Zemětřesení v pojistných smlouvách

S účinností od 1. ledna 2005 dojde k zásadní změně zvláštní

právní úpravy soukromého pojištění. Nyní platí pro pojistné smlouvy jako

zvláštní právní úprava Hlava patnáctá občanského zákoníku, 1. 1. 2005 nabude

účinnosti samostatný zákon č. 37/2004Sb. o pojistné smlouvě coby zvláštní

právní předpis. Ten se bude samozřejmě vztahovat až na smlouvy uzavřené po tomto

datu, pojistné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2004 se budou i nadále řídit jen

občanským zákoníkem. Občanský zákoník také zůstává ve vztahu k soukromému

pojištění nadále v platnosti jako obecný právní předpis, to znamená, že se jeho

obecnými ustanoveními řídí vše, co není upraveno zákonem č. 37/2004Sb. nebo

jiným zvláštním právním předpisem.

Protože nový zákon přináší v některých ohledech klíčové změny,

je dobré se na ně podívat v době, kdy lze případně uzavřít pojistnou smlouvu

ještě v režimu jen občanského zákoníku. Dovolím si postupně rozebrat významné

změny oproti stávající právní úpravě, zejména pak ty, které mohou mít negativní

dopad na klienta.

Vzhledem k tomu, že od každé smlouvy očekáváme určitou právní

jistotu, tedy nemožnost druhé smluvní strany smlouvu jednostranně měnit, začnu

tento seriál právě touto problematikou a prozatím vynechám poněkud nudnou

„teorii“, kam spadají například zcela nové pojmy, jako je obnosové a škodové

pojištění, atd.

Změna výše pojistného
Občanský zákoník

řeší otázku možné změny výše pojistného nepřímo, a to sice tak, že stanoví

možnost obou smluvních stran (pojišťovny i klienta) pojistnou smlouvu vždy 6

týdnů před uplynutím pojistného období vypovědět. To v praxi znamená, že když

máme například sjednáno pojištění domu s roční platbou pojistného a pojišťovna

bude chtít změnit podmínky (například zvýšit pojistné), může smlouvu 6 týdnů

před koncem období, na které máme zaplaceno, vypovědět a nabídnout nám pojištění

za nových podmínek. Občanský zákoník však výslovně v § 800 odst. 4 zakazuje

pojišťovně toto učinit u pojištění osob s výjimkou úrazového pojištění. Tato

právní úprava se ukázala jako velmi výhodná pro klienty v nedávné době, kdy

došlo k poměrně razantnímu snížení tzv. technické úrokové míry (TÚM) u

rezervotvorného životního pojištění. Pojišťovny se díky této právní úpravě

nemohou jednostranně zbavit pojistných smluv s technickou úrokovou mírou např. 5

%. Některé pojišťovny se sice snaží všemožně své klienty přemluvit ke „konverzi“

na nové smlouvy s TÚM 2,4 %, nicméně pokud klient nepodlehne a nepodepíše,

nemůže pojišťovna nic dělat.

Nová právní úprava
Zákon o pojistné

smlouvě je v tomto ohledu velmi záludný. V § 22 odst. 5 sice také zakazuje

pojišťovně vypovědět smlouvu o životním pojištění, nicméně v § 13 odst. 3

stanoví: „Pojistná smlouva může stanovit podmínky, za kterých má pojistitel právo v souvislosti se změnami podmínek rozhodných pro stanovení výše pojistného, s výjimkou změny věku a zdravotního stavu u pojištění osob, upravit nově výši běžného pojistného na další pojistné období. Pojistitel je povinen nově stanovenou výši pojistného sdělit pojistníkovi nejpozději ve lhůtě 2 měsíců před splatností pojistného za pojistné období, ve kterém se má výše pojistného změnit. V jiných případech nelze bez dohody s pojistníkem výši pojistného měnit, nestanoví-li tento zákon jinak.“

Z toho je zřejmé, že pojišťovny mohou od 1. 1. 2005 zakotvit do

pojistných podmínek ustanovení, které jim umožní jednostranně měnit pojistné i u

životních pojistek sjednaných po tomto datu! Nesmí tak sice učinit v důsledku

toho, že klient zestárnul nebo onemocněl, nicméně klidně mohou měnit výši

pojistného ze všech ostatních důvodů. Jedním z nich může být například výše

zmíněná změna technické úrokové míry, jejíž snížení znamená u pojistek s

garantovanou částkou pro dožití nebo garantovaným důchodem vždy zdražení

pojistného.

Podmínkou samozřejmě je, že si tuto možnost předem ujednají v

pojistných podmínkách. Je to první, nikoliv však poslední důvod, proč po 1. 1.

2005 číst pojistné podmínky opravdu pečlivě! Zákon 37/2004Sb dává i v mnoha

dalších případech pojišťovnám možnost se od zákona odchýlit smluvními

podmínkami. Velmi často se totiž v novém zákoně vyskytuje formulace „není-li

dohodnuto jinak“ nebo „pojistná smlouva může stanovit“. Takzvaných kogentních

ustanovení, tedy těch, která nelze změnit dohodou smluvních stran, obsahuje

zákon relativně málo.

Bič na zapomnětlivce
Další významnou

změnou nové právní úpravy oproti občanskému zákoníku představují důsledky

včasného nezaplacení pojistného. Občanský zákoník sice nenutil pojišťovnu, aby

klienta upomínala, nicméně garantoval klientovi 6měsíční lhůtu po splatnosti

pojistného, kdy pojistná smlouva stále platila. Teprve uplynutím této lhůty

smlouva zanikla. Zákon o pojistné smlouvě upravuje důsledky včasného nezaplacení

pojistného v § 20 takto: „Nestanoví-li tento zákon jinak, zaniká soukromé pojištění dnem následujícím po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části, doručené pojistníkovi; tato lhůta nesmí být kratší než 1 měsíc. Upomínka pojistitele musí obsahovat upozornění na zánik soukromého pojištění v případě nezaplacení dlužného pojistného. Lhůtu podle věty první lze před jejím uplynutím dohodou prodloužit.“

To znamená, že pojišťovna bude mít ze zákona možnost doručit

klientovi upomínku a v té stanovit jen měsíční lhůtu pro úhradu dlužného

pojistného. Jejím marným uplynutím pojistka zanikne.
V této souvislosti je

třeba ovšem zmínit ještě jednu „záludnost“, ta je zakotvena v § 18, který zavádí

zcela nový institut „přerušení pojištění“. Říká se v něm: - Soukromé pojištění může být během pojistné doby přerušeno. Za dobu přerušení soukromého pojištění netrvá povinnost platit pojistné a není dáno právo na plnění z událostí, které nastaly v době přerušení soukromého pojištění a které by byly jinak pojistnými událostmi. - Soukromé pojištění se přerušuje, nebylo-li pojistné zaplaceno do 2 měsíců ode dne jeho splatnosti, pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. - V pojistné smlouvě lze dohodnout podmínky, za kterých může být soukromé pojištění přerušeno. - Doba přerušení soukromého pojištění se započítává do pojistné doby. - Přerušit nelze povinné pojištění, pokud existují zákonem stanovené důvody jeho trvání, a životní pojištění, pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak.

Záludný je odst. 2, ze kterého vyplývá, že pokud např. u

pojištění domu zapomeneme zaplatit pojistné a pojišťovna nepošle upomínku (což

není povinna udělat), pak dojde přímo ze zákona k přerušení pojištění uplynutím

2 měsíců ode dne splatnosti, to znamená, že pojišťovna sice nebude mít nárok na

pojistné, ovšem dům nebude pojištěný. Opět platí „nebylo-li dohodnuto jinak“,

tedy opět nutnost podrobně číst pojistné podmínky.

Neuvážené uzavření pojistné smlouvy může být drahé
Občanský zákoník dával pojišťovně i klientovi možnost každou

pojistnou smlouvu vypovědět ve lhůtě 2 měsíců od sjednání, a to s osmidenní

výpovědní lhůtou, jejímž uplynutím smlouva zanikla. Současně však v § 803

stanovil, že pojišťovna má nárok na pojistné do zániku pojištění. Pokud klient

tedy například zaplatil roční pojistné na kapitálové životní pojištění (což může

být dost vysoká částka) a do 2 měsíců smlouvu vypověděl, pojišťovna musela

vrátit tzv. nespotřebované pojistné, mohla si tedy ponechat jen alikvotní část

za dobu trvání pojistky.

Zákon o pojistné smlouvě je ovšem i v tomto záludný. Sice

klientovi umožňuje totéž co občanský zákoník – tedy smlouvu ve lhůtě 2 měsíců od

sjednání vypovědět s osmidenní výpovědní lhůtou, ovšem v § 13 odst. 1 stanoví:

„Pojistitel má právo na pojistné za pojistnou dobu, nestanoví-li tento zákon

jinak nebo, nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak.“ To znamená, že zde je

prostor pro to, aby si pojišťovna ponechala celé zaplacené pojistné, což je

oproti stávající právní úpravě poměrně významná změna!

Toto ustanovení je vůbec velmi problematické, neboť pojistnou

dobou zákon rozumí dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno. Zákon přitom vůbec

neřeší vypořádání již zaplaceného pojistného při výpovědi, teoreticky by si tedy

pojišťovna mohla ponechat i celé jednorázově zaplacené pojistné. Zákonodárce

vyřešil vypořádání již zaplaceného pojistného při odstoupení od smlouvy, v

případě výpovědi na to ovšem zjevně zapomněl.
Občanský zákoník byl v tomto

ohledu tedy podstatně dokonalejší, neboť pojišťovně přisuzoval právo na pojistné

po dobu trvání pojištění, což má logiku i jednoznačný výklad. Nová právní úprava

teoreticky umožňuje i takovou absurditu, jako je právo na pojistné poté, co

smlouva zanikla výpovědí!

Pozitivum: právo odstoupit od smlouvy
Zcela nově je definováno právo klienta odstoupit od pojistné

smlouvy. To je dáno ustanovením § 23 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, které

umožňuje klientovi odstoupit od pojistné smlouvy: „jestliže mu pojistitel nebo

jím zmocněný zástupce nepravdivě nebo neúplně zodpověděl jeho písemné dotazy

týkající se sjednávaného soukromého pojištění.“ Důsledkem odstoupení je zánik

smlouvy od počátku a povinnost pojišťovny vrátit zaplacené pojistné, ovšem po

odečtení „nákladů spojených se vznikem a správou soukromého pojištění“. Je

zřejmé, že důkazní břemeno v tomto případě nese klient. Dotazy musí být položeny

písemně a před uzavřením smlouvy, neboť zákon používá formulaci „sjednávaného

pojištění“ nikoliv „sjednaného pojištění“. Ptát se tedy až po uzavření smlouvy

je z tohoto pohledu bezpředmětné. Sporná bude zřejmě i definice „nákladů

spojených se vznikem a správou soukromého pojištění“. Pokud by například

pojišťovna vykázala a případný soud následně uznal provizi jako „náklad spojený

se vznikem“, klient by toho zpět mnoho nedostal….

Autor Petr Šafránek je finančním konzultantem