rodiče

akorad se bojim ze budu stejna jako ona,na sestrach se to nepoznamenalo ale ja se bojim,ja nechci byt jako ona to v zadnem pripade nejlepsi na tom je ze moje setry jak uz sem asi zminila ji nenavidi a ona dela vse pro to abych ji nesnasela taky a uz nevim co mam delat odstehovat se nesmim dokud delam skolu protoze ona pobiru maj sirotci duchod s ktereho mi plati skolu a jakmile bych sla tak by mi tu skolu prestala plati a co pak pritel by mi ji pry platil ale to po nem nemuzu chtit to bych radsi po nocich chodila do prace..

ahoj narazila jsem na tuto diskuzi a chtela bych se podelit:je mi 18 let mam tri sestry uz vdany ja jsem vyskvarek po 12 letech od posledni sestry u nas v rodine je problem nase matka kdyz byly sestry male a byly jeste doma tak nic nesmely ani mit zadneho kluka otec je mlatil a matka se tomu smala,dokonce tam byli i pokusy o sebevrazdu moji sestry ktera byla tenkrat v 7 mesici tehotenstvi,nase matka je falesna a hraje hodne na city na kazdym cloveku si neco najde vsechny moje sestry ji ted nenavidi ani vnoucata ji nepujcuji rikaji ze to matka nikdy nebyla aspon ne spravna,ja to tak hrozne nemam nikdo me nemlati,ja bych se ani nenechala jsem otrla a docela orazena takze nas problem je v tom ze nesnasi kohokoli v me bliskosti komu na me zalezi a me na nem celej zivot posloucham jak moje nejlepsi kamaradka je rozmazlena a protivna coz neni pravda a jak ji nemuze ani vystat a to ji znam od 7 let a porad jsme nej kamosky na zivot a na smrt a co teprve mi kluci at byli jakykoliv tak si na nich neco nasla chodila jsem s klukem kterej u nas i spaval bylo mi patnact a ji prislo divny ze se mnou nechce *** dalsiho mela za fetaka ted mam pritele jsme spolu skoro dva roy a taky je pry divnej pac chodi do prace a prijde u navenej tak se mnou nema naladu jit na diskosku coz nechapu co je na tom divnyho kdyz druhej den v 5 hodin stava zase do prace vcera mi rekla ze ho nenavidi a to ho skoro nezna,navic ma pritele s kterym je jen kvuli prachum cely dny neslysim nic jinyho nez ze jsem rozmazlenej spratek kterej si niceho nevazi a ze doma nic nedelam pritom kdyz se ji zeptam jestli potrebuje s necim pomoct tak rekne ze si to udela sama radsi a rozmazlena taky nejsem bojim si ji pomalu i rict kdyz potrebuji nove kalhoty ci boty a uz od 15 chodim v lete na brigadu jen abych aspon 2 mesice nemusela mit vycitky ze mi neco koupila a kdyz chodim do skoly tak mam brigady zakazany, no a co je nejhorsi na mim vztahu s pritelem je ze se vidime jen v patek a v sobotu kdyz u nej spim a to je pry divny az na to ze kdyz bych tam chtela byt kazdy vecer aspon na chvili tak to nepripada v uvahu pac mam pry doma nejake povinnosti takze nevi co mluvi a tim ze mi zpusobuje nervy sem pak protivna na pritele a to je jeste horsi,v 15 jsem kvuli ni spolikala prasky no jako vlastne skoro kazda z nas sester jen jedna to vydrzela,mozna vam to prijde jako ze to neni tak hrozny ale ja uz nevim jak dal a jsem tak zrala na psychologa,uz nevim jak dal ale jsem rada ze to nemam tak jak to mely sestry to bych neprezila ale kdyz to se setrama probirama a rikam jim co se mi deje tak rikaji ze se vlastne nezmenila ona mysli jen na sebe a to ci mi kolikrat rekne tak to fakt dost boli ale ji to pry nezajima

Já svojí tchýni ani neznám.Jen opčas zajede švagrová se švárou.Oba jsou super,vždy něco přivezou pro děti.Jinak mám super tetu,která mi také hodně pomahá.Vím že se na tyto lidi mohu spolehnout.

moc líto, nejlepší bude se hned , jak budeš moct, odstěhovat a bydlet třeba na ubytovně nebo si pronajmout pidibyteček. Taky by ti měli pomoct kamarádi. Pokud jsi udělala vysokou a pobývala v zahraničí, určitě nejsi k ničemu. Myslím,že tě doma mají za hromosvod svých vlastních neúspěchů. Matka už potom zůstala sama? Asi mají pocit, že tě vlastní a uvidíš, co bude následovat, až se odstěhuješ. V jednom komentáři k mému článku napsala Slona, že se snaží být ( a je ) šťastná. To je její "pomsta" vůči lidem, kteří ji šikanovali. Hodně sil a štěstí.

Ahoj, potřebuji se asi jen vypsat, ale budu všem vděčná za komentáře... Vyrůstala jsem jen s mámou a babičkou, otec od mámy odešel, hned jak zjistil, že je těhotná. Ona těhotenství nenáviděla, jak říká nenáviděla ten pupek. Z mého dětství si pamatuji převážně výroky typu"jsi zlá", "je v tobě ďábel", "takovéhle dítě nemůže být naše" a podobně. Nemám skutečně žádnou vzpomínku, kdy bych něco udělala dobře, byla pochválena a pod. Pamatuji si, jak jsem si několikrát musela balit kufr, byla jsem domucena vybrat si jednu hračku a byla jsem přesvědčena, že mě pošlou pryč. Byla jsem blbá, hnusná, pizizubka(potřebovala jsem rovnátka), beďarka (v pubertě), kolik nadávek jsem si vyslechla, když jsem potřebovala brýle...Každá jejich hádka byla moje vina. Matka mi skládala poklony za mou odvahu chodit s mou vizáží po ulici. Kamarády jsem si domů přivedla jen párkrát, vždycky jsme skončili u stolu, kde babička vedla monolog o tom, jaká jsem hrozná. Umíte si představit, jak jsem se pak mezi dětmi cítila? Všechny děti byly lepší než já a nic z toho, co jsem udělala nebylo dost dobré. Každý můj úspěch byl náhoda, neúspěch zákonitý. Nikdy jsem netrpěla žádnou materiální nouzí, ale každý peníz, který za mne vydali mají spočítaný a neustále mi jej vyčítají... Jak čas šel, dokončila jsem VŠ a před třemi něsíci jsem se vrátila ze zahraničí. Jsem tedy teď opět nucena být s nimi. Našla jsem si práci, ale termín nástupu mám až od prosince, musím tedy ještě 2 měsíce zůstat "doma". Kdo to neprožil, neumí si asi představit, jak bolestivé a drásající jsou vzpomínky, které se mi vrací s tím, jak ony stále opakují ty svoje kecy. Stále musím poslouchat jak mě nikdo nemá rád, zůstanu sama, všichni vědí jaká jsem a pod. Pokud se ohradím, vysmívají se mi a křičí, že nechci slyšet pravdu. Nejhorší je ten výsměch a to neustálé opakování toho co pro mne všechno udělaly a jak všechno dělaly jen pro mě. Poslední měsíc trávím mezi stěnami svého dětského pokoje, vycházím jen v noci, když ony spí, nebo přes den utíkám ven. Tento stav mi jakž takž vyhovoval, nechaly mne být. Dnes se ale babi rozhodla, že už to takhle nenechá a jala se mi rozmontovávat zámek, abych si pokoj nemohla zavírat. Co mám dělat? Sebrala jsem všechny šroubováky a šperháky co jsem našla a jsem zavřená s nimi. Bojím se, že bych ty dvě mohla i zabít. Někdy je tak nenávidím, že mě to až děsí. Na druhou stranu mám výčitky, přece toho pro mne tolik udělaly, jak neustále opakují. A nejhorší je obava z toho, jak já se budu chovat jednou ke svým dětem...jestli nebudu stejná.

ještě mě napadly rodinné konstelace. Je to úžasná metoda. Může vám nejen nastínit "v čem je zakopaný pes", ale (a to je hodně důležité), jak tyto situace řešit. Občas jsem zírala, jak stačil maličký posun v komunikaci (někdy i jediné slůvko, nebo trochu jiná reakce) a vše se změnilo. Těžko se to přijímá, ale každý vysíláme určité signály (na podvědomé úrovni), které ostatní lidé přijímají a dle nich se k nám chovají. Proto se na terapii rodinných konstelací k nám začnou zcela cizí lidé chovat stejně, jako Ti, s nimiž máme problém. Proto také nám může zcela nezainteresovaný terapeut pomoct změnit signály, které vysíláme. Myslím, že už o tom psala JitkaSt.

Je mi líto,co prožíváš,vím přesně,jak se cítíš,doma jsem to měla a mám podobně,z hnízda už jsem vylítla bydlím jinde,přítel mě hodně podporuje,byl u hodně věcí u mé mámy,co se všecko stalo,to je myslím důležité,ta podpora,nebo že Vám řekne,že to bude dobrý,hodně věcí si zpětně uvědomuju,že to nebylo dobré,jenže co nadělám.

tak tohle téma už jsem jednou řešila v jiné diskuzi.. doma nemám na růžích ustláno, naši mě berou za líného neschopného zbytečného parchanta, který je drzý.. i když to tak vůbec není..Otec je alkoholik, sám si to nechce přiznat a moje mamka si léčí komplexy z něj na nás.. Líná nejsem, chodím do školy i na brigády, v pokoji mám uklizeno a že bych byla neschopná se říct taky nedá.. Jen mi ten jejich přístup život moc neulehčuje. Už se těším, až si budu moct pořídit vlastní rodinu a byt, až od nich budu moct být na kilometry daleko.. Nevidí na mě to dobré, ale jen to co se mi v životě nepovede a nebo moje záporné stránky. Jsem upřímný člověk, takže když mi něco vadí, tak to dám najevo a to je kámen úrazu.. Jenže s tím se nedá nic dělat, jediná moje záchrana je můj přítel, který teda taky zlobíčasto přemýšlím jestli to není opravdu mnou, ale vždycky mě ujistí fakt, že nejsem špatný člověk aby se se mnou takhle zacházelo.. Navíc mám jednu sestru, ale ta hraje na obě dvě strany podle toho, jak se jí to zrovna hodí do hry.. Jednou dá mě za pravdu a když se chce dobřit s rodičema, protože něco potřebuje, tak jim odsouhlasí vše, ať je to sebevětší hloupost. Ale člověk si rodinu nevybral, a proto je zbytečné se nad tím pozastavovat, teď už je jenom na mne, za jak dlouho budu schopná "vylétnout z hnízda" a začít žít svůj, úplně jiný život..

napiš mi do zpráviček na sebe kontakt (e-mail).

děkuji,kdyžtak mi něco pošli,co uznáš za vhodné.

Víš, život může být peříčko, jen se musíme něco málo naučit o jeho zákonitostech. Jak výše děvčata psala, sebelítostí nic nezměníš. Naopak se vše zhorší, protože se stále více a více uvrtáváš do problému a vidíš ho v černějších barvách. Začni hrát hru. Pro začátek si řekni, že to tedy zkusíš jinak (vždyť horší už to přeci nebude, ne?). Přečti si knihu Hovory s Bohem (mohu zaslat ve Wordu mailem) a zkus se nad ní zamyslet. Když pochopíš, co je v knize řečeno (a je to řečeno velmi srozumitelným jazykem), začni nově nabyté poznání začleňovat do svého života. Začni se bavit tím, že lidé budou ze začátku zmatení (možná i chvilkově agresivnější), protože budou postaveni do jiné role a nebudou vědět, jak se chovat. Jenže postupně se i oni začnou měnit. Tvůj život se změní zcela určitě, protože jej začneš řídit. Možná si přečteš ještě jiné knihy, kdo ví. Je jich spousta. Mou poslední oblíbenou je Moc podvědomí II. od Josepha Murphyho. Bohužel, není už v knihkupectví k dostání, ale manžel ji našel přepsanou na internetu, takže i tu mám ve Wordu. Pro začátek ale zkus deníček od Zuliky "Život je boj", kde má úžasný a pravdivý článeček o vztazích. Vyzkoušeno na sobě! Před asi 15 lety jsem totiž byla stejná a stěžovala si na všechny ostatní, než jsem pochopila, že v prvé řadě musím změnit sama sebe a svůj vztah k ostatním.
To nejkrásnější ale je, že máš tu moc. MŮŽEŠ SVŮJ ŽIVOT ZMĚNIT. POZNEJ SVOU MOC A ZMĚŇ, CO POTŘEBUJEŠ.
Přeji Ti krásnou hru a zábavu.

život není peříčko.

Přesně tak a pohle tohoto si zařídit život

musíme se naučit smířit se s tím co se změnit nedá, když se tím budeme užírat, budem ničit život jen samy sobě

máš pravdu,některé věci změnit jdou,jiné ne,musím se sama se vším poprat,je mi líto,že se otec zachoval takhle,jenže je to jeho volba a s tím nic neuděláš,to samý,já,nic neudělám s tím,jak se chovají brácha,švagrová,děti a máma.

musím uznat, že Kloa má pravdu. My ti tady můžeme poradit, pofoukat tvá bolístka, ale vše ostatní je na tobě. Vztahy jsou dlouhodobá záležitost a nejdou měnit ze dne na den. Někdy i malá neshoda dokáže zničit vše co bylo dosud pracně vybudováno . A někdy nezbývá než se smířit s tím, že se to změnit nedá.
Já mám např. otce, který se s mamčou rozvedl když mi byly tři a od té doby se s námi vůbec nestýká. Běžně se s ním potkávám na ulici a přesto, že jsem mu nikdy nic neudělala, když mne potká otočí hlavu a ani mne nepozdraví. Nemůžu říct, že je mi to jedno, ale snažím se tím moc nezaobírat a neničit si tak kvůli němu nervy.

Radko, odbíháš od problému, který jsi tady zadala a směřuješ k nemocným a nemocem. Jako by zdraví lidé mohli za to, že jsou zdraví a proto snad nedokážou rozdávat radost. Tak to podle mě není. A tím neobhajuju sebe, sama jsem si s nemocemi užila a užívám své.
Když mám horečku, tak mi určitě není nejlíp, natož do smíchu, a vím co v tu chvíli potřebuju – klid, teplý bylinkový čaj a spánek.
Hezká slovíčka určitě zahřejí u srdce, ale nezahřálo by tě víc, kdybys byla šťastná?
Asi je to všechno o sebelítosti, které propadáš. Nebo ani nechceš svou situaci řešit, jen se nechat utěšovat? Jak jsi sama napsala, jsou horší věci na světě

nemocní jsou na tom hůř,že musí zvládat svou nemoc,popř.nepochopení lidí,zkus se usmívat,když máš horečku....................a to mají lidé někdy hodně těžké nemoci,problémy okolo,někdo se uzavře a jiný komunikuje,o tom to je.Třeba mi to pomůže,třeba ne,ale když mi někdo spříjemní den,třeba jen pěkným slovem,když už nic,alespoň mi to zahřeje u srdce.

Nikde netvrdím, že chlácholení nepomáhá, ale že to situaci neřeší.
Nechápu jak s tímto souvisí nemoc, radost dokážou rozdávat i zdraví lidé.

to je taky pravda,každý poradí něco jiného,jeden řekne vykašli se na ně,nestojí to za to,žij si podle svého,jsme asi každá jiná,já v těchdle věcech,neumím třeba chodit,protože jsem nevěděla dopředu,co se stane,i kdybych věděla....................neumím se s tím srovnat,jak to všecko dopadlo,proto si vážím lidí,kteří mě třeba jen chlácholí,lidí,kteří jsou nemocní,přece dokážou lidem okolo rozdávat radost,nabíjet mě pozitivně,budeš se divit,i to pomáhá člověku,kterýmu je mizerně.

jde vidět jak jsme každá jiná.
Dostat se do takové situace může asi každý, život je nepředvídatelný, ale rozdíl je v tom jak s tím daný člověk naloží.

si myslím,že každý se může dostat do situace,že si třeba s rodiči,partnrem,nerozumí,pro někoho,je třeba problém,co třeba,pro druhého není.Co by třeba netolerovali jiní,druzí,to přejdou,nebo rodiče,to samé,někdo je přísný,jiný ne,je to hodně individulání.

Hlavně si musíš určit co je ten problém, co ho způsobuje. A od toho odvíjet další věci a neříkat si, že s tím nejde nic dělat. To pak uvázne na mrtvém bodě.
Kamarádky nevymlouvám, naopak, sama jsem si tady jednu opravdovou, ne jen "na řeči", našla, nebo ona našla mě Ale "ono to bude dobrý", nic nevyřeší, možná jen momentálně uklidní, podpoří, což je taky potřeba, k sebrání sil, ale to aktivní zůstane jen na tobě.
A proč to tak je? Asi proto, že to je o lidech, o jejich charakteru, životním příběhu, a z toho plynoucích názorech.

já to vím,jenže s určitýma věcma nehnu,vím,že to za mě nevyřeší,ale učí mě,se s určitýma věcma se vyrovnat,což by přátelé myslím dělat měli povzbuzujeme a pomáháme si,což asi k věci taky patří,tu diskuzi jsem založila,že chci přijít akorát na kloub,proč to někde jde a jinde ne.

Radko, je asi potřeba s tím něco udělat, neustálé "sebelitování" asi nic nevyřeší, jen uvrhne do depresí. Nemyslím to zle. Ale pokud chceš ať se něco změní, musíš zmobilizovat síly k určitému cíli. Je hezké, že máš na diskuzích kamarádky, které tě utěší, ale problém za tebe nevyřeší.

je to tím že s přítelovo rodiči bydlíme,u mámy,že nám umřel otec,že brácha najednou udělal,něco co moje máma neschvaluje..

že to aspoň někde funguje,je to asi i o lidech,toleranci.

Majko,tak to máš dobré,asi je to i tím,že bydlíš sama,se svojí rodinou,já jsem vstřícná myslím dost,jenže stejně to nefunguje.Jsi hodná,že jsi napsala

Se svojí rodinou vycházím dobře, ale jen díky obrovské toleranci na obou stranách. Někdy nechápu, jak jsem se v té rodině ocitla a možná si oni kladou stejnou otázku. Je ovšem pravda, že jsem si "svůj" způsob života musela tvrdě obhajovat. Pořád čekám až se s míří s tím, kdo jsem. Naštěstí už jsem velká a nemusím s nimi žít a takhle na dálku je pro ně těžší se mnou manipulovat a do něčeho mě nutit. Vážím si všeho čeho dosáhli, ale mám k nim takovou úctu, že nehodlám opakovat jejich chyby a chci si svobodně dělat svoje vlastní.

Za rodinu svého přítele jsem moc ráda, jsou to hodní lidé. K přítelově mamince chodíme každý víkend na oběd, i na večeře. Je to pohodová paní. Myslím, že i jeho rodina mě má ráda. Má rodina si mého přítele taky oblíbila. Takže žádný problém a jsme všichni spokojeni
Jsem za to ráda, hlavně za to, že má budoucí tchýně není semetrika Má své "mouchy", ale to hlavně plyne z její nemoci.