Sebevědomí

Nikam nemiz! Pravdou je, že když v mládí slýcháš takové ošklivosti, uvěříš jim. Taky si o sobě myslím, že jsem tlustá, že nejsem hezká a že nejsem šikovná a představ si, mám 52 kg/163 cm a skutečně jsem hezká a maluju docela pěkné obrázky své dceři, která je ráda vybarvuje, takže ani ty jistě nebudeš ta šedá myš. Ano i já stále myslím na své nedostatky, ale spíš než to musíme mít rády své přednosti. Důležité je, že jako děti, které poslouchají, že jsou k ničemu, tak se ani do ničeho nepouští a nikdy se tak nic nepřiučí, musíš to v sobě najít, to, co ti v mládí ublížilo a odpovědět si, jestli jsi opravdu k ničemu a když sem píšeš, nemyslíš si, že jsi hloupá, ale chceš potvrzení, že přece hloupá nejsi, Věř tomu, že nejsi hloupá, jen dáváš všem nechtíc najevo, že si s tebou můžou dělat, co chtějí. Zamysli se nad tím, co umíš dobře, začni se zabývat sama sebou a ne tím, jak tě vnímá okolí, protože tvoje okolí tě bude vnímat právě tak, jak vnímáš ty sebe, je to tak! Příklad: Přijdeš do práce s novým účesem a když budeš zdravit kolegyni, která si všimne nového účesu, tak řekni, jsem ráda že sis všimla, i mým kamarádkám se účes moc líbil, řekly, že se kadeřnice vyznamenala. Rázem bude tvůj účes vnímán jako povedený a možná se tě někdo zeptá, která kadeřnice že to vlastně byla? Zkrátka malá lež ti pomůže a věř, že taková lež neškodí ba naopak, pochvaly se pak jen pohrnou, mám to vyzkoušené
Držím palečky a nebuď smutná, začni se usmívat, trápení ti kazí zdraví a za to ti přece tví kolegové v práci nestojí, že ne?!

Moc bych potřebovala radu. Sama už nevím co mám dělat...
Už v dětství jsem pořád slyšela : "To děláš úplně blbě, tohle nedělej, ty jsi fakt úplně nepoužitelná, podívej se na sebe, měla by jsi zhubnout, v kolikátým jsi měsíci ? "
A podobný hlášky slýchám i v práci. Kolikrát musím odběhnout do kanceláře, protože mám slzy na krajíčku. Zrovna minulý týden se mi to stalo. Vypadalo to, že jsme si s šéfkou začali konečně rozumět, ale pravda je ta, že ona je na mě alergická, aspoň kolegyním to tak připadá.Jsem už ze všeho tak nešťastná. Přitom ta jedna kolegyně třeba nechá otevřený krám a jde si krafat za kámoškama. A to šéfce nevadí. Vždycky ji ve všem brání. Klidně si třeba na tři hodiny zmizí a brigádnice tu dělají všechno sami. A ona ji na to nic neřekne !
Snažím se dělat co mi šéfka řekne, ale ona si najde třeba nevysypaný koš a hned mě za něj zdrbe a to jsem to předtim prostě nestihla, protože bylo dost lidí.
Jak se říká, když někomu budete pořád tvrdit, že je k ničemu, tak se tak bude vidět i sám. A u mě k tomu už asi taky došlo. Nevím jak mám být sebevědomější, nenechat se hned zahnat do kouta. Připadám si už jako šedá myš.
Když něco potřebujou, vyměnit směnu nebo tak něco, tak to jsou hned jako mílius "Šári prosím, je ty jsi tak hodná..."
Přála bych si někam zmizet.