Ataka panické úzkosti

Zdravim vsechny...pocity strachu atd mam delsi dobu...neurolog mi napsal asentru 50 neberu ji.u obvodaka jsem si nechala napsat magnosolv a beru i b komplex....nyni jsem si precetla o slunečnicových seminkach.....obsahuji tryptophan ktery se stara o serotonin a ty ad asentra maji doplnit serotonin takze prvni zkusim slunecnici :) zkuste si přečíst o seminkach kolik toho muzou napravit

Dobrý den všem, panickou ataku jsem dostala poprvé před 12ti lety. Příznaky úplně stejné, jako vy všichni a taky jsem nevěděla co dělat a také nevěděla s čím bojuji. Až po mnoha vyšetření a spousta návštěv po všech možných lékařů jsem po 3 letech byla schopná opět fungovat jako dřív. Podotýkám, že AD jsem brala pouze jednou a to jen jeden, jediný prášek a už nikdy více!!! Je těžký si přiznat a brát na vědomý že vám nic není ale až to uděláte pak budete opět SVOBODNÝ, tak jako Já. Na to si ani teď nevzpomenu a když, tak se tomu i směju protože jsem si uvědomila jak mě můj mozek dokázal zblbnout natolik že jsem nebyla schopná života. Tak že za prve, něco muselo P.A spustit, i když teď žijete poklidným životem a vše se zdá jak má být, tak věřte že minulost vás dostihla. Něco, na co si ani nevzpomenete protože je to zablokované v mozku ale ten, to právě umí zapracovat tak, že trauma a vzpomínky vyvolává tímto způsobem. Taky horším způsobem Třeba když jsem si myslela že ataky mám tak nějak pod kontrolou, tak se objevila ta Zrůda v jiné podobě, jako například: Kopřivka, Tlaková kopřivka, Lichen planus a jiné. Tak že já chodila buď opuchla nebo plná pupínek, už jsem si myslela že ta zrůda jsem já. A taky stačilo aby někdo řekl že má tu a tamtu nemoc a já ji rázem měla také. Ta nemoc je jako chameleon dokáže na sebe brát neskutečně hodně podob. Hrůza!!! Já osobně jsem si nechala udělat veškeré vyšetření od A do Z celého těla a když jsem zjistila že jsem naprosto zdravá, učebnicově tak jsem začala s tím bojovat po svém a to tak, že když to na mně přišlo a to byť o půl noci, šla jsem něco dělat, uklízet, napít anebo koukat na svou malou holčičku a když jsem se na ni dívala jak poklidně spí, tak jsem si uvědomila že pro NI já musím být zdravá a normální. Chci ji vidět jak roste jak se směje a až bude plakat tak pohladit a utišit. Ale dělám to Já, nikoli ta osoba která je pod prášky, neschopná se ovládat. Potřebovala oporu a ne mámu feťačku. Já měla důvod, cíl a něco mě táhlo kupředu, byla jsem silná a statečná a uměla jsem se tomu postavit. Za to, jsem na sebe pyšná a to mě zvedlo sebevědomý, zdravé sebevědomý které mohu s klidem předat své dceři. A pro ti, kteří takovýto důvody nemají? Potřebujete CÍL, něco co Vás žene kupředu, tolerantního partnera a hodně sil. Musíte pochopit co je ta nemoc zač, porozumět jí. Začnete vládnout Vy, je to Vaše tělo a to co dovolíte jednou, dovolíte víckrát. Dnes je mi 43 let, jsem šťastná a klidná. Žijí naplno, jím co chci a taky a piju co chci. jsem totiž zdravá a Já mám nadvládu. Upřímně všem držím palce a doufám že se Vám podaří tu Zrůdu položit. Bude to dlouhá a těžká cesta ale STOJI TO ZA TO!!!!!

Ahojte, já to mám taky akorát mi to vše komplikuje, hlavně v práci. Je mi na modlení, poté je se mi ruce a blbě se mi dýchá. Na někdo zkušenost jestli to lze vyléčit úplně? A jak to začít řešit? Krok po kroku? Děkuji Vam

Tak já to mám asi taky..je to šílený

Ahoj všem

Ahoj lidicky, s panickou atakou mam bohate zkusenosti. Mockrat jsem si myslela, ze urcite umru. Nemohla jsem dychat, busilo mi srdce, bylo mi na omdleni. Bala jsem se do tramvaje, cesta do prace byla utrpeni. Ted beru AD a zacala jsem chodit na terapii. Terapeutka mi moc pomohla. Vse si rovnam v hlave a je mi lip. Je to boj, ale stoji to za to!

ahojky lidicky mam take panickou poruchu ale uz od mala vylecila jsem se ale po 20 letech se ta svine vratila aby mi zneprijemnila zivot chodim k psychiatricce a dobrovolne jsem ji nabidla aby jsme prokonzultovali moznost dobrovolneho nastupu na psychiatrickou kliniku. 4 dny jsem brala AD a z toho dvakrat skoncila v nemocnici nikdo mi totiz nerekl ze ze zacatku lecby se ty ataky zhorsi takze jsem se silenym busakem srdce skoncila na pohotovosti mimochodem sednu do cekarny na interne a buseni a sucho v puse a kdovi jake priznaky odezni takze mi nic nenasli . Ted AD neberu ve ctvrtek si jdu pro jine a v nejtezsich chvilich mi pomaha Lexaurin neberu ho porad vezmu si ho jednou tak za 4 dny a ne cely jenom pulku vzdy se po nem krasne uvolnim a je mi po nem dobre. Verim ze v psychiateicke nemocnici mne zase nauci zit a nauci mne zaclenit se zas mezi lidi.. Az se vratim napisu svou zkusenost.. Fakt se chci te hnusne uzkostne poruchy zbavit a verim ze to dokazu proste ji nakopu ***

Ahoj, trpím panickou úzkostí, prvně jsem ji měla před dvěma lety, dostala jsem setralin vipharm 50 mg, zabral dobře už skoro po týdnu mě bylo líp, brala jsem ho skoro dva roky pak postupně vysazovala, bohužel za dva měsíce se to vratilo, dostala jsem Elontril, ale ten nezabral, na víc syn onemocněl a byla jsem úplně vyčerpaná, dostala jsem zpět setralin, teď ho beru čtyři týdny a zatím nic moc, hlavně po ránu je to nejhorší, máte někdo zkušenosti, za jak dlouho zabere, když se bere po druhé? Nebo jestli to trvá díl když jsem měla před tím AD které nezabrali a víc se to rozjelo?

Dobrý den, mám přítele, trpí panickými atakami a já v tu chvíli nevím moc, co dělat... Máte nějákou radu, nebo aspoň něco, jak bych mu mohla od toho pomoci? Chodí na psychiatrii, ale když jsem s ním a popadne ho to, tak nevím, jak reagovat...
Předem děkuji za odpověď...

Ahojky všem, měla jsem poprvé ataku a nevěděla jsem co mi je. Myslela jsem, že to nepřežiju. Chodím k psychiatrovi už 9let a beru cypralex a rivotril na úzkosti. Byla jsem u své známe psycholožky a ta mi rivotril vůbec nedoporučila, ale třeba lexaurin. Hledám nového a hlavně dobrého psychiatra co by mě vzal co nejdříve. Nevíte o někom???Děkuji za odpověď

Je nás hodně a stále máme pocit, že jsme divní, nemocní, či snad dokonce vyšinutí. Není to ale vůbec pravda. Jsme normální, jen více citlivý a emotivní, ale na to přece není nic špatného.

Panická úzkost provází můj 2,5 roku a prožila si pár týdnů a měsíců, kdy jsem se bála vyjít i ven z bytu. Přesto jsem se rozhodla pro přírodní cestu za pomocí homeopatik, detoxikace a hlavně terapie. Našla sama sebe a naučila se poslouchat své tělo. Nedržet emoce v sobě a už vím, že mi úzkost chce něco říct a ne mi ublížit. Začala jsem psát blog www.mojeuzkost.cz a věřím, že může pomoci dalším lidem i vědomí, že nejsou sami a jde to i jinak než za pomocí AD.

www.mojeuzkost.cz/…seho-protivnika/

Držte se lidičky

Trpím velkou úzkostí k tomu se přidala deprese, léky mi moc nezabírají a tak jsem hledala něco nového. Zkusila airterapii a mohu doporučit.Po každém setkání mám pocit, že zvládám úzkost lépe. Samozřejmě to chce čas, ale mám s tím dobré zkušenosti. Všem držím palce aby tuto nemoc zvládli. Jana

Ahoj lidicky, jsem fakt hotova. Trpim panickou uzkosti. Ted se to promenilo neschopnosti neco delat. Jen lezim a jsem totalne nervni. Jsem nervni od rana proste furt. Nevim co mam delat. Uzkost me uzira. Jsem nekdy desne zmatena uplne mimo. Asi zajdu k kr. Tohle se neda vydrzet. Mam dve male deti a musim fungovat. Desnej stres v praci. To je sila

Dobrý den přeji.

Jmenuji se Barbora a studuji na Obchodní Akademii v Liberci. Tento rok mě čeká maturita a jedna z částí maturity je práce/projekt právě o PANICKÉ PORUŠE. Strašně moc chci někoho požádat a moc by mi to pomohlo, kdybych se mohla sejít s někým, kdo touto poruchou trpí. Chtěla bych formou rozhovoru, který bych si mohla nahrát vyzpovídat osobu s touto poruchou, která by mi přesně popsala jak k této poruše vlastně došlo a jak se s tím vypořádává do dneška. Kdyby byl někdo tak moc ochotný a udělal semnou rozhovor vážně by mi to pomohlo. Nejlépe kdyby to byl někdo z okolí LIBERCE, ale klidně dojedu i někam do bližšího města. V případě zájmu mě prosím kontaktujte na tomto emailu: bara.holomkova@seznam.cz. Moc děkuji.

Hezký zbytek dne.

Je mi 24 a už dlouho jsem byla ze všeho zbytečně nervózní, nesmyslně se mi chtělo strachy zvracet a tak, až to vyvrcholilo do úplné paniky. Ležela jsem v posteli, celé dny lapala po dechu a myslela, že umřu. Ale nakonec jsem to zvládla a zvládneme to všichni, nebojte. Nejhorší je číst na netu všechny ty šílenosti o tom, jak to někdo má patnáct let a nezajd ek doktorovi, protože se bojí. Já to chápu, taky jsem se bála, nejlepší je, když vás tam někdo doprodoví, vezme autem. Je to nepříjemný a vypadá to nepřekonatelně, ale jděte tam co nejdřív. Moje rada, cesta, která mi pomohla je teda následující:
1.) pokud je úzkost už tak příšerná, že neumožňuje normálně fungovat, já jsem volila antidepresiva, je důležitý, aby obsahovaly escitalopram, látku, která je léčí. Zezačátku úzkost zhorší, pak začne léčit. Vydržte to.
2.) vyhraďte si cca měsíc, berte v klidu ad, pokud to jde, dejte si dovolenou, dělejte, co je vám příjemný, cvičte jógu nebo něco, dejte si klid.... po cca třech týdnech až měsíci ucítíte, že je to jiný, bude se vám najednou už chtít i ven, zajdete nakoupit, postupně pak třeba popojedete autobusem, postupně se zařadíte
3.) jakmile budete schopní ormálně vycházet, najděte si psychologa, choďte na pravidelné návštěvy k němu, probírejte to, cvičte dělejte si radost
4.) uvědomte si, jestli máte úzkost z prostředí nebo lidí - pokud z prostředí, uvědomte si třeba, že prostředí k životu je stejné jak u vás doma, tak v obchodě, prostě všude... Jiné jsou pouze kulisy :D

Dá se to zvládnout a budete naopak šťastnější, než předtím. Nenechte se ovlivnit nazorem lidi, kteří se bojí jít s tím k doktorovi a tak roky nevyjdou z domu. Já vím, jak těžký to je. Ale jde to! Asi i bez antidepresiv, ale ja zvolila tuhle cestu. Držim všem moc palce!

Úzkost je možné zmírnit jen doplněním výživy. Skutečnou příčinou úzkosti je nedostatek určitých minerálů v těle, často vyčerpaných stresem, bez nichž nadledvinky již nemohou správně fungovat, a naše odolnost na stres tak klesá ještě více. Tím se vytváří doslova začarovaný kruh. Používám přístroj, který změří jakých, pro zdraví důležitých minerálů a vitamínů, máte v těle nedostatek a poradím, jak si je doplnit. Tělo samo si neumí minerály vytvořit a v dnešních průmyslově zpracovaných potravinách se bohužel už téměř nevyskytují. Existuje přímá souvislost mezi nedostatkem minerálů v těle a konkrétními nemocemi. U úzkosti je tato souvislost naprosto zřejmá a prokazatelná. Kdo by měl zájem, může mne kontaktovat na čísle 608 155 338.

Ahoj všichni,

u mě to začalo nejdřív obyčejným strachem z cestování autobusem, měla jsem strach, aby se mi neudělalo špatně a protože tam není záchod tak bych neměla kam jít. S tím jsem se prala tak, že jsem autobusem přestala úplně jezdit...To ještě nebylo tak hrozné...V červnu jsem měla epileptický záchvat a ještě bylo všechno relativně v pohodě...až na deprese, které mě provází už 10let, ale nikdy jsem to nijak neřešila...teď v srpnu jsem měla svou první panickou atatku...2 týdny, celé dny pořád ten kruh...nemohla jsem jíst, zvracela jsem, měla jsem napětí v žaludku, zkrátka jsem si myslela, že se zblázním, pořád jsem měla utkvělou představu, že mám určitě schizofrenii nebo že ji mít budu...Hrůza...Musela jsem k psychiatrovi, ten mi předepsal rivotril a chodím také k psycholožce a můžu říct, že se mi to zlepšilo...sice ne úplně, občas ještě nějaký ten strach příjde, ale snažím se to udržet v takové míře, aby se to nerozjelo a při nejhorším je tady pořád ten prášek...Ještě někteří zkuste Rozchodnici růžovou tu koupíte ve zdravé výživě ve formě kapek, někomu by to mohlo pomoct Myslím, že to potkali ty citlivější z nás, kteří byly dlouho ve stresu a prošli si v životě větším množstvím špatných věcí ... je to běh na dlouhou trať a opravdu je to všechno jen o nás a našem myšlení...myšlenky dělají hodně...už jen ten blbý placebo efekt...Moc všem držím palce, hlavně to nevzdávejte, všechno se dá nějak vyřešit a odborníci umí opravdu pomoct a i lidé kolem nás, kteří nás mají rádi

Zdravím všechny, snažím se po své vlastní zkušenosi pomáhat všem kdo procházejí panickou atakou a nevědí co s tím. Neváhejte se mě na cokoliv zeptat opravdu ráda všem odpovím a pomohu. Vím jak je to obtěžující a omezující. http://panikaatak.blogspot.cz/

Dobrý den, rozhodla jsem se přidat i svůj příspěvěk ohledně boje s panickou úzkostí. Odjakživa jsem extrémně přecitlivělý člověk s nejvyšším možným stupněm empatie. Vždy, když mi někdo popisuje, jak se cítí nebo jak mu je, dokážu se do toho vcítit tak, že sama prožívám jeho bolest a to prosím i fyzickou! Absolutně tomu nerozumím, nechápu to a nechci to prožívat!!! Když mi bylo zhruba 5 let, přestěhovali jsme se do nově postaveného domu na vesnici. V tu dobu to všechno začalo. Aniž bych jako dítě měla sebemenší důvod, jelikož jsem se nedívala na horory, ani se nijak neorientovala v oblasti "duchařiny" jsem měla od první noci pocit, že v tom baráku není něco v pořádku. Neustále jsem měla pocit, že se na mě někdo dívá. Se strachem jsem se otáčela za sebe, jelikož jsem měla 100% jistotu, že za mnou někdo stojí (i když jsem bývala - v pozdějším věku - doma sama). Neustále jsem slyšela nějaké zvuky, otevírání dveří a podobně. Každý den a to i když byli doma rodiče jsem měla panický strach, protože jsem měla pocit, že mi někdo nebo něco dýchá na záda. Chápu, že ten, kdo si něco podobného neprožije se nedokáže vcítit do toho, jak mi bylo. Já jsem ale každý den od probuzení do usnutí měla pocit, který člověk prožívá dejme tomu před zkouškou, maturitou apod. Už jsem to ani neřešila a brala to za normální. Nic jiného mi nezbylo. Rodiče se tomu smáli, že nejsem normální, podpora žádná. Když mi bylo 20 naši se rozvedli (podotýkám díky Bohu!!! - žádné trauma z rozchodu). Mamka se odstěhovala a já jsem jednoho dne přespala u ní. Ten den jsem poprvé poznala, že LZE ŽÍT BEZ STRACHU! Všechno ze mě spadlo, ulevilo se mi a do baráku jsem se vrátila už jen pro své věci. Ale proč to tak sáhodlouze popisuji...tohle byla příčina všech depresí a úzkostí, které se později (v 23 letech) objevily a trvají dodnes (27 let) Včera jsem zažila své první psychické zhroucení. Šílený tlak na prsou, pocit, že nemůžu dýchat, třes, osmihodinový pláč...a to jen proto, že mojí tetě umřel otec (kterého já jsem nikdy neviděla) a mamka chtěla, abych s nimi jela na pohřeb. Při představě, že se na mě navalí bolest všech těch truchlících lidí mě vystresovala natolik, že jsem se zhroutila a i když mi řekli, že tam teda nemusím, ten rozjetý vlak už nešlo zastavit. Rozhodla jsem se jít k psychiatrovi a poradit se. Ať už to znamená cokoliv. -- Omlouvám se, za rozsáhlost příspěvku, ale vypsat se..to strašně pomůže.

to Terez:Mě jen předepisuje léky,ale jediné co mi trochu zabírá je bohužel neurol,který beru jen v nejmenších možných dávkách,protože nechci být závislý.