Láska? Přátelství? Náklonnost?

ahoj holky, vim o super strance na darky... a pokec o pritelech... mozna to nekomu pomuze

www.darkyexpritele.cz

Lucajdo,
nevadí, že ses rozepsala, naopak jsem moc ráda, že se přidal někdo další do diskuze. Přesně, jak říká Lulu - kolem ***u se teď točí snad všechno, je to všude kolem nás a vzniká dojem, že kdo nemá ve vztahu dokonalý ***, nemá ani dobrý vztah. Přitom tolik věcí je nakonec ve vztahu důležitějších.. Každopádně, *** důležitý je, to všechny víme, protože když se z něj stane tabu, anebo něco, co prostě nefunguje, je to pomalá zkáza pro vztah...Jsem hrozně ráda, když zjistím, že má někdo podobný problém jako já, teda ne, že bych to někomu přála, to ani omylem, ale chápete - člověk nemá najednou pocit, že je to problém tak strašně výjimečný a ojedinělý a neřešitelný...Že se s tím prostě potýká/potýkala spousta párů...
Pokud ti můžu Lucajdo něco poradit - ještě se nerozcházejte. Pokud přítele opravdu miluješ, tzn. takového, jaký je, jeho povahu, vlastnosti, vyhovuje ti, rozumíte si, tak tomu ještě dejte chvilku a zkuste navštívit odborníka, ***uologa, psychologa, sama teď nevím, co je lepší v dané chvíli, Úplně ti rozumím v tom, že tě jakoby přítel přestává vzrušovat či přitahovat, i když předtím tě přitahoval a nijak se nezměnil. Je to v hlavě - nejde vám to, tudíž pro tebe přestává být v této chvíli atraktivní, možná tě napadá kdovíjaké by to bylo s jiným. Měla jsem to přesně takhle. Ale bohužel, rozešli jsme se, když už to bylo neúnosné, kdy už jsme si začali vyčítat a přestávalo to být hezký mezi náma ...a za odborníkem už jsme nešli, když dřív jsme o tom uvažovali. A měli jsme jít. Ti lidé jsou na to studovaní, mají s tím tolik zkušeností a poznali už takových párů s podobnými problémy, že je toto nemůže překvapit. U nás rozchod nastal po 4 letech, ale my jsme taky starší než vy. Píšeš, že je ti 21, to nám bylo oběma 23, když jsme se rozcházeli, možná, že jak jsme byli o trochu starší, tak jsme to viděli i víc katastroficky...teda spíš já, přiznávám. Škoda, že tu nenapíše někdo, kdo má zkušenost se ***uologem či psychologem, moc by mě to zajímalo. Lucajdo, pokud ještě máš pocit, že ti za to přítel stojí a že váš vztah není na bodu mrazu (ani poblíž , tak to nevzdávej
Lulu, myslím, že Lucajda to řekla přesně - s tím, že to chce asi hodně času, než se do toho přítel dostane...A víno vůbec není podstatný, to mě jen tak napadlo, já zas alkohol ráda Každopádně, pokud už vám to v podstatě docela klape v jiných oblastech, co se ***u týče, tak je skoro vyhráno! vždyť máte na všechno čas...


Ten tvůj poslední odstavec mě nutí hodně k přemýšlení...


Holky musím valit do školy, hodně zdaru, snad zas napíšete a třeba se ozve i někdo jiný, třeba i se zkušeností od ***uologa a dá naší diskuzi zas novou dimenzi

Né, nevadí, že na to reaguješ..už jsem na to skoro zapomněla, vzpomenu si jen při takových nějakých melancholických chvílích..nebo když někdo začně o tom orálním ***u mluvit..to se pak ozve to ublížené ego z minulosti a začně mě trápit pocity smutku. Ale vím, že je to na mě, jestli ty pocity odmítnu...včera jsem se nechala trošku ovládnout..

Nechám tomu čas..opravdu to musí být ta správná chvíle..u vína asi ne, protože mi žádný alkohol nechutná, ani to nejlepší nejdražší víno.. celá se z toho vždycky otřepu..

Ale určitě ta dobrá atmoška bude i tak..

Hm.já bych se řídila tím, co cítím..Je to silnější než rozum..My jsme se rozešli s rozumným důvodem..hádali jsme se a mysleli jsme si, že nám to nikdy nepůjde...ale cítili jsme to jinak a jsem moc šťastná, že jsme se k sobě vrátili, protože si to bez něj vůbec nedovedu představit, moc si rozumíme..

Ahoj Lucajdo,
vůbec mi nevadí, že ses rozpovídala.

Naopak jsem ráda, že jsi se svěřila, protože jsem si myslela, že ostatní páry takové problémy moc nemají...Asi o tom spíš jen nikdo nemluví..
Pokud teda nejsme sami, kterým se to od začátku moc nevedlo, pak ta psychika musí mít opravdu velikánský vliv..A je to zvláštní, že se to u vás ani u evelyn po těch letech moc nezlepšilo..musím přiznat, že mě to trošku vyděsilo..

Někdy si říkám, že je to fakt malichernost proti tomu, jak je nám spolu krásně..a že je ten *** možná přeceňovaný..Kdybych neměla tušení, jak to vypadá u jiných párů, že mají některé ženy *** při milování a že jim partner pravidelně dopřává orální ***, asi bych byla úplně spokojená a vlastně by mi nic nechybělo..

Myslím, že už to, že jsme to pojmenovali *** a že se to slovo používá tak často napáchalo hodně škody.. (o ***grafii ani nemluvě)Každý si pod tím slovem vytvoří nějakou představu, pak se při milování může ztotožnit s tou představou.. Kdybych to brala jako něco neznámého, zvláštního, kouzelného..bezejmeného, nepopsatelného..tak by to prožívání bylo určitě hlubší a psychické bloky by zmizely..
Ale je to takový nějaký návyk, že se před tím většinou trošku bojím, aby to bylo hezké..to je způsobeno tím, že jsem kdysi o ***u měla nějakou představu, pak to nešlo a teď už je tam ten strach..

A ta bolest u vás je možná způsobená tím, že se všeobecně říká, že to poprvé bolí..vás to bolelo a tak jste si to zase spojily s tou bolestí a teď máte pokaždé strach..
je to začarovaný kruh, lidé jsou tak složití

Chtělo by to se úplně odpoutat od mysli , strachu, prostě to prožívat v přítomném okamžiku a zapomenout na všechny ty vzpomínky a strach..
ale není to snadné..nevím, možná by pomohla nějaká terapie..?

Mě to naštěstí nebolí a když jsem dobře naladěná, tak se mi to moc líbí..Pokud dokážu úplně vypnout mysl tak to dokáže být až úžasné a hrozně vzrušující..ale není to často, protože se nevídáme denně a máme různé chuťě..já hlavně přes den, a přítel večer, kdy jsem už úplně unavená, tak si to pak neužiju..

Já moc věřím, že by to pro nás všechny mohlo být úplně úžasné, kdybychom to dokázali se od těch návyků chování odpoutat..ale pokud to nejde třeba ani po čtyřech letech, tak je to opravdu silné..

Myslím, že změna partnera by to stejně nevyřešila..Jestli jsem to ale správně pochopila, tak jsi taky neměla jiného partnera? To určitě může navozovat pocit, že by to s jiným bylo jiné..a proto se ti možná partner přestal fyzicky líbit..

Stejně si ale myslím, že je to v psychice, protože jak vidíš vy s evelyn máte úplně stejný problém a to máte každá jiného partnera..musí to být uvnitř..

Těším se, až budeme s přítelem spolu a určtě zkusím být úplně přítomná a vychutnat si milování a zahodit strach..Věřím, že to půjde, už se mi to několikrát povedlo..on to pak taky ucítí..

Tak taky moc věřím, že se to bude pomalu v dobré obracet a taky vám držím palce.

Ahoj holky, sice je už skoro půlnoc a já mám před sebou hromadu učení, ale tahle Vaše diskuse je tak blízká mému momentálnímu rozpoložení, že fakt nejde se neozvat

Asi Vám, ani jedné, neporadím, co s tím, bohužel. Jsem totiž na tom stejně jak vy, ne moc zkušená.... To, co popisujete, znám úplně přesně!! Mě i mému příteli je teďka 21 a jsme spolu už 4 a půl roku, od mých 16ti. Je to náš první vážný vztah. Takže jsme si všechno vytvářeli spolu pomaloučku absolutně od začátku, přesně jak už tady někdo popisoval, zkušenostmi nedotčení. Vývoj vztahu je fakt naprosto, naprosto stejný, jak popisuje evelyn. Strašně si rozumíme, máme se rádi, máme spoustu společnejch zájmů, po čtyřech letech si máme stále o čem povídat, nenudíme se spolu, atd. Ale ze ***u máme jedno velký trauma . Když mi bylo 16, ještě jsem na to ani nebyla připravená apod. Po roce vztahu jsme to začali zkoušet, ale bylo to děsný, úplně přesně jak píše evelyn, nemohl se do mě dostat, bolelo to, když jsem se odhodlala, že tu bolest fyzicky vydržím, tak to přítel nezvládal psychicky - nesnesl pomyšlení, že mi působí bolest apod... Všechno ostatní bylo super, dokud se nezačalo schylovat k dalšímu pokusu - vešekerý vzrušení opadlo, byli jsme nervózní, nešťastní, očekávali jsme další neúspěch, přítel neměl z psych.důvodů erekci... Postupem času jsme rezignovali na pohlavní styk a vedou u nás taky jiný ***.praktiky, např. ten orální ***. Když jednou za uherskej rok dojde na pohl.styk, je to bída, sice je to lepší než kdysi, ale stejně mě to občas stále bolí, protože jsem stažená a nic z toho nemám....přítel taky moc ne. Je to zcela určite v psychice, jak už tady padlo, protože je to prostě pro nás obrovskej balvan, psychickej blok, díky kterýmu se prostě uvolnit nedokážeme... Sice už to tak nehrotíme, ale stejně cítím, že to ve mě leží. No a posledních půl roku dochází k tomu, že vlastně už nemám chuť ani na ty jiný ***.praktiky, přítel mě přestává přitahovat a koncentrace našich intimních chvil rapidně klesá (napomáhá tomu i to, že jsme oba hodně časově vytížení a vzhledem k tomu, že spolu nebydlíme a oba máme v pokojíku sourozence, tak není čas ani soukromí). Taky už jsme se kolikrát bavili o rozchodu, přítel je víc kliďas a tvrdí, že tomu máme dát ještě čas a časem se to srovná, mě ale připadá, že už je spíš můj nejlepší kamarád než partner. Je mi sice ze všech lidí na světě nejbližší, ale v ***u nám to nefunguje. Tak řeším, jak dál.... Na jednu stranu mám pocit, že k sobě patříme, že s nikým jiným nebudu na tak stejné vlně, počítám s ním jako s budoucím otcem svých dětí, na druhou stranu už mě někdy ani netěší se ho dotýkat a jeho dotyky jsou mi také čím dál míň příjemné a mám pocit, že ten tlak už dlouho nevydržím. Zase se ale bojím, že kdybych změnila partnera, tak bych měla ten blok v sobě stále a nic by se nevyřešilo.... Zatím ve vztahu setrvávám, někdy je nám spolu krásně, ale čím dál častěji to skřípe. Achjo

Evelyn, pokud jsem to dobře pochopila, tak jsi na tom byla dost podobně jak já a nakonec jste se rozešli..... Je to fakt těžké, taky nevím, co je v takovéhle situaci "správně". Jen Ti chci říct, že z toho, jak mluvíš o svém bývalém partnerovi, to na mě působí tak, že jsi tuhle kapitolu ještě rozhodně neuzavřela a že jste na sebe stále "napojení". Mám pocit, že ten druhý kluk je sice atraktivní, ale pokud Tě nepřitahuje už na začátku, podle mě nemá smysl lámat to přes koleno, navíc zcela chápu Tvojí obavu, že se bude opakovat problém z prvního vztahu...... Takže já bych to možná zkusila znovu s prvním, a třeba nastane nějaký posun, třeba vám to pomůže....... Nebo to nepomůže a budete se trápit jako předtím, ale mám pocit, že se teď oba trápíte stejně, a to už mi připadá lepší být na trápení dva, jestli mi rozumíš . Každopádně jak říkám, jsem ten poslední člověk, co by ti měl radit, protože jsem v tom zamotaná stejně

Lulu - Úplně chápu Tvého přítele, já to měla taky tak, že rozumově jsem chtěla dělat příteli orální ***, ale prostě fyzicky jsem na to neměla chuť, pořád jsem si jen říkala, že bych "měla kvůli němu", (když mi to dělá on a já si to moc ráda nechám líbit ). Podle toho ty moje první pokusy taky dopadly , samotná jsem se na to necítila a nechtělo se mi, ale nutila jsem se. To ale není cesta, akorát z toho vznikne psychický blok. Tohle je prostě strašně niterná záležitost, nezáleží na věku, nebo na délce vztahu, záleží spíš na výchově člověka, vlivu rodiny apod. Každý k tomu musí nějak někdy sám dospět, ačkoli to bude třeba po 5 letech vztahu. Člověk přitom nesmí přemýšlet o tom, že by to měl dělat, protože je to "normální", nebo protože by se to partnerovi líbilo, ale musí si to pomalu vyřešit sám v sobě a netlačit na pilu. Je to sice strašně těžké nechat tomu čas, když víš, že by to partner chtěl, ale pokud nepočkáš "sama na sebe", pokud do toho jde člověk jen kvůli partnerovi, tak z toho taky může být velký psychický malér..... Takže je dobře, že to příteli nezazlíváš, věz, že on by Ti strašně rád udělal radost, ale že se na to prostě ještě necítí a čeká, až přijde čas. I když to může ještě nějaký ten pátek trvat

Tak jo, holky, to jsem se vám tu ale rozpovídala, moc se omlouvám za román, ten balvan na srdci mě holt moc tlačí.... Přeju, aby se vše v dobré obrátilo a mějte se krásně

Aha, tak to potom chápu tvůj jakýsi blok...ale zase, tak hrozný mi to nepřijde...Přece jsme jen lidé, tak stát se můžou všelijaké věci a "nehody". Bylo to asi horší tím, že přítel to zkusil poprvé, že, jak říkáš, byl nezkušený a tys to nevěděla...Vůbec mi to nepřijde jako nic strašného, myslím, že i chuť na toto časem přijde u něj! Promiň, že na to teda ještě reaguju, pokud ti to není příjemné, ale rozhodně to osobně nepovažuji za něco, na co by se nedalo zapomenout a jít dál!
S tou vzdáleností to máte teda těžké, to je pravda. Vím z vlastní zkušenosti, že vždycky, když jsme spolu byli delší dobu, všechno šlo líp a zlepšovalo se to, přesně jak píšeš.
Vůbec nebuď smutná!! vždyť máte jeden druhého, můžete si o všem promluvit, komunikace je tak strašně důležitá. Člověk by ani netušil, jak moc se mu uleví, když jenom o něčem začne mluvit s tím druhým! Všechno je hned o tolik jednodušší... Nech to třeba právě na někdy, až spolu budete trochu déle než víkend- vánoce? hory? silvestr? při dobré náladičce a atmosféře...dáte si víno, bude vám skvěle a něco mu naznačíš...to by v tom byl čert
No, co já nakonec udělám, to už vůbec nevím...Aby toho nebylo málo, tak začátkem února odjíždím na delší stáž, takže...mám pocit, že mě tlačí čaš ještě k tomu a že musím něco udělat, rozhodnout se rychle...

No..právě že zkoušel..ale my s tím máme takovou špatnou zkušenost a já jsem z toho dlouho měla trauma..kdysi jsem to tu hodně rozváděla na nějaké diskuzi..
Totiž když jsme spolu byli poprvé sami, přijela jsem za ním z Ostravy do Prahy..no prostě jsme se najedli a chviličku si povídali a pak jsme se začali mazlit..a já jsem byla zmatená a myslela jsem, že on je zkušený, když je o 10 let starší..myslela jsem, že všechno ví..neosprchovala jsem se a on mě tam začal líbat..no po té cestě..nechce se mi na to vzpomínat

Pak to už nedělal..pak to zase někdy zkusil, když jsem byla čerstvě okoupaná, ale já jsem se stejně nikdy pořádně neuvolnila..no a posledního půl roku to sám od sebe nezkusil nikdy a já ho k tomu nebudu nabádat, protože mám pořád pocit, že mu to tam nevoní a nechutná a bojím se..Mluvili jsme o tom, říkal, že ho to mrzí, že na to nemá chuť, že by byl moc rád, kdyby sám od sebe chtěl.. ale že s tím asi nic neudělá..
já na to taky nemívám tak často chuť, třeba jednou za měsíc, za dva..tak jsem to někdy dělala pro něj a nakonec jsem z toho měla radost..protože je to hezké vidět, jak se mu to líbí, to se mi to taky začne líbit..
ale už o tom nechci mluvit, bojím se, že se zase otevře stará rána...


Mrzelo mě to..a říkám si, že teď, když já to nemůžu dělat, že si to třeba uvědomí, jak je to hezké a že mu to chybí..ale on má z těch rovnátek strach, tak na to asi teď nemá chuť..Jinak na normální milování má chuť často..

Doufám, že někdy nastane správná situace, kdy to půjde samo od sebe..my to máme ztížené, protože bydlíme každý na druhém konci republiky a vidíme se jen o víkendu, to je dohromady jen jeden celý den pro sebe - sobota...věřím, že jinak by ta situace už nastala..fakt si myslím, že jo, protože nejvíc jsme vždycky pokročili, když jsme spolu byli delší dobu, třeba o prázdninách..

No, vidíš, nějak mi začalo být smutno, říkám si, že bych nemohla ukončit takový vztah kvůli tomuhle..byla bych šťastná kdybych s přítelem někdy dosáhla orgasmu..

možná byste to mohli zkusit znovu..? Pokud se máte pořád rádi a pokud byste věřili..
já vím, že je to těžké a že všichni máme nějaké bloky..i já a nechci na ně myslet..a někdy si na ně vůbec nevzpomenu..
já bych si představila, že je to poprvé a začala od začátku, pomalinku, trpělivě a s láskou..
my jsme tak začínali..pocítili jsme tehda takovou novou harmonii..

Lulu,
pokud jde o ten orální ***, tak to myslím, že je škoda, že ti ho přítel nedělá! Nás právě toto "drželo" nad vodou v těch krizových dobách, a myslím, že i když není žádná krize ve vztahu, tak tohle je super zpestření, předehra...prostě je to skvělý a pro mě je to i záruka orgasmu Možná přítel jen neví, jak na to? Nikdy to předtím asi nezkoušel? Já jsem úplně zpočátku taky moc nechtěla uspokojovat přítele pusou, protože jsem měla prostě pocit, že to neumím, že se mu to nebude líbit atd. Ale to se musí zkusit! Když to člověk dělá s láskou, nebo časem i s trochou fantazie, tak je úspěch zaručen! Musí ti být líto, že mu to děláš a on tobě ne..
S tou psychikou máš úplnou pravdu, je to tak...všechno je to v hlavě... Myslím, že časem dojde i na jiné polohy u vás, tak jako došlo na všechno, chce to čas a sehrát se, nic víc...Tomu věřím. Pokud jste překonali prvotní problémy (a ty umějí napáchat tolik škody, to vím moc dobře), tak tohle bude hračka...


Pokud jde o odpuštění, tak to se stalo, dávno jsem mu odpustila...mám teď spíš strach, jestli by se všechno nevrátilo hned, jestli by to nebylo stejné, aby se mi nějak ještě k tomu nezprotivil jako muž...rozumíš - kdyby to zase nešlo...Nevěděla bych, jak na to...jestli začít pomalu, jako když se poznáváme, nebo naopak nečekat na nic a "vlítnout na to" Mám z toho obavy, i když mi on chybí...ale ten problém je docela paralyzující strašák.....

Opravdu? No..mě třeba přítel orální *** nedělá, což mě mrzí, protože si dovedu představit, že bych orgasmu takhle dosáhnout mohla..ale nechci ho do ničeho nutit, doufám, že to někdy přijde..Já jsem ho dělala docela často do té doby, než mi nasadili rovnátka..mám v puse teď drátek a ostré kroužky, takže to chce hodně opatrnosti, nejde mi to jako dřív a přítel se taky bojí..

Taky jsme to měli podobné..teda mě to tolik nebolelo, ale nedokázala jsem se uvolnit, byla jsem ztažená a dřelo to..a pokaždé jsme se báli, že to zase nepůjde, takže přítel měl pak taky problémy s erekcí..nebo ji brzo ztratil, když jsem byla celá ztažená ..

hm..myslím, že to byla otázka psychiky, je to teď opravdu nesrovnatelné s tím, jak to bylo dříve..
škoda, že jste se takhle točili v kruhu..ale chápu tě..
někdy, když nemám na milování chuť, ale neodmítnu přítele, tak z toho vůbec nic nemám a říkám si jak je to možné, že nic necítím, že se nenavnadím a jsem zklamaná..
ale když mám chuť, tak je to super a vůbec nechci, aby to skončilo...je to prostě v té psychice..je to úplně jiné, když je na to chuť a jsem uvolněná, pak je to super.

co mi ale přijde zvláštní, že je to nejlepší jen v jedné pozici a cítíme to tak oba..kdykoliv zkusíme něco jiného tak to není ono, přítel už není tolik vzrušený a já jsem celá ztuhlá, prostě to tam nesedí..třeba poloha na koníčka je úplně nemyslitelná..někdy si říkám, jestli třeba nejsem tam uvnitř nějaká divná, že to tam nesedí.. nemůžu vědět, protože opravdu taky nemám žádné zkušenosti..
a ani je nechci s nikým jiným získávát, protože mám krásný vztah a přítele moc miluju.

Ať jste si řekli cokoliv, odpustit je moc osvobozující a jedině tak se od té minulosti odpoutáš..

Nevím, co ti poradit..ale myslím, že to není dobré "zalepit" tu bolístku jiným vztahem, jestli na to nejsi úplně připravená..
Na druhou stranu chápu, že tě zajímá, jestli je to s někým jiným jiné..

To já taky nemůžu vědět a někdy mě mrzí, že jsem před přítelem nikoho neměla a on taky ne..ale nestálo by mi to zato, protože ho miluju a nedokázala bych si to užít s někým, ke komu tohle necítím..

Já tě chápu..na tvém místě, pokud k tomu druhému muži něco cítíš bych asi byla zvědavá, jaké to je..ale to není pěkné někoho takhle využít, že..Třeba je to psychické a nebylo by to lepší ani se zkušeným mužem..já nevím..

Ahoj Lulu,
děkuju moc za příspěvek...jako by to bylo o nás (s bývalým přítelem). Mělo to u nás zhruba stejný průběh, možná to bylo ještě malinko složitější z mé strany. Prostě zpočátku to nešlo, nemohl se vůbec dostat do mě, bolelo mě to apod. Takže časem jsem začala odmítat úplně, tedy věděla jsem, že *** chci, byla jsem vzrušená, ale tělo odmítalo poslouchat. Naprosto. Prostě strach, že to bude bolet zase. Z toho všeho začal mít přítel skoro problémy s erekcí, což je jasné - on měl taky zakódované, že to nepůjde, že ho nechci atd. Až po hodně dlouhé době se to trošku začalo zlepšovat...ale pořád to zdaleka nebylo ono, o orgasmu nemohla být ani řeč...(ovšem při jiných ***.praktikách jsme ho dosahovali oba spolehlivě - tam jsme se naopak už dost sehráli ). Ale prostě to ostatní velice vázlo...a rozešli jsme se, jak jsem už psala...
Takže teď jsem zmatená úplně...poslední dobou hodně na bývalého myslím, dlouho jsme se neviděli, při rozchodu jsme si v afektu a taky ze zoufalství řekli dost nepěkných věcí a postavilo to mezi nás tak trochu zeď. Vím ale, že nikoho nemá a že se s tím pořád nesmířil, že chce stále mě.
A já? Kdyby nebylo toho problému v ***u, tak spolu jistojistě jsme a možná se už bereme...Začala jsem se poohlížet jinde a doufat, že na to zapomenu a s jiným to bude jiné a půjde to lehčeji, hned...proto ten druhý muž. Jeho nezkušenost mě ale asi zabrzdila...
Plácám se v tom děsně, co?

Ahoj Evelyn..

jaké to byly ty problémy v ***u? Nám to s přítelem
ze začátku taky vůbec nešlo..Byli jsme z toho oba vynervovaní a docela
v depresi i když jsme si jinak rozuměli a bylo nám hezky..Ani jeden z
nás neměl zkušenosti, přítel byl ve svých 27 letech panic a já měla jen
pár smíšených zkušeností..

První rok byl strašný, každý pokus
skončil špatně..většinou to trvalo jen pár minut a nebo se to vůbec
neuskutečnilo, jak jsme byli nervózní..a já jsem z toho byla pokaždé
hrozně smutná a bylo mi na nic..Nikdy jsme o tom nedokázali mluvit a
vzít to s nadhledem, bylo to pořád horší..nebo jsme o tom mluvili, ale
nikam jsme nedošli, oba měli pocit selhání a zklamání.. (V erotických
filmech to přece vypadá všechno tak snadně a úžasně..)

Měli
jsme z toho opravdu problémy, navíc jsme byli v té době oba docela
psychicky nevyrovnaní, poznamenaní dospíváním..nebudu to všechno
rozepisovat..
Ale opravdu jsem si myslela, že to nikdy
nepůjde..Rozešli jsme se, ale bylo nám smutno a za nějaký čas jsme se
dali zase dohromady.

Bude to dva roky, co jsme spolu a jsme jako
jedna bytost, v ***u je to krůček po krůčku čímdál lepší..Když jsme
spolu, tak má přítel chuť skoro každý den.
Občas má pořád trošku problém s dosahováním orgasmu, přece jen byl celý
život zvyklý jen sám na sebe..ale vím, že se mu to moc líbí..a už ví,
jak na to..získali jsme zkušenosti spoluVšechno
jsme to spolu zvládli. Přijali jsme jeden druhého a je nám spolu moc
krásně..Všechno je to o psychice..Sama na sobě pozoruju, že když vypnu
mysl a jsem plně soustředěná, tak si milování daleko více vychutnám..
Pořád
to ještě není úplně ono - zatím jsem nikdy nedosáhla orgasmu a když
nenajdeme tu správnou pozici, tak to moc necítím, (myslím,
že tam asi nejsem tolik citlivá nebo mám pořád nějaký blok).
Ale věřím, že se to taky spraví..Je to o tom, jak se k tomu stavíme a jak moc chceme..
.

Myslím, že by to byla škoda odmítnout toho kluka jen kvůli tomu, že nemá žádné zkušenosti, pokud je ti opravdu milý..

Přece na to všechno taky můžete přijít, pokud budete vnímaví a budete opravdu chtít..A
pokud budeš věřit, že to půjde hladce, tak se to určitě splní..Všechno
je to v hlavě..Myslím, že je to opravdu tak, že máš ještě zranění z
minulosti, bojíš se a proto se tomu bráníš..Pokud ti na něm opravdu záleží, tak bych mu dala šanci..

.

Ahoj, nějak jsem to asi ve Tvém příspěvku nenašla, jaký jste měli problém v ***u a proč Vám to nešlo ? To je asi celkem důležité, jestli to bylo z jeho nebo Tvé strany...

Jestli z jeho strany tak se nedivím, že Tě ten panic teď nepřitahoval, asi potřebuješ zkušenějšího chlapa, asi bych reagovala stejně.

Napsala jste to moc hezky a já s váma souhlasím děkuju za reakce i ostatním!
Ovšem teď bych měla poodkrýt i pozadí toho všeho, co jsem napsala, abyste lépe pochopily, jak to celé je. Nevěděla jsem, jak moc se tu "odhalovat " a zda vůbec někdo zareaguje a bude mít chuť mi poradit.
Obávám se, že jsem tento vztah ukončila i proto, že jsem měla strach, že se bude opakovat "***uální problém" z toho minulého. Minulý byl můj jediný vážný vztah do té doby, byl krásný, trval 4roky a byl vystavěný přesně tak, jak tady psala nadicek, krok po kroku, vzájemným poznáváním (byli jsme oba nezkušení), plánováním společného života, společnými zájmy a spoustou pěkných věcí. Jen jeden problém tu byl - v ***u to příliš neklapalo, spíše vůbec. Zpočátku nám to velice dlouho nešlo (víc jak rok), potom to bylo malinko lepší, ale spíše jsme se tomu začali vyhýbat, než že bychom z toho měli nějaké potěšení. Upřednostňovali jsme jiné ***. praktiky před pohlavním stykem, protože se to pro nás stalo bolavým tématem. Strašlivě nás to trápilo, ale vždy jsme si řekli, že to vydržíme, že to spolu zvládnem, překonáme, že časem to bude lepší. Intenzita našich pokusů hodně poklesla, zabývali jsme se raději jinými věcmi, zábavou, cestováním čímkoli, abychom nemysleli pořád na to jedno. Ale je vám asi jasné, jak je ***uální život pro vztah důležitý...A asi si i umíte představit, jak jsme se milovali a nechtěli bez sebe být, když jsme toto "vydrželi" čtyři roky. Píšu "vydrželi" do uvozovek, protože žádné utrpení to nebylo, *** prostě nešel, ale jinak jsme si neuměli představit, že bychom byli s někým jiným. Prožili jsme spolu tolik krásných věcí a přečkali společně i těžké zkoušky (nemoc, velké problémy v rodině apod.). Věděli jsme, že si umíme pomoct, podržet se v těžkých chvílích i užívat si život a všechno, co přináší. Bohužel, časem to začalo být neúnosné, jak jsme se dřív nehádali téměř vůbec, tak ke konci hodně, vždycky se to nakonec stočilo k ***u...Ne že bychom si to navzájem vyčítali, ale prostě oba jsme to měli v sobě jako balvan a neudrželi jsme se, emoce šli ven, bylo to často strasně zraňující a bolelo to hrozně moc. Nakonec jsme se rozešli, více z mé iniciativy, přítel chtěl bojovat dál, ale já jsem neměla už nějak sílu...Navíc se dělo to, co zde popisovala jedna z vás, nevzpomenu si ted bohužel na nick - jakoby mě přestával vzrušovat, cítila jsem, že ho začínám odmítat...jen proto, že to nešlo. Pořád jsem ho milovala a ten rozchod byl šílený, Zde začíná příběh druhý, jak jsem psala - potkala jsem onoho druhého. Byl kromě přítele jediným chlapem, který mě tak zaujal a učaroval. A chtěla jsem zapomenout, dostat se z toho, poznat, že "to" může jít i hladce apod. Takže když nad tím teď přemýšlím, tak je možné, že jsem toho "druhého" podvědomě odmítla proto, že pořád staré rány nejsou zahojeny...Nebo jsem měla strach, že to bude nakonec to stejné, zvlášť, když on je panic. Vycouvala jsem a vlastně nevím, jak dál..
uff, raději to po sobě nebudu číst, abych si ještě nerozmyslela, jestli to uložím...pořád to bolí i po roce, který uplynul od toho rozchodu

Já mohu uvést svoji zkušenost. Začala jsem chodit s klukem, kterému bylo také 28 let, také VS, sportovec, rozumný, ale také panic. byli jsme spolu 8 měsíců, protože jsme se v tom ***u prostě nedokázali sehrát. Byla to vždycky otázka 10 vteřin. Zkoušeli jsme to řešit, ale byla to vždycky spíš komedie než vzrušení. Prostě mě to nebavilo. A od toho se asi odrazilo i to, že jsem se na něho netěšila, nevzrušoval mě, nepřitahoval. Nebylo to jediné, také pro mě chtěl první poslední a někdy mi nedal vlastní prostor. Tyto dva faktory to ukončily, "odmilovala" jsem se, ale on byl velice raněn. Proto říkám, že Tě chápu, ale také myslím, že by jsi tam měla dát prostor pro řešení. Třeba existuje a budete spokojený pár.

Na začátku vztahu jsme taky měli "***uální problém" a napadalo mě všechno možné, jen ne rozchod. Buď tam to souznění je nebo není, buď stojí za to bojovat nebo nestojí. Víc nevím, co bych k tomu řekla.

musim rict, ze dle me zkusenosti je lepsi, stalejsi, dokonalejsi a pevnejsi vztah, ktery si clovek pomalu vybuduje po vsech strankach (a to i po strance ***ualni) nez "vztah" , kdy silite z kazdeho doteku toho druheho a nemuzete bez nej takrka dychat. Toto poblouzeni odezni, driv nebo pozdeji, verte mi, zatimco vztah stojici na pevnych zakladech (lasce, porozumeni a na milionech dalsich veci, v kterych si rozumite, jez jste take sama vypsala) zustane a posili se o to vic. Zahodit sanci na lasku, jen kvuli tomu, ze je panic, ze nemate s kym podvedome z jeho minulosti soutezit a byt lepsi (toto berte prosim jen jako metaforu) neni duvod na rozchod, ale take ukazuje na to, ze vety, ktere jste psala ("dokazu si s nim predstavit budoucnost" atd) take nejsou pravdive. V tomo smeru musite verit srdci, kdyby vam opravdu vse vsem krome jedne veci tak vyhovoval, tak byste to proste zkusila. Ale odpovedela jste si sama, tim, ze jste tento vztah nevztah jiz ukoncila. Proste by to asi neklapalo.

Takze preji hodne stesticka v dalsich tentokrat lepsich vztazich

myslím si,že to taková vada není,jsou o moc horší a tohle se dá napravít,že prostě budete spolu a časem ,odevřeným rozhovorem,na to přijdete co se Vám líbí........,je i literatura,kde můžete nahlédnout.........

Milé dámy,
zajímal by mě Váš názor na následující situaci, příp. zda jste zažily něco podobného?
Před nějakou dobou jsem potkala super kluka, nebo spíš muže (28let). Od začátku jsme si hodně rozuměli, nejdřív jako přátelé, já jsem v té době byla ještě zadaná s jiným. Můj vztah však skřípal (už delší dobu) a rozešli jsme se. S tímto novým objevem (hrozné slovo ) jsme se začali scházet, rozuměli jsme si úžasně, měli jsme stejný pohled na život, podobný humor, krásně jsme se doplňovali a všechno bylo ok. On mě svým způsobem fascinoval, byl (teda je ) krásný chlap, ***y, inteligentní, vzdělaný, dva tituly, atraktivní povolání, úspěšný, vtipný, hodný a já nevím co všechno. Byl jako ideál, který přede mě spadl z nebe. Chtěla jsem víc a on taky. Děsně mě přitahoval a těšila jsem se, co se z toho vyvine.
Jenže přišlo jakési vystřízlivění...Byl poměrně nesmělý, když mělo přijít něco víc, byl nezkušený. Časem se mi svěřil, že je panic. Ale ne že by se styděl, prostě to konstatoval, s úsměvem jako vždy, řekl, že prostě na holky neměl moc štěstí a ani čas, hodně studoval, pracoval, měl spoustu koníčků a nějak tu pravou nepotkal, tak to neřešil. Ok, řekla jsem si, nic to není...Ale asi je, od té doby jakoby ze mě všechno opadlo, vášeň byla pryč, přitom on se nezměnil. Nevěděla jsem co s tím. Sama nejsem nějak extrémně ***uálně zkušená, ani rozhodně nehledám chlapa, kterému prošlo postelí deset holek. Ale prostě toto mě nějak nepřitahuje. A hrozně mě to štve. Kolikrát si říkám, že když si tuto jedinou "vadu" odmyslím, tak bych ho chtěla hned, chtěla bych s ním založit rodinu a prožít život, strašně mi jako člověk vyhovuje. Ale co s tím, když ta zatracená chemie nějak nefunguje??? Přitom to pro život neznamená nic a o ničem to ani nevypovídá, jestli někdo začne ve dvaceti nebo o x let později..On je ve všech ohledech normální, je na holky, měl i pár krátkých vztahů, ale nikdy to prý nebylo to pravé, ani to nestačilo dojít až k ***u.
Setkaly jste se s tím někdy? Myslíte, že to má řešení? Že po prvním ***u bych zjistila, že je to super a znovu by tam byla jiskra? Teď se už nějakou dobu nevídáme, s těžkým srdcem jsem to v podstatě ukončila.