láska, strach , závislost

Ahoj, chtěla bych Ti říct, že s Tebou soucítím a moc Ti přeju, aby se ta rána na duši, kterou teď máš, co nejdříve aspoň trochu zacelila. I když zapomenout se nedá nikdy. Držím palce

Ahoj vsem.Se svym pritelem ziju uz skoro 2 roky v domacnosti.Vidama se kazdy den.je to krasny kdyz prijdete domu a pritel Vam jde na proti a rekne Vam jak se mu po Vas styskalo.Je to porad tak krasny jako ze zacatku.Musim zatukat ze nas stereotip obchazi velkym obloukem.Chodime na prochazky,na vylety.nebo jen tak blbnem doma.nejhorsi pro me je kdyz ma nocni a ja chodim spat sama.Spatne se mi bez nej usina.taky mam o nej hroznej strach,ze se mu neco stane.to bych asi neprezila.Ted spolu planujeme domecek.
Na takovyho prince jsem si samozrejme musela pockat.Pred tim jsem mela hodne nevydarenych vztahu.Takze cekani se vyplatilo

Můj přítel za mnou jezdil hodinu autem. Taky jsem se o něho hodně bála. Měli jsme plány, že se k němu přestěhuji. Vídali jsme se 1x týdně. Těšili jsme se na sebe. Náš vztah trval dva roky a osm měsíců - v březnu to vzdal. Moc mě to vzalo, protože jsem to nečekala. Ani slovem mi nenaznačil, že nevidí budoucnost v našem vztahu. Jeho láska nebyla tak silná, aby na mě vydržel počkat. Já mám závazky a nemohla jsem se sebrat a odejít za ním hned. Bude potřeba hodně času, než to přestane bolet.

Ahojky Peg, zajímalo by mne víc..pokud chceš napsat, napiš mi do zprávy, papa....

Ahoj, ja jsem taky styskaci . Ale proti vam tady to mam horsi, jsem v zahranici. Pritel je sice taky v zahranici, konkretne Anglie. Ted jsem ho videla po 2 mesicich (a prezili jsme to oba to cekani , ale bylo to taktak), bylo to neuveritelne romanticke setkani. Porad jsem na neho musela sahat, hladit ho, objimat. Byla jsem moc stastna. Ta doba cekani byla hrozna, ale kdyz se podivam zpatky, tak to docela uteklo, tak se aspon utesuju, ze to utika. Uvidime se zase asi az za mesic, ale me to utece, jedu totiz domu na 14 dni, on tady chudacek muj zustane sam. Mohli by jsme se videt i casteji, ale doprava v UK je neuveritelne draha, minuly tyden kvuli 6 krasnym hodinam utratil pritel asi 1500 Kc. Tak to bohuzel musime v zajmu budouciho stesti trosku omezit. Ja delam aupair a on pracuje, hledame nejakou praci pro neho kousek bliz, ale je to tezke. Beru to tak, ze ted bude nejaka doba, kdy to proste bude horsi a ze pak prijde neco krasneho. Jak se vratime domu chceme si postavit domecek a byt jen spolu. Co se tyka toho strachu, tak ten mam taky. Nekde me to az desi. Ale bohuzel s tim nejde nic udelat.

Holky cítila jsem k manželovi to stejné a vlastně asi stále cítím. Děsil mě fakt, že by se mu něco stalo, říkala jsem si ať raději já než on. Vím, že to má podobně, asi je to normální (jen u nás to na vztah nestačilo a rozcházíme se).

Já bych se taky chtěla přestěhovat po střední k němu do Prahy, chtěla bych tam studovat.. Moc bych si to přála, ale asi to nebude lehké..
Navíc ani přítel nemá jistý byt..Ale rozhodně bych chtěla do Prahy, ať můžeme být spolu..Třeba na kolej, když to jinak nepůjde..
Hm..nevím, zkouším si to představit..ale myslím, že by mi to nevadilo, že už si nejsme tolik vzácní...Je mi s ním strašně fajn, strašně si rozumíme. Ještě jsem to s nikým jiným nezažila..Tady doma si nemám s kým popovídat, cítím se tu jak malá holka, kterou pořád někdo za něco napomíná..
a v Praze se mi taky moc líbí. Je to úplně něco jiného, než tady u nás na vesnici.. myslím, že by se nám spolu žilo dobře..

Tak to jsme na tom podobně - teda máme podobný problém. Teda já měla, teď už bydlím s přítele v Praze :).

Ten stesk byl nesmírný, ale to jsme už probíraly... Abych pravdu řekla, tak teď kddyž bydlíme spolu a jsme skoro pořád spolu mi i tak trošku chybí ta vzácnost, ale jinak žít s ním je paráda. A jak to budete mít se stěhováním vy? :)

Tak to máme úplně stejné, přítel bydlí v Praze a já ve Václavovicích, to je kousíček od Havířova
Jj, všechny prázdiny a volné dny plánujeme dopředu..Jezdím vždycky v pátek rovnou ze školy ..Občas přijede on taky k nám.

Máš pravdu, že se to přečkat dá, jen ten stesk je někdy fakt moc veliký, moc bych se k němu chtěla každý večer přitulit a popovídat si..

Taky moc doufám, že mi neodjede na půl roku..To je hrozná představa..

Tak to vím jak se cítíš
Přítel bydlel v Praze a já v Havířově. Navíc jeho práce mu dovolila jezdit jen o víkendech a jeden týden v měsíci měl volno. Trávili jsme spolu úplně všechny možné chvilky, jak jen to šlo. Chudák se pěkně najezdil, ale oba jsme byli rádi, že můžeme být spolu.


Ale taky jsem toho názoru, že všechno se dá přečkat a když jsme byli delší dobu bez sebe - víc jsme se na sebe těšili a byli jsme si vzácní.


Doufám, že pokud tvůj přítel poletí do Itálie, půjde to rozvrhnout do těch měsíců, protože půl roku je vážně dlouhá doba, ale pokud se milujute, tak to zvládnete

No právě, my bydlíme daleko od sebe..Vídáme se o víkendech, ale někdy to nevyjde a vídíme se co 14 dní..Pak se ho chci co nejvíce nabažit a když jedu domů, je mi moc smutno...
Navíc možná odletí na nějaký čas pracovně do Itálie.. Prý je půl roku minimum, aby to školení mělo smysl..
Ještě to není jisté, ale sám říkal, že by to tak dlouhou dobu nevydržel..I po dvou týdnech se nám oběma moc stýská..
Že to možná půjde nějak rozvrhnout po měsících..

Tohle znám velice dobře. Asi dva roky jsme s přítelem bydeli dost daleko od sebe a ten stesk a strach - to bylo něco nepopsatelného a někdy jsem ho neviděla i 14 dní. Loučení bylo taky nesmírně dlouhé a přivítání ještě delší :). Ale teď už jsem se přestěhovala k němu a žijeme spolu. Sice už tam není ten stesk, ale ten strach je tam pořád...

Rok a dva měsíce.
Ale připadá mi, že jsem zamilovaná čímdál víc.

No..právě už chápu ten strach rodičů, protože se mi přítel jednou celý den neozval, ani neodpovídal na sms, jestli je v pořádku, později na telefonát..Nemohla jsem vůbec spát, byl to opravdu šílený strach a úzkost...
Pak se omlouval, že jen moc slavil s kamarády a že je to hezké, že se o něj tak bojím, že mně má moc rád

Asi máš pravdu, asi opravdová láska bez strachu a stýskání neexistuje..

Jsem ráda, když čtu, že v tom nejsem sama, to jo..

A jak dlouho spolu chodíte?

Přesně tak.
Strach je součástí lásky. Její vždy přítomný opak. Jedno bez druhého nemůže existovat.
A čím víc lásky, tím více strachu.
To asi abychom se z té lásky nezbláznili...

Myslím, že i ten obrovský strach je krásnou součástí lásky. Rodičové se bojí o potomky a milenci o sebe navzájem.

Dneska mám stejné pocity. S přítelem jsme celkem dlouho, vídáme se denně. Ale dneska jsme měli neobvykle milou schůzku. Přinesl kytičku, měli jsme se krásně, kvůli ničemu jsme se nebouřili, ani nepopichovali, takové 100%ně zamilované rande. A když jsme se loučili s tím, že se dva dny neuvidíme, najednou nám bylo oběma smutno. Jako když jsme spolu začínali chodit, loučení trvalo často dýl než celé rande, tak dneska jsme se taky nějak nemohli rozloučit. Tak co, jsi ráda, že v tom nejsi sama?

Tak přítel už odjel domů...Mazlím se s jeho tričkem, hladím postel, na které jsme leželi..Už se mi stýská
Nemám ten stesk ráda, bojím se ho, protože si pak myslím, že jsem na příteli moc závislá.
Bojím se, že se mi stýská až moc často..
Dokážu se sama zabavit, je mi fajn s přáteli, ale pořád přítele jakoby nosím v sobě..
Někdy se bojím toho, že je smrtelný jako ostatní lidé, nedokážu si představit, že by se mu něco stalo..
Štve mě, že na to občas pomyslím, protože bych si přece měla užívat lásky naplno, bez obav...
Taky máte občas podobné pocity?