Rada pro mě

studuješ tudiž hloupy nejsi neviimkolik maaš rokuu možnaa bych mohla byyt tvaa mama ale skus cos tu řek řiict i svee maamě nebo nekomu bliizkeemu

nemoc tvee přitelkyne znam z prvnii ruky udelals maximum i ona se měla snažit a věř že to jdeiten kdo je nemocny muusii a věř že musii miit silu zvlaadat svOu nemoc jakoukoliv a pokud to nejde jsou tu specialisti a ti jsou ot toho aby pomohlia pokud to ona vzdala a použivaa litost sama sabe -----je to zly a pozor na psychickee vydiiraanii-NEDEJSE A VYDRŽ JSI ROZUMNY NEBOLI BUŤ ROZUMNY A ŘIT SE MOZKEM CIT MAAŠ V POHO PUST DO CITU I TEN MOZEK AHOJ-P.

asi Tě to hodně trápí a nejsi vyrovnaný s tím, co se stalo. Ona mi připadá obrovsky rozházená uvnitř sama sebe. Oč je láskyplnější vztah s ní v jednu hodinu, o to je příšernější ve dvě hodiny. Oč více podpory od Tebe potřebuje a dostane, o to tvrději se k Tobě zachová potom, když je po všem. Asi je nešťastná - kdoví z čeho všeho to je. Ale uvědomit si, že její chování hodně vybočuje, to musí ona sama. Asi se v ní pere hodně emocí. Jsou to její emoce a ona je musí nějak ukočírovat. Nenech na sobě štípat dříví. Vztah není o tom, že se jeden pro druhého ze samé lásky naprosto obětuje. Musí to fungovat vzájemně - "jednou já tobě, podruhé ty mě". Kdybyste se nerozešli, chodili byste v bludném kruhu dokola, ve stejném problému. A na tom se fakt nedá postavit vztah, který by oba naplňoval. Měla by s tím něco dělat, někam si zajít si o všem upřímně popovídat, o svých pocitech, chování a rozebrat to.
Myslím, že nejlepší by mohlo být, kdyby ses k ní choval čistě věcně (ne nepříjemně, ale věcně). Rozhodně si dej veliký pozor na to, že by tě mohla znovu vtáhnout svými emocemi zpátky a vyřídilo by tě to.
Potřebuješ čas, aby sis to v sobě zpracoval a nejen mozkem, ale i srdcem pochopil, že je sice hezká, ale musí se srovnat více ke středu ve svém kolísání nálad. Jednou se najde možná ten, kdo se od ní nechá naprosto zničit. Anebo se najde někdo, kdo ji pořádně chytí a strčí ji k zrcadlu tak, aby uviděla, jak se chová (obrazně řečeno), uzná to a vedle něj se to pokusí změnit.
Řekla bych, že teď by ses měl hodně zaměřit sám na sebe, na své zájmy, své studium, svou rodinu. Uvědomit si, že sám sebe máš rád a že rád pomáháš a podporuješ, ale jen člověku, který je vděčný a až bude v budoucnu třeba, ti to oplatí stejnou mincí. A taky si myslím, že bys teď ještě nemusel hledat jinou partnerku, uvědom si, že tu pravou objevíš v pravý čas, třeba za rok, třeba za dva nebo dřív, nebo dýl... nech to být. Píšeš, že je o tebe asi zájem. No, dej si pozor, aby to nebyl zájem o to pozlátko, co je vidět na první pohled. S partnerkou si musíš "sednout" i někde uvnitř. Až to přijde, bezpochyby to poznáš. A mám trochu zastaralý názor a to ten, že na schůzku - jakoukoli schůzku, zve kluk a ne holka. Pak je totiž ve vztahu dost nevyrovaná ženská a mužská energie. Každému z partnerů přísluší něco jiného a není úplně v pořádku, když své role zaměňují. Ikdyž nepopírám, že to občas některým párům nemůže vyhovovat.
Věř, že za čas, až získáš ten správný odstup a nadhled, budeš rád, že je tahle zkušenost pryč. Až uvidíš někoho, kdo se v zaslepení lásky takhle obětuje, zkus to onomu člověku lehce naznačit, třeba pochopí a taky najde sílu se od toho vztahu citově odpoutat.
No nevím, píšu dlouze, snad je k pochopení, co jsem měla na mysli..

Ahoj,
je to zvláštní. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych požádal o radu,ale dneska jsem se zamýšlel nad vztahem se svou bývalou přítelkyní, protože se máme za 14 dní znovu vidět, mám ji vrátit poslední věci a potřeboval bych poradit jak vůbec reagovat.
Přítelkyně se se mnou rozešla přibližně před 5 měsíci. Dá se říci, že se jednalo o velmi bouřlivý rozchod a to doslova. Poznali jsme zhruba před 2,5 lety na jedné rodinné oslavě. Hned ze záčatka byla mezi námi dost silná euforie ze zamilování, nevím jak to ani moc popsat. Hned na třetí schůzce jsem se dozvěděl, že trpí dosti vážnou chorobou, která se nedá léčit. Jednalo se o roztroušenou sklerózu. Zareagoval jsem tak, že jsem jí řekl, že mi to nevadí, že to spolu zvládneme, sám ze sebe jsem byl překvapen, že takhle reaguji.Dokonce jsem od ní později dostal knihu, kde jsem si přečetl vše o nemoci a jejím průběhu. Moje matka je doktorka, což byla velká výhoda vzhledem k následujícím událostem. Byli jsme oba ze vztahu dost nadšení, i když to bylo komplikováno, že jsme z jiných měst. Řešili jsme to tak, že jsem se spolu vídali na prodloužený víkend. Bylo to super a to doslova. Zhruba za rok patrnerka začala studovat v mém městě a začali jsme spolu u mne bydlet. Tehdy se začali objevovat první problémy a dosud jsem si není jistý, zda to souviselo s partnerčinou chorobou nebo ne. Časté výbuchy hněvu na moji osobu, pokusy o útěky z domu v nočních hodinách, výčitky, že se k sobě vůbec nehodíme, jak všechno dělám špatně apod. Zpočatku jsem tomu, dá se říci nevěnoval moc pozornost, protože za pár hodin byla situace uplně naopak. Byl jsem pro ni to nejkrásnější a nejmilejší na světě. Vše se poté ještě zkomplikovalo ještě více, neboť se nemoc asi na půl roku strašně zhoršila. Nakonec s výrazným přispěním moji matky a jejich kontaktů v nemocnici nemoc uklidnila a bylo vše v normě. Taky asi přispělo, že jsem partnerkou trávil dost času a staral jsem se o ní, společně jsme navštěvovali lékaře,byly jsme prakticky pořád spolu. Měl jsem pocit, že nás to dalo více dohromady. Asi ano,ale jenom na chvíli. Poté se opět vrátili výbuchy hněvu, hysterické nálady a tak. Byl jsem z toho tak mimo, že jsem ani nevědel jak reagovat. Nechápal jsem, jak pro člověka, pro kterého tolik děláte, se může k Vám takto chovat. Přibližně dvakrát jsem se chtěl s přítelkyní rozejít, ale pak začali výčitky typu..jsi stejný jako všichni, taky se na mě vykašleš apod... Vždy jsem ji odpustil. Poslední půlrok našeho vztahu byl už trochu moc. Studuji dvě Vš, k tomu pracuji a k tomu psychické vypětí od moji partnerky, cítil jsem se skoro na Bohnice. Nakonec se se mnou partnerka rozešla, protože jsem ji prý fyzicky nepřitahoval, vůbec se k sobě nehodíme, máme odlišný životní styl a nechce mi ničit život a podobně. Taky mi řekla,že jsem pro ni nic neudělal, mluvit prý nestačí...Slyšet toto od člověka, který Vám 2 roky vypráví,jak Vás miluje, jste pro něj ten pravý, plánuje s Vámi společnou budoucnost....14 dní po rozchodu mě kontaktovala, shodou okolností když končila školu, a brečela mi do telefonu, jak nezvládá školu a tak. Pomohl jsem ji s diplomkou, podpořil jsem ji u státnic a pak se zase neozvala. Když jsem ji zavolal tak mi sdělila..Ale lidé se přece rozcházejí, prý můžeme být kamarádi....řekl jsem ji, že bude nejlepší, když se nikdy neuvidíme. Opět hysterická reakce. Pocit, že jste někomu dobrý jen tehdy, když potřebuje pomoci.
Poté jsem navázal krátky vztah s jednou dívkou. Cítil jsem sám, zklamaný, potkal jsem nádhernou ženu. Po jednom telefonátu od bývalé přítelkyně, když jsme řešili odstěhování věcí, jsem se dozvěděl, že jsem v pohodě, když někoho mám, ona prý někoho nemá.
Připadám si jako vůl a to doslova, jsem úplně zmaten a nevím co si mám o tom všem myslet...Jednou bych ji chtěl zpátky, protože vidím jen to krásné( prázdniny v Paříži, Londýně, Vídeň,báječný ***,, euforie, výlety,milostné dopisy, slovo miluji tě jako neprázdná fráze)ale když si vzpomenu, jak se ke mně chovala, šílený.
Musím Vám po přečtení tohoto příspěvku připadat jako blázen, ale vůbec nevím co dělat......
Mám poslední dobou problém seznámit se vůbec s nějakou ženou, i když je asi o mne zájem. Byl jsem na pár schůzkách,a o to na pozvání od žen. Ale hned jsem to ukončil po pár setkáních. Asi mám strach, že se to bude znova všechno opakovat....
Máme se potkat s bývalou přítelkyní a já vůbec nevím jak reagovat.
Zítra zkouška ve škole a já píšu na blog.....