Zdravim :) mela bych dotaz... Mela jsem pritele který je z rozvrácené rodiny bydli u mamky a je mu 25. Jeho rodice jsou rozvedeni. všechno bylo skvlele pak me predstavil svoji rodine mamce a ségře , oblobila jsem si jeho mamku kecali jsme spolu a tak ale jednou jsem se ji zastala protoze na ni zacal křičet skrz blbost byla moc rada ze jsem se ji zastala, ale pozdeji pritel zacal byt divný mel hodne prace, starosti nemel na me čas, ani se mnou nechtel spát. Jednou v noci jsem se ptala ze co se deje ze je odtažitý a neni to jak na zacatku a jestli md chce vymenit a on odpovedel ze ne a pri tom se mi koukal do oci a mel slzy tak uz, SME to potom neřešili a v posteli me zacal objímat a mazlit se bylo to skvělý. A na druhy den me vezl na autobus rozloučili jsme se ale potom mi doma napsal ze bude lepší si dat pauzu ze si potrebuje dat v hlavě vse do pořádku. Ze jsem pekna holka a tak a ze ho štve ze to tak ***. Je to 4 měsíce co jsme od sebe No a dali jsme si pauzu ale ted si znovu píšeme a ja ho chci zpatky nevim co dělat

a taky ses tak ošklivila sama sobě, že nejsi schopná se tomu nějak postavit? Bránit se? Já si připadala, že jsem se úplně ztratila, jako by se ze mně stal člověk bez emocí, snů a chuti cokoliv dělat. Jen prostě přežit den bez nějakých výčitek, diskuze o tom, jaké mám spodní prádlo, obhajování kafe s kamarádkou po práci.... já jsem tak ráda, že jsem z tohohle venku...

I já tím procházela. Mám zkušenost se sraženým sebevědomím. Jenže na vině nebyl jen můj manžel. Uvědomuji si, že on byl jen důsledkem mého nízkého sebevědomí. Hrabu se z toho už víc než deset let. Postupně, pomaličku, stále se stejným manželem, který se mění spolu se mnou. Proto vím, že to dokážeš, když budeš chtít.

jj, je to tak.... jenže to jde těžko, nabýt zpět svoje sebevědomí, když ti ho někdo systematicky 12 let srážel, jen proto, že se snažil, abych na něm byla závislá... aby se cítil ve vztahu nadřazený... proto jsem manželství ukončila, stával se ze mně vystrašený, apatický člověk seběvědomí 0. Je hrozné cítit se jako hadr, po kterým se šlape, když věci kolem nejdou, jak by chtěl... A je hodně těžké se z takového vztahu a stavu "přehodit" do normálu. Myslím, že za ten půl rok, co jsem odmanžela, se mi povedlo docela dost. Ale nejde ze dne den začit věřit, že jsi perfektní, když ti někdo tak dlouhou dobu dával všemi možnými způsoby najevo, že nejsi vůbec nic.... Díky, zonan, je to tak jak říkáš...

takhle idylicky jsem o prázdninách taky přemýšlela. Ale bude to asi tak, že on pojede na dovču s náma a pak se synem a s ní... Srovnávala jsem se dřív, teď už ne, to k ničemu není... äsi jen prostě žárlím Díky za Tvůj názor...

asi napíšu něco, co se zrovna moc lehce nečte. Začni pracovat na sobě a na svém sebevědomí! Partnerství není vlastnictví!!! Partnerství je vztah dvou lidí, kteří se dobrovolně rozhodli spolu sdílet prostor, čas a naplňovat své emocionální potřeby. A jak říká, v tomto můj oblíbený, Dr. Savčenko, je to jen smlouva. A není nic jednoduššího ze vztahu odejít, když nejsi spokojená s naplňováním oné smlouvy. Až najdeš svou cenu a plně si ji uvědomíš, nebude Tě už nic takového vzrušovat. Najeď na www.youtube.com a zadej si do vyhledávače Savčenko. Má tam toho více, ale pro začátek je povídání O partnerských vztazích.Ráda bych tu dala přímý odkaz, ale nějak mi nefunguje kopírování.
Víš, žádný Tvůj vztah nebude dokonalý, když nezačneš pracovat sama na sobě a nenajdeš svou cenu. Tak vzhůru do toho a já Ti držím palce .

díky... Není to o tom, že bych chtěla radu, jen pohled zvenčí. Vím, že s kulturními a sociálními rozdíly se budeme potýkat stále. Na ní už nenadává, jako tomu bylo dřív, je rád, že si někoho našla a jejich vztah se díky tomu upravil zpět do přátelské roviny jako tomu bylo dřív, když spolu začali žít. On ví, že nejsem nadšená, když tam je. Mluvíme o všem, což jsem se svým manželem nikdy nezažila. A chápu, že je pro něj i jeho syna být co nejvíc pohromadě a to i teď o Vánocích. Nemám s čím porovnat, nedokážu odhadnout, jak moc je tahle situace standardní nebo ne. Tady v ČR mi lidi říkají, jak je to divné atd. Můžu se jen domnívat, že je to proto, že jsou to mí známí a nechtějí, abych se "spálila", jak se obhajují. Proto jsem chtěla vědět i pohled neznámých lidí... Díky:) ale rozcházet se nebudu.... je to moje druhá půlka...

Děti jsou ve stejném věku, udělejte si společné (krásné) prázdniny tam u nich.
Všechny děti, ženy i muži (asi kromě toho tvého, hmm).
Tam bys měla poznat, podle toho, jak se tvůj přítel bude ke všem, hlavně k tobě , před ostaními chovat, na čem jsi.

Pokud by byla dobrá vůle z obou nebo vlastně ze všech stran , mohlo by to fungovat.
Bylo by krásné, kdybyste se všichni měli rádi a přáli si vše dobré.
Hlavně se s jeho ex nesrovnávej. V ničem. Vybral si tě pro to, jaká jsi a ne pro to, že to, co máš ty, nemá ta jeho nebo že bys byla ve všem lepší , krásnější atd.

Vystupuje nadále jako otec svého syna a na jeho matku se dívá jako na jeho matku, nic víc. Nenadává na ní, nedává okázale najevo, že s ní už teda opravdu skončil, normálně s ní komunikuje. Sžírá tě to uvnitř, ty nevíš jak se toho zbavit a myslíš si, že ti poradíme? Toho se nezbavíš. Buď si na to zvykneš, nebo to v tobě za nějaký čas, co budeš dělat, že ti to nevadí, bouchne a on bude s úžasem hledět na to, s jak netolerantní ženou žil. To jdi raději od toho. Jeho normály jsou jinde než tvoje a na to budete, pokud spolu budete žít, neustále narážet.
T

Ahojte, pročetla jsem si tu poslední diskuze a ráda bych znala názor nezaujatých lidí na můj porblém (možná to vidím jako problém jen já sama).
Přítel - 18 let žil ve vztahu, nesezdán. 11ti letý syn. Vztah 8 let manželsky nefunkční (= bez ***u), ale kvůli synvi udržovaný.
Jeho ex - psych. narušená osoba (= abnormální lítostivost, deprese, sklony k sebeubližování)
Já - po 12ti letém manželství před rozvodem, děti 11 a 8. Manžel chorobně žárlivý, podezřívavý a i když to okolí těžko chápe, hodně mě psychicky srážel.
S přítelem se známe 1. Nejdříve jsme byli tajní milenci, pak se vše provalilo nejřve u mě o dva měsíce u něj. S ex se "rozešel", bydlíme spolu. Rozešel v závorkách, protože...
Je cizinec, přehlásil si trvalou adresu do ČR, veškerá pošta mu chodí sem, daně platí v ČR atd. Bohužel je tu 2 týdny a na dva týdny jede zpět "domů". Tam bydlí společně v domě se svojí ex. Žádné oddělené bydlení u kamaráda, jak plánoval. Prý je to dobré kvůli synovi, ráno ho tak může zavážet do školy. Chápu.
Co mi vadí je, že je to jako by vedl dva životy nebo spíš jako legální mnohoženství? Vadí mi, že je pod jednou střechou se svojí bývalou a bere to jako že je to ok, protože spolu mají přece jen skvělý přátelský vztah... (jeho slova). Vadí mi, že spolu dál oficiálně chodí na veřejnost, i když ostatní ví, že se "rozešli". Není mi to příjemné a vpravdě, necítím se jako ta první leč jako ta druhá. Přítel jaksi nechápe, co mi na tom může vadit, když jsou s jeho ex jen přátelé a v domě je jen kvůli synovi (=praktičnost). Jeho ex má už také nového přítele, a je to všem známo. Trápím se, protože tomu nerozumím. Chtěla bych to tolerovat, ale vnitřně se zžírám...
Díky za Váš pohled... (doufám, že se ozve i Sajrajt :))