Život na nic

Naprosto souhlasím se Slunečnicí a Soleil.
Tenhle vztah nikam nepovede a rozhodně se nestyď přijít za rodičema zpátky domů.
Každý ve Tvé situaci potřebuje čas na to, se se vším srovnat - se vším, co se týká odchodu od partnera a navrácení k rodičům. Ale stojí to za tu konečnou úlevu. A po čase najdeš toho skutečného, pravého, se kterým budeš žít spokojeně. Ve vztahu by si měli lidi sebe vážit, milovat se, občas si třeba vyměnit názory pohádáním, ale vždycky musí vědět, že se mají rádi. A nakonec budou rádi i vaši. Mají taky kus života za sebou, je jim určitě jasné, že v tak mladém věku je skoro nemožné si najít partnera pro celý život, pokud mají být oba spolu šťastní.

V každém případě se s ním rozejdi, moc dobře vím, jak to pociťuješ. Nic jiného ti nezbyde, pokud chceš být šťastná. S tím bytem, to se nějak udělá, hlavně ti ze srdce spadne obrovský kámen, uvidíš...dřív nebo později.

píšeš,že jste spolu 6 let??Ale to spolu bydlíte od tvých 14?Podle profilu?Tak to by chtělo změnu.Poznat taky někoho jinýho.Věř mi,nebo budeš hledat ve třiceti!!A.

Ahojky, můžu se zeptat kolik je ti let? Já bydlela s přítelem taky šest let a jak píšeš, buď přijde děcko a nebo rozchod, u nás bylo to druhé a jsem za to ráda, mít děcko sním, to bych litovala asi do konce života

Dneska je mi už trochu líp... Ale s přítelem to už asi nebude lepší. Pořád jsem si myslela, že se změní, ale on je prostě takový... Nic ho v životě nezajímá, o ničem nesní, čeho by chtěl dosáhnout... Jen chodí do práce, z práce domů, kouká na televizi a jde spát... Občas když chci aby šel ke mě, místo televize nebo počítače, tak nejde... Vůbec si mě nevšímá poslední dobou. Tak si říkám, co to s ním je, nebo si našel někoho jiného ? Nevím. Ani nevím, jestli by mě to štvalo, náš vztah už nefunguje a on si to neumí přiznat...
Mohla bych se vrátit k rodičům, to jo. Bojím se, jak by to vzali... Byt předělával taťka, tenkrát nám chtěl pomoct. Jenže ten byt je přítele. To on platí hypotéku. Jsme spolu šest let. Jiní se po šesti letech berou, mají děti... Když jsem o tom mluvila, koukal na mě trochu jako blázen. Kouká mi do šuplíku, jestli beru antikoncepci... Abych, nedej bože nebyla těhotná... žijeme spolu, ale mě se zdá, že mě stejně nebere vážně, že mě do toho svého života nechce...

To je hrozně smutné, to s tím přítelem...ale co ti brání od něj odejít? Rodiče tě už zpátky nevemou?
Můžeš žt sama, vyděláváš si?

Co se týče vzdělání, není všem dnům konec, rozhodně studovat můžeš i později. Já se pro studium rozhodla až na stará kolena, až mi trochu odrostly děti...všechno jde.

Tys asi měla včera jen splín, co? Už je líp? Jak to vidíš dnes?

V životě jsem pokazila spoustu věcí. Nejprve to začalo tím, že jsem se neučila a jen tak tak udělala maturitu. Nikdy jsem neměla ve škole kamarádky, takový ty opravdový. A nemám je ani teď. Pokračovalo to tím, že jsem nešla na vysokou, nepoznala svět, nezdokonalila jsem se. A poslední kapka byla, že jsem se nastěhovala s přítelem, který si mě neváží a jen si na mě léčí svoje komplexy. A já jsem ještě tak blbá, že v tomhle hnusným životě setrvávám a nejsem schopná to změnit.
Chci zpátky k rodičům, chci být bez něj a necítit tu jeho negativní energii, nechci žít v tomhle bytě a chci mít nějakou kamarádku...
Potřebuju pomoc...