Nechce se ženit ani mít dítě

Je mi i partnerce skoro 35. Poznali jsme se přes interntovou seznamku. 2 měsíce kamarádění, 2 měsíce společného soužití. Jsme oba soběvědomí, tvrdohlaví a pracovně úspěšní. Parnerka byla dlouho singl, takže když se to sečte žimeme v klasické itálii. Partnerka vysadila antikoncepci, touží po dítěti - neslyší nevidí a vytváří 2 měsíce tlak který ničí náš vztah. Já již potomka mám a prožívám denní klasické vidírání skrze dítě od exmanželky. Partnerku miluji a nechci ji ztratit. Jak jí mám vysvětlit že potřebuji čas? Rodinu chci, ale je rozumné do toho tahle jít?

Je mi 20 let strašně moc toužím po miminku s partnerem jsme uz 3 roky a o miminku nechce ani slyset co mám dělat?

Musím s hořkostí souhlasit s Mladou. I já jsem něco podobného řešila též. Partner se necítil na dítě připravený. Jen s obtížemi jsem ho pak měla a další již mít nemohu. Mám pocit, že mi to ovlivňuje celý život i partnerský vztah, který s velkými problémy stále trvá. Zároveň to může dopadnout dobře, i to není vyjímkou. Každopádně ti přeji šťastnou ruku, i když každý máme asi tu svou cestu nebo osud nebo danost, jak tomu říkáme, i když máme pocit, že volíme.

Musím s hořkostí souhlasit s Mladou. I já jsem něco podobného řešila též. Partner se necítil na dítě připravený. Jen s obtížemi jsem ho pak měla a další již mít nemohu. Mám pocit, že mi to ovlivňuje celý život i partnerský vztah, který s velkými problémy stále trvá. Zároveň to může dopadnout dobře, i to není vyjímkou. Každopádně ti přeji šťastnou ruku, i když každý máme asi tu svou cestu nebo osud nebo danost, jak tomu říkáme, i když máme pocit, že volíme.

nevím. Jsem ráda, že jsem se v takové situaci neocitla. Musí to být hodně stresující. Pokud by pro mě byla priorita, že dítě CHCI, tak bych si promluvila s partnerem a pokud by to nechtěl akceptovat, bylo by to asi těžké, ale rozešla bych se. Je pak hloupé si vyčítat, že už dítě nikdy nebude.

To je těžká situace. Podle mě by kompromis byl začít se snažit o dítě na konci léta - užili byste si léto, cestovali, sportovali.. Ale podle toho co píšeš se zdá, že by to bylo pro tvého přítele brzo. Ale snažila bych se to s ním ještě probrat, je fajn, že ti řekl, že dítě s tebou chce(co já bych za to dala), ale blbý je, že nevíš jestli za rok nebo tři..
Možná, že když mu nevyšlo první manželství, tak je už opatrný, nechce dítě hned, zdá se mu asi málo 2 roky vztahu. Nevím jak dlouho byl v prvním manželství, po kolika letech se ženil, kolik bylo dítěti, když se rozvedl, jestli si dítě bere na víkendy..?
To, že si neužil(co do teď dělal?) a nejsou úspory mě přijde jako výmluvy. Zkus mu ještě vysvětlit, že s dětmi život nekončí, že i s dětmi se dá cestovat, sportovat, proberte finanční záležitosti... I když, já sama nevím, jak toto vysvětlit tomu mému..

Urcite souhlasim s tim, ze je to od zeny pekny podraz, kdyz prestane brat antikoncepci a partnerovi to nerekne, prece miminko musi chtit oba dva, jinak to moc budoucnost nema. Co se tyka toho sobectvi, tak tady si dovolim nesouhlasit. Mne prijde ten partner sobecky, pokud moc dobre zna situaci, vi jak by si partnerka prala mit miminko, ze je na tom zdravotne spatne, tak proc ji nemuze rict, ne nechci dite a basta. Pak by sobecky nepusobil, protoze kazdy ma pravo stat si za svym cilem, ale takhle, kdyz neni schopen se jasne vyjadrit, tak te partnerce akorat ublizuje, nedovede si asi predstavit, v jakem je stresu. A vlastne ublizuje i sobe. Kdyby se konecne rozhodl a zacal to resit, at uz by to reseni bylo jakekoliv, nemusel by se stresovat, kdy ho partnerka zase bude "dusit" recma o rodine a diteti. Prece ve vztahu je dulezity kompromis a respekt, a kazdy z partneru ma sva prani, kazdy je ve vztahu tak trochu sobecky. Muj pritel taky rad cestuje, uzivame si, ale zaroven vidi u ostatnich kamaradu, ze to jde i s miminkem a oba se na mimi tesime. Ja respektuji to, ze se citi "mlady" a chce si uzivat, nenaleham na nej, nechavam mu svobodu, ale vim, ze on respektuje to, ze jako zena mam touhu mit miminko. Zatim jsem zdrava a mlada, ale vim, ze treba v tehle situaci jako je Katka, by mi muj pritel byl urcite oporou a hledal by reseni, i kdyby to znamenalo rozchod, ale jednal by se mnou na rovinu.

Ahoj Katko,
je to opravdu velmi tezke neco radit. Kdybych byla v teto situaci, asi bych mozna na to umele oplodneni sla, i kdyz by to znamenalo konec vztahu. Spolehat se totiz na to, ze behem roku Tvuj pritel zmeni nazor, nebo ze behem tak kratke doby najdes "vhodneho" partnera mi prijde hodne nepravdepodobne. Nevim, ale to mimco by pro me bylo nejdulezitejsi. Pritel Te ma jiste moc rad, ale asi uz to dalsi miminko opravdu nechce, a boji se, ze Te ztrati, proto se asi nechce jasne vyjadrit a oddaluje odpoved. Ale pokud mu na Tobe hodne zalezi, mel by pochopit Tvou situaci, ze Ty uz cekat nemuzes a jasne se rozhodnout. Jak uz tu nekdo psal, to napeti se asi bude stupnovat a narusovat vas vztah a moc budoucnosti v tom nevidim. Jde o to jak to vidis Ty, byla by jsi schopna v nejhorsim pripade prijmout zivot i bez miminka a nevycitat to treba za par let partnerovi?

Asi by som sa zaujímal o dieťa, ktoré ten chlap už má. Aký je jeho postoj k svojmu dieťaťu ? Má ho rád, stará sa o to, aby bol aspoň chvíľu s ním ? Alebo len tak zdiaľky pozoruje jeho rast, s tým, že si vraví : " keď sa bude s ním dať o všetkom rozprávať prídem k nemu, poviem mu že som jeho otec a padneme si so slzami do náručia ?" Ak mal zlú skúsenosť z prvého manželstva s malým dieťaťom, nevedel znášať, obetovať svoje pohodlie pre malé miminko - nočné vstávanie, tíšenie plaču, prebaľovanie, kúpanie, jednoduché prechádzky -aby dobre spinkalo - a pociťoval to všetko ako obmedzenie, záťaž pre svoje koníčky, priateľov,svoje aktivity, nebude sa chcieť znova do toho hrnúť. To už vôbec nie ! Takže podľa postoja k jeho prvému dieťaťu by som uvažoval, čo ďalej v našom vzťahu. Či znamená pre mňa perspektívu dobrej rodiny. Dobre si spolu rozumieť znamená, že si povieme všetko, spolu sa rozhodujeme a kráčame životom. Ak niekdo dôležité otázky odsúva - o rok, o dva .. atď - to znamená, že ich nechce riešiť. Nie je to tak ? Katka, buď trpezlivá pri rozhovore sním, ale naliehal by som. V dobrom i zlom - tak sa vraví, to naozaj platí v živote. On chce len v dobrom, a keď bude zle cúva ? Necúval takto už z prvého manželstva ? Ľudia sa opakujú v svojom správaní - možno tak cúvne aj zo vzťahu s Tebou, keď už zrazu prídu povinnosti. Na záver : ja by som si veľmi dobre premyslel a pozisťoval, ako ten môj žil v predchádzajúcom zväzku a prečo odišiel. Držím Ti palce
M.

Souhlasím s tím, že dítě musí chtít oba. Ale Kaatka má zdravotní problémy a nemůže s otěhotněním už dál čekat. Od jejího přítele je sobecké, že se nedokáže rozkývat a jednoznačně říct ANO/NE. No tak jí má jednoznačně říct, že dítě ještě nechce, ať si najde někoho jiného.

No, hlavní je to, že ON už jedno dítě má. A pokud říká, že si chce užívat atd. tak pochybuji, že najednou změní rozhodnutí, navíc, pokud jí řekl, že ho ONA tlačí do kouta. On jedno dítě zplodil a evidentně netouží po dalším. Kdyby ho spolu měli, jak by se k němu choval a jak by se choval celkově? Někde lítal, cestoval a přítelkyni nechal doma? ...

Sajrajt má pravdu, že je důležité hlavně s kým! ale pokud ten dotyčný prostě nechce a ženské tikají biologické hodiny jak o závod, tak se rozhoduje těžce.

Navíc je možné, že by potkala někoho, kdo by po mimču taky toužil jako ona a mohli by se snažit třeba po půl roce, znám takový pár, vlastně dva, mimčo měli po 3 a 4 měsícich a teď jsou několik let spokojeni. Je to na Katce, jestli to riskne nebo riskne to, že bude čekat na rozhoupání toho jejího...

Já teda nevim, padla tu věta, že s dítětem končí sportování, cestování a chození do společnosti.
Ale to je přeci nesmysl. Záleží jak si tu rodinu uspořádáte. Dneska už přece není problém sportovat s dítětem (kolo, plavání, lyže) já když vidím ty prcky na svahu. Ano první rok to třeba nepůjde ale potom v tom nevidím problém. Já sama děti nemám je mi 24, ale i když se narodil bráška který je o 9 let mladší tak jsme sportovali, cestovali a všechno s ním od nějakého 1 roku. S chozením do společnosti to už je horší, ale taky se to dá vyřešit. Není přece nic krásnějšího než cestovat s dětmi a třeba jen po krásách čech nebo s nimi sportovat a učit je.

myslím,že děcko musí chtít oba,je to zvláštní fakt,že spolu žijete a on děcko nechce,myslím,že to obvykle bývá,že když se dva poznají,přestěhují se do společného,že si pak pořídí rodinu,i když nemusí.A NECHÁPU CHLAPA,KTERÝMU BY BYLO DÍTĚ NA OBTÍŽ.Možná,že byste měli navštěvovat i lidi,co mají děti,aby viděl,že se to zvládnou dá .Třeba,se bojí,že opět selže,když selhal jakoby v minulém manželsví,nevím.Já nevím,jestli bych s takovým člověkem byla,když by jsme se neshodli na pro mě prioritních věcech..

Přesně pro to se vyvíjí antikoncepce pro chlapy. Chlap se snad má taky právo rozhodnout, že dítě nechce, ne? Ale jediná momentální ochrana pro muže je kondom. Vyvíjí se prášky, které mají potlačit výrobu spermií. Už třeba jen pro to, aby s mužem nemohla partnerka otěhotnět proti jeho vůli.

On zase vidí jako sobce tebe, která dítě che a chce a ničí mu tím jeho život. Přemýšlíš tu o rozchodu, ale já myslím, ža na hranici kopaček balancuješ ty. Pokud se s ním chceš rozejít, prosím. Já bych řekl, že se najdou takoví blázni, co vlítnou s ženskou do chomoutu a za pár měsíců už je těhotná. Tvuj přítel bude chvíli smutný, ale pak si najde jinou slečnu, která s ním bude cestovat, sportovat a chodit do společnosti - hádám, že jí to bude připadat jako uplně ideální život.

Také myslím, že jednou se to zlomí i v chlapovi. On problém je ten, že ženská má děťátko něco jako svojí hračku. Mazlí si to, kojí si to, je pořád s ním. Ale co chlap, ten to aspoň ze začátku vidí jako pořádný peklo. I když nakonec každej chce, aby tu po něm něco zbylo. Každopádně ti doporučuju podívat se do sebe a zjistit, jak moc tě pohání biologické hodiny a jestli ti skutečně o to dítě jde tolik, že je ti v podtsatě jedno s kým, hlavně aby už to bylo. A nebo jestli máš svého přítele ráda a chceš dítě a rodinu právě s ním a ne s jiným.

No to samé si taky říkám, že i kdybych se s ním teď rozešla tak bude nějakou dobu trvat než si někoho najdu, než spoluzačnem žít,než budeme chtít dítě atd atd. a ve finále na tom budu možná ještě hůř.
myslím že je zvyklý na svoje pohodlíčko, hodně cestujeme, sportujeme, chodíme do společnosti a je mu jasný že s dítětem by tohle skončilo.kdybych byla úplně zdravá tak bych klidně ještě rok,dva počkala ale takhle nevím jak dál nejvíc mě na tom mrzí že to nedokáže pochopit a chová se jak sobec.

Ahoj, tak nevím, co ti poradit. Tuhle situaci ti nezávidím. Já sama mimino ještě nechci, takže tohle zatím neřeším. Neznám tebe ani tvého přítele, ale osobně si myslím, že chlapi se těmito argumenty (nemáme úspory, nic jsme si neužili) jen snaží oddalovat "nepříjemné" témata, resp. doufají, že se na ně v budoucnu zapomene. Pokud ti gynekolog řekl, že bys měla v budoucnu otěhotnět, tak jsi docela v pasti. I kdyby ses měla se současným partnerem rozejít a hledat si někoho jiného, tak vybudování pevného vztahu nějaký čas trvá a taky bys na toho nového pohlížela spíš jako na "dárce spermatu" než na možného partnera.

Taky existují dvě verze věty "nic jsme si neužili":
1. Opravdu jste si nic neužili. Už teď hodně cestujete apod. a ještě toho hodně plánujete.
2. Partner si pod pojmem "užívat si" představuje hlavně to, že on sám má klid, nemusí se o nic a o nikoho starat a ani v budoucnu to nehodlá měnit.
Ta druhá verze asi nemá smysl...
Ale nevím, zda já jsem ten správný rádce, pač za pár let možná budu řešit stejnou situaci ...

Tu situaci Ti teda nezávidím. Ten tvůj současný momentálně dítě fakt nechce, ale do toho roku bys otěhotnět měla... Takže buď rozhod, ale asi nenajdeš ihned chlapa, který by s tebou chtěl mít do roku dítě nebo otěhotnět bez jeho svolení, ale počítat s tím, že se s tebou rozejde... Nevím, co bych volila. Ještě je možné umělé oplodnění, ale do toho bych já osobně nešla, chtěla bych vědět, s kým to dítě mám. Nebo můžeš čekat, ale s rizikem, že se to později nepodaří. Promiň že nedokážu pořádně poradit, ale pořádná rada asi ani neexistuje, spíš návrhy co dělat.

já jsem měla tento víkend s přítelem debatu na téma jak si představuje naši společnou budoucnost a po mém sdělení, že nemohu vzhledem k mému věku a k mým problémům x let čekat až se mu bude chtít si se mnou pořídit dítě, mi oznámil, že se mnou samozřejmě dítě chce ale ne teď jelikož jsme si ještě nic neužili... a že s dítětem to je konečná,že už nebudeme moct cestovat, sportovat atd. , že nemáme žádné úspory atd. atd. no fakt nevim co mám dělat, jsem ochotná počkat třeba ještě rok, ale bojím se že po roce řekne za další rok atd. navíc mi můj gynekolog minulý týden řekl, že bych měla nejpozději do roka otěhotnět, jinak je velká šance, že dítě nebudu mít vůbec. když jsem tohle příteli řekla, tak na mě vyjel jestli ho chci tímto způsobem vydírat nebo ho k něčemu nutit. načež jsem celý večet prořvala...

Takovou situaci jako holky s "nechtějícíma" chlapama jsem nezažila, ale sosobně si myslím, že chlap se nezmění. Já jsem s přítelem přes 5 let, bydlíme spolu v podnájmu, plánujeme koupi bytu a až dostudujeme (mně je 22 a jemu 24) tak i svatbu... Nevedeme o tom žádné dlouhé debaty, prostě oba víme, že to tak chceme a když spolu venčíme psa, tak se o tom občas zmíníme ... Ten můj prostě ví, že si mně chce vzít a že se mnou chce mít děti, tím se nechci "chlubit" ale spíš to ukázat z druhé strany. Kdybych já svatbu a děti nechtěla a on by to naopak chtěl, tak bych taky nemohla čekat, že on názor změní... taky proč by měl?

S druhým člověkem strávíme dalších dejme tomu 50 let, tak proč s takovým, se kterým se na tak zásadních věcech neshodnu?

A pokud chlap dítě nechce, ale protože mě miluje, tak teda souhlasí a dítě máme, tak bych moc nespoléhala na to, že se pro rodičovtsví nadchne... Ženská s dítětem doma, dítě "otravuje" (jo, když je to kluk a čutá fotbal, může to být zábava...), ale pokud je mu 30 a plánoval si život "bohéma" bez rodiny, o kterou se musí starat, tak si radši nějakou partnerku na ten svůj bohémský život najde jinde... A koho z té dvojce to může udělat šťastným...?

To je můj názor a opravdu myslím, že chlap se nezmění, třeba můj táta si mamku vzal, protože čekali bráchu, svatbu skousl, malýho kluka taky, ale mamka pak chtěla další mimčo (po 12 letech od prvního) a táta byl proti, už nechtěl zase starosti a další závazek, mamka ho ukecala a jsem na světě... Ale taťka si (jak po letech vyšlo na povrch) opravdu užíval i jinde

Takže myslím, nadhoďte to doma a zjistěte na čem jste, jinak se dál nemůžete pohnout, přece jen, chlap může mít děti kdykoliv, ženská ne...

A ještě k té myšlence co tu padla, že chlapi se dneska nechtějí vázat a mít rodinu... Znám ze svého okolí plno "kluků" před třicítkou, kteří by rodinu už chtěli a jsou spíš třeba zklamaní, že nenášli tu správnou holku, která by chtěla totéž. Prostě ve 30 to přijde už i na chlapy, polud je to ten "správný" chlap

já jedním svým přítelem začala bydlet po 14 dnech a abyly jsme spolu 8 let, stejně nejlíp toho druhého člověk pozná až s ním začne bydlet 24 hodin denně. Pokud po určíté době nechce parter jit dál, tak jdu já dál bez něj ..... život je krátky na to abych se zdrožovala s těmi, co neví, co chtějí

bych se zeptala jak to vidí dál.to přece není žádná ostuda.

Tak s ním o tom promluv, Není to otázka uhánění, ale budoucnosti. Proč by ses o tom nemohla začít bavit první? Navíc Tě to trápí, jinak bys tu o tom nepsala...

My taky nemáme žádné jiné problémy. A vlastně on sám ani neví, že já tady tohleto považuju za problém. Nemluvím s ním o tom. Připadala bych si, jako že parazituju, vnucuju se a uháním ho, kdybych pořád měla chodit s tím, že s ním chci bydlet a kam že náš vztah směřuje. Zatím studuju, nevydělávám, abych mohla na bydlení přispívat rovným dílem.
Čekám, že mi po té době, co spolu jsme, aspoň navrhne, abych u něj doma strávila aspoň blbý celý víkend.
Mám pocit, že můj přítel už dospěl do věku, kdy chce mít svůj vlastní klid, není ochotný se někomu podřizovat. Žije sám, má vše, co k životu potřebuje, nic mu neschází. Natož pak nějaká holka, co by ho společným soužitím omezovala.
Já tady z něj nechci dělat nic špatného nebo sobce, je úžasný, výborně si rozumíme, akorát ...

My vlastně svatbu plánujeme. Bydlíme spolu přes pět let a příteli letos bude 32, tak už jsme trochu pod tlakem jeho rodiny. Do chomoutu se nehrne, ale jak se mu postupně žení kolegové, bývalí spolužáci a kamarádi, tak už má taky pocit, že je na čase.

No a tak to má být mít představu o té své svatbě.To,že jsi popsala jak jsi ji představuješ mě napovídá,že o tom přemýšlíš a víš jakou CHCEŠ!
Nebo se mýlím?jinak mě by se taková svatba taky líbila a musím přiznat,že před lety jsme museli dělat nějaké ústupky kvůli rodičum to je pravda.Dnes bych si do toho kecet nenechala-taky bychom si ji sami platili že jo! To musím uznat.

My už spolu pro změnu chceme strašně moc bydlet, ale nějak se nám nedaří sehnat práci poblíž sebe, natož ve stejném městě Teď končím školu a vidím to tak, že to bude minimálně další rok vztah na dálku, už z toho chytám pomalu deprese ... Problém je v tom, že partner sežene práci tam, kde já absolutně ne a naopak... je to o ničem... ještě budu doufat, že se to třeba změní. Ani si nejsem jistá, zda další rok odděleně přežijeme, ne že bych se bála o partnera, ale už to pro mě začíná být psychicky náročné, pořád být bez něho a sama. Telefonování mě už přestává pomalu bavit, i to plánování co kdy kde... ale to jsem se odklonila od tématu.

Taky jsem doufala v to co ty No já jak jsem už psala jsem s přítelem jen rok, tak tomu zatím nechávám volný průběh. Asi za půl roku bude možnost spolu bydlet, tak jestli pak nebude chtít, tak asi konec. I když by to bylo asi těžký, protože jiný problém spolu nemáme. Protože jestli nebude chtít se mnou po roce a půl vztahu bydlet, tak asi nebude chtít nikdy a pořád to bude jen odsouvat..
Ale je to těžký být s ním a vědět, že to možná nemá smysl..

"Žena chce být před světem uznána jako jeho žena už jen změnou přijímení."

Zaujala mě tato tvoje věta. Já si právě sama v sobě řeším, jestli si jméno vůbec měnit chci. Děti by se jmenovaly po otci, to je jasné, ale já se svým jménem žiju už strašně dlouho a nesu těžce že bych se měla najednou jmenovat jinak. Chápu, že v tom bude zmatek, ale alespoň nebudu mít zmatek sama v sobě.

Samotná svatba se mi vždy zdála trochu trapná. Už jen ty bílé nepraktické šaty. Nejsem typ co by se rád fintil a nejsem ráda středem pozornosti. Kdyby to měl být můj den, tak budu mít zelené šaty, čerstvě natrhané
luční kvítí, rozpuštěné vlasy a půjdu bosky. Oddávat mě bude kamarádka.
Nechám si své jméno a nikdo mi ve svatební řeči nebude říkat, že mám
povinnost vychovávat děti. Vdám se tajně za přítomnosti dvou svědků a nebudu nikomu nic neohlašovat, neukazovat fotky atd. Nic bych nevytrubovala ani po svatbě, ale když by se někdo zeptal tak bych nelhala. Nezměnila bych si status ani na Slopuzaci.cz a nechala všechny tápat. Večer bychom si s přítelem zašli do sušárny (na Suschi, protože to je pro nás pro oba svátek). Doma bychom to zapili pineau a bylo by. Tak to je můj styl. Možná mi to díky krizi snáze projde - budu tvrdit, že šetřím.

Takže nám všichni tak nějak přímo či nepřímo radíte, rozejít se. Nejsem tak lehce ovlivnitelná, abych se rozcházela na základě internetové diskuze, chtěla jsem hlavně slyšet nějaký cizí názor. Vlastně jsem doufala, že mi některá napíšete, jak váš přítel taky nebyl typ pro vážný a trvalý vztah a jak se to časem změnilo... a ono nic ...
V současné době nemám nijak závažný důvod se rozcházet (ještě se nechci vdávat nebo pořizovat si děti), akorát čím dál víc cítím, že nikam nesměřujeme, že je to "jen" chození ...

já jsem sem chtěl něco napsat už dávno. Jako myslim něco k věci. Jenže nevím co Já to taky nevím, jestli se chlap dokáže změnit ze samotáře na rodinej typ. Mohl bych tu vymýšlet nějaké spekulace, na čem by to MOHLO záviset. Ale fakticky o tom vážně vůbec nic nevím, nic o tom jsem nečetl a nemám ani osobní zkušenost.

Nicméně souhlasím s Atevi v tom, že když tři čtyři roky žije ženská s chlapem, tomu to přijde fajn a nemá potřebu to nějak měnit. Pokud tedy není věřící a svatbu nechápe jako stvrzení partnerství před Bohem. Nebo ta věc s příjmením. Mě by na tom záleželo jen kvuli dětem, aby se jmenovaly stejně jako maminka a tatínek. Aby jsme prostě už byli rodina.

Ideální svatba pro mě by byla tak v 6ti-10ti lidech, pěkný obřad, večeře v restauraci nebo doma a pak líbánky v zahraničí. Nic kolosálního. Nicméně jsem připraven akceptovat představu partneky. Protože proč jí to kazit, když jí na tom třeba záleží a mě je to fuk. Naštěstí jsem vystudoval scénáristiku, takže občas dovedu připravit nějaký ten romantický film. Ale dá to teda zabrat. Atevi má pravdu v tom, že spousta těch věcí by chlapa prostě ani nenapadla. Aspoň jsem ještě neslyšel, že by si malí kluci spolu hráli na svatbu. Kluci si hrajou na vojáky