Smutné lidské osudy

kdy mi zemřel manžel v 54 letech. Jsem o rok mladší, než byl On. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, že musím žít dál pro svoje 3 děti. Nejmladší bylo krásných 16. Právě začala chodit do tanečních. Dostala jsem se z toho nejhoršího prací. Pořád jsem něco dělala, snažila jsem se vyhýbat nicnedělání. Do dneška jsem se s tím nevyrovnala, to snad ani nejde.Říkáte,že čas to spraví, naopak, poznávám, že mi manžel chybí čím dál víc. A souhlasím s Luci, že přát zdraví- zní jen jako obyčejná fráze, ale je to opravdu to nejcennější, co potřebujeme. To se pozná až v takovýchto případech. Pak se dá překonat moc. Hodně mi pomohly děti, sourozenci s rodinami a kamarádky. Nezůstávej sama, to je nejhorší.Jdi mezi lidi, mluv s nimi, navštěvuj různé akce. Nemyslím tanec, ale třeba besedy, výstavy..začni s nějakým sportem.

Tak si tak pročítám příběhy jiných a musím říct, že se s nikým život nemazlí. Dívala jsem taky, kdy jsem přidala pslední příspěvek a to bylo 12.1. a četla jsem si to.... Jo, jo, vše dopadlo nejhůře. Táta zemřel v březnu tohoto roku a když vidíte, jak člověk slábne, umírá a doufá v něco nemožného, tak to je to nejhorší, co můžete zažít. Největší bolest byla, když už měl vše zpečetěné, v nemocnici ho nikdo nechtěl, prý by zabíral lůžko, doma už taky ne, (každou chvíli zvracel a nemohl nic jíst), tak ho v jeho letech (56) šoupli do LDN ... Než jsme stihly s mamkou zařídit něco důstojnějšího, zemřel ... Bylo to nejkrutější, co jsem v životě poznala. Pokud přijde smrt okamžitě, je to hrozné (taky mám zkušenost, bratr zemřel v autě), ale pokud ten milovaný člověk pomalu umírá, nepomůže mu nic, jen mu prodlužují život - v podstatě je to trápení všech, nejvíc pozůstalých, ti se musí držet a psychicky ještě držet nemocnýho .... Tohle bych nikdy nikomu nepřála. Zrovna dneska mám narozeniny a je mi moc líto, že mi táta už nikdy nepopřeje a vůbec, že už tu není a když někomu přeji "hodně zdraví", dnes opravdu vím, že nic cennějšího není. Bohužel život jde dál, a my s mamkou se musíme otáčet a dřív, když jsem si myslela, že spousty věcí nezvládneme, tak teď to zvládáme. Všem, co nemají na růžích ustláno, přeji, aby to přečkali a určitě bude líp, musíme v to doufat ...

jsem skoro stará jako ty a taky jsem z Brna. Rozesmutnil mě tvůj příběh....Tak všechno dobré.

Ahojky,přesně vím,jak se cítíš,nám odešlel táta,teď v prosinci,do toho se rozved brácha,máma v důchodu,uzavřela se do sebe,není s ní kloudná řeč,pořád se probírají rodinné problémy,jak se hádají,brácha s bývalou,tak to řeší všichni,máma žije těmito problémy,ještě jí bývalá volá o všem informuje,což jí nepřidá,výsledek toho všeho,všichni se hádají se všema,máma pro mě nemá vlídný slovo,že jsem proti švagrové,dětem,že se bavím,s bráchovou přítelkyní...........uráží se,nebaví se se mnou,i o pomoc jí,abych se jí prosila........

..že každý z nás si prožil svoje,a těžko říct,co je těžké a co těžší.Setkání se smrtí je vždycky hrozné a nikdo se na ně nedokáže připravit. A zůstat sama je peklo.Jezdívala jsem občas - a manžel taky-sama na dovolenou.Nikdy mně to nepřišlo pocitově nijak zvláštní,než jsem po jeho smrti přišla na to,jaký je rozdíl mezi být sama,protože chci a být sama,protože musím.


Mám hodně dobrou,prestižní práci,která mě baví,i když je velmi náročná a zcela určitě o ni kvůli alkoholu nepřijdu,zas tak hrozné to není,vlastně si tu skleničku i někdy víc(bohužel) dávám z nudy.Není to nejlepší kombinace s antidepresivy a už vůbec s práškama na spaní,ráda bych se zbavila obou.Ale deprese máme jako rodinnou genetickou zátěž(moje matka se o sebevraždu pokusila a bratranec ji v 26 letech dokonal) a tak když se projevily první divné pocity,šla jsem k lékařce dobrovolně..A deprese se opravdu nedají léčit,jsou buď horší,nebo lepší,ale jsou.Prášky na spaní jak by smet-už xnáct let trpím !prostřední"nespavostí a stala jsem se na nich závislá.A doktoří nemají radu,prý je to neléčitelná varianta nespavostiPo manželově smrti se mně pořád zdálo o mrtvých..a krvi,a zpátky už to bez prášku nejde.
Ráda bych si vypravěčko pořídíla hafana,protože psi jsou moje velká láska,ale jednak bydlím v paneláku, a jednak bych se o něho časově nedokázala starat.To už jsem si zkusila, a dopadlo to,jak to dopadlo..
A co dál?Známost?Nemám prý tu správnou jiskru...říkají oni a odchází,ale rádi by se kamarádili..Jsi samostatná,nezávislá,chytrá,umíš se o sebe postarat a ještě i docela hezká-říká moje kamarádka v práci-těžko si budeš někoho hledat.Má pravdu.Něco ve mně je,proč jsem sama.Možná ze mě nějak vyzařuje,že mám strach z toho,že mě zase někdo opustí beze slova vysvětlení..Kamarádka v práci je sice bezva,ale po práci má svou rodinu,navíc není z Brna,takže po práci odjede a v práci(jsme obě ve stejném postavení) obě nevíme,kam dřív skočit.Pak dorazím splavená domů...já vím,co by za to některá z vás dala..uklizeno tak,jak jste ráno odešly...

je vypravěčka dobrá kuchařka jak jsem pochopila v kategorii vaření,jenže už tam moc ženský nechodí.Ony si poradí recepty přímo tady nebo jak jsem koukala 55 a více to jsou taky kuchařky.....

taky se mi, zítra tomu bude 10 let, najednou obrátil život. Byli jsme na švagrově (nevlastní švagr, manželova maminka vychovávala dceru , manžel ji bral jako starší sestru, své sestry, která zemřela za 6 hodin po porodu) šedesátce. ocházely jsme z ní dříve, manžel tam ještě zůstal a už se nám nevrátil. Našli jej druhý den ležet v bezvědomí kousek od autobusové zastávky. Čtaři dny byl v komatu. Pátý den nastupavala dcera do svého prvního zaměstnání a za pár hodin jsem jí do práce voala, že její tatínek zemřel.Dcera tuto zprávu nesla velmi špatně, málem se z toho zhroutila. A já, neměla jsem čas myslet v první dny na sebe, potřebovala mě dcera a taky tchýně, které jsem musela vyřídit umístění do domova důchodců ( v té době jsme se již téměř rok o ni starali - potřebovala dohled celých 24 hodin, nevěděla co dělá a vůbec nás již nepoznávala, bylo jí tehdy 91 let). Z celé té doby si jen pamatuji, že manželova ztráta na mě dolehla až po pohřbu a mohu říci, že i po tolika létech mi manžel schází stále. Vzhledem ke svému nynějšímu zdr. stavu si již netroufám někoho hledat.
Vím, že to máš o to těžší, že jsi zůstala sama. Já mám na rozdíl od Tebe ještě dceru, ale ta již taky má své zájmy a svůj život. I když si memohu stěžovat, když jsem nemocná, vzorně se o mě stará.
Co mi nejvíce v těžké době pomohlo? Práce na zahrádce, knihy a taky jsem si pořidila štěně, je to můj nejlepší kamarád.
Taky jsem zde na viktorkách našla několik dobrých kamarádek, se kterými si ráda povakládám. Jestli chceš, přijď mezi nás na dě+včata 55+, rádi Tě mezi sebou přijmeme.
Jen se zbav závislosti na alkoholu a važ si své práce, o tu bys mohla kvůli alkoholu přijít.
Já jsem o práci přišla z org. důvodu rok po manželové smrti a před 6 léty jsem dost těžce onemocněla a tím jsem i ztratila některé kamarádky, ale nic nevzdávám. Řídím se heslem:" Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř ".
Tak Ti přeji, aby ses brzy vzchopila a začla si užívat krás života.

Ahoj posla jsem ti taky soukromou zprávu ale nevím jestli odešla.Nějak to blbne .Ozvi se

Vím že ti v tvé boleti asi nijak nepomůžu,ale mužu ti s holkama na 40,to už tady holky psaly,pomoct nest tvůj osud a trošku ti tvůj život rozveselit,nebo alespoň se o to můžeme pokusit.

ahoj nevadí pokaždé se nezadaří zkus napsat znovu
Jaký byl den?V Brně obzvláště pařák viď?

tak jsem vám s Atinou odeslala cosi, a nevím co jsem odklikla a jestli to vůbec dorazilo...nějak to nevidím..

Atina má pravdu přijdi za námi na čtyřcítky jsme tam banda holek , skoro každá nějaké trápení........a taky je nás dost s okolí Brna taky jsem sama i když z jiných příčin než Ty

ahoj letnenko,začela jsi dobře jsi tady§ Co zkusit si tady najít kamarádku aaž se oťukáte opravdu se sejít.? Zkus to.

Před dvěma roky se mně nešťastnou nevysvětlitelnou náhodou utopil manžel..v lomu.Nebyla jsem u toho,"jen" jsem dva šílené dny čekala,jestli a kdy ho najdou potapěči..Byla to rána z čistého nebe,která obrátila můj život do slova a do písmene na ruby,bylo to hezké manželství,spokojené..Neměli jsme děti,jen pejska a i toho jsem musela nechat uspat,nedokázala jsem se o něho sama starat,když byl nemocný.Zůstala jsem sama,na všechno,nevěděla jsem ani,kde máme ke všemu doklady a jak se např.odečítá elektroměr,ani který to je.Nepamatuju si z toho období nic..jen litry alkoholu..Musela jsem vyběhat všechno,co souviselo s bytem,s pojistkami,zrekonstruovala jsem celý byt-a skončila u psychiatra.
Samota,ve které jsem se ocitla,je zničující..všechny kamarády jsme měli s manželem společné a jen málokterý z nich se ozval,nevěděli,jak a co říct Zůstalo jen pár kamarádek,a i ty postupně mizí-mají rodiny,partnery,nemáme společné téma. Upnula jsem se na práci,která mně pomohla přežít a pomáhá žít,ale to k životu nestačí...Nějak si přestávám být jistá,jestli mě toto žřivotní období nepoznamenalo do konce života..každopádně moje životní hodnoty se změnily takovým způsobem,že možná i proto jsem téměř izolovaná.Ráda bych chtěla začít nějakou aktivitu,ale sama nejsem schopná cokoliv začít...třeba nějaký pohyb..a hledat přítele na seznamce-to je téma na seriál,který je někdy noční můrou.Někde v sobě mám pořád strach z opuštění a z beznaděje...Jak z toho ven,poradíte některá? Jsem prostě na všechno sama a mám hrozný strach,že se moje večerní posedávání u vína změní v něco,co nepůjde vrátit...Mám náročnou práci,ale zaplať pánbu za ni,jen vydávám hrozně moc energie a nemám ji kde brát,nějak mně ubývají síly...POMOCPřijdu domů do prázdného bytu...a čekám,jestli někdo zavolá,zazvoní..nevím si opravdu se sebou rady..

Miky taky někdy nechápu co se tady děje.Domašovanda má pravdu,babička(byla to i má babička)jsme setřenice ,tady mohla ještě být,byla moc hodná.Tenkrát se nadávalo a muselo se mlčet,teď se mlčet nemusí ,ale občas mě to přijde ještě horší.Nemáš peníze tak.....ani raděj nebudu říkat co.Pravda není to všude,ale na hodně místech je to cítit.Někdy za to nemůžou doktoři.Mám strýce,lečí se taky s rakovinou,je svobodný 58 letý,4.1.jsme ho odvezli do nemocnice s něčím podobným co popisuje Miky,tekla mu z močáku krev a vůbec pak toho bylo povíc.Dva dny jeme nevěděli co bude,pak se to stabilizovalo a 4 den už mu mohli začít dělat vyšetření,on ale podepsal reverz(prý ví že stejně umře)a odešel domů přímo z JIP.Tak teď čekáme co bude dál,nevím co čekat,ale on si myslí že udělal to nejlepší.Jinak v naší republice je snad všechno možný.Minulý čtvrtek syna okradli.Jezdí trénovat přípravku ve fotbale .Tělocvična byla zamčená a přesto mu někdo ukradl mobil (koupil si ho v srpnu cca za 8500,-,byl na brikádě)a hlavně peněženku ve které měl 1500,- a taky všechny doklady.Takže jsme včera(byl úřední den)vyřizovali OP a ŘP,předtím hned zablokovat telefon a vyřídit novou průkazku na autobus,samozřejmě nám paní u okýnka dělala problémy,proč si ji jako vyřizuje v pololetí,ale ukázali jsme jí protokol od policie a zmlkla.Aby toho nebylo dost tak včera přijela dcera (15)z Brna,že jí u tramvaje,když vytahovala průkazku vytrhl nějakej kluk peněženku z ruky.Tak přijela za půjčené peníze domů.A zase jsme jeli nahlásit na policii krádež,protože tam měla taky OP.Taky měla 800,no a taky zase průkazku.Tak zase znovu další vyřizování,taky další peníze.Holky pokud vám někdo ukradne doklady ,raděj hned nahlásit na policii,může prý na to kdokoliv cokoliv ,ale nahlášené doklady jsou blokované a vy máte protokol a jistotu.To se ale stává opradvdu teď často.A bude prý hůř.Zdražování přinese míň peněz.V republice je čím dál víc cizinců a tak se bude krást všechno.Co vám budu povídat,je to hrozný.Abych pravdu řekla mám strach s čím zase přijdou děti(jestli jim tak teda ještě můžu řikat )domů.Jinak u nás zase mlha,taky je to protivný,nemám ráda zimu,ale ta mlha je horší jak metr sněhu.Tak hezký den a držte se všichni.

Ahoj holky. Je mi až do pláče, jak to tady čtu. Nechápu proč se tohle děje samým hodným lidem. Babi nikdy nikomu neublížila, žila jen pro nás všechny....Určitě i vy tady ne...Trochu to cítím i jako svoje selhání. Měla jsem trvat na tom, aby si táta ( byla to jeho mamka), nechal poslat sanitu a aby ji odvezli včas. Já to nějak asi tušila, že to je zlý a říkala jsem mu to, ale on říkal, že mu ji poslat nechtěli .....Copak jsou lidi fakt čím dál horší? Ona byla stará, ležela, nemohla se hýbat, nemohla si prostě dojít k doktorovi a oni ani nebyli schopní, aby jí tu prohlídku umožnili....Vím, smrt byla pro ni vlastně vysvobození, po její dlouhé nemoci, ale takhle si prostě umřít nezasloužila
Vendy, přeji, aby to dopadlo dobře.
Rezamo, drž se ....
Orlovanko, neměj strach, tím si můžeš uškodit, věř, že je to za tebou a věnuj se dětem, jak to jen jde, přeji ti, aby bylo všechno už jen dobré...
Domas...nevím ten nick, promiň....ano, to máš pravdu, kdyby ji bývali v nemocnici třeba nechali, embolie by ji nejspíš nezabila, přišlo by se na to....nějaký prášek by ji ale asi nepomohl....jedině na ředění krve, ale kdo to dneska ví, že? Moje babi měla krev v moči a všichni tvrdili, že je to infekt, hmmm, pěkná blbost. Já jsem říkala tomu doktorovi, že mi to spíš připadá na něco vážnýho...měla jsem na mysli selhávání ledvin nebo reakci na léky, které brala na ředění krve....Prej ne....Nakonec to bylo to, že ji doktorka nepohlídala Quick, což je vyš. které se dělá, když někdo bere tyto léky a ani nereagovala na tu krev v moči, vyprdla se na ní...No a ona byla moc naředěná a krvácela dovnitř břicha a z ledvin....No a v nemocnici ji chtěli zachránit, tak jí dali infuze, transfuze....ale jak toho bylo moc najednou, tak selhalo srdce. Ale i tak měla už sepsi, měla z tý krve už zánět v břiše, měla už doma hrozně vysokou horečku, což je ono - septická horečka a ten blbej doktor ještě nadával, že ji chceme nechat odvézt do nemocnice...Já prostě nemám slov....Je mi zle, mějte se a držte se, holky...Omlouvám se za případné chyby, ale fakt to nekontroluju, nemám na to, pa

omlouvám se patří tam kopance.Občas mě ty písmenka utečou,hlavně když spěchám.Jinak Miky díky za poklonu.Já si myslím že kdyby byli všichni lidičky k sobě aspoň trochu ohleduplní,tak by nám tady bylo o hodně líp.Znám opravdu spoustu dost namyšlených lidiček,kteří si myslí,že jich se opravdu nic netýká,oni jsou lepší,ale když už něco,tak je to úplně něco jiného,než u těch ostatních(obyčejných,jak oni si myslí) .Potkala jsem takovou jednu nemocnou a to je pak zážitek.Doufám že taková nikdy nebudu,budu se o to moc a moc snažit!Takže se holky držte a hlavu vzhůru.

Wendy přeji tvému tatínkovi hodně síly a hlavně ať se nevzdává.Této potvoře(myslím nemoc)jakmile se trochu vzdáš tak už to jde skopce.Doktoři už dnes opravdu mají všemožné léky,vím že ne vždy na úplné uzdravení,ale na zastavení určitě.Musíte jim hlavně věřit,to je nejdůležitější.Držím palečky,teda raděj pěsti-to je štěstí,palce prý jsou kpance.

....držím moc moc palečky a když budeš chtít tak mi napiš

Vendy držím tatínkovi i Vám všem pěsti ať všechno dobře dopadne!!!

Holky to jsou samé smutné příběhy...ten život opravdu není lehký, klade nám stále nějaké překážky...a nezbývá než si i to trápení prožít a žít dál...a pokud jde o život, tak bojovat a nevzdávat to ! Já mám nemocného tatínka..na Silvestra mu na magnetické rezonanci našli nádor na mozku. Ve středu nastupuje do nemocnice..čeká ho biopsie, snad operace....zatím nevíme, zda je nádor zhoubný...máme o tatínka strašný strach a nemůžeme nic dělat, jen doufat...
Všem přeju hodně síly a víru v to, že zase bude líp

mě taky umřela babička kvůli doktorům!Měla zápal plic a doktor jí poslal do nemocnice,že jí tam mají dát nějaký prášek,protože on ho neměl a lékárny už byly zavřené tak jí tam strejda odvezl a když přijel domů tak chvilku po něm jí dovezla sanitka,že to není tak hrozné,že by musela být v nemocnici.Druhý den ráno doma umřela,protože jí v nemocnici místo prášků dali nějaké kapky a ty jí nepomohly,měla plicní embólii.Kdyby jí tenkrát ten prášek dali,tak i když je to už dobrých 10let myslím si,že by tady ještě byla a měla radost s pravnoučat.

Ahoj Miky,co jsi psala to je k neuvěření.Vím jak to musí bolet,taková bezmocnost.Nejhorší je když natrefíš na neochotu dochtorů.Já měla 15let a nabouraly jsme se na slovensku.Převrátily jsme se autem.Já osobně vyvázla s lehkým zraněním ale moje babička měla otřes mozku,rozbitou hlavu a další zranění.Odvezly nás do nemocnice a s takovou neochotou nás přijaly,prostě jsme je vyrušily.Bylo to v noci.Vůbec nás pořádně neprohlídly,babičce zašily hlavu mě obvázaly ruku,měla jsem naražený loket a bylo to.A od té doby to s babičkou šlo s kopce.Do toho se jí ozvala rakovina prsu a po roce umřela.Chodila na ozářky ale už jí nebylo pomoci.Já jsem též prodělala rakovinu vaječníků a chodila na chomoterapií a jsem ted´sledovanáJá osobně mám dobrého a ochotného gynekologa a vděčím mu za svůj život.Věděl hned co má semnou dělat i operoval mě dvakrát i psychycky mě podržel i moje celá rodina.Mám dvě malé děti8letou holčičku a 3,5letého chlapečka,tak už kvůli ním musím dál bojovat a mám strach aby se mi znovu nevrátilo.Miky hlavu vzhůru i když mi to s tou neochotou některých lidí nic nenaděláme že?Ale tvojí babičky je mi úpřimně líto.

Nám umřela na Silvestra babička. Vím, že se to nedá asi srovnat s vašimi příběhy, měla už svůj věk, ale zemřela kvůli chybě doktorky. Bylo to hrozné, hlavně to všechno, co se dělo kolem toho. Když jsme šli pro lékařku, aby se na babi přišla podívat, tak prý neměla čas, pak se volala pohotovost a ta řekla, že to nic není, nakonec se volala RZP, ta našim vynadala, že to není stav, který ohrožuje život...ale stejně ji odvezli do nemocnice, no a tam řekli, že ji přivezli pozdě, snažili se ji sice zachránit, ale jak toho bylo najednou moc ( transfuze, infuze...), tak to srdíčko nevydrželo a resuscitace byla neúspěšná.... Všechny nás to moc zasáhlo. Já nevím, ale jak víme, že to nebyla přirozená smrt, tak se s tím nějak nemůžeme srovnat. Zažila jsem i zanedbání péče po operaci s následným úmrtím a dodnes je to ve mně a dost živé.....Je to 3 roky. Vím, že vše chce čas, ale když jste na začátku, tak je to nesnesitelné utrpení.
Rezamo, obdivuji tě, tvojí sílu a pomoc.....jsi určitě bezva ženská.

Ano, čas je nejlepším lékem, otupí ostrost bolesti, ikdyž bolest zůstane už napořád. Čas pomůže jen se s ní naučit žít.

Kéž by jen bylo možné tu nejtěžší dobu "prospat", a probudit se až už to je lepší...

ach jo,jak to všechno čtu,tak mi je z toho všeho smutno,poslední dobou je to kolem mě nějak moc.Chce to opravdu čas i když vím že to nikdy nepřebolí,hodně a hodně síly to potřebuje......

jedině ten čas, nic jiného není a nepomůže. I moji rodiče přišli o syna a já o bratra. Bylo mi 19, dnes mi je 27 a časem to nejhorší přebolí..:( Držím vše palečky

Chce to čas.. Jako ostatně vše. Moje máma si tím taky prošla..

ahoj Nux,te tvé kamarádky je mi hrozně líto.Nevím co bych dělala na jejím místě.Je to hrozné a nejhorší rána v životě.Ta díra tam zůstane i kdyby měla dvacet dětí.Přejí hodně síly .

Podle mých zkušeností ne každý zvládne přijmout to, že mu nezbývá jiná cesta než zabojovat, překonat bolest a jít dál. A může to bý právě proto, že nemá pro koho žít. Nebo si to alespoň myslí. A to je potom pro okolí ještě horší. Člověk, který nevnímá pomoc a podporu, protože nevěří.