Divné chování

Já určitě nemám žádnou duševní poruchu, ale svá trápení nebo zklamání i třeba naštvání také řeším občas distancováním se od partnera. On už mě naštěstí zná a ví, jak se zachovat, resp. já mu to sama řekla, že to tak prostě mám a nemůžu si v dané situaci pomoct. Jde například o to, že mám třeba jen pocit, že mě zanedbává a není to tak, jen mám slabou chvilku a s pocitem, že se přece nebudu ponižovat, abych za ním zašla a nechala si to vyjasnit se začnu do sebe uzavírat a vidět např. nějaký špatný scénář, říkám si, že se tohle bude jen zhoršovat a rozejdeme se časem. Je to moje obrana na minulé manželství, zkrátka jsem byla obelhávána, velmi často ponižována, ale to lhaní bylo nejhorší a teď jsem jen opatrná. Vzhledem k tomu, že náš vztah trvá 2,5 roku, tak se tyto moje stavy, kdy ležím zády k partnerovi a odmítím jeho doteky zmírňují a bývá jich daleko méně něž to bývalo v minulém manželství. Zkrátka, tento chlap mi stojí za to se přestat bránit a má dost trpělivosti si na to počkat a já věřím, že se i dočkáme oba.

Rozhodně to chce si promluvit a i třeba s odborníkem, protože každý dáváme své city najevo malinko jinak.

taky mne občas (tak jednou za půl roku) rupne v bedně a přepínám do režimu "tebe neznám - sebe neznám". To když má milovaná polovička ztropí nějakou pořádnou habaďuru . Je to tak, jak někteří už píšou, prostě si v tu chvíli s tím problémem nedokážu poradit a najednou přepnu resp. spadnu do nějakého vakua... Ale jsem amatér, a vydrží mi to jen pár až několik hodin, na víc se nezmůžu. Nicméně jsme si o tom promluvili, manželka řekla, jak moc jí to ubližuje a že je raději, když se nas... . Takže jsem se domluvili na této variantě. Nicméně to se mi také moc nedaří, takže už sekám dobrotu. Jinak tohle se stává, když je chlap pod tlakem a nedovede se zdravě vypořádat se zodpovědností... tedy asi u mne....

že jsi podstatně mladší? Některé ženušky to těžce nesou, navíc pokud nemá děti...

Kup kytku a požádej jí o ruku. Ve svém dopise se nezmiňuješ o dětech. Jestli tedy spolu žádné nemáte a máte k tomu alespoň jakés podmínky a zajištění, řekni jí, že s ní chceš dítě. A uvidíš. Toť vše.
T

Dobrý den. Musím se zeptat na názor i zkušenosti vás všech.
Mám přítelkyni, jsme spolu poměrně dlouho, bude to devět let. Je super žena, pracovitá, hodná, starostlivá.
Po nějaké době jsem u ní zpozoroval divné chování, vypíšu některé příklady.
Celý den se k sobě máme, je legrace, smějeme se, užíváme si dne, mazlíme se, pořád jsme, jako jedno tělo, jdeme spát, pořád si povídáme. Přijde ráno, probudíme se a ona je, jako vyměněná. Říká - "Nelep se pořád, nesahej na mě, nemáš co na práci, že musíš být v jedné místnosti se mnou?" Celý den takto probíhá, je uzavřená, na otázku ohledně toho, co jí trápí, co se stalo odpoví, že nic. Takto to trvá třeba několik dnů. Poté zase v pořádku.

Další příklad - Celý den super, jdeme spát, ráno jdu do práce. Celý den ani smska (hodně si píšeme). Já už tuším, že bude zase něco v nepořádku. Příjdu domů, ona mlčí. Na otázku, co se stalo neřekne nic. Potom odvětí, že jsem nějaký divný, co se mi v práci stalo. Nechce být se mnou v jedné místnosti.

Další příklad - (ještě jsme spolu nežili, ale podobná věc se stává docela často) Celý den je to super. Jsem v práci na noční, voláme si, smějeme se, popřeju ji dobrou noc, je vše v pořádku. Za 3 hodiny smska, že bych si měl stejně najít někoho jiného (jsem mladší o 8 let). Volám ji, píšu ji, pokládá mi telefon, když ho zvedne, křičí, že ji mám nechat být, že nic nechápu. Za dva týdny je to opět v pořádku - asi měsíc, poté jde křivka opět dolů.

Je velice žárlivá a dominantní - ona může, já ne. (ona může s kamarádkami, já s kamarády ne), své názory mění z minuty na minutu, rozčílí ji i malá věc, neuvědomuje si, že mi tímto ubližuje, dokáže nekomunikovat třeba i měsíc, poté napíše, že ji to mrzí, že ji chybím. A tohle se opakuje stále a stále dokola a je toho víc. Často bývají i hysterické záchvaty, házení věcma, sprosté nadávky i ponižování. Nikdy jsem ji neuhodil ani nenazval sprostým slovem.

Jsem velice citlivý, chápavý člověk, důvěra je mezi námi na prvním místě.

Je možné, že tohle chování je odrazem nějakého traumatu z dětství - např. tvrdá výchova otce, sebevražda matky.

Četl jsem, že takoví lidé jsou velicí puntičkáři, hodně uklízí. Radši jdou uklízet, než aby řešili problém.

Podle mého názoru je toto chování nějakou poruchou. Má někdo takové zkušenosti? Ví někdo o takovém chování?


Děkuji, Břeťa.

patřím mezi ty ,kteří svůj hněv řeší třeba týdenním mlčením,ale není to proto,že bych toho dotyčného neměla ráda,ale potřebuji více času na ujasnění si toho problému. tím,že bychom se bavili bych to v sobě nevyřešila,takže se uzavřu do jakési bubliny ,kdy si čtu a poslouchám hodně muziku.Někdo to má jednoduché,zařve si a když řekne něco co by ho mohlo mrzet,jenom se omluví a je zas v pohodě a nebo jiný zas odejde a na vyčištění hlavy mu stačí procházka.Já si to musím vše promyslet a vyhodnotit proč se to stalo čí je vina a co by se mělo změnit a na to potřebuji čas.Jsem 20 let vdaná za kluka s kterým jsem začala chodit v 16ti a vždycky jsem se tak chovala a jeho to neodradilo,protože ví,že když mi dá čas si vše v sobě ujasnit,bude náš vztah o něco zase harmoničtější.

tak ten se chova presne jako ja...ale ja jsem zena probuh!!!s takovym...s prominutim...bl...bych nebyla!kdyz jsou tam deti je to o necem jinym...ale takhle..nevim nevim...pripada mi to detinske...komunikace vazne...tot vse.

Mít vlastní program a neřešit ho, to už je jak volné manželství. Tak se manžela zeptej, jestli na tebe není alergický, že už nevíš, jak se vyvarovat chování, za které on tě trestá mlčením, či ostentativním přehlížením, a že než se trápit, že bude lepší žít si každý svůj život.
Ono taky záleží na tom, jaké pohnutky vedou mlčícího účastníka sporu k tomu mlčení. Když jsem byl malý, hádky mých rodičů mě deprimovaly. Nesnášel jsem to. Navíc jsem nabyl přesvědčení, že se ti dospělí před ostatními, před dětmi i sami před sebou ztrapňují. Řekl jsem si, že se nechci v dospělosti ztrapňovat. Když k tomu připočtu vulgarismy, které se nevyvarovali použít, tak představa že večer vlezu do postele s ženskou, která mě nazývala tak a tak a já jí nezůstal nic dlužen, mi naháněla husí kůži. Asi by se mi ani nepostavil. Závěr byl jasný, nechci se hádat. Vždyť to chce jen malilinkou snahu a vystačí se s věcnými argumenty, nebo když argumenty protistrany sklouznou k pitomostem, stačí říct "to nemá cenu" a jít od toho. Mlčet, až protistrana vychladne a začne zase normálně uvažovat. Takže u mě mlčení není trest toho druhého(é), i když se to jí, jejím kamarádkám i psychologovi tak může jevit, ale obrana. Obrana před trapností a vulgaritami, věcmi, které budou cihličkami, z kterých mezi námi vznikne zeď, kterou už bychom za nějaký čas nemuseli mít sílu zbořit, či přelézt. Jenomže u protistrany, která tohle všechnom neví a nechápe, může fungovat každé mé mlčení jako další jedna taková cihlička o kterých jsem psal výše, místo aby ocenila, že jsem nás oba ušetřil od případných ubohostí. Takže se s veškerým sebeovládáním, ba sebezapřením, s celou mou snahou uchránit nás oba, můžu dostat pěkně do p....e. Co s tím???

a tedy, když jeden z partnerů sjedná pojistku a s druhým to předem neprobral, dopustil se zásadního prohřešku proti pravidlům soužití. Zajímalo by mne, jestli tenhle argument Sarinka v hádce použila. Jestli ne, a vystupovala v tom jako ten, kdo ty peníze nechce dát, protože se mu to zdá moc, nebo měl v plánu příjemnější výdaje, není se co divit, že se partner urazil. Jestliže ano, a on to nepochopil a ještě se urazil, pak je na pravidla společného soužití nějak nepřipraven.

Jsem z manželem 20 let a divné chování se stupňuje.Naposledy se mnou nepromluvil celých 800 km cesty z Benátek až do Čech,protože se mi v serpentýnách udělalo špatně a zle jsem se na něho koukla.A nebo na týdenní dovolené , kdy se bavil zásadně pouze se známými. Někdy je to únavné ,snažím se najít si jinou zábavu a citově se odpojit,což je na dovolené ve dvou těžké.
Mlčící období je většinou uvozeno obdobím ,, posledního slova", kdy z každé diskuze vycházím jako pětileté dítě , které je potřeba usměrnit.Pak se rozhodne , že jsem provedla něco , za co mě musí potrestat.Chvílemi se mi zdá jako by se z jeho strany jednalo o promyšlené nebo instinktiví chování jak mě co nejvíc dostat na kolena.Nejvíc na to funguje ,,mít vlastní program a neřešit ho. Člověk musí být silná osobnost, aby podobné psychické vydírání snesl.Musíte posoudit sama , kolik vydržíte...

No,spíš co jsem udělala já. No prostě, přišel domu a že zařídil pojistku na byt a že mu mám dát tisíc korun, což je půlka. No a já se přiznám hned, že mám ráda peníze...a tak jsem byla naštvaná, a nechtěla jsem mu je dát...chtěla jsem si koupit boty.
Tak jsme se pohádali, on se naštval a nemluvil se mnou. Teď už se mu ani nedivím... Pak jsem mu řekla že mu ty peníze dám a ať mi to promine. Nic, pořád se mnou nemluvil a tak ještě druhý den mu píšu, že uznávám že co se týče peněz je to se mnou hrozný a ať mi to odpustí. Taky jsem mu napsala že mu ty peníze dám a taky na benzín, ale on nechtěl.
A včera když jsem přijela z práce tak už mi dal pusu a usmířili jsme se...Chtěla bych se v tomhle změnit.
Já bych ti poradila, dej mu trochu čas a když to už opravdu nepůjde, tak mu řekni že takhle už ten vztah nechceš a buď se usmíříte, nebo se rozejdete...

Když spolu dva nemluví aneb Když doma vládne ticho

Hm, tak aspoň v tom nejsem sama . Samozřejmě nejsem ráda, že stejně trpí i někdo další, vím, jak se teď cítím a je to strašný..Jak popisuješ, tak to vypadá hodně podobně. My navíc spolu pracujeme a máme naplánované kšefty, tak jsem zvědavá, jak to bude, jestli budeme žít jako "bratr a sestra" a bavit se jen o práci, nebo co??? Už mi z toho asi hrabe.
Před rodinou předstírá, že se nic neděje, jen se na mě nedívá a nedotýká se mě.
Takže volit taktiku "dokud nepřileze on"? Obávám se, že ten můj asi nikdy nepřileze...
Můžeš mi jen nastínit, co jste si provedli?

Ahojky.
Momentálně mám stejný problém. S přítelem jsme se pohádali před pěti dny a od té doby se mnou nemluví. A to jeho chování je úplně stejné jak tady popisuješ. Nemluví se mnou, spí otočený zády ke mě... Dvakrát jsem se mu omluvila, ale nepomohlo to. A to jak mě odtrčil mě dostalo. Přitom on mi řekl už tolik hrozných věcí a všechno jsem mu odpustila, celkem hned...protože ho miluju a nemůžu být bez něj. Přijde mi, že se v tom vyžívá, určitě moc dobře ví, jak mě to trápí a snad ho to těší, nebo nevím.
Každopádně já už se ponižovat před nim nebudu. A kdyby se mnou nemluvil třeba měsíc tak ať. Mám taky svoji hrdost!

Zníš jako velmi silná žena. Nevím, jestli jsem taková..A to tě nikdy neopustil? Opravdu tě tímto jenom tak "trestal"?? A ty ses s ním nikdy nerozešla?
On mi tvrdí, že mě netrestá a že je mu líto, že mě trápí, ale dál se chová jako ignorant...nevím, prostě nevím, jak tomu mám rozumět...navíc je těžké žít tak z ničehonic vlastní život, bydlím s ním v jeho městě, skoro nikoho tu neznám a navíc spolu pracujeme...dlouho to nevydržím.
Do budoucna se na to už hodlám připravit, ale jestli vůbec nějaké budoucno bude...

Tak za měsíc slavíme dvacítku . Dá se s tím žít. Nakonec, je to velmi dobrá životní škola. Naučil mě mnohému. V první řadě trpělivosti, samostatnosti. Díky němu jsem se začala zajímat i o "duchovní literaturu", začala jsem více vnímat srdcem, přestala být sebevztahovačná. Kolikrát jsem ani nevěděla, co to způsobilo. Snaha o komunikaci z mé strany narážela na tvrdou kamennou zeď a jediné, co jsem z něho vymáčkla bylo: "Ty bys to měla vědět, co jsi udělala" . NEVĚDĚLA JSEM . V určité životní etapě jsem byla fakt na dně. Ten pocit viny bez možnosti nápravy byl šílený. Udělala bych cokoli, jen aby se mnou mluvil, aby si mě všímal, neignoroval. Ignorace je druh psychického teroru. Velkou pomocí mi byly knihy Miluj svůj život, Čtyři dohody, Hovory s Bohem a mnoho jiných. Dá se to zvládnout, jen musíš najít v sobě sebevědomí, nevztahovat si jeho nálady k sobě, nepřipustit pocit viny a v jeho období si žít svým vlastním životem. Čím budeš v "jeho období" spokojenější, tím bude kratší. Zjistí totiž, že tento způsob chování na Tebe nefunguje. Když se budeš trápit a budeš činit pokusy k usmíření, bude ve svém živlu. Sám bude režírovat svou hru. Na Tobě nebude vůbec záležet.

nechci, aby to působilo tak strašně dramatiky, ale já jen nevím, jak to skončit. Dává mi pocit, jako bych spáchala masovou vraždu a on mi to ze všech svých sil nemohl odpustit. Navíc mi to prostě nepřijde jako obyčejné naštvání, je to jiné, divné...když jsem naštvaný, pořád toho člověka mám ráda, aspoň já tedy ano....
Zonan - a jak dlouho spolu žijete? Co třeba u něj spustí takové chování, jsou to vážné věci, nebo "blbosti"?

Tak se naštval, no. Já myslím, že dobře ví, že tě to trýzní. Ale je mu to jedno, protože má pocit, že si to zasloužíš. Ale zároveň tě nechce zbít nebo do tebe dál rýt. Prostě se od tebe na čas jakoby distancuje. Čeká, až ho ta nasranost přejde a do té doby nechce nasekat nějaké výraznější škody.

To znám velmi dobře . Teď už se tomu vnitřně jen směji . Ne, nezmění se to. Můžeš si buď najít někoho jiného, nebo tento druh chování začít ignorovat. Uvědomit si, že je to jen jeho problém a nepátrat po tom, co jsi udělala špatně! Je to určitým způsobem i dost samotářský život. Začneš se spoléhat jen sama na sebe a přestaneš plánovat společné činnosti. Hůř se to provádí s malými dětmi, proto si hodně rozmysli, zda na to máš. V jeho "milém" období budeš jako svobodná matka.

Mám problém se svým partnerem a opravdu nevím, jak tomu mám rozumět. Jsme spolu přes čtyři roky, je to vcelku normální vztah, prošel si několika fázemi, ale ani jeden nechceme být s někým jiným a máme se rádi. Jen mám občas pocit, že na mě klade mnohem větší nároky, než na kohokoliv jiného, jako by ve mě pořád hledal dokonalost.Ale čas od času ho popadne taková zvláštní věc, nevím, jak to přesně popsat. Když ho něčím naštvu, nebo se pohádáme, je to, jako by přepnul, nebo co.Přestane mluvit, začne mě ignorovat, přestane se mě jakkoliv dotýkat. Nepomůže, když se omluvím, když to chci znova rozebrat, nepomůže nic. Je to opravdu, jako by "přepnul", zapomněl, kdo jsem, že mě má rád...používá dokonce i tón hlasu, který jsem ho neslyšela použít ani na lidi, které nesnáší.
Neděje se to nijak často, ale už se to za tu dobu párkrát opakovalo. Teď je to tu znovu a už to trvá čtvrtý den, mluvit o tom nechce, tvrdí, že to nedělá schválně, že mi nechce ubližovat, že mě za nic netrestá, ale že si nemůže pomoct.
Co to znamená? Připadá mi to skoro jako nějaká "duševní choroba", nebo co. Nevím, co mám udělat, už čtvrtou noc spí ke mě zády se sluchátky v uších, mám čekat, když to přestane?
Má někdo, prosím, s něčím podobným zkušenost?