Hledám příčinu rozchodu

Pravda je určitě to, že nikdo nesnese omezování v koníčku. Jejda, to kdybych si dovolila říct buď sport nebo já, letěla bych jako namydlená. Hlavně jeho otec by mě naprosto vyštípal kdybych se proti tomu jejich "sportovnímu šílenství" postavila...Snažila jsem se ho podporovat, jak mi to jen šlo. Ten sport jsem si taky zamilovala, nějaké závody jsme absolvovali společně. Problém nastal opravdu až když teď přestal všechno stíhat. Nezvládl to doma, nezvládal to pořádně ve škole (započal i propadat), sport mu zabírá každý den po škole další tři hodiny plus většinu víkendů. Tím, že se toho na něj kupilo více než dříve byl samozřejmě i protivnější a náchylnější k jakémukoliv vyčítání, protože tomu se nevyhnul ani jinde, natož by náladu měl se mnou. Nemohla jsem se ani zatvářit zklamaně, že mě mrzí, že dneska teda zase nemůže...nemohla jsem najevo dávat emoce. To tedy hlavně poslední dva měsíce. Řekl mi, že já už nemůžu namítat nic.
Vina je na mé straně v tom, že jsem nezvládla tu časovou náročnost a ty střety v tom, když poněkolikáté za sebou odřekl schůzku. Měla jsem být neustále milá...Bohužel jsem to nezvládla. Mrzí mě že se mnou o svých problémech nikdy nemluvil. Uzavřel se...
Bylo toho na něj moc a nezvládli jsme to. Doufám, že i on si z toho vezme další ponaučení a s další slečnou si bude více povídat o pocitech. Které přede mnou začal po nějaké době schovávat.
Já si z tohohle vztahu odnesu, že muži nemají rádi neustálé otázky a potřebují extrémní dávku pohody. Zvláště pokud pohodu nemají nikdy jinde.
Jinak dneska jsem ho potkala, tvářil se jako boží umučení. Vrátila jsem mu flashku, co měl u mě a zeptala se, jestli chce jít na jeden koncert, co jsme dlouho plánovali. Nechci ho odříznout od mých známých, co on taky poznal a rozuměli si. Věřím, že kamarádství i po rozchodu může být. Tak uvidíme, zatím to vypadá, že lépe se s tím vyrovnávám já, což mě zaráží....
A děkuju za reakce

Sebeobětování - takhle bych to nenazývala. Protože, jak pak najít tu hranici toho omezování - kdy teď je to ještě přijatelné omezování, ale za chvíli to je už přes čáru?? Jak to má ten partner poznat, kdy si tohle omezování může vůči druhému dovolit a kdy už je to moc? A nebude to spíše tak, že když si může v pohodě dovolit tohle, příště ještě přitvrdí???

Proto bych mluvila spíše o toleranci a přizpůsobení. Myslím, že ve vztahu by měli být dána určitá pravidla, které obě strany dodržují. My to máme třeba tak, že se každý věnujeme svým koníčkům, chodíme se svými přáteli a nijak se neomezujeme, ale vždycky si dáme vědět - dneska jdu tam a tam, budu tam s tím a tím. Je to o té důvěře. Zároveň pokud mám pocit, že se mnou přítel tráví málo času, naznačím mu to, ale normální formou, nevyčítám, neobviňuju - nestavím ho do situace - buď já nebo oni - to je vážně největší blbost. Spíš se snažím ty chvíle, co jsme spolu strávit hezky, aby je sám vyhledával - a daří se.

K pisatalce problému - já ji nijak neodsuzuju, samozřejmě, že nelze nijak soudit, když známe postoj jen jedné strany. Určitě i její přítel dělal věci, které nebyly správné - možná stačilo k tomu problému jen jinak přistoupit a jinak ho řešit. Ve vztahu totiž nehrajou takovou roli ty žabomyší války o to "čí je to vina", ale hlavní je, dopracovat se společně k nějakému řešení. Možná tam byla ta počáteční chyba přítele, ale i tak se to myslím dalo vyřešit. Ale asi jiným přístupem...

Kolikrát jsem si řekla, že jsem měla ve vztahu udělat něco jinak, zareagovat jinak, něco říct nebo raději mlčet..člověk nemůže nic vrátit zpět, jen se poučit a doufat v další šanci. To přeju i Maeow

já se musím trošku zastat maeow.
Myslím si, že každé obviňování a řešení "něčeho" musí mít nějaký podnět i na druhé straně, ne? Nic přece není jen tak!! Musela mít přece nějaký důvod, proč pořád něco řešila.

A musím souhlasit se Sajrajtem, já jsem taky připravená na trochu sebeobětování se ve vztahu. Je pravda, že každý partner potřebuje trochu svobody, ale hlavně by měl vedět, co vlastně chce. A to právě přítel maeow podle mě nevěděl.

Samozřejmě máte pravdu, holky.

Ale já když jdu do vztahu, většinou jsem na nějaké to přivlastňování a omezování připravený. I když to třeba bude trochu bolet, i když se budu muset spousty věcí vzdát, chci zatnout zuby, říznout se do masa a obětovat trochu svojí krve. Nejsem typ, co by se nechal manipulovat nebo ovládat a šíleně by mě štvalo, kdyby se mě partnerka snažila změnit. Ale jsem prostě připravený na nějaké kompromisy! Prostě nevadí mi nechat se trochu omezovat a trochu přivlastňovat, když to nepřesahuje určité meze.

Samozřejmě cesta Zonan je trochu o něčem jiném. Pokud se ti podaří se povznést a dosáhnout osvícení jako ona a najdeš si jinou hvězdičku, můžete zářit věčně. Ale člověk v temnotě, jako jsem já, potřebuje i jiné způsoby.

Víš, já si myslím, že chtít být s tím druhým, rozhodně není nic špatného, ale má to své hranice. Když chlapa nenecháš volně dýchat a neustále něco řešíš, nedopadne to dobře - to už jsem se dávno poučila

Ty jsi šla do vztahu s tím, že jsi věděla, že máš sportovce, který je časově vytížený a svým koníčkem žije - takže jsi to prostě musela respektovat. Druhého nemá smysl měnit, ani po něm žádat, aby kvůli nám zanechal svých koníčků - není jistější cesty k rozchodu...

Věřím, že tím, že jsi pořád něco řešila, jsi ho čím dál víc naštvávala a vysilovala, proto se také asi začal více věnovat kamarádům, utíkal od toho, že s tebou musel "neustále něco řešit", poslouchat obviňování, apod.

Víš, sama už jsem zjistila, že ptát se "Co ti je?" chlapa, který vypadá, že není ve své kůžu a něco ho trápí není nejlepší nápad..s 99% pravděpodobností ti řekne "Nic" a ještě více se zatvrdí. To chce vytvořit atmosféru, nechat ho samotného rozmluvit, nevystavovat ho křížové palbě nepříjemných otázek jako nějaký Sherlock Holmes Jde o to pochopit, že ty nejsi nikdo, komu se musí tvůj přítel zpovídat a nechat se podrobovat výslechům, on musí CHTÍT ti to říct sám. A to je dost zásadní rozdíl. To je ta důvěra a komunikace - a není vůbec lehké toho dosáhnout, to netvrdím.

Myslím, že všechny důvody, které jsi napsala, jsou svým způsobem možné a bylo to asi od každého něco.
Řekni si to takto: chtěla bys být s někým, kdo neustále něco řeší, jsi s ním pod tlakem, pořád musíš řešit, jestli ho nezanedbáváš, pořád tě z něčeho obviňuje a nemůžeš volně dýchat?? Odpověď ti dá víc, než co ti tady můžeme napsat my ostatní

Nevím, jestli to někdy v budoucnu můžete dát ještě dohromady, každopádně bych se z toho hlavně poučila, co jsi dělala špatně a neopakovala stejné chyby

Tentokrát nebudu tak citlivá, jako Sajrajt. Vše jsi popsala, důvody rozchodu se s velkou pravděpodobností ukrývají na těch řádcích. Jsi mladinká a nastoupila jsi do nejtěžší školy života. Do školy partnerských vztahů. Našla sis partnera, který nemohl splnit Tvé představy. Je jen jemu ke cti, že se s Tebou rozešel. Trápili byste se oba. Časem možná pochopíš, že partner není Tvým majetkem a není odpovědný za Tvé pocity ani štěstí. Vážně, jen Ty sama se můžeš udělat šťastnou. Štěstí spočívá v každodenních maličkostech, ze kterých se dokážeš radovat. Nehledej v partnerovi své chybějící štěstí. To nebude nikdy dokonalé. Buď šťastnou, zářící a přitáhneš k sobě partnera, který bude chtít sdílet své štěstí se Tvým. Teprve pak stvoříte lásku, která bude povznášet a oběma dá křídla. A křídla dávají svobodu. Ať poletíte kamkoliv, ať budete sami nebo spolu, budete neustále spojeni láskou k sobě. Myslíš, že láska svazuje? Teď už víš, že čím více někoho svazuješ, tím více se snaží osvobodit. Není to žádná chyba. Je to jen pokus, který nevyšel a Ty to můžeš zkusit příště jinak. Přeji Ti zářící a svobodnou lásku .

Zase neívm, jak moc hnusná jsi byla. Ale jinak mi tvé touhy a reakce přijdou přirozené. Asi jsi ho hodně obdivovala, což? Neměl na tebe skoro vůbec čas a ty si ještě dáváš sobě vinu. Nemyslím, že je to hřích, chtít s tím druhým trávit čas, jet pod stan a žít jako pár.

Dobrý večer dámy a slečny,
jsem mlaďounká (18 let) a před týdnem se se mnou rozešel přítel. Chodili jsme spolu něco přes rok. Jsem z toho hodně smutná, ale snažím se tomu nepoddávat a neplakat celé dny. Samozřejmě mi nějaká slzička ukápne, ale to je snad po rozchodu normální. Říká se, že za rozchod vždycky můžou oba. Věřím tomu. Ale ráda bych Vám popsala situaci, abych slyšela názory na to, jakou to má, myslíte si příčinu.
Přítele jsem poznala minulý rok v září na jednom sportovním kurzu. Oba jsme měli velice čerstvě po rozchodech, on po 4,5 letém vztahu, já po 2,5 letém. Nějakou silou mě strašně přitahoval (asi chemie) a dali jsme se do řeči. Sešli jsme se romanticky v noci a povídali si venku na lavičce až do rána. Oba jsme u sebe našli to, co nám chybělo u bývalých partnerů. Mě imponovalo, že to byl sportovec, v srdci poeta, filozof...strašně jsme si rozuměli v povídání o všech krásných nadpozemských věcech a já se v tu chvíli vznášela, že lepší spřízněnou dušičku jsem ani nemohla tu noc potkat.
Vzali jsme si na sebe číslo, já jela za svými aktivitami, on za svými (závody, je to docela časově vytížený sportovec)...
Několikrát jsme byli v kině, na procházkách, prožívali jsme kouzelné chvilky. Ale oba jsme se báli nějak dalšího vztahu. Řekl mi, že je škoda, že jsme se nepotkali až za půl roku, rok, že po tom rozchodu chtěli mít svobodu...Už to mě tenkrát možná mělo varovat..
Nakonec jsme se dali dohromady a kamarádi byli unešeni, jaký jsme pár. Neustále jsme si dělali ze sebe srandu, smáli se, v ***u nám to klapalo báječně. To trvalo asi 5 měsíců.
Časově byl hodně vytížený. Byla jsem ráda, že nemám peciválka, který sedí doma a neví co by, ale časem mi začalo vadit, že mi ruší schůzky na poslední chvíli. Nějakou dobu jsem se přes to přenášela, to nebyl takový problém, brala jsem, že dělá vrcholový sport a snažila jsem se kvůli tomu nevztekat do posledního dechu. V zimě něčím zklamal moji důvěru. Přestal být tak otevřený, možná se mi to jen zdálo, možná tím, jak jsem se ho neustále ptala co se děje, jsem mu automaticky vsugerovala, že se OPRAVDU něco děje. Nebyl už takový blázínek se kterým jsem mohla plácat nesmysly. Dneska vím, že to asi byla počáteční zamilovanost a byla moje chyba, že sem se přes to nedokázala přenést. Vyčítala jsem mu, že je jiný a on se držel, snažil se mě uklidńovat, že mě miluje. Ale já si nedala říci. Přitom dnes, si myslím, že to opravdu byla ztráta té bláhové počáteční zamilovanostiTen pocit, že ho ztrácím a že je jiný pramenil i z toho, jak moc špatně jsem se cítila v jeho sportovním klubu, kde patří i celá jeho rodina. Neustále jsem měla pocit, že mě všichni srovnávají s jeho bývalou slečnou a neuměla jsem se s tím vyrovnat. To jsem samozřejmě taky stále řešila (když řeknu stále, tak jsem to minimálně dvakrát týdně vytáhla).Nedocházela mu trpělivost, snažil se mě brát na závody, pokud to šlo, být se mnou. I já jsem se snažila sportovat s ním a účastnit se a prožívat dohromady spoustu věcí. Ale jak jsem řekla, pořád ve mě hlodaly určité pochybnosti, že je jiný a je to jiné a nedokázala jsem se s tím vyrovnat.Chvilky s ním byly tak krásné a kdykoliv jsem něco vytáhla snažil se mi to vyvracet. kéž bych si dala pokoj a poslechla ho, že mě skutečně má rád. ¨
Tohle jsou asi mé největší chyby, které jsem dělala. Neustálé řešení ničeho. I když, obavy mají dycky nějakou malinkou příčinu. Budiž, mohla jsem se nad to vše, nad své pocity povznést, ale nešlo to.
V létě, kdy jsme oba měli prázdniny, jsem nadšeně malovala, jak někam pojedeme na puťák a budeme spát ve stanu a ukážu mu můj svět z větší blízky (jsem zarytá skautka a turistka :)). Nevyšlo to, celý červenec pracoval, aby si vydělal na svůj sport a pak jsme už oba byli pryč. Moc mě to mrzelo a vyčítala jsem mu, že jsme opravdu nikde, ani dva dny nebyli. Ó já husa. Jakoby mi nestačilo, že mě brával na závody, kde jsem ho podpořovala a bylo to krásné
V září jsme nastoupili oba do školy, maturitní ročník, více učení. Začal se více bavit s klukama (dříve dával vždy přednost sportu a přítelkyni, ať už slečně bývalé nebo mě). chodil s nima tam kde, jindy ne. Přála jsem mu to, ale občas jsem neovládla zklamání, že mi už potřetí za sebou napsal, že nemá čas a jde buď sportovat nebo s klukama. Časově byl vytíženější, psychicky pro něj vše bylo náročnější. Vím, že měl nějaké problémy doma, ale o tom se mnou moc nemluvil. Do toho škola, tu přestal zvládat jako dříve, velké nároky ve sportu (i ze strany jeho otce), tréninky menších závodníků, posilovna, závody já...Času měl méně a já mu to zazlívala. Především, že začal být nepříjemný. Cítila jsem, že mu vadí, když se mi zpovídá, že nemůže a radši utíkal za klukama. Ale stále mi tvrdil, že mě miluje. Ptala jsem se co se děje, ale neodpovídal mi. Dělal že nic. Pomalu se se mnou přestával o jakýchkoliv problémech bavit, nechtěl se mnou nic řešit. Svoje problémy, to jak jsem se cítila já, jak on nic..
Naprosto se mi uzavřel. Vím, že jsem neměla neustále vrtat co se děje, co je špatně...akorát ho to nasíralo.Vše vyvrcholilo tím, že na mě začal být opravdu hnusný. Měla jsem měsíc docela vleklé a vážné zdravotní problémy, ale ho to ani nezajímalo. Když jsem za ním někdy přišla ve škole, jen mi rychle líbl pusu a utíkal pryč.Snažila jsem se stále to nějak napravit. Když jsem se s ním bavila, říkal že já mu už nemůžu vyčítat nic nebo okamžitě odejde. Plakala jsem, hrozně mě to zraňovalo. Pak měl zase slabou chvilku a bylo nám fajn, to jsem s ním, ale nesměla nic řešit.
Před týdnem mě nechal, že přemýšlel...Řekl, že mě miluje, ale nevyddrží to se mnou, že když jsem hnusná já, tak to vydrží, ale že když začal být hnusný on, tak je nu ze sebe na blití a se mnou nebude. Plakali jsem při rozchodu oba, ale že jsem pro něj psychické vypětí a teď přítelkyni nechce a ví, že bude mít ještě méně času a že to mezi námi nefunguje.
Na jednu stranu ho chápu, proč to ukončil, poslední měsíc, jsem se navzájem trápili. Ale ještě bych bojovala...Snažím se najít ten pravý důvod, proč to tak skončilo. Proč z dokonalého páru nezbyde nicMám několik možností, proč mě nechal.1) Byla jsem moc hysterická, protivná a řešila kraviny a on to nevydržel2) Chce si ještě užít něco jiného než přítelkyni, protože nikdy nebyl volný.3) Má toho te´d hodně moc. Škola, rodiče, sport a já. Něco musel vypustit a když jsem mu ani já nedala potřebný klid, nechal mě.
Poradíte co by za tím mohlo vězet?Napsala jsem sáhodlouhý kus a mám pocit, že sem tam dohromady neřekla nic

A...stejně doufám, že se třeba vrátí a jen potřebuje čas.
Prosím, prosím, napiště