Žena ve vedoucí pozici
Muž vůdce a žena pečovatelka. Opravdu tento tradiční model patří minulosti, nebo se tak jen tváříme a ve skutečnosti je česká společnost pořád pozadu? Má žena šanci vypracovat se na vedoucí pozici a být v ní úspěšná? A kolik překážek musí překonat?
Kdysi byly ženy na vyšším postu jen z toho důvodu, že měly členství v patřičné straně. V dnešní době je to tak, že se na svou pozici dostanou často kvůli tomu, co mají v hlavě, a taky kvůli svým schopnostem. Nicméně na vrcholu jich uvidíte jenom pár. Žen v politice, veřejných nebo vedoucích funkcích je v Česku stále zoufale málo.
Průzkum společnosti CCB z roku 2009 uvádí, že v 75 procentech firem ženy ve vedení buď úplně chybí, nebo jsou zastoupeny jen v menšině. Proč? Psycholožka Zdeňka Židková to vidí jednoznačně: „Protože tam většina z nich nechce. Nenaučily se věřit si, že na to mají, nechce se jim jít do bitvy o pozice a napnout všechny síly, nechtějí měnit zavedený pořádek doma, protože generace mužů, kteří budou ženu podporovat v jejím úsilí, teprve vyrůstá,“ říká.
Navíc péče o rodinu v naší společnosti je podle ní pořád jednoznačně připisována matce, takže i ženy s ambicemi nakonec vzdají své snažení, pokud se opakovaně setkávají s malou mírou společenské podpory. Situaci psycholožka ilustruje příběhem své babičky, která zmítána vysokými horečkami slyšela od manžela následující: „Vždyť jen opatři děti a běž si lehnout.“ „Asi takto se staví společnost k aktivním ženám – opatři děti a běž dělat kariéru,“ dodává. Stejný názor ohledně tzv. genderových stereotypů coby zásadní překážce postupu výš zastává i psycholog Michal Walter.
A přidává další zajímavý postřeh: „Nedivím se ženám, že se jim nechce do prostředí, kde převažuje boj a nevraživost, snaha prosadit se leckdy za každou cenu a vítězit nad soupeřem všemi prostředky.“ Ženy v zaměstnání často narážejí na tzv. skleněný strop – dosáhnou určité pozice, ale výše už to na základě nepsaných a neformálních bariér prostě nejde. „Ještě záludnější je ale,dvojí metr‘, který společnost používá na ženy a na muže zejména ve vztahu k moci. Zatímco muži jsou vnímáni jako ti, kdo mají plné právo usilovat o moc a o pozice, v nichž mohou rozhodovat (ať už v managementu, nebo v politice), u žen je považováno za normální, a dokonce správné, když se takových ambicí vzdají ve prospěch rodiny,“ říká Marcela Adamusová z organizace Fórum 50 %, která usiluje o vytvoření společnosti s vyrovnaným zastoupením žen a mužů v politice i ve veřejném životě.
Ženy – lepší šéfky?
Řekněme, že byste v zaměstnání dostali možnost vybrat si: chcete pracovat pod šéfkou, nebo pod šéfem? Koho byste volili? Pětatřicetiletá Magda pracuje ve firmě, kterou vede žena. „Vyzkoušela jsem obě varianty a ženské vedení je mi příjemnější. Moje nadřízená je citlivější, vstřícnější, kamarádská. Na druhou stranu pro mnohé kolegyně není takovou autoritou jako muž.“ Třicetiletý Tomáš pracoval pod vedením ženy dva roky.
„Veřejně bych to nepřiznal, ale nebylo mi příjemné, když mě kritizovala o pouhý rok starší nadřízená. Od muže bych to snesl lépe, byť by kritika byla zřejmě o hodně ostřejší.“ Jistě už jste si v médiích v minulosti přečetli nějaký článek o tom, že ženy jsou lepší šéfky než muži. Nikdo se v těch textech ale nezeptal, jaké vlastnosti má dobrý šéf mít. A přiznejme si zcela upřímně: pohlaví o člověku mnoho neříká. „Ženy ve vedoucích funkcích jsou pod značným tlakem, ale jejich výhodou může být schopnost lépe naslouchat, efektivněji komunikovat a spíš spolupracovat než bojovat, nicméně to je velmi individuální a odlišné podle typu osobnosti i vzdělání, nelze to paušalizovat,“ tvrdí Michal Walter.
Poukazuje však na obecné rozdíly v činnosti mozku, které mohou ovlivnit, jak si muž či žena ve vedoucí pozici počínají. „Obecně je používání obou mozkových hemisfér výhodou, zdánlivě racionální řešení nemusí být z dlouhodobého hlediska optimální a praxe řízení ukazuje, že mnoho manažerských rozhodnutí je chybných, ať jsou důvody jakékoli.“ Obecně bývají ženy lepší rovněž ve schopnosti vidět problémy v kontextu. Mužům se zase připisuje větší schopnost analýzy, lepší systémové myšlení a rozlišování důležitých věcí. Ale které pohlaví z toho vychází vítězně? Jak to spravedlivě posoudit?
Jak se žena prosadí?
Ještě před pár lety stála Ivana Ulmanová za katedrou plnou žáčků, dnes velí brněnskému automotodromu, Masarykovu okruhu. Když jsem se jí ptala, jak se jí podařilo uspět v typicky mužském světě a vůbec jak podle ní mohou ženy dosáhnout vysokého postu v zaměstnání, odpověděla: „Žena by měla hlavně zůstat ženou.“ Žádný jednoduchý recept, jak překonat zavedené stereotypy a uspět ve výběrovém řízení na jakoukoli vyšší pozici, neexistuje. Každá pozice totiž vyžaduje jiný „balíček“ osobních vlastností – vedoucí sestra v nemocnici by měla mít jiné vlastnosti než vedoucí firmy na vymáhání dluhů. Pokud chce žena získat vysoký post, měla by především vědět, do které oblasti chce napřít své síly – vedoucí nebo šéfka je totiž víceméně jenom pojem.
„Chyba, kterou ženy dělávají, je, že se snaží připodobnit mužům a při výběrovém řízení se staví jako člověk, který zvládne to, co muž,“ potvrzuje slova Ivany Ulmanové psycholožka Zdeňka Židková a pokračuje: „Je ale mnoho různých přístupů, jak splnit úkol a dostat z lidí to, co je třeba, což je vlastně úkol vedoucího.“ Žena podle ní musí při výběrovém řízení poskytnout jasnou představu o tom, co nabízí – jaká budou její pozitiva a zbraně, aby funkci zvládla. Buď se do požadavků trefí, nebo ne. Základní vlastnosti by však mít měla: ctižádostivost, sebejistotu a schopnost vyrovnat se s neúspěchem. Někteří teď možná ohrnete nos, ale co ženám odpírá společnost, v tom jim může pomoct příroda. Nadělila jim totiž tzv. ženské zbraně, kterými mohou dosáhnout mnohého.
„Jejich používání rozhodně neodsuzuji a podporuji. Jsou stejně kvalitním prostředkem spolupráce jako jiné zbraně, například praxe v oboru. V mnoha profesích jsou ženy, které umějí dosáhnout cíle tzv. průlomovým chováním (uměním přesvědčit), dokonce platnější než na slovo vzatí experti,“ tvrdí Zdeňka Židková. S ženskými zbraněmi je však třeba umět zacházet – především správně odhadnout situace, kdy je lepší nechat pomyslný kord za opaskem a spoléhat výhradně na prezentaci schopností a vědomostí.
Nemáš tam co dělat!
Oslovení odborníci se shodují v tom, že ženy ve vedoucích pozicích jsou silné a obvykle netrpí komplexy. Je to dáno především tím, že jejich cesta k vrcholu byla dlouhá a často musely prokázat hlubší znalosti než mužští kandidáti i delší zkušenosti v požadovaném oboru. Přesto se na ně mnoho lidí dívá skrz prsty.
„Převládající vidění ženy je takové, že má být především krásná, citlivá, obětavá, ohleduplná a naplnění má hledat v rodině. Tyto charakteristiky jsou pak v přímém rozporu s tím, co je vyžadováno od vrcholového managementu – soutěživost, dominance, menší empatie, takže na ženu ve vyšší pozici se pak nahlíží jako na,neženskou‘ a muži vtipkují, že je vede babochlap,“ shodují se Zdeňka Židková a Marcela Adamusová. Podle Adamusové navíc můžeme znovu hovořit o dvojím metru – stačí se podívat například na rozhovory s manažerkami a političkami, kdy takřka pokaždé dojde na otázku: „A co říká na vaši funkci rodina? Jak to zvládáte?“ Už jste někdy viděli, že by novináři stejné otázky položili nějakému muži? Asi nejdál, kam to dnes žena může dotáhnout, je do čela státu.
Představa ženy na Pražském hradě je ovšem v České republice, která nemá ve vládě ani jednu ministryni, zatím docela utopická. Marcela Adamusová odmítá myšlenku, že ženy nemají zájem veřejně se angažovat. Ony by prý i měly, ale například v politice je muži mezi sebe prostě nepustí – stačí „správně“ sestavit kandidátní listinu. „Mnoho lidí se bude do krve hádat, že ženy do politiky nechtějí, neboť pokud by lidé chtěli více žen v politice, mohou si je přece svobodně zvolit. To je ale jenom iluze. Můžeme vybírat pouze z kandidátních listin předložených stranami, a pokud na nich ženy nejsou (nebo na nevolitelných místech), zkrátka a dobře je zvolit nemůžeme,“ říká Marcela Adamusová.
Nám to zní jako science fiction, ale existují země, kde pochopili, že obsazovat parlament a vedoucí pozice ve firmách jen samými muži je plýtvání potenciálem poloviny lidstva. Zřejmě ne náhodou patří Norsko a Švédsko k zemím s nejvyšší kvalitou života a jejich obyvatelé k těm nejspokojenějším.
Na druhou stranu netvrďme, že být žena a vystoupat vzhůru v Česku nelze. Třeba na příkladu Ivany Ulmanové vidíte, že to jde. Jak říká brazilský spisovatel Paulo Coelho v knize Alchymista: „Když něco opravdu chcete, celý vesmír se spojí, abyste to mohli uskutečnit.“
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
