Jednou se mi zdál sen.Kráčela jsem v letním podvečeru velkám lánem obilí .Na konci pole které se táhlo do kopce byla malá kaple tam na konci na mě čekaly dvě ženy s dlouhýmy vlasy které jim vlály i když žádný vítr nebyl.V hlavě jsem slyšela nádherný zpěv těch žen ale ony ústa neotvíraly.Nad tím vším byly nádherné červánky.věděla jsem,že jsou to andělé a že na mě čekají .To bylo tak krásné!Takový pokoj a klid věděla jsem,jak je topřirozené.Dodnes si myslím,že to bylo jak to vypadá po životě,nedovedu to vysvětlt.Pamatuji si ho celá léta úplně přesně.Kdyby to tak bylo doopravdy vůbec bych se nebála až přijde čas.Měly jste někdy podobnou zkučenost?

Myslíte si, že bychom si svůj život měli nějak zasloužit? Prostě nebrat ho jako samozřejmost, ale žít prostě vždy pro něco, někoho, ne pro sebe?
Pokud ano, tak podle tohoto je asi, podle mne, základ mít děti, rodinu...né, kvůli genetické informaci, ale je to jakési naplnění....Mluvím za sebe. Pro mne jsou děti to nejvíc, co může být.
Ale respektuju i lidi, kteří vykonávají jiné prospěšné věci, na úkor toho, že děti třeba pak nemají. Pokud je to opravdu prospěšné a nežijí jen sami sebou, určitě je to velká zásluha.....
Strach ze smrti má spousta lidí, hlavně nevěřících, samozřejmě.
Každý člověk dříve nebo později bilancuje nad svým životem. Přemýšlí o tom, jak žil a co vykonal, jestli je se svým životem spokojený nebo není. Pokud se dá ještě něco změnit, je to štěstí, že si to včas uvědomil, ale pokud ne a ten dotyčný ví, že žil např. sobecky, je asi logické, že se bojí, co ho čeká po smrti.
I když člověk není věřící, tak když se blíží jeho chvíle, začne pochybovat, na jednu stranu třeba nevěří, že něco ještě bude, ale na druhou pochybuje a začne se bát, co s ním bude....
Já se nebojím, co bude se mnou, ( i když nějaké obavy z toho neznáma také mám), ale bojím se hlavně o ty, které tady zanechám - Pokud by měla přijít moje chvíle moc brzy. S tím ale člověk nic neudělá.

Ale tak to zařídila evoluce, chce-li někdo, pak příroda, chce-li někdo jiný, pak Bůh. Nikde není psáno, že tady nakonec nezůstanou jen švábi a pampelišky. Až se lidem zase podaří nějaká ta válka. Bohužel stále platí "Si vis pacem, para bellum "- "Chceš-li mír, připravuj válku". (Ano, název té známé německé pistole je odvozen z druhé poloviny tohoto citátu. Bohužel, tahle pravda nedochází hlupákům z řad pacifistů) a tak jsme odsouzeni k tomu, žít nadále v nejistotě. Ale to už jsem se zase dostal někam jinam. Omlouvám se.

Vždycky mi vrtalo hlavou (a nepřestalo), proč žijí některé druhy zvířat. Hlavně hnyzu. Jejich život je jen bojem o přežití a nutností předání genů, po němž mnohdy přijdou o život.
Možná existují jen proto, aby se stali potravou pro vyšší druhy...?

Dokonce i něco jiného, než všichni přírodovědci na světě.
A jestli tady lidstvo je nebo není, je vesmíru úplně fuk.

tak já si myslím, že tu nejsme od toho, abychom předávali své geny. Samozřejmě, nějak se rozmnožovat musíme, ale zachovat rod, tak říkajíc za každou cenu, to ne. Myslím, že až se lidstvo zamarasí svými splodinami do té míry, že se nebudem moci dále rozmnožovat, bude to pro Vesmír jen dobře. A bíží se to, blíží...

Nemyslím si, že život lidí, kteří nemají děti je zbytečný, to ne. Ale jsou dvě hlediska. Lidské a přírody. I člověk, který se rozhodne nemít děti, může vykonat spoustu dobra. Záleží právě na pohnutkách k tomu nemít děti. Jestliže se někdo rozhodne nemít děti z pohodlnosti, sobeckosti,kvůli kariéře nebo strachu, protiví se základnímu imperativu přírody, který je vlastní všemu živému - předat své geny do další generace. Druh, který na tento základní zákon přírody rezignuje, je odsouzen k zániku. Z lidského hlediska to tak jednoznačné samozřejmě není. Ale kdo nemá děti např. z pohodlnosti a nic pro druhé nedělá, jen hromadí majetek a užívá si ho, má život z lidského hlediska nenaplněný, z hlediska přírody zbytečný. Kdo se rozhodne nemít děti proto, aby mohl sloužit ostatním lidem, ukončí také svou linii genů, což může být pro lidstvo škoda, lidské naplnění života to ale vyvažuje. Pak jsou tu ti, co za neplodnost nemohou. Tam je to normální smůla a nebo pojistka přírody. Tak si to myslím. Hledisko Boží neuvádím, protože to ví jen Bůh.

Ahoj Zonan. Mohla bys mi také, prosím, zaslat tu knihu? Četla jsem jen Moodyho. Já ani vlastně nevím, jestli se bojím nebo ne, ale mám pocit obav, abych tady třeba nenechala nedospělé děti a tak. Asi je toho víc, ale neumím to tady takhle v rychlosti popsat.

Ahoj Zony, od Moodyho jsem četla obě knížky a od dětství se zajímám o všechno nadpřirozeno. Ovšem nejsem žádný duchař ani bába kořenářka. Naopak mám technické vzdělání a fyzika mě vždy přitahovala. Geny mám po tátovi se kterým jsem a to hlavně po m ámině smrti nesčíslněkrát diskutovala. Vždy jsme z vědeckého pohledu došli k jedinému ZÁKON O ZACHOVÁNÍ HMOTY.( a hmota je vlastně energie.Když člověk umře a spálí ho na popel tak ta jeho energie se nemůže vypařit a musí někde pokračovat někde se soustředit nebo rozptýlit. je ale fakt, že my v našem reálném světě se spojit nedokážeme. To by se mi ty rodiče určitě nějak ozvali protože od malička jsme spolu o tom s obouma bádali. Prosím jestli můžeš budu moc ráda když mi zašleš tu knížku - kromě Moodyho jsem žádnou studii nečetla a tohle bude zas jeden z reálných zážitků. Děkuji zdraví Viola

Knih na toto téma mám spousty.
Zajímám se o to hodně let.
Některé knihy jsou výborné, jiné jsou poněkud vykonstruované, psané jakoby "za každou cenu" na téma prožitků blízkosti smrti.

Já vím, že člověk v té situaci vidí vše jinak. Taky by se mi nechtělo "vrátit". Ale vím o spoustě lidí (a byly to většinou právě mámy od dětí), které se vrátily v okamžiku, když si uvědomily, že tu nesplnily svou "povinnost".

Není dobré se k někomu nebo něčemu připoutávat. Člověk se stává zranitelným. Přesto život člověka je od začátku do konce sérií různých připoutaností.

Moje sousedka prožila 2x klinickou smrt. Tu třetí už ne.
Když nám prve vyprávěla o zážitcích, které měla v průběhu klinické smrti, nebyly to typicky "Moodyovské" zážitky.
Jediné, co si silně uvědomovala, bylo, že už za žádnou cenu NECHCE zpátky. Když se probudila z kómatu, lékařům vynadala.
Já myslím, že je to něco podobného, jako když nás někdo budí z velmi tvrdého spánku. Také ráda spím. Žel, není mi spánku příliš dopřáno. Snad si to vynahradím tedy "pak".

Autorka knihy "V náruči Světla" popisuje své zážitky z 2x prožité klinické smrti. Je to užasná kniha, plná pokory a lásky. Je zajímavé, že autorka měla tušení své "smrti" a dělala si velké starosti o svou velkou, milující rodinu. Měla, myslím, 7 dětí. Sama píše, že by si v té době ani nepomyslela, že již za pár hodin bude prosit Stvořitele, aby ji nechal u sebe, aby se nemusela k nim vrátit...
Knihu mohu zaslat mailem.

jestli to správně chápu, tak Ty věříš v "pokračování života v dětech".
Myslíš si tedy, že život lidí, kteří nemají děti, je tedy zbytečný?


Smrti jako takové se nebojím. Bojím se oddělení od toho, co mám ráda, a k čemu (ke komu) jsem připoutána...

Vždyť smrt jako taková není vůbec strašná. Blbý je jen, že je to na furt. A na to lidi nejsou zvyklí. Stačí si to párkrát představit, jaký to tu bude beze mě, ujistit se, že děti hodlají mít děti a pak už se tím nezabývat. Ta vyrovnanost se taky dostaví.

Ahoj Regi. Četla jsem tvůj článek. Opravdu moc zajímavé čtení. Doporučuji. Utvrdilo mě to v tom, co jsem si myslela.

Až to tu prozkoumám tak se kouknu.

máte-li zájem přečtěte si v mém deníčku v rubrice Vzpomínky - 4.6. 1963 - pak posuďte sami - den narození mého syna - ale i mého nového života -

To je otázka. každej nad tímhle někdy přemýšlí. Třeba ze strachu nebo tak. Já si myslím, že něco po smrti fyzický ještě je, ale nijak to neodůvodnim

Omlouvám se, že jsem napsala špatné jméno autora té knihy. Tedy nenapsala jsem ho celé. Je to Raymond A. Moody....Kniha Život po životě....
Další díly jsou: Úvahy o životě po životě
Světlo po životě
Ty jsem ještě nečetla, ale chci.

Mně připadá právě život a vše vůbec tak dokonalé a vyjímečné, že se mi nechce uvěřit, že by tomu byl najednou konec. Chtěla bych vědět, jak to je, ale to se bohužel, dozvím až nastane má chvíle....

Ahoj ,pokud si umíte na internetu pustit onlain vysílání ČT pořad Všechnopárty poslední vysílání,tak vám je mohu všem jenom doporučit.Je tam jeden člověk, který prošel smrtí a vrátil se zpět a získal určité schopnosti.Neříkám jestli je to správně nebo ne,ale stojí to na zamyšlení,že něco po smrti určitě je, pro ty co stále ještě váhají.

jsem o tom zcela presvedcena..

No já tedy doufám, že po smrti už nic nebude. Co jsem za život viděla mi stačí a po životě bych už chtěla mít klid. Včera byl zrovna dokument na téma, jak se na přicházející smrt připravit duševně a přijímat jí jako součást našich životů. Jak jsem to viděla, chtěla jsem se hned přihlásit k budhismu, abych se naučila té vyrovnanosti.

Hmm, v převtělování také nevěřím. Myslím ale, že něco "potom" asi bude...

Jako v současnosti. Pořád je to takový bubák....Hodně lidí má ze smrti strach.

.. myslím si, že duše člověka nezmizí-že tu pořád někde mezi námi je, třeba jen jako neviditelná energie..ale na nějaké převtělování nebo, že se lidé zjevují jako duchové to nevěřím...

Taky o tom lidi nechtějí mluvit. Tak jo, napiš mi. Těším se.

samozřejmě, že umírá jen tělo. Každý to ve své podstatě ví, ale doba a výchova způsobila, že se o tom nesmělo mluvit.

Mohla bych Ti vyprávět, a nejen o sobě...ale tady myslím není to správné místo....

Ahoj. Určitě každého někdy napadlo, jestli smrtí všechno končí nebo je to jen přechod do jiné dimenze. Po přečtení knihy od Raymonda - Život po životě, jsem byla docela někde jinde, než dřív. Co si myslíte o posmrtném životě vy?