Krize ve vztahu??

Ahoj, přiznám se, že pro mě, jako chlapa, se tvůj příběh čte velmi těžce. Snažím se tuto věc pochopit, jelikož se to může stát všem. Jenže to má trochu háček. Pokud by šlo o jednorázovou akci, tak by to možná šlo pochopit, ale vzhledem k tomu, že jde o velmi silný zážitek a tím i obrovské nadšení (které bohužel časem jistě vyprchá) tak riskuješ, že ztratíš asi oba muže na kterých ti záleží - na každém trochu jinak. Myslím, že s přítelem vám chybí vzájemná komunikace o přáních a tužbách, které by jste si měli dopřávat. Tvůj nynější ***uální objekt je ve vztahu, který mu vyhovuje, může si kdykoliv užít, ale rodinu neopustí. To on ví a jako chlap to vím také... Měl jsem také možnosti, ale kvůli několika nádherným chvilkám s jinou ženou, která mi časem také zevšední, bych fungující vztah a rodinu nerozbil!! Zkus si uvědomit priority, které ti nynější vztah s partnerem přináší, promluvte si o vašem dalším soužití, potřebách a i ***uálních přáních, které by jsi chtěla ještě zažít a poznáš, zda-li má cenu zůstat s přítelem nebo vše zahodit kvůli někomu, kdo s tebou bude trávit čas jen v posteli, ale jinak bude se svou rodinou. *** je potřeba, *** je zábava, ale v běžném životě nemůže být člověk živ jen ze ***u. Vím, stereotyp je zabiják, ale důležité je komunikovat a občas i partnerovi naznačit touhy a přání. Vypadá to, že jsi rozumná a přemýšlíš nad situací, která vznikla. Takže si ujasni priority a zkus si s partnerem promluvit. Jen jedna rada: nevěru nepřiznávej, i když by partner ze začátku tvrdil, že to přejde. Nepřejde a to nikdy. Možná ti odpustí, ale znám chlapy, jsem také chlap a vím, že ta hořkost z nevěry zůstává celý život a časem stejně ten vztah zkrachuje! Žádný muž nesnese konkurenci a obvzláště na těle vlastní ženy!!!

Hodně štěstí.

Ahoj, mám teď taky podobný problém. Teda spíš jsem měla, teď už mám trochu větší. Jsme s přítelem 8 let, prvních 5- 6 let byl náš *** vynikající, úžasný a v porovnání s kamarádkami i dost častý. Bohužel v posledních dvou letech se něco zlomilo a už to tak ideální není.... V podstatě spolu skoro nespíme, i když jinak je vše v pořádku, já přítele miluji a nedokážu si představit život s nikým jiným. Ale...,, před několika měsíci jsem potkala člověka, s kterým jsem tu noc skončila v posteli, měla jsem pak obrovské výčitky ( opravdu se mi to stalo poprvé, ve svých 28 letech mám za sebou 3 partnery, všechny z dlouhodobých vztahů) ale nakonec jsem si řekla, co se stalo, stalo se a život jde dál. Jenže jsem na něj nedokázala přestat myslet, neustále mi běhalo hlavou, jak byla ta noc krásná, silná, vzrušíjící. Takže jsme se začali scházet. On je ženatý, má dítě a rozbíjet rodinu nechce, stejně jako já nechci končit svůj nynější vztah. Ze začátku jsem si myslela, že to zvládnu, že to bude takové zpestření. Bohužel však na něj myslím čím dál častěji a nedokážu se vzdát společně strávených chvil. Přesto však vím, že bych svého přítele za něj nevyměnila, Připadám si trochu jako blázen.

To je tak úžasná zpráva, že mi puká srdíčko! Já vím, že tu jiskru naděje na vytvoření kvalitnějšího vztahu mám. Chce to čas a tak to i beru. Díky této situaci jsem si uvědomil některé priority, které jsem přehlížel. Díky této zkušenosti vím, co ve své přítelkyni - družce mám a díky této zkušenosti budu o ni bojovat, protože jsem si uvědomil, kolik toho pro mne udělala, jak mne podporovala a stála při mě v každé situaci!! A také myslím na děti, které tolik miluji! Vím, že za chyby se platí a vím, že jsem ochoten platit, ale nechci platit tu daň nejvyšší a tou je pro mne ztráta mé přítelkyně.

Přiznám se, že jsme včera měli rozhovor a pomalinku se to pohlo dopředu! Asi mám vážně naději, jen to potřebuje čas. Mé dedukce tohoto stavu začínají být víc než jisté, že všechno to je na mě nahrané tak, abych byl já ten, kdo to všechno změní. Včera mi dala najevo, že 5 let se mnou nebyla schopna hnout a stačí "pár týdnů" a udělal jsem neskutečný krok dopředu. To je pro mě signál, že mám naději!!

Ještě jednou moc děkuji za názor!!

doporučuji Ti knihu od autora Colin C. Tipping, Radikální odpuštění. Možná Tě zaujme, možná i pomůže. Máš v sobě velké srdce.

Jinak z mého života: syn měl 5 měsíců a manžel odletěl na 6 týdnů do USA, další rok také, a další rok ... Když měl syn 9 let, byl tam dokonce půl roku. Jen tak, prostě se chtěl naučit jazyk. Pak pracoval v Praze (asi 2 roky) a domů přijížděl jen na víkend. Ani jednou to pro mě nebyl důvod, abych lítala večer po barech, nebo se chtěla rozvádět. Nebyly to lehké dny, ale zvládla jsem to, protože svého muže miluji. Jen v jediném období jsem pomyslela na rozvod (v 7 letech manželství). To jsme zažívali éru podnikání a manža se moc rád stýkal s jinými "podnikately" a jezdil za zábavou. Nevím, co se u něj tehdy odehrávalo. Já viděla jen neustálé úsměvy u přijatých SMS (a byla jich spousta), zavírání se v pokoji a telefonování, jeho noční výlety a agresivitu vůči mé maličkosti. V té době jsem pro něj byla ta nejhorší, neschopná hysterka. Když pak týden nebyl doma a já probrečela dostatek kapesníků a prostála spoustu hodin v noci u okna, něco se ve mně zlomilo (pravda, za pomocí kineziologa) a já byla schopna svému muži klidně, bez emocí a s totální rozhodností říct, že ho sice miluji, ale takový život už nemíním dál vést. Buď budeme jako rodina žít dál nebo se rozejdeme. No, jsme spolu 19 let a je to stále krásnější . Oba jsme na sobě udělali kus práce a já si svého muže za to velmi vážím. Dnes vím, že nikoho nemůžu nutit, aby se změnil. Můžu změnit jen sama sebe. Když to druhý nepřijme, měl by v klidu a v lásce odejít. Za toto poznání vděčím svému muži a všem dobrým lidem, kteří mi tehdy pomohli.

mi velmi líto, že tě tak trápí, možná sis to opravdu zasloužil, ale já bych nesnesla pohled na utrápeného přítele. Můj bývalý manžel, taky brečel, když jsem si balila věci, tehdy mi ho jen bylo líto, jak daleko to došlo a že už ho nikdy milovat nebudu za to, co nám s dcerkou udělal. Ty jsi ale jen nevěnoval pozornost svojí přítelkyni, manželce, nevím, ale ten trest se mi zdá příliš vysoký. Nemohu to posoudit. Bež už spát, ráno to bude lepší, uvidíš.

To ona ví. Tuto situaci já řeším asi 2 týdny, ale vyvrcholení došlo až v pátek. Slzy, rozebírání, rozhovory...to u nás prošlo...To mě vždy objala, pohladila, ale od pátku nic.

které prožíváš by ona měla znát, myslím, že by jí to mělo zajímat. A možná by tě chtěla vidět, že tě něco hrozně mrzí.

Nevím, už mám věk, abych nebyl naivní, ale asi jsem...nebo jsem až teď poznal, na čem a na kom mi tolik záleží....Stále věřím, že se to spraví, prostě to nechci zahodit a tu jiskřičku naděje stále v sobě mám. Jde mi i o děti!! Snažím se "být" chlapem a neukazovat zoufalství, bolest a bezmoc. Prostě jsem to přijal a ujal se role správnýho táty a pozorného spolubydlícího...

Přiznávám, že mi v noci tečou slzy a "posílám myšlenky a energii někam nahoru" Ale jinak funguju normálně. Snažím se, ale když jsem sám, tak mě to docela ubíjí

že máš takový pocit bezmoci, to je právě to, co si myslím, že ona poznala a tys ji v tom nechal pořádně vymáchat, ale ona právě ví, jaké to je, tak proč ti dělá totéž, to jsi s ní probíral?

Není za co děkovat, mě taky bývalý nechal ve všem vymáchat a já mu za to děkuju, protože jsem teď mnohem silnější. Ale z toho důvodu jsme se nerozváděli, neboj.

S.át na hlavu, to asi ne. Myslím, že stejně s tím nic neudělám, protože v pátek tak nějak ten vztah ukončila... Takže nemůžu vyčítat, nemůžu kritizovat a soudit.... Sama mi stále říká, že klidně i já můžu někam občas jít... Já ten čas určitě dám, jsem si vědom některých "vážných přešlapů" a uvidí se. Mrzí mě, že to tak radikálně řeší, ale myslím, že s tím nějak nemůžu hnout...

Je fajn si takhle pokecat, pomáhá mi to!! Děkuji!

Ahoj, stále zastávám názor, že nic se nemá přehánět.

Právě proto, že ví, jaké to je být sama doma s dětmi, nemít čas na přátele, něměla by ti to oplácet. Psíš se jí líbí, že našla přátele a lidi, se kterými si může popovídat a tenhle pocit asi známe všichni. Já teda musím uznat, že mi zůstalo také hodně kamarádek z Mateřského centra, ale pařit nechodíme. Já jsem toho názoru, že občas to neškodí, ale nesmí to být každý týden natož ještě několikrát. Je dospělá, měla by si to uvědomit a taky to, že opravdu naschvály si dělají děti na hřišti, a to že ožila jí nedává právo ti ničit život, když sama ví, jaké to je. Nelíbí se mi její tvrdý postoj, ale neznám ji ani tebe, těžko soudit. Každopádně si nenech sr.. na hlavu, jsi rozumný a chápavý, tak máš šanci, ona musí chtít ti tu šanci dát.

Musím přiznat, že všem tady moc děkuju za reakci a názory. Docela jsem i rád, že mi píšete. Fakt moc děkuju!!

Pro lolka: Děkuji za skvělé reakce. Ještě chci dodat, že jsem zjistil pár skutečností. Nikdy se mi v poslední době netajila tím, že chlapi po ní "jedou" a jí to samozřejmě imponuje, ale také mi řekne, že ji znám dost dobře a znám i její názor na chlapy a jejich povrchní nabídky, abych věděl, že ona není typ, co jde ze vztahu do vztahu a z náruče do náruče. Má dvě děti a moc dobře ví, nikdo z jejích " nápadníků" není zrovna ten, kdo by se okamžitě začal starat o dvě děti!! Jen je prostě velmi nadšená z nových situací a to prostě nepopírá. Ví, že mi to ubližuje, když není v noci doma, ale také si mám vzpomenout, že když jsem studoval v Praze, tak jsem byl přes víkend pryč, byl jsem totálně nadšený z nového (což je pravda), stále jsem o tom mluvil a také jsem nemohl tušit, jak se cítila. Ale je faktem, že mě vždy podporovala a nikdy nedala znát, že jí to štve nebo mrzí, ten můj přístup a nadšení...bral jsem to prý automaticky, že o děti je postarané a já si studuji. Možná i proto jsem tak chápavý... jenže "to svírání" v hrudníku, tlukot srdce, když jí chodí stále smsky a ona se usmívá, stále má mobil v ruce a já se v noci stále budím, nemůžu jíst a....no stojí to za .....! Jedinou věc, kterou můžu udělat je, že ji teď prostě musím nechat zažít tu zkušenost, ten pocit, aby si tím prošla, protože když to budu stále donekonečna řešit, tak jí to vyčerpá natolik, že už šance na nápravu nebude nikdy. Já se budu starat o děti jako poslední dobu, budu stále pozorný a třeba až opatne prvotní nadšení, tak zjistí, že já jsem ten, koho by nechtěla ztratit a vrátí se... Stále v sobě nesu tu jiskřičku naděje, že se to urovná a vztah bude silnější. Prostě se teď budu chovat jako do teď, jen zaujmu neutrální postoj a také trochu budu muset myslet na sebe...třeba rozvinout nějaké osobní aktivity. Je pravdou, že se teď nějak cítím sám. Spousty kamarádů a známých jsem tak trochu nechal mimo můj život, jelikož partnerka není z města odkud pocházím já, nikoho neznala a já ji nechtěl nechávat až tak samotnou...i když jsem zase měl práci a jiné aktivity.

Ano, sebevědomí nabývá!! Rozhovory vedeme a absolutně bez problému. Zrovna dnes jsme jeden vedli a už vím na čem jsem. Řekla mi, že si nedokážu představit, co to je být 8 let s dětma, nikam nechodit a jediné lidi, které potká, jsou většinou maminky na MD a zase děti. Přiznala, že díky kurzu, který absolvovala před měsícem, potkala jiné lidi s podobnými zájmy a prostě je velmi nadšená. Sdělila mi, že nemá sílu již dávat náš vztah dopořádku, jelikož to dělala posledních pár let a teď je vyčerpaná. Řekla mi, že teď potřebuje řešit sebe a časem uvidí, zda-li k sobě najdeme cestu či nikoliv. To ona údajně nevylučuje, že náš vztah se po určité době opět nastartuje a bude silnější, ale teď prostě ona již nemůže. Také mi řekla, že je na mě velmi nazlobená, kvůli situacím, které jsem celou dobu dělal, ale také nepopírá cit ke mně. Ale zloba je nyní ta silnější emoce. Kdyby mě údajně nenáviděla nebo bych jí byl odporný, tak prý se mnou nebude mluvit, nenechá se pohladit nebo se mnou nespí v jedné posteli...ale zlobí se a chce, abychom se oba i nadále starali o děti, ale jinak abychom si teď udělali oba pořádek v hlavě a ve vlastním životě. Řekla mi, že dnes nemůže vyloučit to, že v budoucnu budeme spolu, ale také mi to nemůže zaručit!

Ahoj, přečetla jsem si to a nejprve jsem nabývala dojmu, že jsi byl ty ve vašem vztahu ten, co má opravdu co napravovat a moje rada by zněla, že partnerka víc než osobní volnost a prostor potřebuje tvoji náklonnost a uznání. To jsi pak napsal, že jí dopřáváš, tak proč lítá po barech?? Neříkám, že si nemůže vyrazit, ale já osobně tohle nemám ráda, navíc, když jsem občas šla bez patrnera (podotýkám, že jen proto, že moje kamarádka si tehdy hledala přítele a přirozeně nechtěla jít do večírku sama), tak se na mě chlapy lepili jako mouchy na hov.. Mně to připadlo nechutné a hned jsme se sbalili s kamarádkou a šli hned domů. Možná tohle tvé přítelkyni imponuje, protože sis jí až tolik nevšímal, ale všeho s mírou. Mně také potěší, že se na mě podívá jiný muž, to ale potěší i mého přítele, je to pro něj chlouba, že se líbím a že jsem jen jeho. Tobě se to ale nelíbí, měli byste si vážně promluvit, vypadá to, že tě nemiluje, promiň, je to jen můj pocit. Žena, která miluje svou rodinu by se nerozhodovala bezhlavě a rozhodně by na otázku financování bydlení neovětila tak hloupě. Měla by dospět, to jí možná chybí. Ty vypadáš rozumně a tvůj postoj je správný, jen jí by to chtělo trošku zatnout tipec. A přikláním se k názoru, že by bylo vhodné navštívit poradnu pro rodinu, nebo ***uologa, ale je důležité, aby ta snaha něco spravovat plynula z obou stran. Jeden nezmůže nic.

Nabývá sebevědomí.
Domnívám se, že kamarádky nemají až takovou moc, aby ji zcela změnily. Mohly ji pouze podpořit v tom, aby udělala to, co stejně chce udělat.

Rozhovor není možný? Přece jde o vaši budoucnost, i o ty děti. To nejde jen tak zahodit, to je vážná věc a je třeba se domluvit.
jak reaguje na snahy o rozhovor na to téma?

Myslím, že oprávněně. V hrsti mě teď má, jelikož tou obrovskou změnou zjistila, že jsem se stal já tím nejistým. Ona byla do teď. Já se choval velmi jistě a sebevědomně. Bohužel mám pocit, že za tímto stojí její kamarádky z kurzu, které neznám. Většina je jich rozvedených a údajně jsou to lovkyně...to mi přiznala, že sice mají partnery, ale pokud se naskytne příležitost, tak.... Ona je na ÚP, bydlí v mém bytě a má dvě děti....Přesto si troufla včera říci, že mi zavazet nebude a pokud si něco sežene, tak odejde...Na otázku z čeho to chce financovat mi odpověděla, že neví!!

Připadá mi to neprůhledný.
Něco je jinak, než se jeví, anebo jsem nepozorně četla. Něco mi tam nesedí, nemůžu přijít na to, proč.
A těžko na dálku můžu posoudit, nakolik si sypeš popel na hlavu oprávněně, nebo nakolik to tak píšeš jen do diskuze.

pokud by to opravdu bylo tak, jak se mi oba jevíte, pak byste byli opravdu zvláštní dvojka.

Zdá se mi, že Tě má v hrsti. Ale proč k tomu došlo, to není možné rozklíčovat. Ne z těchto příspěvků.

Možná bude dobré zkusit odborníka na vztahy.

ona mi řekne, že jde s kamarádkama, ale pokud budu doma. Jinak se o děti stará. Ale je fakt, že přes týden byla mimo, když děti spaly a já byl v práci. Byla ale údajně jen u kamarádky a starší syn měl na starosti mobil. Uznala, že udělala chybu. jenže já mám svázaný ruce, protože včera mi oznámila, že vztah tak nějak prozatím ukončuje než si udělá jasno a já nechci na ni tlačit.

Jsem muž a asi mám trápení, když jsem se dostal až tak daleko, že píši svůj příspěvěk tam, kde píší většinou ženy. Nemyslím si, že by to tak nemělo být, ale právě naopak mi ženský pohled na věc může mou situaci trochu vykreslit a snad i pomoci. Nemám problém s tím, že by mě partnerka nemilovala, opouštěla a nebo podváděla. Jsem tady proto, že jsem já udělal chybu a po celou dobu jsem se cítil "velmi sebejistě, jistý svou milující partnerkou a jako vládce veškerého světa".
S partnerkou žijeme ve společné domácnosti již více jak 5 let. Máme spolu 4 letého syna, partnerka má 9-ti letého syna a já ještě 12-ti letého syna z předchozího vztahu. Všichni žijeme ve společné domácnosti. Partnerka byla s oběma chlapci po sobě na MD, kdy se starala o rodinu, děti. Můj syn z předešlého vztahu s námi v té době nebydlel. (bydlí poslední rok a půl) Vše se jevilo jako, že jsme ideální pár, ideální rodina až na některé záležitosti ohledně mého zaměstnání, které začínalo být velmi nejisté již v době, kdy partnerka otěhotněla. V té době jsem měl být asi silnější oporou, ale místo toho jsem se snažil zvrátit situaci tak, že jsem argumentoval, jak to všechno zvládneme, když budu nějakou dobu bez zaměstnání a partnerka bude mít jen rodičovský příspěvěk. V tomto okamžiku došlo k nedorozumnění, které vyvrcholilo dvoudenním mlčením. Po porodu, kterého jsem byl přítomen, jsem byl nejšťastnější otec. Bohužel, stalo se to, co jsem předpokládal a já se na několik týdnů dostal na ÚP. Nové zaměstnání v nedohlednu a čtyři členové rodiny se dosávali do finanční tísně. Prožíval jsem si veškeré strasti i slasti se synem a snažil se partnerce pomáhat. Možná i díky tomu jsem pochopil, jak to mají ženy na mateřské občas těžké a vyčítat ženě, že není navařeno nebo že odpočívá, by bylo hříchem. Tohoto jsem se naštěstí vyvaroval díky mé zkušennosti. Nastoupil jsem opět do zaměstnání a vše se dávalo do původních kolejí. Bohužel občas docházelo k mírným konfliktům, oba jsme byli unaveni a podrážděni, ale vždy se to v dobré obrátilo. Snad jsem si myslel, že se to vždy upraví, a proto jsem občas vystrčil růžky a jedovatý jazyk. Tyto situace mě trápily, ale nekontroloval jsem své emoce. Nechci popisovat proč k tomu docházelo, vždy si myslíme, že k tomu máme důvod, ale pohádat se se slušností a diplomacií vyžaduje um. Před dvěma lety jsem začal studovat roční studium mimo náš domov a víkendově jsem jezdil z domova. Dlouhých 10 měsíců jsem měl plnou podporu od své partnerky. Bral jsem to automaticky. Žena se postará o děti, já si dostuduji a díky studiu přinesu i penízky... V Praze bylo úžasně. Líbilo se mi tam veškeré kulturní dění, byl jsem naprosto nadšen. Po jisté době se toho všeho člověk přejí, ale ještě zbývalo hodně času, než jsem studium ukončil. Absolventská práce a studiu je konec. Asi bych řekl, že mi to i chybělo, když už jsem do Prahy nejezdil. Opět návrat do starých kolejí, díky studiu zvýšené sebevědomí a opět "pán tvorstva". Stále stejný scénář: pohoda, fungující rodina, občas nedorozumnění, hádka, usmíření. Když tohle píšu, tak to vypadá, že náš život byl jako horská dráha, ale zdání klame. Oba jsme na tom tak, že dokážeme spolu hovořit o všem. Nestalo se mi, že by mi partnerka někdy lhala, spíše raději mlčela než by lhala. Důvěru mi nikdy nezklamala a když jsme si povídali, tak mi vždy řekla: zase nic neudělám, když si s tebou povídám. Ráda si s tebou povídám, ale musím také něco dělat! Máme hodně společných názorů a zájmů, ale já jsem trochu víc temperamentnější, občas výbušný....to nepopírám, ale snažím se prostě o kontrolu. Jen ne vždy mi to jde. Jsou to 3 týdny, co se u partnerky velmi změnilo. Začala se velmi intenzivně stýkat se známými, co mají stejně staré děti, kamarádkami z kurzu, kam před měsícem chodila. Do té doby byla většinou doma, jelikož nikoho moc neznala. (není z města odkud jsem já) Já jsem byl většinou v práci a nebo zase v práci. Občas jsme si někam vyšli, udělali si krásný den a nebo jeli na dovolenou, ale většinou byla sama. Dnes už nejsem "pán tvorstva". Partnerka se o domácnost postará a večer (většinou o víkendech a pátky) odchází mimo domov. Někdy i přes týden, ale to výjimečně. A já? Já netuším co se děje. Myslím si, že jiný chlap v tom asi nebude, dokonce mi i sděluje, že je o ni zájem (jeden si dokonce na ni sehnal číslo a zval na rande, což mi sdělila, ale prý ho odmítla.) Řekla mi, že chlap v tom není, jen měla pocit, že do našeho vztahu investovala tolik energie, že už ji nemá. Na otázku, zda-li náš vztah ukončuje reagovala tím, že potřebuje čas, ať "netlačím na pilu" , že je již z toho věčného kolotoče unavená a potřebuje se "vydýchat" , a proto se chodí s kámoškama bavit, jelikož se uvolní. Před pár dny jsme měli nádherný rozhovor o tom, že to zvládneme a půjdeme dál, jen potřebuje čas. Včera došlo k mírným emocím, ale bez hádky. Na otázku, zda-li náš vztah ukončuje, reagovala tak, že neví co má dělat, zda-li se mnou pokračovat a dát mi šanci a nebo ne. Řekla, že má strach dát novou šanci našemu vztahu, aby se naše trápení neprodlužovalo a naopak tu šanci nedát, protože cítí, že se snažím. Nevím jaký postoj mám zaujmout, ale zvolil jsem respekt nad tímto rozhodnutím. Já se budu i nadále chovat stejně, jako poslední týdny. Starám se o děti, rodinu, finance a s ní nebudu mluvit o budoucnosti, nebudu řešit minulost. A hlavně nebudu někoho ovlivňovat, citově vydírat. Prostě partnerce poskytnu čas, aby se mohla "nadýchnout" a odpočinout si...možná zjistí, že bojuji o ni, o rodinu a se změnou to myslím vážně!

Jsem muž a asi mám trápení, když jsem se dostal až tak daleko, že píši svůj příspěvěk tam, kde píší většinou ženy. Nemyslím si, že by to tak nemělo být, ale právě naopak mi ženský pohled na věc může mou situaci trochu vykreslit a snad i pomoci. Nemám problém s tím, že by mě partnerka nemilovala, opouštěla a nebo podváděla. Jsem tady proto, že jsem já udělal chybu a po celou dobu jsem se cítil "velmi sebejistě, jistý svou milující partnerkou a jako vládce veškerého světa".
S partnerkou žijeme ve společné domácnosti již více jak 5 let. Máme spolu 4 letého syna, partnerka má 9-ti letého syna a já ještě 12-ti letého syna z předchozího vztahu. Všichni žijeme ve společné domácnosti. Partnerka byla s oběma chlapci po sobě na MD, kdy se starala o rodinu, děti. Můj syn z předešlého vztahu s námi v té době nebydlel. (bydlí poslední rok a půl) Vše se jevilo jako, že jsme ideální pár, ideální rodina až na některé záležitosti ohledně mého zaměstnání, které začínalo být velmi nejisté již v době, kdy partnerka otěhotněla. V té době jsem měl být asi silnější oporou, ale místo toho jsem se snažil zvrátit situaci tak, že jsem argumentoval, jak to všechno zvládneme, když budu nějakou dobu bez zaměstnání a partnerka bude mít jen rodičovský příspěvěk. V tomto okamžiku došlo k nedorozumnění, které vyvrcholilo dvoudenním mlčením. Po porodu, kterého jsem byl přítomen, jsem byl nejšťastnější otec. Bohužel, stalo se to, co jsem předpokládal a já se na několik týdnů dostal na ÚP. Nové zaměstnání v nedohlednu a čtyři členové rodiny se dosávali do finanční tísně. Prožíval jsem si veškeré strasti i slasti se synem a snažil se partnerce pomáhat. Možná i díky tomu jsem pochopil, jak to mají ženy na mateřské občas těžké a vyčítat ženě, že není navařeno nebo že odpočívá, by bylo hříchem. Tohoto jsem se naštěstí vyvaroval díky mé zkušennosti. Nastoupil jsem opět do zaměstnání a vše se dávalo do původních kolejí. Bohužel občas docházelo k mírným konfliktům, oba jsme byli unaveni a podrážděni, ale vždy se to v dobré obrátilo. Snad jsem si myslel, že se to vždy upraví, a proto jsem občas vystrčil růžky a jedovatý jazyk. Tyto situace mě trápily, ale nekontroloval jsem své emoce. Nechci popisovat proč k tomu docházelo, vždy si myslíme, že k tomu máme důvod, ale pohádat se se slušností a diplomacií vyžaduje um. Před dvěma lety jsem začal studovat roční studium mimo náš domov a víkendově jsem jezdil z domova. Dlouhých 10 měsíců jsem měl plnou podporu od své partnerky. Bral jsem to automaticky. Žena se postará o děti, já si dostuduji a díky studiu přinesu i penízky... V Praze bylo úžasně. Líbilo se mi tam veškeré kulturní dění, byl jsem naprosto nadšen. Po jisté době se toho všeho člověk přejí, ale ještě zbývalo hodně času, než jsem studium ukončil. Absolventská práce a studiu je konec. Asi bych řekl, že mi to i chybělo, když už jsem do Prahy nejezdil. Opět návrat do starých kolejí, díky studiu zvýšené sebevědomí a opět "pán tvorstva". Stále stejný scénář: pohoda, fungující rodina, občas nedorozumnění, hádka, usmíření. Když tohle píšu, tak to vypadá, že náš život byl jako horská dráha, ale zdání klame. Oba jsme na tom tak, že dokážeme spolu hovořit o všem. Nestalo se mi, že by mi partnerka někdy lhala, spíše raději mlčela než by lhala. Důvěru mi nikdy nezklamala a když jsme si povídali, tak mi vždy řekla: zase nic neudělám, když si s tebou povídám. Ráda si s tebou povídám, ale musím také něco dělat! Máme hodně společných názorů a zájmů, ale já jsem trochu víc temperamentnější, občas výbušný....to nepopírám, ale snažím se prostě o kontrolu. Jen ne vždy mi to jde. Jsou to 3 týdny, co se u partnerky velmi změnilo. Začala se velmi intenzivně stýkat se známými, co mají stejně staré děti, kamarádkami z kurzu, kam před měsícem chodila. Do té doby byla většinou doma, jelikož nikoho moc neznala. (není z města odkud jsem já) Já jsem byl většinou v práci a nebo zase v práci. Občas jsme si někam vyšli, udělali si krásný den a nebo jeli na dovolenou, ale většinou byla sama. Dnes už nejsem "pán tvorstva". Partnerka se o domácnost postará a večer (většinou o víkendech a pátky) odchází mimo domov. Někdy i přes týden, ale to výjimečně. A já? Já netuším co se děje. Myslím si, že jiný chlap v tom asi nebude, dokonce mi i sděluje, že je o ni zájem (jeden si dokonce na ni sehnal číslo a zval na rande, což mi sdělila, ale prý ho odmítla.) Řekla mi, že chlap v tom není, jen měla pocit, že do našeho vztahu investovala tolik energie, že už ji nemá. Na otázku, zda-li náš vztah ukončuje reagovala tím, že potřebuje čas, ať "netlačím na pilu" , že je již z toho věčného kolotoče unavená a potřebuje se "vydýchat" , a proto se chodí s kámoškama bavit, jelikož se uvolní. Před pár dny jsme měli nádherný rozhovor o tom, že to zvládneme a půjdeme dál, jen potřebuje čas. Včera došlo k mírným emocím, ale bez hádky. Na otázku, zda-li náš vztah ukončuje, reagovala tak, že neví co má dělat, zda-li se mnou pokračovat a dát mi šanci a nebo ne. Řekla, že má strach dát novou šanci našemu vztahu, aby se naše trápení neprodlužovalo a naopak tu šanci nedát, protože cítí, že se snažím. Nevím jaký postoj mám zaujmout, ale zvolil jsem respekt nad tímto rozhodnutím. Já se budu i nadále chovat stejně, jako poslední týdny. Starám se o děti, rodinu, finance a s ní nebudu mluvit o budoucnosti, nebudu řešit minulost. A hlavně nebudu někoho ovlivňovat, citově vydírat. Prostě partnerce poskytnu čas, aby se mohla "nadýchnout" a odpočinout si...možná zjistí, že bojuji o ni, o rodinu a se změnou to myslím vážně!

Počkej, a jak je to s dětmi?
To nechá všechny Tobě a neřekne kam jde? Tohle není úplně košer...

Děkuji za vyjádřenou podporu. Přiznám se, že vnitřně jsem teď docela zoufalý, i na slzy u mě přišlo, za to se vážně nestydím, protože jsem si uvědomil spousty věcí, mého chování a obzvláště toho, že partnerku ztratit v žádném případě nechci. Jen prostě nevím na čem jsem a proč zvolila tak radikální změny.... Ale funguje to dokonale. Prostě teď jí musím dát prostor, aby si sama ujasnila co chce a hlavně kterým směrem se vydat. Nemá cenu teď fňukat a škemrat, to vím, i když vím, jak je nyní obtížné ulehat sám do postele, každou chvíli se vzbudit a koukat na prázné místo, které se zaplní až nad ránem. Ale jiskřička naděje, že se to časem zlepší ve mně stále je!

Tak předně bych chtěla pochválit za velice empatický přístup k partnerce, a schopnost vidět i svůj podíl viny na vztahu.
Partnerka musí vědět, že má v Tobě poklad, a to co prožíváte, je vzhledem k okolnostem, naprosto normální, a je to ta lepší varianta toho, co by taky mohlo nastat.

Jste, zdá se, oba rozumní zralí lidé. Ale život je někdy těžký k žití.
není mi jasné, na co se vlastně ptáš, jen jsem chtěla vyjádřit obdiv nad takovým zvládáním a nadhledem.
Přeji vám, ať vše dobře dopadne, protože myslím, že k tomu směřujete.
Partnerka samozřejmě potřebuje taky svůj svět, tak jako Ty. Není na tom nic divného. Buď rád, že se Ti nevěší na krk, to by bývalo obtížnější.

Hodně štěstí a lásky vám oběma!

Jsem muž a asi mám trápení, když jsem se dostal až tak daleko, že píši svůj příspěvěk tam, kde píší většinou ženy. Nemyslím si, že by to tak nemělo být, ale právě naopak mi ženský pohled na věc může mou situaci trochu vykreslit a snad i pomoci. Nemám problém s tím, že by mě partnerka nemilovala, opouštěla a nebo podváděla. Jsem tady proto, že jsem já udělal chybu a po celou dobu jsem se cítil "velmi sebejistě, jistý svou milující partnerkou a jako vládce veškerého světa".
S partnerkou žijeme ve společné domácnosti již více jak 5 let. Máme spolu 4 letého syna, partnerka má 9-ti letého syna a já ještě 12-ti letého syna z předchozího vztahu. Všichni žijeme ve společné domácnosti. Partnerka byla s oběma chlapci po sobě na MD, kdy se starala o rodinu, děti. Můj syn z předešlého vztahu s námi v té době nebydlel. (bydlí poslední rok a půl) Vše se jevilo jako, že jsme ideální pár, ideální rodina až na některé záležitosti ohledně mého zaměstnání, které začínalo být velmi nejisté již v době, kdy partnerka otěhotněla. V té době jsem měl být asi silnější oporou, ale místo toho jsem se snažil zvrátit situaci tak, že jsem argumentoval, jak to všechno zvládneme, když budu nějakou dobu bez zaměstnání a partnerka bude mít jen rodičovský příspěvěk. V tomto okamžiku došlo k nedorozumnění, které vyvrcholilo dvoudenním mlčením. Po porodu, kterého jsem byl přítomen, jsem byl nejšťastnější otec. Bohužel, stalo se to, co jsem předpokládal a já se na několik týdnů dostal na ÚP. Nové zaměstnání v nedohlednu a čtyři členové rodiny se dosávali do finanční tísně. Prožíval jsem si veškeré strasti i slasti se synem a snažil se partnerce pomáhat. Možná i díky tomu jsem pochopil, jak to mají ženy na mateřské občas těžké a vyčítat ženě, že není navařeno nebo že odpočívá, by bylo hříchem. Tohoto jsem se naštěstí vyvaroval díky mé zkušennosti. Nastoupil jsem opět do zaměstnání a vše se dávalo do původních kolejí. Bohužel občas docházelo k mírným konfliktům, oba jsme byli unaveni a podrážděni, ale vždy se to v dobré obrátilo. Snad jsem si myslel, že se to vždy upraví, a proto jsem občas vystrčil růžky a jedovatý jazyk. Tyto situace mě trápily, ale nekontroloval jsem své emoce. Nechci popisovat proč k tomu docházelo, vždy si myslíme, že k tomu máme důvod, ale pohádat se se slušností a diplomacií vyžaduje um. Před dvěma lety jsem začal studovat roční studium mimo náš domov a víkendově jsem jezdil z domova. Dlouhých 10 měsíců jsem měl plnou podporu od své partnerky. Bral jsem to automaticky. Žena se postará o děti, já si dostuduji a díky studiu přinesu i penízky... V Praze bylo úžasně. Líbilo se mi tam veškeré kulturní dění, byl jsem naprosto nadšen. Po jisté době se toho všeho člověk přejí, ale ještě zbývalo hodně času, než jsem studium ukončil. Absolventská práce a studiu je konec. Asi bych řekl, že mi to i chybělo, když už jsem do Prahy nejezdil. Opět návrat do starých kolejí, díky studiu zvýšené sebevědomí a opět "pán tvorstva". Stále stejný scénář: pohoda, fungující rodina, občas nedorozumnění, hádka, usmíření. Když tohle píšu, tak to vypadá, že náš život byl jako horská dráha, ale zdání klame. Oba jsme na tom tak, že dokážeme spolu hovořit o všem. Nestalo se mi, že by mi partnerka někdy lhala, spíše raději mlčela než by lhala. Důvěru mi nikdy nezklamala a když jsme si povídali, tak mi vždy řekla: zase nic neudělám, když si s tebou povídám. Ráda si s tebou povídám, ale musím také něco dělat! Máme hodně společných názorů a zájmů, ale já jsem trochu víc temperamentnější, občas výbušný....to nepopírám, ale snažím se prostě o kontrolu. Jen ne vždy mi to jde. Jsou to 3 týdny, co se u partnerky velmi změnilo. Začala se velmi intenzivně stýkat se známými, co mají stejně staré děti, kamarádkami z kurzu, kam před měsícem chodila. Do té doby byla většinou doma, jelikož nikoho moc neznala. (není z města odkud jsem já) Já jsem byl většinou v práci a nebo zase v práci. Občas jsme si někam vyšli, udělali si krásný den a nebo jeli na dovolenou, ale většinou byla sama. Dnes už nejsem "pán tvorstva". Partnerka se o domácnost postará a večer (většinou o víkendech a pátky) odchází mimo domov. Někdy i přes týden, ale to výjimečně. A já? Já netuším co se děje. Myslím si, že jiný chlap v tom asi nebude, dokonce mi i sděluje, že je o ni zájem (jeden si dokonce na ni sehnal číslo a zval na rande, což mi sdělila, ale prý ho odmítla.) Řekla mi, že chlap v tom není, jen měla pocit, že do našeho vztahu investovala tolik energie, že už ji nemá. Na otázku, zda-li náš vztah ukončuje reagovala tím, že potřebuje čas, ať "netlačím na pilu" , že je již z toho věčného kolotoče unavená a potřebuje se "vydýchat" , a proto se chodí s kámoškama bavit, jelikož se uvolní. Před pár dny jsme měli nádherný rozhovor o tom, že to zvládneme a půjdeme dál, jen potřebuje čas. Včera došlo k mírným emocím, ale bez hádky. Na otázku, zda-li náš vztah ukončuje, reagovala tak, že neví co má dělat, zda-li se mnou pokračovat a dát mi šanci a nebo ne. Řekla, že má strach dát novou šanci našemu vztahu, aby se naše trápení neprodlužovalo a naopak tu šanci nedát, protože cítí, že se snažím. Nevím jaký postoj mám zaujmout, ale zvolil jsem respekt nad tímto rozhodnutím. Já se budu i nadále chovat stejně, jako poslední týdny. Starám se o děti, rodinu, finance a s ní nebudu mluvit o budoucnosti, nebudu řešit minulost. A hlavně nebudu někoho ovlivňovat, citově vydírat. Prostě partnerce poskytnu čas, aby se mohla "nadýchnout" a odpočinout si...možná zjistí, že bojuji o ni, o rodinu a se změnou to myslím vážně!

Já jsem na tom trochu podobně jako Ty a krizi na sobě taky nějakou dobu pozoruji, mám manžela, děti, práci, ale někdy bych asi taky potřebovala pár facek. Manžel je také pracovně vytížený a já už jsem unavená. Na rozdíl od Tebe, já nemůžu své problémy řešit s ním, protože tady není nebo nechce. Na kamarádky mám smůlu, buď mi záviděly nebo nenáviděly, ale člověk potřebuje se vypovídat, naslouchat, někomu si vylít srdíčko. Doporučuji něco dělat, jít cvičit, zabavit se, mít čas pro sebe. Ty jsi asi trochu na partnerovi závislá a on může už být taky unavený, řešit Tvé problémy se mu nechce. Ale miluje Tě a váží..a to je moc dobře.

Poslední dobou přišla z mé strany jakási krize ve vztahu nebo jak to nazvat... Připadá mi, že se mi přítel dostatečně nevěnuje tak jak bych chtěla, že si se mnou moc nepovídá a tak, ani na *** nemám chuť... Cítm se z toho všeho jakoby vyčerpaná a vůbec se nechápu, protože v přítelově chování se v podstatě nic nezměnilo. Na současné možnosti ( hodně práce, velká únava a málo volna ) je v podstatě úplně úžasný, navíc mi pořád opakuje jak jsem úžasná, nejlepší a že chce strávit celý život jen se mnou... A já ho opravdu miluju...
Asi potřebuju proplesknout, protože jsem asi úplný blázen. .
Zakopaný pes je asi i v tom, že nemám v podstatě žádnou kamarádku, s kterou by se dalo tohle nebo vůbec cokoliv probírat ( jinak by mě už dávno propleskla ona a já bych sem nemusela psát ) a on je v podstatě jediná bytost, s kterou si můžu povídat což se taky na našem vztahu trochu odráží, přestože se snažím se na něj neupínat...
Co dělat???