Panika ve vážném vztahu-jak se nezbláznit při posunutí vztahu na další úroveň?

Jestli můžu přispět svojí zkušeností, tak manželství nemusí být nijak vážná záležitost. Myslím, že od svatby se čím dál tím víc projevuje moje dobrodružná až šílená povaha a vztahu to - zdá se - svědčí. Možná to bude znít divně, ale manželství mi dalo mnohem větší svobodu, protože manžel mě v mých nápadech podporuje a tak dělám věci na které bych si za svobodna nikdy netroufla. Takže manželství se správným partnerem vřele doporučuji! Minulý týden na dovolené jsem si zrovna říkala, jak úžasné je, když se člověk dobře vdá nebo ožení, protože nemusí trávit ty nejvzácnější chvíle s někým s kým si nerozumí.

Hodně štěstí do společného života

uf, moc díky. jsem cvok, já vím ale už to ze mě trochu spadlo a začínám si to užívat Já jenom že člověk v jednom kuse slyší o hnusných rozvodech a tak... No, zatím to klape.. díky za rady

Vidím to stejně Pokud ho miluješ, není co řešit
Že má člověk obavy ze změn ve svém životě a také z toho, jestli naplní očekávání svého partnera je přirozené a nejsi jediná, kdo to zažívá Jen se tím nenechej pohltit a užívej si tak krásnou chvíli ve svém životě, jakou žádost o ruku bezpochyby je

Ty jeden cvoku (myslim to hezky=)) co blaznis prosimte, prece kdyz budes vdana neznamena ze budes jina a jestli se citis jako pubertacka tak holt budes vdana pubertacka Vzdyt nekteri maji pubertu i v sedesati zejo
jestli se mate radi a klape vam to spolu tak nic neres a jdi do toho, navic rozvest se muzes dycky zejo..

Ze se toho nejak obavas je normalni, ale tak jeste nez svatbu pripravite tak to bude taky nejakej cas trvat a v hlave se ti to zklidni, vzdyt to jsou defakto "prkotiny", uzivej si ze mas bezvadnej vztah se supr chlapem, az budes "pod drnem" tak bude pozde

doufam ze te to povzbudilo

Ahoj. Už jsem asi vážně blázen a chci se jen ujistit, jestli opravdu nejsem normální nebo jak to tedy se mnou vlastně je S přítelem jsme pět let a čtyři roky už spolu bydlíme. Máme úžasný vztah, milujeme se každý den snad ještě víc a víc. Problém u mě nastává, kdykoliv se vztah posune zase o kousek dál. Např. když mi dal klíče od svého bytu, když jsme spolu začli bydlet, když jsme si pořídili společného zvířecího mazlíčka. Pokaždé když se tohle stane,tak jsem nadšená, ale vzápětí začnu neuvěřitelně vyšilovat, že na to nejsem připravená, že si připadám spíš ještě jako puberťák a jestli to vůbec vyjde atd. Přitom když se zpětně podívám, tak teď mi to přijde směšný a ani jednoho rozhodnutí nelituju...A v podstatě jádro věci... dnes jsem byla požádána o ruku...žádost to byla v podstatě "jen tak" - při obědě. Po obědě jsme se rozloučili a já teď sedím sama doma a vyšiluju, že je brzy atd. Přitom ho opravdu miluji a řekla jsem mu ano a už kolikrát jsem si říkala, jak to bude pěkný,až se vezmeme atd. Připadám si jako Chandler z Přátel Ach jo...někdy si připadám na odstřel
předem díky za jakékoliv rady a zkušenosti.