Je proti svatbě

Adiku, neřeš teď prosím tě svatbu, já myslím, že vy jste ve fázi, kdy zjišťujete, jestli ten váš vztah má vůbec nadále cenu a zda to, jak to teď máte je trvale udržitelné...Svatbu bych teď to toho opravdu nepletla...
Já myslím, že si teď musíte vyjasnit spoustu jiných věcí - vypadá to, že tvůj přítel je teď ve fázi uživání si života a svatba je asi to poslední na to teď myslí
koukni na druhou diskuzi, odepsala jsem ti tam.

Nemyslím si, že bych si ho nějak pojistila. Kdyby se mnou nechtěl být,
co bych z toho asi měla? Nic, že... jen přesně jak píšete, chtěla bych,
aby se vztah pohnul dále! Naopak to vypádadá, že se to všechno horší.
Jsme spolu méně než kdysi, přítel mi ani už moc nepíše. I když, když
jsme spolu, je to super. No, já vůbec nevím, jestli chce to co já.
Nechci svatbu teď, jen mě překvapuje, že je tak proti ní. Musí mít
důvod a já nevím jaký. Furt opakuje, že on se nikdy ženit nebude.
Vždycky jsem to chtěla tak, že bych nejdřív s přítelem bydlela a pak už
by se to vyvrbilo samo. Kdyby nám bylo hezky, tak proč ne svatbu. Aby
každý viděl, že jsme svoji
a že si mě vybral. Ani jeden nejsme typy, že bychom s někým chodili jen
tak, musí to mít nějaký smysl, to vím stopro za oba. Jen nevím, jaký
smysl to má u něj, jakou budoucnost? Teď máme trochu krizi, tak se
neumím dívat objektivně. Doufám, že ji překonáme.

Nemyslím si, že bych si ho nějak pojistila. Kdyby se mnou nechtěl být,
co bych z toho asi měla? Nic, že... jen přesně jak píšete, chtěla bych,
aby se vztah pohnul dále! Naopak to vypádadá, že se to všechno horší.
Jsme spolu méně než kdysi, přítel mi ani už moc nepíše. I když, když
jsme spolu, je to super. No, já vůbec nevím, jestli chce to co já.
Nechci svatbu teď, jen mě překvapuje, že je tak proti ní. Musí mít
důvod a já nevím jaký. Furt opakuje, že on se nikdy ženit nebude.
Vždycky jsem to chtěla tak, že bych nejdřív s přítelem bydlela a pak už
by se to vyvrbilo samo. Kdyby nám bylo hezky, tak proč ne svatbu. Aby
každý viděl, že jsme svoji
a že si mě vybral. Ani jeden nejsme typy, že bychom s někým chodili jen
tak, musí to mít nějaký smysl, to vím stopro za oba. Jen nevím, jaký
smysl to má u něj, jakou budoucnost? Teď máme trochu krizi, tak se
neumím dívat objektivně. Doufám, že ji překonáme.

Já jsem s přítelem skoro 5,5 roku a na svatbu máme oba kladný názor, tzn. že bychom ji v budoucnu chtěli. Nejsme ten hypermoderný typ dnešních lidí, kteří se manželství vysmívají a žijí na psí knížku. Ale zatím se do něj nehrnu, určitě si chceme nejprve zařídit společné bydlení a pak bychom řešili další věci. Ale dohodli jsem se na jedné věci - že děti nechceme přivést do soužití na psí knížku

V tvém případě ale opravdu také nechápu, kam se tolik hrneš, jsi mladá, já jsem skoro o 5 let starší a pořád si myslím, že není kam spěchat.

Bydlíte už spolu? Pracujete oba dva? Co tě na manželství tolik láká? Přítele si tím nepojistíš Já manželství vidím jako vygradování dlouhodobého vztahu, který se posunuje opět trochu dále... Nevidím ho jako mrtvou "insituci" jako mnoho lidí v dnešní době, na druhou stranu, ale nelze do manželství vstupovat s tím, že máme druhého "jistého"
Na tvém místě bych asi ještě počkala

Děvče, kam spěcháš? Co si myslíš, že se změní? Jestli se bojíš, že váš vztah bude přechozený, tak svatbou to rozhodně nezachráníš. Jakou máš vůbec představu o manželství?

"Ta pravá chvíle právě nastala".

A podle čeho tak soudíš?
Možná kdyby to bylo napsáno smysluplněji, pochopila bych.
Co vlastně všechny na té svatbě tak vidíte? Myslím, že pokud něco chlapa od svatby odhání a nahání mu husí kůži, tak jsou to právě tlaky přítelkyň na svatbu.

nevim proč ten můj je proti svatbě kdyš sám říkal že jak bude pravá chvíle že si mně veme ale ta pravá chvíle právě nastala uš sme spolu od 14let aje mi 18 a ptalasem se ho jesli si mně uš teda chce vzít a on mi na to řekl že nepřipadá k uvahu takco si mam potom mislet že ,mně podvádí nebo ja nevím můžete mi poradit dik marta

Děkuju za názory. Tak na Gogola asi nebyl Nevím, v čem je problém. Doufám, že se to teď trochu rozhýbe, když bude mít ten byt. Mám ho ráda, nepomýšlím ani náhodou na nějaké konce nebo na to, že je náš vztah přenošený. Jen už bych od něj taky ráda slyšela nějakou vizi do budoucna. Počítám s ním ve svém životě a myslím, že by se musela stát nějaká opravdu moc špatná věc, abychom se my dva rozdělili. A doufám, že se nikdy nic takového nestane. Sice nejsme jak zamilovaný princ s princeznou a mnohdy jsem naštvaná a nebo, a to spíš, zklamaná, ale co... myslím, že každá překonaná krize dává sílu. Člověk hlavně ví, že i když není dobře, může být líp. Tak uvidíme...

5,5 roku, to už je skoro, jak já říkám, přenošený vztah. Po takové době se to musí posunout někam dál. Řečeno dnešní řečí, chce to nějaký další projekt. Společnou domácnost, děti, výpravu na severní pól, vynález léku na rakovinu, atd a nemusí na to mít glejt, že jsou svoji.
A že se nechce ženit programově? Asi je zpracovaný od starších kamarádů, nebo spolužáků. Nebo má strach z něčeho definitivního. Třeba byl v divadle na Ženitbě od Gogola.
T

Souhlasím s tím, že každý vztah je individuální a moc vám přeju, aby vám láska vydržela. Já mám ve svém okolí bohužel opačné případy, kdy se velká náctiletá láska rozpadla v prvním případě odchodem na vysokou (byli spolu pět let) a ve druhém to byla ta přechozenost, nikam už se nevyvíjeli (ti spolu byli deset let, první láska).
Jinak s tím dva roky a pak buď a nebo, to byla trochu nadsázka, sama už to taky nestihnu .
Autorce původního příspěvku bych ještě řekla, že ta svatba taky není záruka štěstí. Tím, že se vdáš a budeš mít s někým děti, ho nemáš jistého. Kdyby vám bylo třicet a on odmítal svatbu, pak bych tvoje obavy chápala, v tvém věku to ještě řešit nemusíš. Dneska je spíš raritou, když se někdo žení-vdává na vysoké.

Jo, jsou problémy, které můžeme ovlivnit a pak ty, s kterými neuděláme nic a mezi ty spadají rodiče S tím se prostě musíš vyrovnat a věřit, že se od nich odstřihne, jiná rada asi není
Podle mě není návod, kdy je dobré randit a střídat vztahy, kdy je dobré si najít stálého partnera, vdát se, mít děti...člověk míní, plánuje, ale život to chce často jinak... Každý jsme individualita, někdo si projde bolestným rozchodem v 16-ti, někdo v 35 letech... A to, že to má někdo jinak, ještě neznamená, že se má líp, než my Co máme v životě zažít, zažijeme, o to bych se nebála

To Ax: Já ti tvůj názor neberu, i když mám jiný S přítelem jsme spolu od mých 17 a jeho 18 let, oba dva jsme předtím nějaké vztahy měli, ale nic takto vážného. Je pravda, že to že si člověk "neužil" může někomu vadit a třeba to i rozbít některé vztahy, ale myslím, že ten náš mezi ty nepatří - víme co máme a neohrozili bychom to, kvůli něčemu takového. Náš vztah vydržel přechod na VŠ - kdy já studuju a přítel pracuje, což může být pro vztah někdy docela problém, dovedli jsme se sladit v mnoha věcech a už si ve svém vztahu i životě dost věcí vyřešili a proto věřím, že náš vztah má pevné základy a stojí za to
Jinak rozhodně souhlasím s tím, že vztah by se měl vyvíjet a někam směřovat - my třeba plánujeme společné bydlení - máme společné cíle a plány.
A že by se dva měli po 2 letech vzít nebo toho radši nechat? Takhle si přesně představuje černobílé vidění světa Já mám pocit, že těch 5 let vztahu byla úžasná jízda, v které jsem se ani trochu nenudila a nevidím zatím žádný důvod pro manželství, když dosud studuju a je mi 22 let. Máme spoustu plánů, zařídit si podkrovní byt, cestovat, chci se profesně realizovat, atd. atd. Počítáme s ním, ale myslím, že je ještě čas

To Slona: Opět jsi to napsala dost trefně - nelze házet vztahy do jednoho pytle - každý jsme jiný

Že to pokaždé nevyjde je pravda, ale myslím, že jednou se těmto lidem upřít nedá - že narozdíl od těch, kteří střídají a užívají, nemají tyto páry štěstí zadarmo - sama už dobře vím, co všechno za tím, aby to ve vztahu klapalo stojí, jak je to někdy těžké dělat kompromisy, ujasnit si i v největším naštvání na druhého, proč ho miluju a proč má cenu dát tomu ještě šanci, neustále se snažit posouvat ten vztah dál, neusnout na vavřínech... Myslím, že jeden jmenovatel tyhle vztahy mají - že ti lidi neutekli při prvních problémech, ale postavili se jim čelem A to v dnešní době není ani trochu samozřejmé...

Pokud nic jiného, dal mi tenhle vztah jedno a to uvědomění si, že spokojený vztah není zadarmo a musí se na něm pořád pracovat. Kolikrát jsem si říkala, že bych měla vystřídat víc vztahů - ale já mám takové heslo: Proč bych kvůli nějakým konvencím a řečem okolí měla měnit něco, co mi naprosto vyhovuje?? Takhle to beru já

Chci poděkovat za odpovědi. My jsme si navzájem prvními, krizí už jsme měli Ale zatím všechno v pohodě. Taky jsme spolu už 5 let, tedy teď 5,5 Co vám mám povídat, potkali jsme se, když mi bylo 15, jsme si navzájem prvními... ale já si nemyslím, že by to bylo na škodu, myslím, že je to v konečném důsledku jedno. První velká krize byla přítelova maturita. Strašné, nechci vzpomínat, snad 3 měsíce jsem byla úplně v háji a občas už někdo nadhodil, jestli to má smysl... ale vydržela jsem a odměnou mi bylo naprosto "zamilované" po-maturitní období. Výška byla trochu změna, ale krize ne, jen teď je další problém s jeho rodiči. Furt vyčítají, že s nima není a se mnou je furt. Připadám si jak u blbých, tož chtějí mít z něho malého kluka na furt? Vždyť je mu 22... a hlavně! Kdyby se aspoň chovali jako milující rodiče, ale stejně, když je doma, jen maká, uklízí, dostává úkoly a poučení o tom, jak s nima není. Mám štěstí, že mám super rodiče, kterým záleží na mě a ne na nich samotných. A mnohdy je mi moc líto, že to přítel nemá a vidí to u mě doma... Teď se snad blýská na lepší časy, dostane od rodičů byt (což samo o sobě už znamená spoustu keců z jejich strany), takže za ním snad budu moct jezdit na pár dní a ne jen on domů, kde ho vždycky všichni zaúkolují. Třeba se v něm i něco hne Sám říkal, že kdyby měl byt svůj, že by mi dal klíčky... a to už něco znamená!!!
Abych to uvedla na pravou míru, vdávají se 2 moje kamarádky, jeden pár stejně starý jako my a studují oba VŠ, druhý pár ona VŠ a on pracuje. Taky jsem si myslela, že to bude tak, že ty, co nestudují, půjdou před námi, studujícímy... ale vypadá to, že je to jedno.

Sice se mě nikdo neptal, ale taky bych se ráda vyjádřila.

Myslím, že každý vztah je jiný a nikdo třetí do něj nevidí. Znám páry, kterým první láska vydržela dokonce 11 let než se vzali, dnes mají děti a nevedou si o nic hůře než lidé, kteří se potkali a po dvou letech vzali. Na druhou stranu znám páry, které v prvním týdnu milostného života otěhotněli, vzali se a taky jim to funguje. neexistuje kuchařka.

Na prvních láskách je prima, že si neprožili to zklamání z rozchodu a to že jsou schopni spolu vydržet je ukázkou síly toho vztahu. A měnit se partneři budou celý život ne jen vstupen na VŠ. Na druhou stranu je tam jistě ten pocit, že zkušenosti a nějaké zážitky by se hodily.

První lásky nejsou odsouzeny k neúspěchu a manželství po dvou letech nemají větší záruku štěstí. Každý máme ten koktejl namíchaný jinak a to je na životě to krásné.

Osobně jsem ráda, že jsem měla i jiné zkušenosti než jen tu s manželem, ale nevím jestli je to k užitku nebo by náš vztah bez nich probíhal stejně.

No já si za tím souslovím "přechozená láska" stojím a nepřijde mi nijak divné. Ale je to jen můj názor a nikomu ho nevnucuju. Mám ve svém okolí zase ty případy, kdy se první lásky rozpadly například nastupem na VŠ.
Každý se vyvíjí, obzvlášť v období dospívání, mění se postoj ke vztahům, nároky na partnera. Nevěřím na to, že svět je černobílý, aneb že se v sedmnácti zamilovali a žili šťastně až do smrti. Osobně bych nechtěla provdat se za chlapa, který přede mnou neměl jinou ženu a ani já bych si nechtěla vzít svého prvního. Bála bych se, že jednoho dne si jeden z nás řekne, jaké by to bylo s někým jiným. Pro mně je ta zkušenost důležitá a nemyslím teď (jen) zkušenost ***uální.
Někde jsem četla, že po dvou letech se dva mají buď vzít nebo rozejít. Víceméně se s tím názorem ztotožňuju. Vztah se musí vyvíjet, aby nezevšedněl (prvotní oťukávání, chození, společné bydlení, svatba, děti ...). Když spolu chodí deset let a jen chodí, nic jiného se neděje, ta rutina jednoho z nich začne ubíjet a začne hledat povyražení jinde.
Tímto nechci nikoho nabádat k rozchodu po letech, vyjadřuju svůj názor.

Jo, to jsi napsala dobře
Já jsem jsem ráda, že s přítelem máme ujasněné základní 3 věci - chceme spolu bydlet, chceme se jednou v budoucnu vzít a mít děti. Jedinou otázkou je kdy

Ale kdybych věděla, že přítel má takový názor, že děti nechce nebo si o svatbě myslí, že to je hloupost, asi by mě to trápilo...dost trápilo. Jsme spolu 5 let, takže v určitých věcech by měl mít jasno

Můžu říkat, jako mnoho "moderních" žen v dnešní době, že svatba pro mě není důležitá, že nepotřebuju papír na soužití se svým partnerem, že svatba je jen o tom, "mít toho druhého jistého", atd., ale - nemíním být pokrytecká, přiznám, že svatba je něco, s čím pro dlouhodobé soužití a "pořízení" dětí prostě počítám, a kdyby si mě partner nechtěl vzít, mrzelo by mě to...

Ale na pilu tlačit nebudu, pokud to nebude chtít partner, nemá to pro mě vlastně smysl... Pevně ale věřím, že jednou se žádosti o ruku dočkám Zatím máme ale naprosto jiné priority - chci dodělat školu, pak si chceme zařídit společné bydlení a až pak budeme řešit další věci. A věřím, že některé věci přijdou samy od sebe - v pravou chvíli

Taky si myslím, že to chce čas a klid. Chlapi jsou v tomhle trochu ostražitější a potom je to mnohdy mrzí. Mám kamaráda, který na vysoké básnil o tom jak bude cestovatel a že si chce studentská léta užít. Nepracoval, natahoval školu a snil. Jeho holka, která nastoupila do práce dřív toho měla dost a po nějaké době se s ním rozešla a vyměnila ho za někoho, kdo vypadal, že zabezpečí rodinu. Dnes je ten můj kamarád spořádaný bankéř, který živí svoji sestru na studiích a dovolené tráví na výpravách na Altaji a sráááášně ho mrzí, že nemá rodinu a nebo alespoň přítelkyni. Pamatuju si, že tenkrát říkal, já si dovedu představit, že bych s ní strávil celý život, ale chci si nejprve něco užít. A jeho bývalá si rve vlasy, když vidí, že by byl schopen se o rodinu postarat, ale už má dítě s někým jiným. Možná ho ale až ten rozchod trochu postavil do latě a trochu na truc ukazuje, že není ztracený případ.

A stejně tak kolega, přítelkyně na něj tlačila s dítětem, tak se s ní rozešel. Měsíc pařil, měsíc balil nějakou mladší a potom říkal, vždyť vlastně proč nemít dítě? Jenže to už bylo pozdě na návrat.

Ženské i když se nechtějí hned usadit a mít děti, tak mají silnější potřebu mít alespoň jistotu, že partner neuteče a uživí rodinu. Nabádáme své partnery, aby žili zdravě, postupovali v kariéře, zajistili bydlení - je to vše pudové a proto chápu, že někoho rozhodí, když partner naznačuje, že nechce děti, nechce pracovat nebo se nechce ženit. Je to čára přes rozpočet jediného důležitého životního úkolu - poslat svoje geny do budoucnosti. A chlapi by takové řeči měli brát vážně!

No, nevím, přechozená může být chřipka, ale láska..? Znám takových lásek, kdy spolu dva chodili třeba od 17 let a vydrželo jim to spoustu let nebo napořád - pro příklad nemusím chodit daleko, jsou to moji rodiče, taky na zeny.cz to tak má myslím Vozlenka Že někomu takový vztah nevyjde a je to těžké, neznamená, že to neexistuje - takoví lidé, kterým vztah ze středoškolských let vydržel mezi námi jsou

Adiku, já bych se taky tolik netrápila. Já jsem s přítelem od svých 17 let, tzn. přes 5 let. Klape nám, ale o svatbě zatím nemluvíme. Ŕekli jsme si sice, že se jednou budeme chtít vzít (než přijdou v budoucnu děti), ale zatím to vůbec neřešíme... Víš, možná bys o tom neměla tolik mluvit - pro chlapy je tohle téma citlivé a kromě toho názory se v tomhle věku mění dost rychle a do některých věcí musí člověk prostě dospět

Nedávno jsme byli s přítelem za kamarády, kterým se narodila dvojčátka - když jsme odešli, říkal mi, že teda děti ještě dlouho chtít nebude. Taky mě to hodně mrzelo, ale věřím, že do toho dospěje. Taky je rozdíl, když bydlíte každý sám, než když bydlíte společně, už máte zázemí, apod. - to pak člověk taky začne nahlížet na spoustu věcí jinak

Já bych se toho, že si tě nikdy nevezme, až tak nebálá. Předpokládám, že přítel je zhruba tak starý jako ty, takž něco málo přes dvacet. Málokterý dvacetiletý kluk se chce dnes ženit.
Já osobně tě asi trochu zklamu, protože nevěřím na tyto přechozené první lásky, ale budiž ... Až za 3-4 roky oba dostudujete, najdete si práci, začnete spolu bydlet, tak teprve pak bude důvod ptát se, jestli se chcete vzít. Neřeš něco, co bude aktuální za deset let. Ano, spolužačky se možná vdávají, ale pravděpodobně nestudují VŠ (tudíž už pár let pracovaly, už je to i omrzelo a chtějí na mateřskou) a mají starší chlapy, kteří už mají něco za sebou a myslí jinak.

Ahojky,
chtěla jsem se zeptat, zda-li máte někdo zkušenosti s tím, že se chlap prostě nechce ženit. Jsem s přítelem už od 15ti let, teď mi bude 21. Vztah máme naprosto krásný, ale vždycky, když přijde řeč na svatbu, hned se rozčílí, že on se nikdy ženit nebude. Některé kamarádky už se vdávají a jakmile mu to řeknu, "hele, ten a ten se bude vdávat", tak reaguje okamžitě slovy "ježiš, já se nikdy ženit nebudu". Vlastně nikdy neřekl "s tebou se nikdy neožením", spíš prostě komplexně. Snažím se na to přijít, čím to je, proč se nechce ženit. Mám pocit, že se i hrozně bojí pomyšlení na to, že bude jednou chodit do práce, mít ženu a bydlet s ní. Uvažuju, jestli se neděsí stejného soužití, jako mají rodiče, ale nemyslím si, že by mu k tomu dali důvod. Taky se ještě nechci vdávat, každý studujeme v jiném městě, ale trochu mě straší, jak moc se nechce ženit. Bojím se, že se toho nikdy nedočkám. A nevím, co si mám myslet. Snad nechce bydlet na vždy s rodiči!!!