duchovní růst

Já mám třeba za svojí osobní "bibli" knížku od Kurta Tepperweina - Poselství tvé duše. Díky té knize jsem toho tolik pochopila a myslím, že jsem i vyrostla... a hlavně jsem teď mnohem šťastnější a spokojenější... je akorát trochu složitější se přesvědčit, že to opravdu jde :)

Stačilo jednou, fakt není třeba tím zaplavovat všechny diskuze

Dobrý den, napadlo mě - že Vám o něčem napíši. Patrně zde si přijdou na své
Ti, kteří mají BIBLI za jaksi starou známou věc a která je tak nějak v
podvědomí většiny lidí, co se v ní asi píše. Tak tady v knihách najdete
něco zvláštního, neočekávaného, nadpřirozeného - něco, co k Vám může
mluvit v dnešní době a ne jen přes starozákonní proroky a evangelisty.
Zápisky Anny Kateřiny Emmerichové z jejích vidění Ježíše a Marie
zaznamenané Brentanem (k nimž Vatikán nevznesl žádné námitky) mohou být
porovnávány s dalšími případy, kdy vizionáři zažili „přímé Ježíšovo
diktování“, jak je předkládá např. Maria Valtorta. Mám v elektronické
podobě její knihy: HOŘKÉ UMUČENÍ PÁNA NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA (Vize
křížové cesty jako zjevení) + ŽIVOT A HOŘKÉ UMUČENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE
KRISTA díl II. a III. Od Maria Valtorta pak knihy: ŽIVOT PÁNA JEŽÍŠE +
ŽIVOT PANNY MARIE. Takže, pokud máte zájem, tak mi napište na
radek.chloupek(zavináč)seznam.cz a já je Vám pošlu na e-mail. Mějte se
fajn.

zonan, Nux, to je to úžasný, že i když má člověk třeba pocit, že se pořád motá v tom samém, tak když se podívá zpět zjistí, že to tak není. proto si píšu deníček (spíš občasníček) se svýma myšlenkama a zážitkama, a když to čtu třeba po tom roce, tak zjistím, že jsem opravdu o kus dál, a že v mém případě nějaký ten duchovní růst probíhá .
a to i v případě reptání. nejde ani tak o to si trochu postěžovat, jako spíš o to, že někdy mě štve úplně všechno i bez důvodu a hledám problémy, kde nejsou. to je to špatný. opravdu záleží na míře, ale ideálně by člověk neměl nikomu sdělovat nic negativního. tak daleko ale ještě nejsem

Taky jsem se s úsměvem začetla do rok starých příspěvků.
U mně se za tu dobu mnohé událo.
Změnila jsem se v lecčem, naučila se řešit problémy jinak, než do té doby.
Prošla jsem vývojem, možná rychlejším, než za poslední roky.
Změnil (zlepšil) se můj partnerský vztah, protože se stala se mnou změna.
Prošla jsem si vyvrcholením své neurotické nemoci, které mě nastartovalo zase dál, a pozměnilo směr mého konání zase trochu jinak.
Cítím to nylí jako velmi pozitivní, a ještě mě čeká jedna nepříjemná změna, ale zatím nevím jaká.
Uvidíme, co tu budu psát za rok...

já nereptám vůbec. A už po mnoho let. A je pravda, když slyším někoho reptajícího, tak mi to drásá uši. Nic přijmnýho. Co reptáním vyřeším. Nic. Akorát si pokazí člověk každou pěknou chvíli.

Uběhl rok od mého příspěvku a díky vytažení tohoto tématu na světlo jsem si mohla přečíst co jsem psala. Pravda je, že můj příspěvek už pro mě vůbec není aktuální, čtivý a skoro nic mi neříká. Dnes bych ho tady už nevložila. Co se ovšem změnilo je, že jsem se začala radami o nereptání řídit. Přestala jsem reptat a teď si uvědomuji, že nereptá ani mé okolí. (Reptáním mám ovšem na mysli onu věčnou nespokojenost a nadávání na každou maličkost stále dokola. Např. řízení auta, kdy jsou všichni ostatní řidiči a chodci naprostí "***" , počasí každý den nemožné, šéfové volové, spolupracovníci idioti, děti hajzlíci ... atd.). Takže jsem si opět potvrdila, že když chci něco změnit ve svém okolí, musím změnit sebe. Ten zbytek přijde sám .

Zakázat si jakékoli stěžování je zase určité dogma a to je vždycky špatně. To potom člověk ani duševně neroste, ani vlastně nežije, jen si dává pozor, aby si nepostěžoval a získal bobříka. Proč se říká, že sdělená starost je poloviční starost? To je přece normální, a i tyhle stránky jsou toho důkazem, že si člověk člověku postěžuje a i když je to věc, kterou ani jeden z nich nemůže ovlivnit, připadá mu, jakoby mu ten druhý pomáhal nést jeho trápení. To je přeci součást člověčí komunikace svěřovat se s bolestmi i bolístkami. Reakcí na tato sdělení se přeci lidi ujišťují o své sounáležitosti, o tom, že jim na sobě navzájem záleží. Dále, když se pojmenuje problém nahlas, mluví se o něm, musí se o něm přemýšlet a třeba se najde nějaké jeho řešení a nenechá se jen tak vyhnívat. Samozřejmě, nic se nemá přehánět, ale třeba jsou ty tzv.plané řeči nad sklenicí taky k něčemu. Lidi se z toho co je štve a "nikdo s tím nic nedělá " vykecají a frustraci z problémů tímhle způsobem vyventilují. Nezapomeňte, že i žádné rozhodnutí je také rozhodnutí!!!!!! V jiných krajích se místo toho rovnou seberou a zapalují auta, rabují obchody a nebo se rovnou vraždí. Takže stěžování k životu patří. Když třeba v létě řeknu "do p....e to je vedro", a můžu si to říct i jen sám pro sebe a nikdo mě neslyší, tak samozřejmě vím, že se vedro nezmenší, ale aspoň si tím ulevím ( no a podle desatera zároveň spáchám hřích, ale ten nahoře ví, že to nemyslím na něj, protože v létě zkrátka vedro má být a tak mě nechá). A když si někdo stěžuje a nic s tím nedělá, ačkoliv by mohl a měl, tak mu můžeme vpálit, aby už s tím tedy něco udělal. No můžete tohle říct člověku, který si na nic nestěžuje? Nemůžete! Tak to vidím já.
T

Výborné téma! Když se dívám na svůj duchovní růst-nerůst tak jsem snad za poslední roky dospěla k větší tolerantnosti vůči chybám jiných.

Mnohé jsem se naučila v partnerském vztahu. Můj přítel, ačkoliv na svém duchovním růstu nijak nepracuje , je mnohem vyrovnanější a dospělejší osobnost než já. Tak ho tak po očku pozoruju a postupně se učím. Naučila jsem se třeba smát sama sobě, připustit vlastní chybu, omluvit se, hádat se rychle a věcně. Začínám si myslet, že některé věci se z knih vyčíst nedají. Tím nechci říct, že by se knihy o duchovním růstu neměly číst! Mám na mysli to, že je snazší chování odkoukat (teorie sociálního učení) než si ho nastudovat.

Ahoj, jsem tu dnes nová, tak jsem se začetla. Nepochopila jsem to jako půst od jídla, to by ty děti asi brzo pomřely půst může být od čehokoli, čeho se zřekneš. Například od sledování TV, osobně bych potřebovala občas půst od PC. Mně to přišlo jako dost dobrý nápad, půst od remcání

jojo. všichni pořád na něco nadávají. taky mě to občas stahuje. je to o vnitřní stabilitě. když se cítím dobře a jsem vyrovnaná, tak tyhle řeči se mnou ani nehnou. a někdy, když je to horší, tak mě to pohlcuje...

Já Tě chápu, jsem na tom stejně. To povídání mě zaujalo jen proto, že poslední dobou se kolem mě v práci značně rozvinulo brblání, remcání a pomlouvání a já jsem se přistihla, že mě to začíná stahovat. Takže tohle byla odpověď pro mě na mou prosbu, jak z toho ven.

to je možné. Pak ano.
Ale stejně jsem velmi opatrná při poslouchání takovýchto výroků osvícených. Raději uvažuji a věřím tak jsem nastavena já. Mám problém přijmout víru druhých. A to i kdyby mi vzásadě seděla, prostě si na to musím přijít sama.

Já to vnímám tak, že v tomto případě není pust myšlen jako zřeknutí se jídla, tj. hladovění. Je to pust od veškerého reptání, tedy snaha 21 dní nereptat, nenaříkat a nenadávat. Neznám originál a možná je chyba v překladu, pokud to bereme doslova.

Musím říst,
že kdyby mi nedali 21 dnů najíst, taky bych byla svolná k čemukoliv, a jistě bych přiznala a hlásala cokoliv.
Měli by OSVÍCENÍ mluvit nikoliv pod vlivem hladu, ale v pohodě, jako je většina věřících, co může změnit svět.
Půst není prostředek k pravdě, spíš mi to připúomíná m učení, nebo "jiný stav" rovný opilství.
Až bude hlásat ve střízlivém stavu, budu nad jeho výroky přemýšlet...

Svět bez stížností?
Rev. Pam Murray, PhD

Will Bowen, kněz Jednoty církve Ježíše Krista města Kansas v Missouri si povšiml, že členové jeho kongregace – a to skutečně ve valné většině - si neustále stěžují kvůli triviálním záležitostem. Přemýšlel, jestli by s tím nešlo něco udělat, a jednoho dne dostal při sprchování odpověď.


V červenci 2006 vyzval členy své kongregace, aby drželi po dobu 21 dní půst od veškerého reptání, kritizování, pomluv a sarkastických poznámek Všichni, kteří se akce účastnili, nosili na zápěstí malý purpurový náramek jako připomínku účasti na tomto experimentu. Když se přistihli při remcání, přehodili si náramek na druhou ruku a začali počítat dny znovu od začátku. Sám ctihodný Bowen se přiznal, že mu trvalo tři a půl měsíce, než dosáhl 21 nereptacích dní za sebou, a mnozí k tomu potřebovali až sedm měsíců. (Děti to obvykle dokázaly daleko rychleji.) Církevní členové, kterým se to podařilo, mohou své náramky vydávat za “certifikáty štěstí”.


Přivedlo mě to k zamyšlení nad tím, co to vlastně takové reptání je. Co je a co není? Uvádím několik myšlenek na toto téma.


Reptání je:


· Naříkání nad věcmi, na jejichž řešení se nemíníme podílet. Např: “Je mi strašné vedro, “Je mi strašná zima,” “Život je tvrdý” nebo “Každý si pořád strašně stěžuje”.


· Obviňování druhých ze svých problémů. Třeba: “Dotkla se mých citů.” Nebo “Je to strašný neřád.”


Klevetění pro klevety.


Reptání není:


· Vyjádření problémů, na jejichž řešení se hodláme podílet.


· Zažalování zločinů a případů násilí.


· Hovor o problémech člověka, pro něhož hledáme pomoc.

To bylo jen několik příkladů. Jsem si jistá, že byste jich dokázali nalézt daleko více. Rozdíly jsou v energii a v úmyslu, který se za naší řečí skrývá. Stěžování si se spíše podobá výmluvám a přitahování pozornosti na sebe. Nestěžování si je zaměřeno na hledání řešení a na zlepšování světa.


S mojí mámou jsme měly takovou hru. Když si jedna z nás začala stěžovat, druhá se zeptala: “Chceš, abych pro to něco udělala, nebo jen tak kňouráš?” Druhá odpověděla buď: “Chci pomoc” nebo “Chci si trochu zakňourat.” Většinou jsme se tomu zasmály a pokračovaly jsme dál.


Běžné stěžování si a naříkání má však ještě hlubší pozadí. Když si stěžujeme, zapadáme do negativní energie. Obviňováním ostatních z čehokoliv nám bere sílu. Charles Fillmore kdysi řekl, že každá myšlenka a každé slovo je modlitbou. Pokud je naším běžným zvykem naříkat, za co se asi ve svém životě modlíme?


Neznamená to, že bychom měli přehlížet ty, kteří potřebují naši pomoc, nebo že bychom měli přestat hledat řešení věcí, které je třeba zlepšit. Pokud totiž přestaneme plýtvat drahocennou energií a životní silou na remcání, zbyde nám více sil na vytváření lepšího světa.


V Bibli se popisuje, jak Mojžíš vyvedl Izraelity z egyptského otroctví. Metafyzicky znamená Egypt temnotu nevědomosti. Vypravili se na cestu, která měla trvat jedenáct dní, a nakonec putovali divočinou čtyřicet let. Proč? Při čtení příběhu vidíme, že jim většinu času zabralo brblání a reptání. Vlastně se ti, kteří se na cestu původně vydali, včetně Mojžíše, do Zaslíbené země ani nedostali. Teprve následující generace dokázala vyjít z temnoty do světla.


Je vůbec možné, aby existoval svět bez stížností? Asi ne. Každý z nás ale k němu můžeme přispět tím, že budeme sledovat, jak moc reptáme. Co kdybyste třeba příště, až se rozčílíte a budete nadávat, prostě řekli: “Mohu se rozhodnout pro mír a radost.” Několikrát to udělejte a sledujte, jak se vaše energie změní. Protože se cvičím v nestěžování, jasně vidím, jak mi energie spadne v okamžiku, kdy si stěžuji nebo když jsem ve společnosti lidí, kteří to mají ve zvyku. Všimněte si, že jsem řekla “cvičím se”. Je ohromující, kolik práce to dá, když má člověk zůstat zcela bez reptání. Také je mi z toho trapně, protože jsem si o sobě vždy myslela, že jsem pozitivní člověk. Není nad to podívat se občas do zrcadla reality, aby člověk viděl, kolik práce na sobě musí ještě udělat.

Ano, a taky kritizujeme a nadáváme nad půllitrem a přitom si často neuvědomujeme, že máme zkrátka to, co jsme chtěli - typický český národ. Ale přijmout za to zodpovědnost a změnit to, to už se nám nechce. To už je opravdu lehčí na to nadávat.

to je pravda. většina lidí má tendenci na všem vidět to špatný. já to dělám taky, ale snažím se na tom pracovat...

Ahojky! Tak já se především snažím najít si každý den alespoň chvilku pro sebe... Mám ráda různé knihy o filosofii a přístupech k životu a snažím se v nich najít to pravé pro mě... Hodně mi v tomhle pomohla kniha Princip Lola od René Egliho nebo Nietzche..
Já si myslím, že hlavní problém všech lidí je jak ke všemu přistupují negativně a konfliktně... Neustále dělí svět na já a ty a dostávají se tak každý den do zbytečných problémů..Hlavní je si uvědomit, že ve světě na sebe všechno navzájem působí a je nesmysl oddělovat a rozdělovat od sebe lidi navzájem.. Všichni se navzájem ovlivňujeme, takže když člověk najde rovnováhu u sebe, bude o sobě pozitivně smýšlet, bude tak smýšet i o světě a tím jej může měnit... Také je velmi zajímavý náš přístup k problémům-odpovědnost za své činy přijímáme jen, když se nám daří, jinak ji odpovědnost za svůj život přisuzujeme státu / politikům / šéfovi / rodičům, apod. Myslím, že cílem je přijmout absolutní zodpovědnost za vše co činím a uvědomit si, že můžu se svým životem udělat, co chci. A co se týče vztahů mezi lidmi-přejme všem jen to dobré. A buďme tolerantní

co děláte proto, abyste byly/i lepší. myslím vnitřně lepší.

já třeba mediju a snažím se nahlédnout hlouběji do sebe, protože jsem přesvědčená, že jediná pravda je uvnitř mě. a pokud pochopím sebe a to, proč dělám věci jak je dělám, proč se zlobím a proč se raduju, tak budu schopná zbavit se všeho negativního a dělat všechno čistě...

Pokusila by ses ty ošemetný otázky trochu rozvést? :D

jaká je ta vaše cesta? a jak jste se na ni dostali?