přítel...

Dobrý den ,měla bych dotaz a potřebovala bych poradit nevím ani jak začít . Neni to promě ani moc jednoduché . Mám přítele jsem sním už asi tak 2 roky ,byla jsem až do tet sním moc štastná ,jen že je problém že je o 12 let starší než já ,není to žádnej chlap co by měl pořát peníze neni zrovna v baliku spiše v mínusu jenom že ját o tak nebrala . jen že v poslední době se kemně chová jako ke kusu hadra jsem prostě jen taková která příjde on ji o*** a zase mužeš jít .. :( no jenom že kdyby to bylo jen takhle on namě v posledni dobou jenom pořád řve ale horší je že to je bývalí feták a já mám veliký strach aby v tom neletel znovu tedy po roce stím řestal sám. Jen že to ajk sae v poslední době chová dneska šel na svuj první přezčas prostě jako kdbyy semnou nechtěl být i když věděl že mám dneska volné odpoledne jenom pro něj . :( pořád jenom lže třeba v tom jako když mu řeknu že mám zítra tohle a pak že naněj mám čas tak on mi rpostě tvrdí že to tak neni že sme mu nic neříkala .. nevím mám rozvedené rodiče pomalu ani s jedním nevychámzím protože to jsou alkoholici .. :( a nemám si ským promluvit :( je to to těžké a já bych chtěla alespon trochu odvás poradit . prosím a děkuji PS: promin te za ty hrubky v psaní .

V tom případě ti asi nedokážu poradit, protože neznám řešení toho, aby se něco změnilo, když se pro změnu nic neudělá. Když člověk chce, aby se něco změnilo, musí tomu nějak pomoct, zasáhnout do toho. Nechceš dělat účetní jinde, tak nezbývá než se smířit s tím jaký je zaměstnavatel, trpět mu to nebo se taky ozvat - že už jeho požadavky plníš.
Já to vidím tak, že pokud by si zaměstnavatel nevážil mé práce, tak bych tam nebyla spokojená a snažila bych si hledat jinou práci.
Píšeš, že jste tam dvě. To křičí jen na tebe nebo i na ni?
Velký problém vidím taky v tom, že spolu nežijete. Nemáte společnou domácnost a přesto máte takové problémy (hádky za problém považuju). Co teprve až spolu začnete žít. To se pak po hádce budeš stěhovat kam?
A to, že "Jednou mi řekl, že kdybych přestala brát prášky, nevynadal by mi, že
kdybych byla těhotná, staral by se, aby se to dítě narodilo v pořádku a
nekřičel by na mě." se mi nějak nezdá. Pokud tolik touží po dítěti, měl by to dát najevo jinak a taky pro dítě budovat základ - pevný vztah. Osobně bych něměla chuť dát někomu takovému dítě. Vlastně jako výhružku - "nebude dítě, budu po tobě ječet". Abys pak nelitovala.
Já na tom pořád vidím spoustu důvodů proč mu to netrpět. Ale je to tvůj život.

Jinou práci nechci. Zvykla jsem si na všechny klienty, kterým vedu účetnictví , už vím, co a jak a dělám jí hrozně ráda. Mám upravenou pracovní dobu podle autobusu. S kolegyní se podržíme. Jenže mi občas přijde, že si neváží toho co dělám, víš, kdyby se v práci choval normálně, udělala bych cokoliv, byla tam kdykoliv. Nebydlíme spolu a soukromí to zasáhlo tak, že když se pohádáme, několik dní spolu nejsme (většinou jsme spolu jen o víkendu, tak pak spolu nejsme třeba týden). Já jsem taková, že si chci všechno hned vyjasnit, ale pro něj je důležitý jen výsledek. Všechno bych chtěla řešit hned, ale on ne, několik dní mi pak nezvedá telefon a neodepisuje. Jednou mi řekl, že kdybych přestala brát prášky, nevynadal by mi, že kdybych byla těhotná, staral by se, aby se to dítě narodilo v pořádku a nekřičel by na mě. Proto si to myslím.

Pokud vám to jinak klape a doma toto nepraktikuje (žijete spolu?), tak se jako schoudné řešení nabízí najít si jinou práci. Jinak pokud to tak půjde dál, tak jsem přesvědčená, že to zasáhne i vaše soukromí. Jinak popravdě ono s jedním přítelem jsme taky chodili do kina, na výlety, bavili se, všechno bylo fajn, ale bylo na tom vztahu něco špatně, to člověk prostě cítí, že něco nehraje.
Ale pokud plánujete rodinu a myslíte vztah vážně, tak hledat si teď novou práci by byl na nového zaměstnavatele docela podraz a asi by tě tam pak rád neviděl. Ono důvod k vyhazovu si pak každý najde ...
Jen ty si ale v tom musíš udělat jasno, jestli je dítě řešením.

Jenže on se ke mě takhle chová jen v práci. Jsme spolu rok a půl a skoro od začátku to bylo stejné. Je mi 24 a jemu 44. Mám ho ráda a proto se s ním nechci rozejít. Asi jsem naivní, ale nedokážu být bez něj. Když se nehádáme hodně cestujem, chodíme do kina atd. Je pak úplně jiný. Kolikrát jsem mu řekla, ať nezvyšuje hlas, nekřičí na mě, není otrávenej, ale nic se nezměnilo. Nevím, jestli se dá říct, že jsme něco vyřešili, jen to byl výčet všeho co jsem kdy udělala špatně a konstatování toho, že když to dělat nebudu, bude to OK, od tý doby jsem se fakt snažila, nedělala to a zůstávala tam dýl. Jenže on je schopný na mě vyjet i kvůli tomu, že mu ihned neřeknu to co chce (myslím pracovně, jsem účetní a všechno si nejdřív ověřuju). Jakmile začne křičet, dělám chyby a on je ještě víc naštvaný, že mu říkám špatný informace, začnu brečet a on je naštvaný ještě víc, je mu to, že brečím přijde otravný a zdržující, ale já si nepamatuju kdy jsem brečela kvůli někomu nebo něčemu jinému. On dítě si dítě hrozně přeje, plánovali jsme, že bychom se o něj na jaře začali pokoušet, strašně se na něj těšil.

Po přečtení tvého příspěvku mám pocit, že je u vás všechno špatně a že to už snad ani vztah není. S někým takovým bych nebyla.
Situace je to ale nezáviděníhodná. Tím, že jsi jeho zaměstnanec tě má asi v hrsti a jsi z toho důvodu tak nějak v pasti. Já bych se s ním rozešla. Následkem toho přijdeš ale asi taky o práci ... :-/
Zachraňovat to dítětem je ale podle mě chyba.
Ani nevím co na něm vidíš, když o tebe nemá zájem, křičí na tebe a ponižuje tě? S někým takovým zakládat rodinu? Pro mě má rodina trochu jiný význam.
A vlastně vyřešili jste při vašich rozhovorech něco? Řeklas mu jak je ti jeho přístup nepříjemný?

Chodím se svým zaměstvatelem. Problém je v tom, že spolu v práci nedokážeme komunikovat. Vyčítá mi každou kravinu. Hádáme se kvůli blbostem a pořád. Jsem zoufalá a nevím co mám dělat. Trvá to přes rok. Dřív jsem si nenechala nic líbit a když jsem věděla, že to není moje chyba, bránila jsem se. Před 2 týdny jsme si to všechno měli vysvětlit. Ale nedošli jsme k ničemu, za co by mohl on. Všechno je moje vina. Když po mě něco chce, mám to bez keců udělat, když si s něčím nevím rady, mám se ho ptát ve svým volným čase. Když po mě něco chce a já už jsem mu to dala nebo řekla, mám mlčet a dát mu to znovu. Někdy jsem s ním v práci i v sobotu nebo i 12 hodin denně. Neříkám, že za nic nemůžu ale ne za všechno. Tohle je moje první práce, když jsem sem nastupovala, nebyl nikdo, kdo by mi řekl, co mám dělat. Teď už je to lepší, ale pořád jsou věci, který nevím. Mám tu práci ráda, nechci o ní příjít a nechci přijít ani o něj. Teď už se s ním nehádám, nevysvětluju, občas jen mlčím a on na mě řve protože mlčím. Když na mě řve, rozbrečím se, břečím v autobuse, doma, přes noc. Jen ho to otravuje. Minulý týden jsem vůbec nejedla, jen aby se mi už něco stalo, abych mělo od všeho pokoj. Vůbec ho to nezajímalo. Včera nebyl v práci, odešla jsem o 1,5 hod. dřív a on to zjistil. Od tý doby mi nezvedl telefon. Napsala jsem mu, že jsem byla za strejdou v nemocnici, (je po 3 mrtvicích a je to vážný), nevěděla jsem to předem, prostě se pro mě rodiče stavili a já odešla. O strejdu se vůbec nezajímal, napsal, že jeho vlastní holka ho podvádí, zrušil plán na víkend a napsal, ať už mu hlavně nepíšu, že si o tom o víkendu promluvíme. Chybí mi a chci s ním být, ale zároveň z něj mám strach a bojím se, že až s ním budu, bude zase řvát. Nevím co mám dělat strašně mě to všechno mrzí. Přemýšlela jsem o tom, že bych odešla z práce i od něj, ale den ze dne nebo že bych přestala brát prášky (chce dítě a pak by na mě třeba nebyl tak hnusný), nemám odvahu si něco udělat. Chci si zkusit nechat vyložit i karty. Poraďte co dělám špatně, už nevím jak dál.

Můžu se zeptat jak to dopadlo? To se mi taky stalo před pár lety, jen ten můj nejel na školení, ale na kole do 8km vzdálené hospody se opít a dopadlo to tak, že mi ve 2hod ráno dovezli policajti jeho rozmlácené kolo s tím, že je v nemocnici . Já v té době měla jedno mimi v postýlce a druhé v bříšku. Náš vztah se nakonec rozpadl... Úplně tě chápu cos ten den prožívala, já taky neodlepila oči od mobilu, to člověk ani nemůže dýchat, jíst, nic...jen sedí a čumí. Doufám, že to dopadlo dobře!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Přítel měl jet dnes ráno na školení do Prahy. Od rána mi neodpovídá na sms ani mi nezvedá telefon. Včera večer jsme se pohádali, říkala jsem si že se mnou třeba nemluví. Jenže po celém dni už mi to přijde divný. Mám strach že se mu něco stalo. Sedím v obýváku, hypnotizuju telefon. Teď už to ani nevyzvání. Nevím co mám dělat. Co když se mu vážně něco stalo?