Nechuť do života...

Tak ho rozpohybuj. Jakkoli. To je jedno, ale už začni. Třeba tím, že se zapíšeš do knihovny a půjčíš si plnou tašku knížek o malířství. Jedno jaké. Pak si zajdeš či zajedeš do papírnictví a koupíš si, aby to bylo levnější, tempery a štětce, u truhláře si necháš uříznout pár desek sololitu. Přineseš to domů, postavíš se před jednu z těch čistých desek a pokud se nezhroutíš z té odpovědnosti, začneš na ní nanášet ty tempery podle hnutí mysli, vkusu či nálady. A zjistíš, že tě to naplňuje úplně novým pocitem. Budeš tvořit! Někdo to má při pečení dortíčků, někdo musí malovat, nebo hňácet z hlíny. I když to budou úplné pitominy, určitě ti to něco dá. Večer si pak budeš číst v těch knížkách a dál to bude záležet na tobě, co tě napadne a kam tě to postrčí, či zanese. Jen se zkrátka zvedni a začni! Je ti 20, máš spoustu času, ale když nezačneš, ani se neohlédneš a život bude fuč.
T

co takhle radit, nevím, kolik ti je let a vůbec. Ale co ti tady holky psaly a abych nezapomněla i náš Sajrajt, tak dobrý.
Někdy máme velký očekávání, ale já myslím, že si člověk má užívat každý den. Jak užívat? Zní to hloupě, ale já jsem dnes šla ráno brzy do práce, byla tma a já se se zálibou zakoukala na strom, bylo na něm plno sněhu a vypadalo to tajemně a jak v pohádce. Z té chvíle jsem vzala energii, teď tady dělám svoji práci a jsem spokojená, že jsem všechno zvládla.
Tím chci říct, že se nedá žít, co bych jenom chtěla a co je vlastně i nereálné, ale je plno věcí, co můžu dělat teď a budu z toho mít užitek a bude dobře. Chce to změnit přístup k sobě a k životu a myslím, že to jde. Nedívám se na všechno jenom negativně, ale hledat spíš ty pozitiva. Vždyť život je nakonec krásný, jenom my to někdy nechceme vidět.

Taky teď zrovna nemám neveselejší období - řekněme stručně, že se mi zrovna moc nedaří Když mě začne chytat moje melancholická smutná náladu, obrazně řečeno proplesknu sama sebe a uvědomím si, že vlastně o nic nejde - mám dům nad hlavou, rodinu, která mě má ráda, milujícího přítele, své koníčky, atd. Ale někdy je těžké se z té depky vyhrabat, to máš pravdu...

S přítelem ti asi moc neporadíme - viděla bych to asi tak, že jste prostě ustrnuli na místě, nikam se již neposouváte, nemáte nové zážitky, cíle...ale to se nespraví, když na tom nebudete pracovat. Ono : "vykašli se na něj" je vždycky ta nejrychlejší rada, ale jen ty sama víš, do jaké míry můžeš za stav vašeho vztahu ty a do jaké on..a co můžete oba společně pro jeho záchranu udělat. Třeba to má ještě šanci, odpověz si jen na jednoduchou otázku: miluješ ho? Od toho bych se odpíchla

Problém s přáteli znám taky moc dobře. Nejsem zrovna typ, který lehce získává nové přátele, jsem spíš introvert, ale je pravda, že mi to jde rok od roku líp Někdy nepomůže nic jiného, než opravdu zajít za konktrétném sympatickým člověkem (třeba v práci) a navrhnout, jestli nechce po práci někam sednout, zajít do kina, apod. Kdybych to neudělala, neměla bych teď třeba jednu skvělou kamarádku

Práce je větší problém - v dnešní době není vůbec lehké říct: tak změň práci, většina z nás je ráda, že má vůbec nějakou práci
Já bych se soustředila na malé kroky a na to, co můžeš v tuto chvíli změnit Najdi si nové koníčky, začni chodit třeba cvičit, zkrátka více mezi lidi Taky jsem obrovský čtenář, ale doma u knížky věčně sedět nemůžeš a přátele tak taky nenajdeš

If you do what you've always done, you'll get what you've always gotten. Anthony Robbins

Když budete pokračovat v tom co jste dělali doposud, dostanete co jste doposud dostávali.

Myslím, že bys neměla opouštět své sny a scházet se s lidma s kterými máš jen málo společného. Četla jsi Alchymistu? Četla jsi Přátelské rady od Anthonyho Robbinse?Myslím, že to je dobré čtení, pro člověka, který hledá životní změnu.

Podle mě ty deprese souvisí s tím, že jsi nezkusila to co jsi chtěla a měla zkusit. Vím jaké to je, když máš sny jako nikdo koho znáš, když ti všichni říkají, že to není možné, že to nejde, že tak se život nežije a taky vím, že někde jsou lidi s kterými si budeš rozumět, kteří tě budou umět inspirovat a kteří nebudou žít běžný život. A ten pláč přejde až se vrátíš sama k sobě a půjdeš cestou, kterou máš jít. Neprodávej svoje sny lacino.

jiukni do deníčku Gabule -Vital-Má tam zajímavý článeček o stresu

že nás nic netěší.pokud to přesáhne určitou hranici je asi třeba vyhledat odbornou pomoc-protože skutečné deprese nejsou žádná sranda.Vím o čem mluvímJsi mladá holka,co se váhy týče ,když ubereš jídlo a budeš se hýbat ,kila pudou dolu samy-my starší to máme těžší Chceš něco změnit ,tak to změn! A co ta škola,proč do toho nejít a nezkusit ,to.A když to nevyjde?Takových je,ale můžeš si říct žes to alespon´zkusila.A že svět je velký a ty zrovna trčíš tam kde jsi?Jo,holka mě se taky líbí všechny možný země a daleké končinya už je mě jasný že je neuvidím.No co tak jezdíme po naší zemičce ze stanem a je tu taky krásně Nevěš hlavu,bude líp ,uvidíš.Rozhlídni se kolem sebe a může se stát že najednou uvidíš věci jinak než dřív.Držím palce.A ještě PS:Pokud ti vztah s přítelem nevyhovuje ,nezůstavej v něm ,nemá to smysl.

Děkuji za Vaše názory. Někdy mám prostě takovou depresi, že se mi zdá všechno hrozný a jsem schopná hodiny probrečet... S přítelem to nemá cenu řešit, ten řekne akorát "Prosimtě proč zase brečíš?" a nedokáže mi pomoct, protože jeho jen tak něco nerozhodí a jeho rada je akorát "ser na to".
No v práci mám pár kamarádů...spíš nemám nikoho s kým bych si mohla někam vyjít, popovídat si, zajít třeba do kina...jelikož nejsem na nějaký diskotéky a opíjet se tam do rána. Vypadám tak, že od tý doby co jsem v práci tak jsem trochu přibrala, člověk jí nepravidelně ve spěchu... a nevím jak se těch kil zbavit. Navíc jsem trochu vydeptaná z práce, šéfová má na mě pořád nějaký připomínky. Nejlepší je když tam není vůbec ale to bývá málokdy... Možná jsem měla jít na vysokou a ne si dělat hned "hnízdečko lásky" ve dvou... Ale to bych pak jen slyšela od sester..."Ty jen taháš z našich prachy, nepracuješ..." a naši jsou rádi že tu práci mám, měli by akorát strach že bych tu školu třeba neudělala.. Přitom jsem tak chtěla jít na uměleckou školu...malovat.. To je snad jediný co mě baví. A pak taky hezký knížky.

....ahoj, nepřemýšlej takhle, vždycky se najde nějaké pozitivum.... Já taky nemám na růžích ustláno, ale proč takhle přemýšlet ??? Nebudu vypisovat, co mne v životě potkalo, ale vždycky něco smutnýho mne jakoby povzbudí, posune dál.... Přece to nechceš tak lehce vzdát ??? Já jdu v neděli do nemocnice a v pondělí "pod kudlu" ... bojím se, ale .... věřím, že bude vše ok...
Hlavu vzhůru, všechno bude lepší, ale člověk musí přemýšlet optimisticky !!!!!!!

Ty jsi ale emoušek

Jak vypadáš, že jsi se sebou tak nespokojená? Mám několik rad, které by tě mohly zajímat.. ale přijde mi, že někdy se člověk dostane do nějaké "pastni negativního stavu" ( jo, používal to tady ten vesmířan, ale přijde mi to jako dobrý termín ) a je mu prostě tak nějak nedobře a kůli tomu nemá na nic chuť a je to začarovaný kruh.

Jak je možné, že nemáš kamarády? Spolužáci nic? Nebo spolupracovníci v práci? Nechodíš třeba na nějaké cvičení, nebo zájmový kroužek? Ani na netu ses s nikým neseznámila?

Ahoj. Nemůžu si se svými problémy s nikým popovídat, a tak jsem se rozhodla že napíšu sem. Poslední dobou se cítím jako stroj který chodí jen do práce a udržuje doma pořádek. Život mi připadá strašně nudný, nezáživný, osamělý. Prací si moc nevydělám, takže kdybych chtěla cestovat, v budoucnu, tak na to prostě nemám. Svět je tak veliký a já musím trčet tady... Další věc je, že s přítelem moc nevycházíme, jelikož jsme spolu moc dlouho a asi si už nemáme co říct. Oba nějak cítíme že kdybysme se rozešli tak zůstaneme sami a tak raději udržujeme doma klid. Kamarády nemám žádný. Nikam nechodím. Svůj volný čas trávím tak, že si čtu, jsem na počítači a nebo jedu za rodinou. Už dlouho o mě nezavadil nějaký pěkný kluk...dá se to pochopit, když vypadám tak jak vypadám. Asi by bylo nejlepší kdyby mě něco přejelo a měla bych klid.