Velmi náhlý rozchod

Semnou se partnerka rozešla před 3mi týdny. Nic jsem netušil a byl to šok

A postupovala zhruba taky tak. Týden sbírala síly a koncentrovala se na to, jestli to vážně udělá a pak to do mě vysypala. Už necítí lásku. Sice řekla jen tři slova - "chci se rozejít" ale byla za nimi tak šílená síla a odhodlání, že skutečně dokázaly rozštípnout i náš do té doby téměř perfektní vztah plný lásky. Můžu říct, že mi tekly slzy. Moc věcí mne nerozhodí, máloco mne překvapí, ale jestli byl na světě někdo, koho jsem vážně miloval a na kom mi vážně záleželo, tak to byla ona.

Musím říct, že mi v rozchodu vyšla celkem vstříct. Když jsem se chtěl vykecat na ICQ nebo když jsem ji chtěl napolsedy vidět a rozloučit se, na všechno přistoupila. Nic mi nevyčítala, z ničeho mne neobviňovala, nedělala z toho mojí vinu. To bylo "fajn" samozřejmě fajn to nebylo, ale nemám si aspoň co vyčítat.

Pokud chceš zjistit, jaký to na mě mělo účinek a co jsem v té době nejvíc potřeboval, tak mi napiš na ICQ ( mám ho v profilu ) a povím ti to. Možná se takhle bude za nějaký čas cítit i tvůj přítel..

Ahoj Lulu,

radím Ti neotálet a říct to příteli co nejdřív. Přecijen, pár let jste si spolu prožili a určitě si ho vážíš natolik, abys s ním jednala fér. Víš, já jsem třeba teď ráda, že se se mnou přítel rozešel hned jak to tak cítil a narovinu, sice věděl, že to pro mě bude šok, ale odmítal mi lhát, nějak se přetvařovat apod. Myslím, že upřímnost mezi partnery by se neměla vytratit ani na konci vztahu. Rozchod je těžký určitě i pro toho, který s tím přijde, ale váš končící vztah si zaslouží, aby skončil čestně a upřímně, zaslouží si, abys byla odvážná!

Sama podle mě dobře víš, že kdybys se to v sobě snažila potlačit a ututlat, že by to k ničemu nevedlo, že konec je teď nezbytný. Tak proč s ním otálet? Co Ty víš, třeba si teď zařádíš a vyblbneš se (jako to teď asi budu dělat já ) a pak budeš zase připravená na klidný dlouhodobý vztah, třeba i znovu s Tvým současným přítelem. Třeba je odloučení nezbytné, abyste pak mohli vyřešit problémy, co vás teď několik let trápily....Co se má stát, to se stane a Ty si s tím nelam hlavu, protože život je krátký a Ty mladá . Držím palce

Ahojky, omlouvám se, že se sem ještě se svým rozchodem cpu, ale - začínám pochybovat o svém duševním zdraví.

V sobotu se se mnou přítel rozešel, cítila jsem se potom úplně na dně, neovladatelně jsem brečela apod. On mi v podnělí ještě napsal, že jsem samozřejmě stále jeden z nejdůležitějších lidí na světě, že si mě hrozně váží a rád se se mnou s odstupem tak dvou týdnů setká, abychom si to ještě jednou a už trochu s nadhledem probrali, zavzpomínali na 5,5 krásných let apod., ale že ten rozchod je prostě realita, se kterou je třeba se smířit.

O to víc mě zaráží můj momentální a zcela náhlý pocit - mám naprostou radost ze života, je to všechno tak neuvěřitelně krásné a zároveň smutné, až se mi chce "štěstím" brečet.... Moje srdce teď překypuje láskou k němu i k celému světu, to srdce, které ještě před 14ti dny pochybovalo, jestli přítele opravdu ještě miluje. Mám pocit, že ve vztahu jsem v sobě měla všechny ty city a pocity takové rozostřené, po tolika letech už chyběla jiskra a byl jen stereotyp. Teď najednou cítím hroznou lásku a zároveň hrozný a krásný smutek. Teprve teď mi dochází, co jsem s ním všechno prožila nádherného, aniž bych si to předtím tolik uvědomovala a vážila si toho....teprve teď ke mě doléhá naprostá euforie, protože mi došlo, že jsem prožila několik let s naprosto úžasným chlapem, kterého jsem během vztahu nedokázala docenit. Miluju ho a samozřejmě je ve mě stále naděje, že se třeba za půl roku, za rok, za několik let dáme zpět dohromady, protože jsme pro sebe stvoření. Ale teď vím, že ho musím nechat běžet, dýchat, poznávat svět a sama cítím takový krásný adrenalin z neznámého. Posledních několik let jsem měla naplánováno, co bude dnes, co bude zítra, měla jsem naplánovánou budoucnost na spoustu let dopředu. Teď nevím nic, můžu poznávat a blbnout a řádit a žít život se všemi krásami i strastmi a přitom věřit a doufat, že se naše cesty zase jednou potkají a budeme pro sebe ještě víc připravení, než jsme byli teď. Jsem v naprosté euforii a absolutně to nechápu. Jsem blázen, nebo je běžné, že se člověk po rozchodu s milovaným člověkem raduje??

Lucko, někdy prostě nejde mít všechno a musíme se pro něco rozhodnout, vybrat si a třeba i riskovat, ale tak už to na tom světě chodí.. ....

Nebo můžeš sedět celý život jenom někde v "koutku" a bát se ....
Samozřejmě, že tohle není maličkost, nerozmýšlíš se o změně účesu nebo barvě šatů, ale ani tak to neber zase tak strašně, strašně moc vážně. Jsi mladá holka, máš přece právo učit se a vybírat si, jak chceš a můžeš žít...

Jestli smím mít osobní otázku - jaký vztah máš s rodiči, hlavně s tatínkem? Možná jsi o tom něco psala dříve ve svém deníčku, ale já jsem ho nečetla a tak se omlouvám, jestli se hloupě ptám. Víš, mám tak trochu pocit, jako by Ti přítel nějak "suploval" tatínka, alespoň v něčem. Neumím to vysvětlit, jenom mám trochu takový dojem z Tvého psaní tady .

Neboj, vždycky všechno nakonec dobře dopadne

To je jasné, že to vůbec není nic jednoduchého se k něčemu takovému rozhodnout Ale na druhou stranu setrvat ve vztahu, ve kterém nejsi šťastá proto, že se bojíš, že se zklameš a nakonec budeš litovat toho, že jsi přítele opustila také není dobré. Každé rozhodnutí s sebou něco nese. Luci, já myslím, že primárně nejde o to, že bys měla začít chodit s tím klukem, co se ti líbí - možná to je opravdu - jak sama píšeš - jen ten spouštěč, díky kterému se rozhoupeš.
Upřímně - já potkávám velmi často muže, který mě přitahuje a jiskří to mezi námi - a kdyby mi přítel nevyhovoval po ***uální stránce a cítila bych se zanedbávaná, nevím, jak by to dopadlo... Takhle to beru s nadhledem, protože přítele miluju, klape nám to ve vztahu a i v milování - nemůžu si vůbec stěžovat. Ale kdyby to tak nebylo - věřím, že by pro mě ti muži byli velké pokušení a netroufám si tvrdit, zda bych odolala.... Nejspíš bych cítila přesně to co ty - stejně jako většina mladých holek.

Promiň Jani, ani jsem tě nepozdravila nazpátek , jsem z toho moc zmatená..

Vím, že to není fér a že bych to dříve nebo později asi stejně nevydržela.. Moc se bojím, nechci ze sebe opravdu dělat chudinku, ale bude to moc těžké, je to pro oba první vážný vztah..
Asi máš pravdu, že to nestačí..Říkala jsem si, jestli ta chemie hraje opravdu velkou roli, jestli nás nakonec stejně ten partner časem fyzicky neomrzí a budeme více vidět vlastnosti než to, jestli nás kdysi tolik přitahoval, protože zamilovanost pomine..že už je to jiný druh lásky a tomu jiskření s někým jiným se nedá zabránit, jen odolat..
Ale když slyším, že se lidé přitahují a funguje jim to skvěle v milování i po několikaletém vztahu, tak začínám pochybovat..
Opravdu si ale nemůžu poručit a mrzí mě to, protože vím, že se to stává i partnerům, kteří jsou jinak úplně spokojení, že je to prostě lidská přirozenost, bojím se, že to časem přejde a bude se mi moc stýskat a už to nikdy nebude jako dřív..pořád jsou tam silné city pro přítele, jsou teď jen zastřeny zamilovaností, ale vím, že pro mě moc znamená a že by mi tolik chyběl.. Bolí to si to všechno jen představit.
Je to pro mě těžké odolat, když to neznám, jsem mladá a cítím, že to potřebuju zažít..
Ale na druhou stranu je mi smutno, když slyším, že se tahkle zamilovávají i úplně spokojení partneři, pak si říkám, jestli to opravdu není jen chvilkové a jestli bych neměla být vděčná, že je v našem vztahu tolik něhy a přátelství..že už to ani nemusím zažít..
Je to smutné, ale říkám si, že bych to chtěla vyzkoušet, jaké to je.. ale nejde to a asi bych to psychicky nezvládla..

Ahoj, Luci

Určitě si myslím, že zůstávat s přítelem pouze proto, že to pak budeš mít s bydlením trochu složitější, není dobrý nápad - nebude to k němu tak úplně fér. Je mi jasné, že s bydlením v Praze to žádná sláva nebude, ale internát určitě nemůže být tak hrozný. Už to tady napsala, tuším, Amálka - bude to tak určitě čestnější řešení

Víš, myslím si, že tebe s přítelem poutá hlavně určité duševní spříznění, podobné zájmy, atd. Jenže, jak je vidět, ono jen tohle nestačí. Tohle může být super u přátelství, může to být fajn základ vztahu, ale nestačí to. Myslím, že velkou roli hraje i chemie mezi dvěma lidmi, to zda se přitahují a to i po více letech vztahu; prostě to mezi nimi souzní a jiskří. Hodně důležitá je taky komunikace a ta je u vás na bodu mrazu

Víš, někdy mě trochu mrzí, že třeba přítel nečte jako já, nedívá se na podobné filmy..ale nás stmeluje ta komunikace, to, že si umíme vyjít vstříc, přizpůsobit se Ona úplná stejnost není taky vždycky výhodná...

Úplně ti rozumím co k tomu druhému klukovi cítíš a nemáš si vůbec co vyčítat. Citům se poručit nedá - pak budeš jen a pouze nešťastná.

Tak ať to přítel vezme co nejlépe

omlouvám se, že se to odeslalo tolikrát, nějak se mi to zaseklo

Je mi moc smutno, když tohle čtu...

Protože zamýšlím něco podobného...S přítelem jsem 2 a půl roku a stejně jako Lucka máme moc bloků v ***uální oblasti, ale je to hlavně na straně přítele.. Já ho mám moc ráda, ale celé dva roky mi moc chybí naplněný ***uální život, snažila jsem se to všelijak řešit, ale bez výsledku, později se s tím smířit ..ale marně, pořád mě to občas bodlo u srdíčka.. Taky mi na příteli vadí, že je nepraktický a nic nespraví, neumí si moc poradit..ale mám ho moc ráda a cítila jsem, že k sobě tak nějak patříme..že jsou naše duše spojené...
Nedávno jsem ale poznala kluka, přeskočila mezi námi jiskra a veliká vášeň, skoro jsme se pomilovali..od té doby na něj pořád myslím, vím, že milování s ním bude úžasné, nemůžu se ovládat..
A najednou jsem pocítila, že od přítele musím odejít, i když jsme ještě nedávno mluvili o novém bydlení..najednou vidím, jak se trápím, mám pocit, že mi něco schází, že musím poznat, jaké to je cítit tu vášeň, radost z milování..chtěla bych se ještě bavit a vidím, jak žijeme takový rodinný život..je o dost starší než já a není vůbec tak střeštěný...a ten kluk je jeho naprostý opak, druhá polarita, která mi tak trochu chyběla..opravdu cítím, že to byl takový spouštěč..
Je to ale složité, protože nemám kam jít, musím si sehnat bydlení na internátě a vím, že by mi tam bylo moc smutno..
Musím si s přítelem promluvit, ale vím, že by ho to zasáhlo stejně jako vás, nic netuší...Pořád ho mám ráda, ale nejsem už upřímná, bolí mě srdce, když vidím, jak se pořád motáme v kruhu a já tiše trpím. Tolikrát jsem se snažila, přála jsem si, ať má chuť vyzkoušet něco nového, ať má chuť na sobě pracovat..ale pořád jsem jen čekala..a teď, je tu někdo, s kým to funguje..je to moc těžké..navíc je v tom zamilovanost do toho kluka, ale nevím, jestli je na tom úplně stejně..

Chtěla jsem napsat, jaké to je, když z ničeho nic cítíte, že potřebujete být sami, když poznáte, že vám něco schází, i když jste si to snažili nepřiznávat..Ale bude to moc těžké i pro mě...

ať už v tom je nějaká jiná slečna nebo ne, něco to spustilo a pak přijdou takové pocity..to je tak, když se něco pořád potlačuje a potlačuje

Je mi moc smutno, když tohle čtu...

Protože zamýšlím něco podobného...S přítelem jsem 2 a půl roku a stejně jako Lucka máme moc bloků v ***uální oblasti, ale je to hlavně na straně přítele.. Já ho mám moc ráda, ale celé dva roky mi moc chybí naplněný ***uální život, snažila jsem se to všelijak řešit, ale bez výsledku, později se s tím smířit ..ale marně, pořád mě to občas bodlo u srdíčka.. Taky mi na příteli vadí, že je nepraktický a nic nespraví, neumí si moc poradit..ale mám ho moc ráda a cítila jsem, že k sobě tak nějak patříme..že jsou naše duše spojené...
Nedávno jsem ale poznala kluka, přeskočila mezi námi jiskra a veliká vášeň, skoro jsme se pomilovali..od té doby na něj pořád myslím, vím, že milování s ním bude úžasné, nemůžu se ovládat..
A najednou jsem pocítila, že od přítele musím odejít, i když jsme ještě nedávno mluvili o novém bydlení..najednou vidím, jak se trápím, mám pocit, že mi něco schází, že musím poznat, jaké to je cítit tu vášeň, radost z milování..chtěla bych se ještě bavit a vidím, jak žijeme takový rodinný život..je o dost starší než já a není vůbec tak střeštěný...a ten kluk je jeho naprostý opak, druhá polarita, která mi tak trochu chyběla..opravdu cítím, že to byl takový spouštěč..
Je to ale složité, protože nemám kam jít, musím si sehnat bydlení na internátě a vím, že by mi tam bylo moc smutno..
Musím si s přítelem promluvit, ale vím, že by ho to zasáhlo stejně jako vás, nic netuší...Pořád ho mám ráda, ale nejsem už upřímná, bolí mě srdce, když vidím, jak se pořád motáme v kruhu a já tiše trpím. Tolikrát jsem se snažila, přála jsem si, ať má chuť vyzkoušet něco nového, ať má chuť na sobě pracovat..ale pořád jsem jen čekala..a teď, je tu někdo, s kým to funguje..je to moc těžké..navíc je v tom zamilovanost do toho kluka, ale nevím, jestli je na tom úplně stejně..

Chtěla jsem napsat, jaké to je, když z ničeho nic cítíte, že potřebujete být sami, když poznáte, že vám něco schází, i když jste si to snažili nepřiznávat..Ale bude to moc těžké i pro mě...

ať už v tom je nějaká jiná slečna nebo ne, něco to spustilo a pak přijdou takové pocity..to je tak, když se něco pořád potlačuje a potlačuje

Je mi moc smutno, když tohle čtu...

Protože zamýšlím něco podobného...S přítelem jsem 2 a půl roku a stejně jako Lucka máme moc bloků v ***uální oblasti, ale je to hlavně na straně přítele.. Já ho mám moc ráda, ale celé dva roky mi moc chybí naplněný ***uální život, snažila jsem se to všelijak řešit, ale bez výsledku, později se s tím smířit ..ale marně, pořád mě to občas bodlo u srdíčka.. Taky mi na příteli vadí, že je nepraktický a nic nespraví, neumí si moc poradit..ale mám ho moc ráda a cítila jsem, že k sobě tak nějak patříme..že jsou naše duše spojené...
Nedávno jsem ale poznala kluka, přeskočila mezi námi jiskra a veliká vášeň, skoro jsme se pomilovali..od té doby na něj pořád myslím, vím, že milování s ním bude úžasné, nemůžu se ovládat..
A najednou jsem pocítila, že od přítele musím odejít, i když jsme ještě nedávno mluvili o novém bydlení..najednou vidím, jak se trápím, mám pocit, že mi něco schází, že musím poznat, jaké to je cítit tu vášeň, radost z milování..chtěla bych se ještě bavit a vidím, jak žijeme takový rodinný život..je o dost starší než já a není vůbec tak střeštěný...a ten kluk je jeho naprostý opak, druhá polarita, která mi tak trochu chyběla..opravdu cítím, že to byl takový spouštěč..
Je to ale složité, protože nemám kam jít, musím si sehnat bydlení na internátě a vím, že by mi tam bylo moc smutno..
Musím si s přítelem promluvit, ale vím, že by ho to zasáhlo stejně jako vás, nic netuší...Pořád ho mám ráda, ale nejsem už upřímná, bolí mě srdce, když vidím, jak se pořád motáme v kruhu a já tiše trpím. Tolikrát jsem se snažila, přála jsem si, ať má chuť vyzkoušet něco nového, ať má chuť na sobě pracovat..ale pořád jsem jen čekala..a teď, je tu někdo, s kým to funguje..je to moc těžké..navíc je v tom zamilovanost do toho kluka, ale nevím, jestli je na tom úplně stejně..

Chtěla jsem napsat, jaké to je, když z ničeho nic cítíte, že potřebujete být sami, když poznáte, že vám něco schází, i když jste si to snažili nepřiznávat..Ale bude to moc těžké i pro mě...

ať už v tom je nějaká jiná slečna nebo ne, něco to spustilo a pak přijdou takové pocity..to je tak, když se něco pořád potlačuje a potlačuje

Ahoj lidičky, děkuju moc za Vaše reakce a názory!
On sám mi řekl, že ta slečna byla až ta poslední kapka, impuls, ale že by se nejspíš se mnou rozešel i beze slečny. Minulý týden, když jsem mu odmítla to společné bydlení, tak ho prý otrávilo, že já žiju jenom z budoucnosti (což je pravda), pořád něco plánuju a připravuju, pořád se na něco těším, ale v přítomnosti se radovat moc neumím, jsem zaplavená hromadou povinností a pořád se z něčeho stresuju. To je pravda. Ale proč mi to tehdy neřekl, proč mě na to neupozornil, proč se mnou nezatřásl, abych se z té hromady povinností vyhrabala a rozhlídla po světě s otevřenýma očima? Odpověděl mi jen, že si není jistý, že to bydlení beze mě ještě vydrží těch 8 zbývajících měsíců. Pak si řekl, že co se má stát se stane, přestal se uzavírat vůči okolí (vzhledem k tomu, že studuje pedagogický obor, byl většinou sám kluk mezi 30ti holkama) a hned druhý den nato mu napsala ta slečna, jestli se s ní nechce sejít....Vím, že jsem potřebovala pochopit, jak jsem strašně svázaná studiem dvou škol, jak pracuju jako stroj a nestíhám osobní život. Zároveň ale myslím, že mi to stačilo říct, vysvětlit, zatřást se mnou a já bych to velmi rychle pochopila, sama jsem si to občas vyčítala, že se neumím moc radovat v přítomnosti. Pár dní před rozchodem jsem si toho nějak asi intuitivně dost uvědomila a řekla si, že musím o vztah bojovat a energii z něj nejen odčerpávat, ale i investovat. Jenže to už bylo pozdě.Jsem asi celkem vděčná za ten rozchod, protože v minulosti jsem často pochybovala, jestli ho ještě vůbec miluju apod. Teď vím, že ho miluju tisíckrát víc, než bych si kdy dokázala představit, stýská se mi po věcech, které mi na něm dříve vadily apod. Včera jsem mu napsala dopis, ve kterém jsem poděkovala za rozchod a za to prozření, řekla jsem, že asi byla potřeba uzavřít tahle kapitola našeho vztahu, abychom si mohli uvědomit své chyby, nadechnout se, atd. Ale že věřím tomu, že my dva jsme si na tomhle světě souzení, že jsme jedno tělo-jedna duše a že věřím, že po peklu a očistci jednou přijde i ráj, i kdybych měla čekat pořádně dlouho, až si ode mě odpočine....Dopis mu přijde poštou dnes nebo zítra, mezitím mi on včera napsal e-mail, že sám během víkendu nevěděl, jestli to není jenom zlý sen, ale že včera mu došlo, že je to realita, se kterou se musíme poprat a žít. Zase mi to podlomilo nohy, pořád věřím tomu, že až si od sebe odpočineme a dojde nám, co jsme pro sebe znamenali, tak že se třeba za měsíc, za půl roku či za několik let opět potkáme a prolneme.
Jinak s tou slečnou dle slov společného kamaráda ještě nechodí a prý je mi hrozně podobná, podobná postava, barva očí i vlasů, akorát že je daleko submisivnější, než jsem byla já.
Omlouvám se, že to tady tak vypisuju, ale lepší lék než povídání si jsem zatím nenašla. Do toho se snažím cvičit (i když přes den sním zatím tak jeden plátek suchého chleba a jednu hrušku a v noci nespím, tak musím opratrně se cvičením). A taky uvažuju, jestli si nepořídím koťátko...
Hezký den a moc všem děkuju, Lucka

Tak předně musím říct, že se mi málem zastavilo srdce, když jsem viděla, že někdo vytáhl moje téma a vrátila se ta strašná bolest. Z čehož plyne to, že už jsem na tom běžně o dost lépe. A ty Luci taky budeš Víc ti napíšu v SZ.

Jen jsem chtěla dodat, že u mého ex v tom žádná jiná nebyla a ani po čtvrt roce není. Vím to, protože máme spoustu společných kamarádů (nejen 3letý vztah, znali jsme se přes 7 let). Prostě měl asi plné zuby ani ne tak mě jako toho vztahu. Zřejmě potřebuje najít sám sebe, nevím. Kamarádům vypráví, jak si náš vtah špatně "nastavil" už od začátku. Prostě mu to asi nějakým způsobem přerostlo přes hlavu. Jinak jsme se ale neviděli a nic už neřešili a nakonec si myslím, že to tak bude lepší.

Hrozně moc mě to mrzí Napsala jsem ti mailík

Kamarádka teď zažila něco podobného. Nic rozchodu nenasvědčovalo, měli spoustu plánů, strávili spolu krásný víkend, řekl jí, že ji miluje...a v pondělí jí řekl, že chce rozhod, že se necítí v tom vztahu spokojený. A jako důvod nespokojenosti vlastně nic konkétrního neuvedl. A musím podotknout, že žádnou novou známost nemá. Nad tím opravdu zůstává rozum stát

gratuluji k promoci . Na Tvé bolavé srdíčko nemám, bohužel, lék. Je to příliš čerstvé a Ty teprve budeš procházet jednotlivými vývojovými fázemi. Jen čas ukáže, proč se tak stalo a kam ses měla posunout. Možná právě zvládnutí tohoto rozchodu je Tvůj životní úkol. Buď však spontánní. Když budeš chtít křičet, vyběhni do lesa a křič, křič a křič. Když budeš chtít plakat, plakej. Nic v sobě nedrž. Emoce musí vyjít ven, nech je vyplynout. Jen tím je uvolníš a může nastat léčení. Měj stále na paměti, že je to Tvůj vývoj, Tvůj proces růstu. A pokud můžeš, neruš cestu do Austrálie. TY TO ZVLÁDNEŠ .

co k tomu vede "chlapy", ale u Lucajdy si tipnu, že prvotním impulsem byla ona slečna a protože to mlaďas asi nedokázal vybalit na rovinu, zahalil to do nic neříkajících frází typu "nemáme si už co dát" apod. Nakonec stejně přiznal slečnu, "se kterou bude zřejmě co nevidět chodit" čímž tomu nasadil teda korunu...
U Dědečkové sice nepadlo o nějaké slečně ani slovo, ale ani tam to není vyloučený. Z mých zkušeností se takhle náhle, ze dne na den, rozcházejí spíš ženy, než muži. Chlap už musí mít k rozchodu či rozvodu sakra dobrej důvod, to mi věřte.

Já tomu fakt nerozumím.
Co vede chlapy k takovému náhlému radikálnímu kroku, když chvíli předtím budují ještě společnou budoucnost?

Jak se to stane? To najednou vztah vyprchá bez jakéhokoliv varování: Prostě se najednou probudí a není?

Jak je možné, že se nic neprojevilo dříve, že nic nenaznačili, a přijdou s hotovou věcí-je konec. ?
To musí být šok a otřesení důvěry. Jak má pak člověk ještě někomu věřit, když se stane tohle?

Děvčata, nepomůžu vám, tak jen můžu popřát hodně síly...

Ahoj, tak už taky vim, jaké je to zažít náhlý rozchod..... Byli jsme spolu téměř 5,5 roku, můj první vážný vztah. Před týdnem mi přítel řekl, že by se mnou chtěl už začít bydlet, protože se musíme ve vztahu posunout zase o kousek dál......já jsem mu řekla, že teď ještě ne, že to musíme ještě chvilku vydržet, protože oba studujeme a penízky fakt nejsou, ale že se moc těším, až jednou budeme zařizovat bydleníti. Ve středu jsme začali plánovat Austrálii, kam jsme chtěli jet spolu za rok studovat, máme už domluvenou schůzku v agentuře, která studium v Austrálii zajišťuje apod. Včera jsem měla promoci, na které mi řekl, jak mi to sluší a pozval mě na dnešní večer na večeři, abychom to oslavili. Měli jsme v poslední době trochu problémy, neměli na sebe moc času apod., bylo to ne úplně růžové období, ale právě včera jsem i z jeho chování měla pocit, že se to začíná zase v dobré obracet, těšila jsem se, jak si užijeme dnešní večer a jak ty naše problémy začneme pořádně řešit. Fakt jsem už dlouho nebyla tak plná optimismu. Dnes nakonec z večeře díky mě sešlo, protože mi celý den není dobře a domluvili jsme se, že ji o 14 dní odložíme, ale že on přijede za mnou a přespí tu do zítřka. Když dnes večer přijel a já se ho zeptala, jak se má, odpověděl, že složitě a jestli se nepůjdeme projít ven. A na procházce mi řekl, že si myslí, že už náš vztah odumřel, že mu určitě dal to, co měl dát, že na tu dobu bude rád vzpomínat, ale že už se naše životní cesty rozcházejí, že mu připadá, že jsem ho nikdy dostatečně nedocenila, že mu vadilo, že jsem na něj nikdy pořádně nežárlila apod. Je to fakt šok, zvlášť když jsem dnes měla takový elán a těšila jsem se, jak se zase všechny problémy vyřeší.... Navíc já za sebe naopak cítím, že jsem v tomhle vztahu měla právě vyřešit problémy, které byly a které si nejspíš jinak ponesu do nějakých dalších potenciálních vztahů jako nevyřešené břemeno. Mám například stále spoustu bloků v ***uální oblasti a tak nějak intuitivně vím, že jedním z důležitých poslání tohoto vztahu bylo tyhle blokády odstranit, těšila jsem se, jak to spolu konečně zvládneme. Vůbec to nechápu, zbortily se mi všechny plány do budoucna a najednou moc nevím, co si teď počnu. Jinak přítel mi řekl, že jedním z důvodů rozchodu je také jedna slečna, se kterou se seznámil před týdnem a přeskočila jiskra a že spolu sice ještě nechodí, ale asi co nevidět budou. Vůbec nechápu, proč mě tedy ještě včera zval na večeři apod. Omlouvám se, že jsem to tady teď tak vychrlila, ale jsem toho nějak plná a totálně zmatená, tak jsem se potřebovala trochu vypsat...
Dedeckova, můžu se zeptat, jak se s tím smiřuješ ty a co je nejlepší lék? Nějak teď nevím, kde brát pozitivní energii, nemám na nic chuť, nemůžu jíst, pořád se třesu. I když řekla bych, že na to, že je to můj první rozchod a s tím člověkem jsem strávila přesně čtvrtinu svého života, tak že to nesu celkem statečně....uvidíme ještě.
Ostatním chci vzkázat, ať si váží svých vztahů, protože opravdu to, jak neskutečně moc nám na něčem záleží zjistíme, až když o to přijdeme...

Požádej ho o krátkou schůzku. Pokud možno bez emocí se ho zeptej, proč k tomu došlo. Už jenom pro tvé další vztahy, abys věděla, kde děláš třeba chybu. Pokud ti odpoví, normálně mu poděkuj a v tu chvíli už budeš vědět, jestli je návrat možný a nebo vztah skutečně umřel. Jestli to bude ta druhá možnost, tak vystroj taky smuteční hostinu. Vem dvě tři kamarádky a zajděte do restaurace. Popros dobrého kamaráda, aby vás v půlnoci vyzvedl. Objednejte si nějaké smuteční pití (třeba vodku s rašelinou, nebo sekt s černým ležákem :o)) ) a zlej se jako carský důstojník, vybul se dosucha a až druhý den pomine kocovina, budeš vědět, že začínáš nanovo, nadechni se zhluboka, narovnej se a podívej se na svět s jinou náladou, už to tolik bolet nebude.
Co s tím taky jinýho.
T

Mám pocit, že je to čím dál tím horší. Nedokážu se zbavit věcí, které mi ho připomínají, nedokážu je ani odklidit z pohledu. Pořád je to pro mě takové nevyřešené, přemýšlím nad tím, že bych ho poprosila o setkání, těžko se mi to uzavírá, když nevím proč k tomu rozchodu vlastně došlo. Zřejmě to bude bolet, ale tak nějak cítím, že to potřebuji slyšet.

To chce čas.
Přeji sílu a hodně práce, to se pak zvládá líp.

Já na to špatný taky nemyslela. Nešlo to. A pak zase byly chvile,kdy mi bylo opravdu hodně ouvej a to špatný si na mysl vynořilo samo. Pak zase bylo líp a byly vzpomínky jen na to hezký a tak to šlo pořád do kolečka. Začarovanej kruh.
Toho až ti to doje se tolik neděs, myslím, že to každýmu dochází postupně, takže to nebude tak zlomový... Je fakt, že si pak člověk ještě víc popláče (A třeba jemu to dojde dřív a už zase budete spolu )
Držím palečky, aby bylo už aspon trochu líp!!

Ano, asi se tak opravdu cítil, ale já jsem mu dávala najevo, jak moc si ho vážím a co pro mě znamená. Jenže ten pocit nedoceněnosti vycházel z něj a s tím musí člověk něco dělat sám, to za něj nikdo jiný neudělá. Tím, že jsem si to "zařídila" jsem myslela prostě to, že jsem si s tou dotyčnou, která to iniciovala, promluvila a ona toho nechala. To je všechno. Nevím, jestli jsem na něj byla moc akční, řekla bych že ne, poslední dobou jsem byla spíš pasivní.

Ještě mi to stále naplno nedošlo a bojím se toho okamžiku.

Nedokážu se od něj odpoutat a už vůbec nedokážu myslet na to horší, navíc těch špatných okamžiků bylo málo.

Ahojky,
je mi to moc líto. Chování chlapů je ale někdy těžké pochopit.
Dokážu si představit, jak ti je... Před 6 měsíci se se mnou rozešel přítel po dvou letech a moje okolí taky věřilo, že si to rozmyslí. Já si v podstatě nepřála nic jiného. Musím přiznat, že jejich slova mě naplňovala hlubokou nadějí. Návrat se ale bohužel nekonal. Začala série jeho pokusů nalézt nový vztah. A já si v jednotlivých mezidobích, kdy byl sám, stále vysnívala to, že se vrátí. Byla jsem hloupá Zablokovala sem si tím cestu k novému vztahu, na kluky, kteří se o něco pokouší, jsem chladná doteď, ale snažím se to změnit :)
Proto jestli můžu poradit, tak nedávej na utěšující okolí a návrat neočekávej. Snaž se začít znovu bez něj. Vím, jak je to těžký, jak člověka nic nebaví, nic mu nechutná, nechce spát - ale tohle brutální období trvá jen pár týdnů, pak už začne být trochu líp A pokud se má vrátit, vrátí se i bez tvýho čekání a řekla bych, že i tím spíš.
Moooc držím palečky, abys byla zase co nejdřív štastná

víš ještě mě napadlo, že se ( podle toho jak jsi to psala ) vedle tebe cítil trochu nedoceněný. Muži mají rádi pocit, že je žena potřebuje, pokud to neumíme dát najevo, je to špatně. A taky proč tví přátelé měli pocit, že váš vztah je nerovnocenný ? A taky mě zarazilo, že sis " zařídila" aby to tak nebylo. Možná jsi na něj byla příliš "akční". A taky si myslím, že šance na obnovu vztahu tu je, pokud si uvědomíte, že jeden pro druhého , moc znamenáte. Držím palečky.

kdyz se s Tebou rozesel, nemuzes myslet na to krasny a zamilovany a trapit se, zblbnout uplne. , Mysli jen na to co nebylo pekny, jake mel chyby a vse zle si vybavuj co s nim bylo, nebo si to vsugeruj.Nemuzes lasku zivit kdyz Te odkopl, ale myt hrdost a nechat ho, Vim, ze nic co skonci uz neni dobry jen tak na chvilyku a pak je to jeste horsi, Klidne se rozhlidni kolem sebe, jsi svobodna, ten pravy urcite ceka nekde blizko ,

Všichni mi říkají, že si myslí, že si to rozmyslí, protože bylo vždycky vidět, jak mě miluje. Je to o to těžší

Mám dojem, že někteří muži ani neví co tvrdí, nebo to brzo zapomenou nebo je jim vlastně jedno co říkají, protože za pár hodin to může být jinak a změní názor...
Můj přítel mi taky říkal, že mě moc miluje a že pojedeme další rok do Řecka na dovolenou, přitom jsem věděla, že mě 3 měsíce podvádí s jinou. Ač je to neuvěřitelné, tak čím déle mě s ní podváděl, tím byl ke mě milejší a hodnější a skvělejší...Mít takového chlapa bez toho podvádění, tak si pískám...Holt ty jejich pochody jsou někdy nepochopitelné...Nechci tě nějak utěšovat nebo ti dávat falešné naděje, tvého přítele neznám, ale je možné, že se mu to ještě časem rozleží v hlavě a bude se k tobě chttí vrátit...I když kdo ví, narušené mužské ego je hrozné:-/ Každopádně přeju hodně štěstí, hlavně aby to dopadlo tak, aby si byla spokojená...