pořád dokola

svatá pravda

tak to tady čtu a musím se smát. Můžeš zkusit jiný vztah. Ale nepomůžeš si. Za půl roku nebo za rok přejde zamilovanost a přijde ten obávaný STEREOTYP. To je prostě všude. Taky mi někdy vadí můj manžel. Ale zároveň zjišťuju,že je to i ve mě. Že jsem třeba nervozní ze zkoušek a pak mi právě všechno vadí. Ale i po 15 letech co jsme spolu(byl to můj první kluk. jsem s ním od 16 let) a podívám se mu do očí,tak si říkám,že líp jsem si vybrat nemohla. Taky bylo období,kdybych si zbalila věci a vypadla. Ale je fakt,že člověk bere danný věci jinak ve 20 a jinak ve 30. Později zjistíš,že je lepší mít u sebe člověka,který ti rozumí o kterého se můžeš opřít,který se postará o rodinu finančně. Veme vás na výlet a to člověk zažívá hezké okamžiky. Zamilovanost prostě vyprchá vždycky. A dneska,když nedostanu kytku k narozeninám,tak se tomu zasměju. Protože vím jaký jsou chlapy. Horší by bylo kdyby tvůj přítel pil,podváděl tě, nebo tě mlátil.tak páááááááá

jak to tady čtu,tak se tomu asi říká STEREOTYP.Když spolu dva chodí,tak se vlastně těší na to být spolu,protože nejsou spolu každý den. Při společném soužítí přibydou problémy,domácnost,starosti a občas na nic není nálada .Někdy si člověk připadá,jak vdaná 20 let,manželství i když třeba není.Prostě je to o komunikaci,vzájemné toleranci.Skrátka naučit se žít spolu,sžít se. Abyste fungovali spolu i každý vzvlášť.

ahoj holky..tak takovehle podobne pocity...že mame rozdilně zajmy a sme odlišní zaživam..už ted začalo to po třech mesicich tak..a ted sme spolu pul roku a něco..Nejsem zamilovnaa...nežiju tak jak chhci a chyby..vlastně ani nebylo pořadně vzrušeni a vašen Dokazala bych s ním žít a mit děti ale pak bych si na staří řikala o co sem přišla..a že sem si nic neužila..on je jiny..spiš rodinny typ..a to ja chhi party a zabavu ...Nudim se s nim..a nevenuje mym potřebam dost času Přeju vam at to dobře dopadne

ahoj řešila jsem to samé, ještě mi k tomu vadilo, že přítel hodně hulí a měla sem takovej pocit, že bysme se stejně jednou v budoucnu rozešli(oba první vážný vztah, pět let) a on chtěl do prahy(jeho sen), za to já prahu nesnášim, tak sem to ukončila...jestli to bylo dobře se dozvím asi až časem. našla jsem si nového, jsem s ním půl roku, je hodnoučký, ale bývalýho mám pořád v hlavě :(

Musíme si uvědomit, že každý máme nějaké svoje starosti, pocity, atd..... a že nic není důležitější..vždy jde o konkrétní prožitek a jak se s ním kdo vyrovnáme...např..mně bude vadit, že vše dělám sama a muž mi nepomůže , ale on třeba vlastně nemůže, protože má zase svůj kříž a vadí mu, že ho nevyslechu, protože " musím" uklízet....... Tím chci jen říct, že se všichni lišíme ve svém vnímání, reakcích a chování ..........Všude se děje to, co popisuješ, nikde to není ideální.....jsme jenom lidi a když máme problémy, starosti, tak jsme jiní...neděláme věci jako vždy, potřebujeme se z toho dostat a to každý po svém....Někdo si někam zaleze a chce být sám, někdo chce objetí a porozumění a někdo se to snaží zkloubit, ale to moc nejde, tak to možná vypadá jako nezájem k druhé osobě, i když ve skutečnosti je ten dotyčný hrozně rád, že ten druhý tam s ním je..i když třeba jen sedí a mlčí, nic nedělá....nebo se odreaguje na pc atd.....Pokud se tyhle věci čas od času dějí, není to nic divného, prostě to tak je.....já bych se znepokojovala až tehdy, když by to trvalo měsíce....
Co se týká ***u, polibku, pohlazení.....vášeň je docela rychle pryč, ale je tady něco jiného, musíš to přece cítit. Já také už necítím vášeň, nepodlomí se mi kolena, nejsem celá mimo, ale cítím takové to chvění, cítím to, že jsme při sobě a že je to pro mne krásné a dodává mi to jistotu a krásné pocity......Cítím něco jiného, ale přesto je to pro mne nádhera.....nevyměnila bych to za zamilovanost...
Někdy se po tom možná trochu zasteskne, protože je to přecejen pocit, který známe a podvědomě ho asi chceme..
ale ve vztazích se už řeší spousta situací, které normálně ne a to jsou potom situace, kdy si hodně uvědomíme, že ten někdo je tady pro nás a my pro něj, že bychom to samy nezvládly, že v našem vztahu je něco víc, síla a láska zároveň a né tehdy, když cítíme jen tu zamilovanost a nic víc.....jde jen o to si dát všechno dohromady. Skoro nic není samo, většina věcí funguje ve svém celku a to je prostě vztah a soužití....Vždycky to není růžový, ale pokud je tam láska a ta není jen tak, má určitě na čem stát, tak je z druhého pohledu vlastně všechno jak má být.....
Nic není jednoduchý a nic není tak, jak to vidíme samy.........
každý jsme jedinečný a máme svoje pocity a pohledy na věc...
vyslechněme se a buďme si oporou, místo toho, abychom soupeřili, kdo má co těžší nebo lehčí, kdo je citlivější nebo chladnější apod......................

No, mi připadne, že to, co popisuješ zažívá skoro každá žena. Říkám skoro, ale myslim opravdu hodně žen. Kamarádky to mají doma naprosto stejné, já taky. Nedělám si iluze, že bych našla někoho, kdo mi neleze na nervy v maličkostech, každý chlap má něco, co ti časem začne vadit...

Ahoj, prozivam presne to same co Ty. S pritelem se zname pres 3 roky. Tu hezkou dobu chozeni jsme si uzili jen asi neceleho pul roku. On mel byt, ktery kupoval kvuli byvalce a pak ho zacal zarizovat se mnou. Kdyz bylo kde spat a uvarit, zacali jsme do bytu jezdit na vikendy. Pres tyden jsme bydleli kazdy u rodicu, ja jsem v te dobe jeste studovala, takze nejake stehovani v tu dobu neprichazelo v uvahu. Ze zacatku jsem byla strasne nadsena, kdyz jsem do bytu kupovala zaclony, uklizela...a mohla si to tam zaridit, jak me a jemu se libilo a vyhovovalo. Vikendy byly skvele, sic obcas jsme se na sebe taky trosku zamracili, ale nic vazneho se neresilo. Za trictvrte roku jsem dostudovala a ziskala dobre zamestnani a stehovali jsme se oba do bytu. Ted mam pocit, ze jsem do toho vseho skocila az moc po hlave. Behem par mesicu jsem vlastne opustila rodicovske hnizdo, zacala se starat o vlastni domacnost, pritele, vydelavat a jeste dalkove studovat vysokou. Casem to zacalo nejak prichazet...vadilo mi na priteli, ze je u televize a pocitace hlucny, ze ke me neni ohleduplny, kdyz se musim ucit a potrebuji klid, ze mi s domacimi pracemi prilis nepomaha...a kolikrat me zatezuje i vecmi, ktere by si mohl zaridit on sam (dovez auto do opravny, vyzvedni auto z opravny - navic vi moc dobre, ze strasne nerada, navic se strachem ridim). Ze zacatku jsem nad hromadou veci mlcela, ale potom mi dosla trpelivost. Kdyz po sobe nesplachl vanu, neuklidil si obleceni, neudelal ukol, o ktery jsem ho slusne pozadala, s nicim mi nepomohl apod....vzdy jsem mu to sla vytknout s tim, ze me to uz nebavi, ze on jen sedi u pocitace nebo televize a ze ja taky chodim do prace a prijdu domu az pozde vecer a potom se do noci ucim a nemam sil, abych delala vse sama...Na me vytky vetsinou zareagoval tak, ze ho buzeruji, ze jsem hrozna, ze co vsechno delam...
Krome jeho neaktivity v domacnosti jsem zacala jeste pozorovat jeho lhostejnost ke me...casto se chova sobecky, nemame ani spolecne zajmy...ja bych se chtela jit projit, ale jeho boli nohy a chce se divat na prihlouply film v televizi s tim, ze se on v praci nabeha venku dost...ale nekouka, ze ja jsem zavrena vetsinu dne v kancelari a pak doma. Zivot mi zevsednel a nic me v nem nebavi. Loni jsem se dokonce v praci zhroutila. Kolikrat jsem jiz uvazovala o tom, ze bych od pritele odesla...a pred spanim jsem si v hlave delala seznam toho, ktere veci jsem do spolecne domacnosti "donesla ja"... Presne jak pises, vazne to i v ***u...poradny polibek jsem nedostala ani nepamatuji...driv jsme prijeli na vikend...a vyzadoval *** kazdou chvilku...ted nic...je pravda, ze to zeslablo i z me strany...driv jsem po milovani s nim touzila...tesila se na nej...je to porad hezke, ale kdyz se nemilujeme mesic, vubec mi to nechybi...ale prijde mi divne, ze to nechybi jemu...a obcas ho podezrivam, ze me podvadi...
Z toho je ale jako vymeneny...pozorny...prijdu z prace a on za mnou bezi z druhe mistnosti s kytkou....ze je rad se mnou a tak... nebo prijdu domu a on beha doma s vysavacem, uterkou nebo na me ceka vecere - i namazany chleb nebo michana vajicka pak potesi. Je pravdou, ze je z rodiny, kde tatinek vykonava fyzicky narocnou praci a maminka se stara doma o prvni posledni - pres vareni, po zahradu a myti auta. Pritel doma nikdy s nicim nemusel pomahat, vse obstarali rodice. Porad si rikam, ze je to treba ve me...ze nikdo neni dokonaly...a ze bych mela na narocich, ktere chci po priteli...slevit.
Nekdo mi rika, ze je to normalni...ze po skoro dvou letech spolecneho zivota nemuzu chtit zazraky...ale pak vidim nejaky par, ktery je spolu uz delsi cas...a porad se k sobe hezky maji...muz zenu pohladi....polibi...usmivaji se na sebe...
Nekdy mam pocit, ze cekam treba na to pohlazeni...a nedostava se mi ho jen proto, ze on ceka, az pohladim ja jeho...
Od "zkusenejsich" zen jsem dostala treba radu, ze ho musim vest k poradku, aby mi vic pomahal...ale jak...
Prvni mesic tohoto roku byl bajecny...pomalu jsem ho nepoznavala...byl mily, pozorny, pomahal mi a nehadali jsme se kvuli hloupostem.
Vim, ze se vztahy je to tezke...

Sem sama zvědavá, jak to dopadne.Jeden z dalších problémů je v ***u, po těch třech letech už vášeň rozhodně upadá, zkoušela jsem to oživit, ale ten pocit i při obyčejném líbání není rozhodně vzrušující...Je jasné, že šimrání v břiše časem mizí u všech...nebo ne?
Ale fakt ta představa, že když je to teď takové,,,jaké to bude za pár let...
Měla jsem takovou naivní představu, že to období před svatbou (ať už trvá jakkoli dlouho) by mělo být to nejzamilovanější...

někdy prostě platí, že 100x nic umořilo osla.
Když se člověk hádá kvůli blbostem, je možná těžší se rozejít, než když je k tomu vážný důvod.
Jenže vážné věci se musí a obvykle i dají vyřešit jednou pro vždy. Ty malé otravují furt a celý život. A jakoby to pořád nic nebylo...jenže pak pohár přeteče, a je to.
Nevěř, že s dětmi by se to zlepšilo, to spíš naopak.

Díky za rady, hádáme se kvůli hloupostem....
Včera jsme si o tom konečně rozumně promluvili, a řekli jsem si, že to naposled zkusíme, a když to nevyjde, půjdem od sebe. Vim že, když oba nejsme šťastný, nemá to cenu, jak to bude vypadat za pár let...kdyby přišli děti, třeba by se to zlepšilo, ale asi né napořád.
Prostě to naposled zkusíme, zase přece jenom jsme na sebe už dost zvyklí, a je to opravdu těžký jít od sebe. Kdyby byl alespoň pořádný důvod (podvod,...hospoda...)ale rozejít se kvůli spoustě malých hloupostí je asi nejtěžší,..

Omlouvam se to patrilo Pelikan (pisatelce pod touto prezdivlou)

Priklanim se k tomu,co napsala Xantipa a to same se snazim vysvetlit dceri ale bohuzel zatim marne...Kvalitni vztah se pozna az kdyz nastanou problemy..Musi se resit a to se potom pozna ten pravy partner jak se k nim postavi apod...


A take je necase se rozhodnout nez prijdou deti...

Měla jsem podobný problém, jsem s přítelem taky tři roky, bude mi 20 a jsem o 5 let mladší než on. Bydlím s ním teprve pár měsíců. První dva roky, jsem bydlela daleko od něj, takže jsem se často hádali a to po telefonu - samozřejmě, že ne pořád, ale občas ano. A bylo to úplně kvůli blbostem. Proto bych se spíš ptala, kvůli čemu se spolu hádáte? Od té doby co s ním bydlím, jsem si přehrávala nějaké naše hádky a přišla jsem na to že to bylo úplně zbytečné. Teď už se tak často nehádáme. Je jasné, že v každém vztahu je občas hádka, ale to hned přejde a je fajn . A jestli si už skoro nedokážeš představit život s ním, tak to už je zlé...

že se budete stále a častěji hádat? Vztah není jen ve 20, ale měl by mít perspektivu i třeba za 30 let. Rozchod s milovaným člověkem bolí vždy, ale měla bys to řešit. Nebo se chceš trápit ještě několik let? Popřemýšlej, přeji šťastné rozhodnutí.

Podobny problem ma moje 20ti leta dcera.zije se svym pritelem jiz druhym rokem v podnajmu,poridili si vloni pejska,jeste ze ne dite,ale neklape jim to.dohromady spolu jsou asi 3roky.Ale jak ja ji rikam je to vztah o nicem.Navic on na ni neskutecne zarli...
Dnes prisla na navstevu tak jsem se ji ptala,co Valentyn a ona mi rekla ze se i na toho Valentyna pohadali..Ja ji uz asi pul roku rikam at se rozejdou ale ona mi na to rekne ze by nameka kam jit..Ale doma ma dvere vzdycky otevrene ale ona uz si zvykla na sve,mam jeste 17 a7letou dceru,tak ji chapu zze chce byt sama ale tady za tu cenu??
A ty nebud smutna nejak Vam to dopadne

Mám "malý" problém, jsem s přítelem už 3 roky, z toho 2 roky spolu bydlíme, oba pracujeme,máme psa...šťastná rodinka, jsem o 7 let mladší, je mi 20. První rok, vlastně i druhý jsme byli oba šťastní, ale posledním rokem se docela často hádáme. Jsem z toho smutná, a často přemýšlím o budoucnosti našeho vztahu. Je to těžké, protože přítel o rozchodu nechce ani slyšet, že to bych ho musela vyhodit, jinak se mě nevzdá, a to já nedokážu.
Mám ho ráda, nedokážu si představit život bez něj, ale už skoro ne ani s ním. Mluvím s ním o svých pocitech, snažím se náž vztah oživit, ale příteli to vydrží maximálně týden, a pak se to vrací do stejných kolejí. Je to strašně těžký. Máte někdo podobný problém?