaly takto:
| VZ podle souč. pravidel 1) | platba v Kč ročně | VZ 40 % prům. mzdy | platba v Kč ročně | VZ 50 % průměrné mzdy | platba v Kč ročně |
|
| zdravotní pojištění | 108 000 | 14 580 | 86 400 | 11 664 | 108 000 | 14 580 |
| sociální pojištění 2) | 54 000 | 18 360 | 86 400 | 29 376 | 108 000 | 36 720 |
| daň | 108 000 | 10 425 | 86 400 | 1 095 | 108 000 | 2 790 |
| celkem | 43 135 | 42 135 | 54 090 | |||
1) všechny částky jsou v
Kč
2)včetně nemocenského pojištění
Rozdíl oproti dnešnímu stavu: ušetřená stokoruna měsíčně při VZ
40 % průměrné mzdy, vydaných asi 900 Kč měsíčně navíc v případě 50% minimálního
VZ. Důsledek si ukážeme na výši starobního důchodu u člověka, který pracoval 40
let a celou dobu měl minimální vyměřovací základ:
Podle současných pravidel by byl jeho důchod 2 700 Kč + 1 400
Kč základní výměra, tedy 4 100 Kč. V případě varianty 40 % by měl důchod o 1 620
Kč měsíčně vyšší, v případě 50% varianty 6 800 Kč, tedy o 2 700 Kč měsíčně
vyšší. Je pravda, že si každý může na sociální pojištění platit víc, ovšem pouze
ze zdaněných peněz! V případě minimálního VZ se zaplacené pojistné neodečítá z
daňového základu.
Jistě je možná diskuse, jak vysoký má být minimální vyměřovací
základ. (Je možná i diskuse, jestli má vůbec být, to jen tak na okraj.) Pokud se
ale shodneme, že má být, měl by být stejný pro všechny daně a odvody a ne se
lišit podle toho, jak se to hodí naší vládě. A občané-OSVČ by se měli dotazovat
svých poslanců a senátorů, kteří tento „paskvil“ schválili, jaký k tomu měli
důvod.
Mýtus: podnikatelé si můžou odečítat od příjmů náklady a zaměstnanci nikoli Tak to není. Veškeré náklady hradí za zaměstnance
jeho zaměstnavatel. On je platí a on si je „odečítá“ od příjmů. Poukaz na
možnost „čarování“ s náklady započítáváním vlastní spotřeby jsou záležitostí pro
daňovou kontrolu, nikoli zákonným zvýhodněním OSVČ proti zaměstnancům. (A týká
se to jak fyzických, tak právnických osob, podnikatelů se zaměstnanci i bez
zaměstnanců.)
Maximální pojistné
Je jasným zvýhodněním OSVČ. Zatímco OSVČ maximální vyměřovací základ pro
pojistné mají, letos 486 000 Kč (odpovídá příjmu přes 80 tisíc Kč měsíčně), u
zaměstnanců prozatím strop neexistuje. Ačkoli na nároky na plnění od státu už
tak vysoké pojistné prakticky nemá vliv (nemocenská a podpora mají strop, na
důchody se takový příjem redukuje na 10 %). Tady jsou zaměstnanci s vysokými
příjmy a jejich zaměstnavatelé znevýhodněni, zdá se ale, že to je jedna z mála
oblastí, kde dojde k nápravě. Nechme se překvapit.
Nemocenské pojištění
Je pro zaměstnance povinné, pro
OSVČ dobrovolné (mohou se pojistit u komerční pojišťovny místo u státu). Pokud
si ale OSVČ nemocenské pojištění u státu platí, má stejnou sazbu (viz tabulku
výše), ale ze stejných zaplacených peněz nižší plnění než zaměstnanec. Nemá
totiž nárok na dvě z poskytovaných dávek: vyrovnávací příspěvek v těhotenství a
mateřství a dávky při ošetřování dítěte (nebo člena rodiny). Za stejné peníze
méně muziky, to je patrně protiústavní a je spíš udivující, že to ještě Ústavní
soud nezrušil.
Do stejného balíčku nespravedlností patří i to, že mateřskou
dostanou OSVČ i zaměstnanci, mají-li odpracováno 270 dnů v posledních dvou
letech, ale OSVČ musí mít ještě 180 odpracovaných dnů v posledním roce. To, že
OSVČ má nárok na nemocenskou až po třech měsících, už tak nespravedlivé není,
ono to totiž neplatí, pokud je „nemocensky pojištěna“ od začátku podnikání. Je
to spíš obrana proti účelovému zneužívání nemocenské, i když případy mateřské,
vypočítávané u zaměstnankyně, která „nastoupila“ do zaměstnání ke kamarádovi
měsíc před nástupem na mateřskou za papírově vysokou mzdu by také zasluhovaly
pozornost.
Spolupráce
Rozdíly mezi spoluprací a společným
zdaněním byly popsány v článku Společně zdanit, či spolupracovat?. Důležité je, že
spolupráce, tedy rozdělení příjmů, a tím nižší daně, je možná i v případě, že
manželé nemají nezaopatřené děti. Zaměstnanci toto využít nemohou. Jde o druhé
zjevné zvýhodnění OSVČ.
Benefity a odčitatelné položky
Zaměstnanec
může od zaměstnavatele získat různá nezdaněná a odvodům nepodléhající plnění -
příspěvek na penzijní a životní pojištění, na stravování atd. Jestliže platí, že
OSVČ je sama sobě zaměstnavatelem, měla by mít možnost stejná plnění rovněž
nedanit. Ve skutečnosti si např. penzijní připojištění může odečítat pouze do
výše 12 000 Kč ročně (jako zaměstnanec) ale vyšší pojištění už si platí z peněz
po zaplacení pojistného a daně. Zatímco zaměstnanec může dostat až 3 % mzdy,
aniž by z nich bylo placeno pojistné či daň (a další 2 % bez placení pojistného
- daň platí zaměstnavatel). A vláda dokonce uvažuje o zvýšení tohoto limitu -
tedy o prohloubení disproporce.
Závažnější je znevýhodnění OSVČ, které jsou invalidní. Opět
platí, že mohou uplatnit odečitatelnou položku „zaměstnaneckou“, ale ne
„zaměstnavatelskou“. Namísto toho se používají různé nestandardní podpory pro
invalidy, kteří se odhodlají podnikat, jejich získání je složité a není na ně
nárok.
Autor: Kateřina Havlíčková
Uvedeno ve spolupráci se
serverem Peníze.cz
