Nechutenství ve všech směrech

ja hodne trpela na nechutenstvi v praci ze stresu..hodne me to trapilo nakonec mi zabraly takove kapky z konopi primo na tenhle problem. Pomohlo to dokonce jsem mela i vic chut na jidloo a odbouralo mi to ten stres. hodne mi to pomohlo se odpoustat od reseni toho stresu co jsem si sama privolavala..

vim ,jake to je take jsem se rozesla s pritelem pred peti mesici po sedmiletem vztahu. Prvni 4 mesice byli krusne. Ted uz zacinam zit. Uvedomuji si, ze neni dobre ukazovat svemu expriteli jak moc te to boli. Kdyz ho potkam usmivam se. A kdyz nad tim uvazuji uvedomuji si, ze ve vztahu jsem nemela zase takovy prostor jaky jsem si prala a jsem rada, ze to dopadlo tak jak to dopadlo. Mohlo by to pozdeji byt horsi. Hlavne co jsem si zacala rikat bylo "neplac ze to skoncilo, usmivej se, ze to vubec za to stalo...." je to proste dobra zkusenost pro dalsi vztah i kdyz ja nevim...citim , ze jsem ted citove chladna...ja se rika, cloveka musi hledat a kdo hleda najde Ja teda nehledam a nechci....

PŘESNĚ TAK. MÁM STEJNÝ NÁZOR. UŽÍVEJ SI ŽIVOTA, PŮJDE TO, I KDYŽ NE HNED A URČITĚ NA TEBE ČEKÁ TEN PRAVÝ.

Nikdy od nikoho nečekej, že se kvůli tobě změní!!!!!! Chlap může mít dobrou vůli a třeba to i zkusit, ale časem se stejně vrátí ke starým zvykům. Pokud někoho miluješ měla by si ho milovat i se špatnými zvyky či nepříjemnou rodinou. Pro tvého přítele byla jeho rodina velice důležitá ( a nezáleží na tom jestli je to divné nebo ne) a byl na ní silně citově vázaný. Ty si teoreticky měla na výběr, žít s přítelem celý život pod dohledem tchyně a nebo žít bez něj. A rozhodla si se. Nemohl být ten pravý, když on miloval rodinu i přes to, že na tebe byla zlá. Ten pravý na tebe pořád čeká, tohle byla jen zkouška. Třeba si jen musela nabrat zkušenosti, aby si pak toho pravého neminula. On nedal přednost rodině před tebou! Ty si dala přednost klidnému šťastnému životu před terorem. Vím, že to bolí a že to vypadá, že nikdy nebudeš šťastná, ale dej tomu čas. Osobně si myslím, že si se rozhodla dobře. Zkus si to jen představit. Celý život by si žila s jeho rodinou? Fakt o to stojíš? (a neříkej argumenty, že by se mohl odstěhovat. Nemohl, on je na tu rodinu vázaný. Musela by si si ho vzít i s rodinou nebo vůbec)

Já to taky nechápu..přeci když se někdo ke mně bude chovat ošklivě, tak jdu od toho...a ne, že si to vyberu. To je ta věc, kterou jsem zatím nepochopila. Jeho rodina je fakt nějaká rarita nebo co. Příbuzní se s nimi nestýkají, nemají kamarády, známé....jsou strašně zlí. A i přesto si je přítel vybral....vždy jsme se kvůli jeho rodině pohádali....prý je na takové chování zvyklý a nevadí mu to....ale mě ano. Jeho matka se kolikrát vyslovila, že si nepřeje aby měl ještě nějaké děti, prý už jedno má a tomu stačí. Veškerý volný čas má trávit s ním, né se mnou atd.. S přítelovou bývalou ženou je v kontaktu skoro denně..dřív se prý nemusely, ale od té doby, co přítel od ní odešel mluví pořád o ní. Vlastně mi ze začátku pořád její jméno předhazovala. Přítel se s ní rozešel a v době rozvodu si našel mě....což nerozdýchala ani bývalka ani jeho matka.Prostě jsem prý za všechno mohla já. Jeho matka si představuje to, že teď už má její syn žít po celý život jen a jen pro svého syna. Je to hrůza....všechna hrůza, co jsem musela projít byla stejně zbytečná a k ničemu.....prohrála jsem s jeho matkou a ztratila jsem ho....V lásce opravdu platí, že ten kdo má rád míň vyhrává

...ale pokud jak píšeš,ho jeho rodiče nemilují,nadávají mu a využívají ho,pak tedy vůbec nerozumím tomu,co ho vede k tomu,se jim stále podřizovat a udržovat s nimi tak blízké vztahy.

To je velmi těžká situace.Neumím si představit,jak by bylo mě,kdyby mě rodiče mého přítele neměli rádi.Myslím,že v tomhle případě záleží hodně na partnerovi jak se zachová.Když pro to uděláš maximum a stejně se jim nezavděčíš,nemá cenu se dál snažit a neměl by to být takový problém pokud tě partner,který to vše vidí podrží.A nejlepší je řešení,které ty jsi tomu svému naznačovala-odstěhovat se.Ale pokud partner stojí na straně rodiny a všichni jsou tak proti tobě,je to zlé.Otázkou je,proč se tak chová?Pokud chce mít klid,není jedinou cestou rozchod s tebou,ale přeci i oddálení se od rodičů,což bych čekala spíš,že takto se zachová dospělý muž.Vždyť přeci rodiče může jezdit navštěvovat o víkendech,ale život má trávit se svou partnerkou.
Zajímalo by mě jaký má vztah se svými rodiči a zda oni měli problémy i s dalšími jeho partnerkami,nebo jen s tebou.Někdy totiž rodiče (a hlavně matka)přimknou ke svému synu víc než je zdrávo a na jeho partnerky ,,žárlí".A pokud i syn chová ke své matce pevné pouto,není jednoduché a řekla bych že je i skoro nemožné ho toho pak zbavit.Z něj nebude nikdy chlap,ale pořád přerostlé děcko,co se schovává mamince pod křídly a každé její slovo je pro něj svaté.

Ahoj Natty, děkuji ti za tvůj příspěvek....nemám o tom s kým mluvit, takže tohle mi určitě pomůže. Včera jsem objevila tuhle stránku....tak jsem taky pár příspěvků přečetla. S jeho matkou jsem "bojovala" celou dobu...ze začátku jsem se hodně snažila, ale postupem času jsem jeho rodinu nenáviděla...protože oni mě neměli rádi od samého začátku. Oni neměli nikdy radost z toho, že je jejich syn se mnou šťastný...rádi dělali naschvály....např. když jsme jeli k moři a vrátili jsme se, tak první jejich otázka byla...jestli jsme se hádali...vždy si přítele všímali jen když něco potřebovali a mluvili s ním vulgárně....využívali ho a nemilovali...jen mu nadávali atd...a on si to nechal vždy líbit...postupem času to dopadlo tak, že si ke mně dovolovali co chtěli a on s tím nic neudělal...že se nebude hádat....pořád to nechával....až mi začali i sprostě nadávat atd....je toho spoustu...tolik zla z jeho rodiny jsem jinde nezažila....on to nejdřív uznal, ale pak je stejně nakonec bránil....a tak to bylo se vším...a to nemluvím, že nás vyhnali z vlastnoručně zrekonstruovaného bytu...peníze nám nedali...ale já jsem nakonec byla ta špatná a divná, že alespoň nějaké penízky požaduju, když nás to stálo spoustu práce a min.půl mil. Jediné co jsem chtěla je aby přítel zakročil a konečně si dupnul na té správné straně.....aby například řekl, že už toho má dost, že já jsem jeho partnerka...že máme svůj život a bylo to....ale to ne...raději vždy ustoupil jim a mě pak lhal. Já stála vždy při něm...a nepřemáhala se....tak proč taková jednoduchá věc může pokazit celý vztah? Odpustila bych mu, že mě tomu vystavoval...jen kdyby jednou a pro vždy zakročil...ale toho jsem se bohužel nedočkala, a proto přišel rozchod. A on má ten věčně zmiňovaný "klid".

Ahojky,když čtu tvůj příspěvek,zčásti si vybavím sama sebe.I já mám za sebou dlouholetý vztah s přítelem a i když důvody našich rozchodů jsou zcela rozdílné (viz.můj příspěvek na Viktorii) jinak je vše podobné.I já jsem kvůli němu opustila dosavadní přátelé,přestala jsem se s nimi stýkat a byla jsem jen s ním.Vybudovali jsme si bydlení,já se k němu nastěhovala,byli jsme spolu denně,no byl pro mě vším.Můžu říct,že jsem na něm byla snad i tak trochu závislá.A ty pocity,které popisuješ,jak nechceš nikam chodit,nic se ti nechce dělat,začít nový vztah.....znám to dost důvěrně.Už je to skoro 5 měsíců co spolu nejsme (i když ještě 2 měsíce to bylo takové to,že se k sobě možná vrátíme,takže definitivně to je tak 3 měsíce)stále s tím vším nejsem tak úplně vyrovnaná,ale teď už vidím,že rady jako-to chce čas jsou pravdivé.S postupem času je to vždy o kousek lepší,i když zpočátku se tomu nechce věřit,je to tak,ale jde to velmi pomalu.S postupem času jsem si taky uvědomila,že nemá cenu sedět doma a nad vším jen přemýšlet a brečet,tím se nic nevyřeší.A tak jsem,i když mi to dalo hodně přemáhání,oslovila své staré přátelé.Sice jsem se bála,že si budou myslet,jestli je jen nevyužívám,když už nemám jeho,....ale praví přátelé to pochopí a přijmou tě zpět.Začala jsem s nimi vyrážet ven a tak poznala i spoustu jiných lidí.Také jsem si urovnala co vlastně od života chci.Dala jsem si cíle,čeho chci dosáhnout a jdu si za tím.Prostě jsem si našla jiný cíl života,než jsem měla předtím,kdy jsem také svou budoucnost viděla v brzkou svatbu a děti.A vztahy neřeším a doufám,že nějaký za čas přijde.
Popsala jsem zde jak jsem se zachovala já,vím,že to možná nebude fungovat u každého,ale pokud bych ti měla poradit,zkus něco podobného a hlavně neseď doma.Věnuj se sama sobě a dokaž svému bývalému o co vlastně přišel!
Nemám sice žádnou osobní zkušenost s muži,co si nechají svůj život diktovat od matky,ale myslím,že jsi udělala nejlíp,když jsi od něj odešla.Sedm let je sice dlouhá doba,ale pořád lepší než kdyby to bylo osm,devět,...a kdyby k tomu přibyly děti.Protože takového chlapa už těžko změníš.Je přirozené když se s nástupem dospělosti muž osamostatní a založí svou vlastní rodinu,kde vymění matku (která byla doposud na prvním místě) za manželku,a tohle je podle mě tak trochu ,,patologie".Myslím,že by jsi se jen trápila a když dal přednost jí před tebou,nestál ti za to.Doufám,že ti alespoň můj příspěvek malinko pomůže.Budu nám oběma a všem co mají podobné problémy držet pěsti,ať se stím brzo vyrovnáme a konečně potkáme toho ,,pravého" .

Ahoj všem. Žila jsem s přítelem 7let a před 2měsíci jsme se rozešli. Jsem úplně na dně. Strašně se mi po něm stýská a miluju ho, ale muselo k tomu dojít, protože si prostě nezvolil mě, ale náš společně vybudovaný byt a jeho otrokářskou matku. Chtěla jsem, abychom se kvůli dlouholetým problémům s jeho rodinou odstěhovali na neutrální půdu (do jiného okresu), ale odmítl (měli jsme byt hned vedle nich a mému přiteli organizovali celý jeho život). Už byl jednou ženatý a má 9letého syna. I když on sám přiznal a já to věděla, že mu organizuje jeho matka život...i syna mu naordinovala, přesto, že on ho nechtěl...vlastně celý jeho život. On se svojí matky a jeho bývalé "bojí", protože jsou proti němu spolčené. Ale stejně si nakonec vybral život s jeho "rodinou" a né se mnou. Asi potřebuje být tzv. podpantoflák :o( Pro mě vlastně nikdy žádné kompromisy nedělal, a i přesto se mi po něm strašně stýská. Plánovali jsme na příští rok dítě a svatbu a já myslela, že je to ten pravý chlap na celý život. Odstěhovala jsem se zpátky k rodičům. Ale 7let je 7let a já tu nikoho neznám, nemám práci, známé ani přátele. Před 7lety jsem kvůli němu opustila všechno a teď mě to potkalo znovu. Když jsem to opouštěla kvůli němu, tak mi to tolik nevadilo, jako když sama opouštím naše společné přátelé, kamarády, práci, známá místa a hlavně jsem přišla o mojí druhou polovičku JEHO. Nemám chuť žít ani si užívat, nebaví mě prostě vůbec nic (jíst, spát, oblíkat se, líčit se, něco si kupovat..)...pořád na něj myslím, i když on sám se mi neozval. Prý mi to nechce dělat těžší...já nevím, ale pro mě je asi hroznější to, že si na mě ani nevzpomněl..nezavolal, nenapsal. Byla jsem připravená na rodinný život a už si neumím představit to, že bych s nějakým chlapem měla začínat znovu. Netěším se na nic.