prvni rozchod?

Tak ja jelikoz jsem byl uz predtim nestastne zamilovan nekolik let, asi jako kazdy nekdy byl, ale to vyprachalo, vim, ze vztah neni jen o te chemicke lasce, a s tim sem do toho i sel, jsem spis samotar a lidi co znam vetsinou me zajmy nechapou, jsem sice pražák, studuji gymnázium ( navíc maturuji ), ale mnohem lépe se cítím venku v přírodě, možná proto mě také upoutalo že přítelkyně není nějaká městská puťka, ačkoliv byldlí ve menším městě a tak jsem si říkal, že je pro mě ta pravá. Protože z Prahy chci odjakživa vypadnout. Nevim jestli je spatne rikat miluju, kdyz to tak necitim a nevim jestli ve vztahu staci pouze mam te rad :-/. Ale když mám světlý okamžik tak vždycky vzpomenu na tyto chvilky a říkám si jak jsem takhle mohl uvažovat, že ji přeci mám rád tak jak bych mel a do niceho me nenuti, mame oba dva volnost...mozna je to tim ze se vidime tak malo casto, mozna ze kdybchom se videli casteji bude to horsi..asi fakt nevim co chci :-/

Jak vyřešit tvou situaci tady za tebe asi nikdo nerozhodne. Dal jsi k tomu málo informací a navíc tě neznám. Co jsem z toho ale vyčetla je to, že nevíš jestli se máš s přítelkyní rozejít, protože cítíš, že vymizelo počáteční zamilování. To jako dobrý důvod k rozchodu nevidím, protože v tom případě se budeš rozcházet s každou. Vztah se vyvíjí. Je ale rozdíl mezi vymizením prvotní zamilovanosti a tím, kdy nás druhý "úplně omrzí". Jestli máš jasno co chceš - nestřídat holky a najít tu pravou na celý život, bude to chtít dávku štěstí a trpělivosti. Pokud si myslíš, že tou pravou je ona, to člověk prostě uvnitř cítí, tak podle toho vztah s ní pojmi. Pokud máš pocit, že váš vztah nemá budoucnost a máš z toho depky, tak se rozchodu nevyhneš. Je pak zbytečné se takového vztahu držet zuby nehty a bát se, že nikoho lepšího nepotkáš.

Možná se na mě budete dívat trochu divně, ale já nutně potřebuji radu. Znám se s přítelkyní od letních prázdnin, je moje první. Vždycky sem si říkal, že nebudu jak ti chlapi, co dnes člověk vidí okolo sebe všude, že si chci najít holku a být s ní napořád. A proto mám možná tu svou první až v 18ti.Asi jsem si říkal, že pokud chci mít normální rodinu a děti a tak, že už je nejvyšší čas si někoho najít. Pro ni nejsem první, což samozřejmě není žádný problém. Jen mi přijde, že asi nepovažuje "chemickou" lásku za tak potřebnou. Ja už po dvou měsících začínal cítit že není něco v pořádku...ale pořád jsem s ní byl celkem rád, i když se vídáme tak jednou za dva týdny. Mám ji rád, jen se mi zdá, že je buď o krok vepředu, nebo vzadu. Já už necítím to co na začátku, ale nechci se s ní jen tak rozejít protože jsme si tak podobní. Naposled jsem se ji to nejak snazil sdelit ale myslim ze nepochopila a tak sem si rikal ze az ji uvidim zas to bude lepsi. Jenze asi mam naky psychycky blok pokazde kdyz se vratim domu po vikendu s ni mam z toho z vseho silenou depku, nevim co si o tom myslet. Nejsem clovek co by se seznamoval na potkani, a co kdyz je prave ona ta prava. Ja sem zasmusila povaha a ona je tak vesela a prima, ze jsem si rikal ze je presne to co pro zivot potrebuji...bojim se kdyz se rozejdu nikoho lepsiho nenajdu...bohuzel uz ted prevazuji negativni nalady nad pozitivnimi..zkratka nevim...prominte za to plácání. Treba to vubec nesouvisi s nasim vztahem a depresi mohu mit z neceho jineho, jako drive, ale z ceho?