Když je rodič nefér a neumí nic ocenit

Souhlas

Ne, však já to beru v pohodě Je dobré znát názor jiných...ale jak říkáš, nejlepší je to asi zkusit na vlastní kůži-nemusí to být přece řešení navždy

Ahojky, já to nemyslela špatně, ani nic proti rodině, doopravdy. Jenom vidím jaké to je všude jinde a také nebyly nikdy problémy se domluvit. Jinak naši nám pomáhají finančně jak to jen jde, teda né, že by mi dávali peníze, to bych nechtěla, ale třeba s jídlem atd....A i v tom je to takové, že mají potom občas pocit, že když je vlastně někdy potřebujeme, že nám můžou do čehokoli mluvit a tak. Asi to blbě vysvětluju, já nevím. Takhle se to nedá popsat v příspěvku.Ale jestli jsi přesvědčená, že je to tak, jak říkáš, tak to zkus a uvidíš. Člověk se rozhoduje na základě určitých svých zkušeností a nikdo neví, jak se co kdy změní a potom je rozumnější apod....Každý si všechno musí zkusit sám, tak na druhou stranu to ani jinak vlastně nejde. Hodně štěstí a ať vám to funguje.

Ale o tom už společné soužití s více lidmi je. Však to vydíte třeba ve vyvolených, teda teď se na to nedívám, nějak není čas, ale viděla jsem některé loňské nebo předloňské díly a jakmile je tam více lidí, tak je více konfliktů. Lidé se musí tolerovat a pokud se už roky znají a dají se jejich dané vlastnosti překonat, tak bych to tak černě neviděla. Důležité je si vztahy vyjasnit. Třeby sem tam když cítím, že jsem nedoceněná tak udám ironickou poznámku a to tak, že pochválím sama sebe. Není z toho konfikt a ještě se tomu třeba zasmějeme. Důležité je mít všechny místnosti opravdu své a aby bylo bydlení nějak oddělené, jiným vstupem, chodbou atd. Nebo jasně říct, že zde nebudu bydlet protože by mi vadilo, že povede mou domácnost. Všechno má ale své klady i zápory.

Tak jako v zásadě s tebou souhlasím...ono to bydlení u našich nebylo myšleno napořád-spíš takové prozatímní řešení, než si najdu pořádnou práci, něco vydělám, atd. Jinak hádek o peníze se nebojím, taťka je živitel naši rodiny a nikdy mi nic neupřel, nikdy nebyl s penězmi problém-vím, že oni by nám zaplatili kde co-jako už zájezd, atd.
Určitě to má své úskalí, ale my jsme se zatím vždy domluvili, v tom problém nebyl. A co se zařízení týče, bylo nám řečeno, že si můžem dělat co chceme a můžem se maximálně přijít poradit, jinak je to naprosto naše věc
Takže asi tak...hlavně vím, že rodiče by nám pomohli třeba i finančně, atd., ostatně taťka si vzal na mě (na mé stavební spoření) půjčku čtvrt milionu, takže mám k tomu domu svůj vztah
Zatím je času dost tohleto řešit...ale vždy když třeba ve srandě řeknu, že bychom tam třeba neměli soukromí, tak hned začnou přesvědčovat, kdo by nám tam jako chodil, že to bude jen naše-náš byt, že oni nás budou respektovat, že nám dali nabídku a je jen naše věc, jestli ji využijeme...tak uvidím, jak to nakonec dopadne

O to nejde. Já ti věřím, že je jinak mocky hodná, ale je to o něčem jiném. Znám to.
Bydleli jsme s prarodiči a také v oddělených bytech. Bylo to šílený. Každou chvíli nám tam lezli, ani neklepali a pak jsou taky často hádky kvůli poplatkům.
Rodiče také hodně mluví do zařízení a do toho a tamtoho, prostě to berou jako že bydlíte dohromady a kor když tvoje mami je i taková, jak jsi psala.
Koukni se na téma o tchýních, popisují tam hodně soužití s rodiči.....Nikdo si nepřizná, že u nich to bude podobné, ale historie se opakuje a věř mi, že v menší nebo větší míře, to bude boj....
Ještě k tomu mému příkladu, jak jsme bydleli s babi a dědou: Oni nechtěli platit polovinu např. za plyn, že jich bylo míň atd...Přitom ten plyn, co vytápěl dům, topil stejně pro dva jako pro tři...byty byly přibližně stejně velké. Bylo tam toho víc....
Vím moc dobře i od jiných lidí, že je to pak na nic a vztahy, které do té doby byly ok, najednou byly horší, jak s cizími lidmi.
Rozhodněte se, jak uznáte za vhodné, ale já bych s rodiči nebydlela.
Bydlíme vedle sebe ve vchodech v paneláku a i to stačí a to máme také vztahy dobré. Soukromí moc mít nebudeš, i když k tomu nabádají oddělené byty.
A také je to o tomhle: Na bráchy se mamka víc těší, jinak s nima mluví a tak, k nám si víc dovolí. Myslím, že je lepší, když se na tebe můžou těšit a že jim nejsi takovou samozřejmostí jako když budete v jednom domě. Popřemýšlej ještě o tom, potom už bude pozdě, jestli do toho bydlení investujete apod....Je to jen můj názor a moje zkušenosti.

Jenže holky, já vím, že to co jsem o mamce napsala zní asi hrozně, že se s ní nedá vydržet a tak-ale ona je jinak moc hodná Chodíme spolu do kina, povídáme si, pečeme ňamky v kuchyni, atd. atd. Prostě to její "rýpání" beru jako její součást, kterou nezměním. Ostatně to tak dělá i taťkovi Jinak ale abych byla spravedlivá nebyla chvíle, kdyby se na mě vykašlala nebo mě nevyslechla, nepodržela...ona asi jen vyznává to, že není nikomu třeba mazat med kolem pusy, co si myslí to taky řekne a když někdo něco zvorá, tak ho prostě nešetří. Ale možná právě i díky tomu jsem taková, jaká jsem.
Toho bydlení bych se nebála-byly by to oddělené byty-patra a několikrát jsme se na toto téma bavili a bylo mi řečeno, že bychom měli úplné soukromí a vlastní vůli. Taťka si moc přeje, abychom tu bydleli a věřím, že mamka taky.Neřekne to, ale já vím, že mě i přítele má moc ráda a až brácha vypadne pryč, bude moc ráda, že nás tady nablízku bude mít

Čauky holky. Myslím si to samé. Nevěděla jsem, že se chystáte bydlet s rodiči. Věř mi, to by to neskončilo a stejně bys neměla klid. Znám to. Radši ta hypotéka nebo zatím nějaký pronájem malého bytu. Jinak jsem ti chtěla říct, že za to jaká jsi osobnost hodně vděčíš mamce. Je to sice špatný postup, ale i to, jak jsi to měla těžké má podíl na tom, jak se dokážeš s věcmi vyrovnávat a čelit problémům. Neříkám, že je to jen o tom, ale hodně to na to mělo vliv. A já ti radím...co nejrychleji odtud.....dokud se nestane pravý opak......

Ahoj Angelwoman, četla jsem Tvoji nově založené téma a i ostatní příspěvky k dalším tématům, kde jsi zmiňovala, že máte veliký barák a přemýšlíte, že byste si s přítelem udělali podkroví a žili tam společně i s Tvými rodiči , ale přemýšlela jsi, že by v tom mohl být zakopaný pes ?? Být s rodiči pod jednou střechou.. Mám super rodiče, nemůžu si stěžovat, nikdy mi nic zakazovali, a mám výborný vztah s nimi, ale raději jsem se zavázala hypotékou a bydlím ve svém bytě Je to těžší, že si nemůžu koupit vše, co by se mi líbilo, ale ... ta samostanost je něco jinýho, lepšího Lepší je vždy vše zvážit dvakrát, než třeba pak někdy litovat, že se člověk do něčeho pouštěl .

Děkuju Přesně podle tvého návodu to dělám-snažím si to nepřipuštět...je to tak jak píšeš moje babička je úplně stejná jako mamka-taky nikdy nikoho nepochválí a neuzná, že někdo udělal něco dobře... Ale aspoň já doufám, že se mi tohle rodinné prokletí vyhne-nechci být taková. Jinak myslím, že mě to nijak zvlášť nepoznamenalo, ale myslím, že je to i tím, že jsem celkem silná osobnost..jiní by to možná brali hůř...naučila jsem se za něco pochválit sama a odměnit se třeba dobrou knížkou nebo čokoládou a beru si k srdci jen konstruktivní kritiku-zbytek jde mimo mě. Ale těším se, až svůj život povedu opravdu sama a samostatně-bez jejího stínu

Ahojky Angel. Máš to těžký, ale víš, jak to je. V tomhle se nikdo nezmění. Je to prostě v povaze. Je mi líto, že jsi měla takové dětství. Naštěstí tě to asi moc nepoznamenalo.
Co se týká současnosti, můžu jen poradit žít samostatně. Do té doby, než se osamostatníš, budeš muset být silná. Chce to nebrat si ty připomínky osobně. Ona to maminka asi ani tak proti tobě nemyslí, prostě je taková....Navíc jestli v něčem podobným vyrůstala, ani za to nemůže a vůbec jí nepřijde, že se tě třeba nějak dotýká.
Buď v pohodě a jedním uchem dovnitř a druhým ven..Přeju hodně štěstí.

Je to tak, že je potřeba děti chválit-mě snad za celý život nikdo nepochávil-u nás byly samé jedničky na vysvědčení samozřejmostí, když se přinesla jedna 2 byl oheň na střeše, jaká jsem neschopná a že jsem asi blbá, když neumím počítat a mám z matiky dvojku Takhle se především chovala mamka, taťka ji většinou brzdil, nekladl takové nároky, pochválil...Takže to zkrátka chodilo tak, že za špatně udělanou věc se káralo a dobře provedená se brala jako samozřejmost...
Proto já vím,že takto své děti vychovávat nebudu.A co ještě horší-srovnávání se sourozenci.U nás to bylo na denní pořádku, asi i proto,že jsme s bráchou chodili na stejnou ZŠ,SŠ i VŠ. Vždy mi to bylo velmi nepříjemné-každé dítě je individualita a rodič by měl chápat, že každé má nadání pro něco jiného-srovnávání vede jen k pocitu méněcennosti a neschopnosti se rodiči zavděčit...
Jako teď už máme vztahy s mamkou lepší, ale pořád to tam cítím...třeba, když přijde přítel k nám a udělám mu něco na večeři-kupř. volské oko a chleba, přijde maminka a řekne: "Martine, nedal by sis párek?" nebo připravuju mu chleba: "Jano, zeptej se, jestli Martin nechce šunku radši než hermelín." -přitom jsem se ptala co chce,; nebo se ptám přítele, jestli nepřijde o volném dnu na oběd, že něco uvařím a ona mu řekne, ať se radši nají doma, že přece zná mé kuchařské umění atd. Pořád se stará o to, po čem jí nic není a dělá ze mě soustavně neschopnou osobu, která potřebujue její rady....Ale tohoto se už asi nezbaví, ale šíleně mi to leze na nervy.....

Ahoj holky. Mám takovouhle známou. Přijdu a začne upozorňovat na nějaké nedostatky, i když bych si jich opravdu nevšimla. Na nikoho je nesvaluje, ale i tak je to divné. Asi to dělají proto, že si jistí názor návštěv, aby prostě nevypadaly jako nepořádnice, tak nějakou hovadinku hned něčím omlouvají.
Já nevím, já tyhle věci nedělám. Někdy třeba nestihnu pořádně uklidit nebo se mi prostě nechce a přijde nečekaná návštěva....jen řeknu, že se omlouvám za případný nepořádek, ale každý den není posvícení, žejo....jenže tohle je opodstatněné a hlavně víc o tom nemluvím. Její případ je to, že má klasicky uklizeno, ale přesto upozorňuje na nedostatky. Je to prostě nějaký vnitřní pocit, omluví si samy pro sebe každou prkotinu, kdyby si jí náhodou někdo všiml. S tím se nic dělat nedá, je to v povaze. Jen je smutné, že takhle někdo schazuje svoje dítě. To bych si taky nenechala a řekla to, třeba i před návštěvou......
Jinak jsem chtěla říct, že já své děti chválím. Je to důležité. Já jsem jako dítě chválena byla, dokonce mi to někdy bylo až nepříjemné, nerada jsem středem pozornosti a tak....Byla jsem šikovná, dobře se učila, uklízela jsem doma, než mamka přišla z práce, nic mi nemusela připomínat. Ale já to dělala ráda, z vlastního, dobrého pocitu. No a když mě začal někdo před někým chválit a opakovalo se to častěji, bylo mi divně a styděla jsem se.Taky mi bylo líto bratrů, protože ti byli pravé opaky mne a já jsem měla pocit, že jim to třeba ubližuje...neubližovalo, nebrali to nijak, prostě jim bylo všechno fuk, ale já se stejně cítila zvláštně.
Moje děti jsou povahově spíš po manželovi a nejstarší dcera, co chodí do třetí třídy, je přesně jako manžel, když chodil do školy. Co jí nepřipomenu, to nemá, ale jinak se učí dobře a je šikovná. Takže já ji třeba pokárám, je to často, ale potom nezapomenu pochválit za jakoukoli drobnost, která je třeba i nedůležitá. Chválit se musí. Má to veliký vliv na psychiku a vývoj dítěte.
Vím o čem mluvím, manžel měl šílené dětství a ve škole byl za pablba obecného - tak ho představila učitelka, když se přistěhoval z Rovné. Dlouho se vyrovnával s věčnými narážkami a věčnými výčitkami maminky a nikde neměl oproru. To je ale na jiné téma. Tak ahojda a nedejte se.

Angelwoman, tak si myslím, že takhle by to nemělo být. Mi by to asi nedalo a nenechala bych to tak, řekla bych ji jestli si ty poznámky nemohla odpustit a jestli se ji to nezdá trochu trapné, když ty ses snažila. Co se týče uklízení, mám pocit, že tohle nedokáže nikdo ocenit, kdo se tak nenadřel. Mám ráda pořádek a tak mi to prostě nedá když vidím nějaký nepořádek, to bylo kdysi a připadala jsem si jak služka, navíc to nikdo neocenil, naopak ještě byla stížnost, že neslyší přes ten vysavač televizi a podobné připomínky, tak jsem to vyřešila, nelíbilo se jim to, tak ať si to dělají sami, prostě neuklízím, uklízím si jen ve svém pokoji, prostě jen po sobě. A teď se to ukazuje, často nemůžou něco najít, protože když jsem uklízela já, vždycky jsem věděla kam danou věc dávám.
Srovnání s bratrem je taky něco, jenže u nás to je naopak, bratr se docela poflakuje, zatímco já se doma učím a při studiu ještě mám už několik let brigádu, abych rodině ulehčila. Ale žádný vděk. Tak se mi zdá, že matky na své syny moc dají. A dokonce mi toto potvrdila psycholožka, která nás jeden semestr vyučovala v komunikačních dovednostech, říkala, že když se narodí kluk, berou to matky, jako by syn už něco dokázal, zatímco dívka se musí probít a dokazovat. Když se náhodou doma něco vyvede, tak za to automaticky můžu i já, i když to zavinil jen bratr

Ahojky všem!
Založila jsem toto téma, protože by mě moc zajímaly vaše názory a zkušenosti na tento problém...
Já jsem byla už od dětství docela průbojné dítě, nic jsem si nenechala líbit a zakládala jsem si na tom, že jsem silná osobnost...moje mamka mi do dětství říkala, že prý když jsme byla malá měla jsem černé vlasy a to proto, že si mě vzali s tatínkem od nějaké cikánky... Brala jsem to s humorem, ale vnitřně mě to hodně zasáhlo.. Stejně jako spousta jiných věcí, které mi moje matka za můj život na vykládala a hodně mi tím ublížila. Např. dodnes mě velmi zraňuje, že mě nikdy za nic nepochválila. Vím, že to má po babičce, ta taky nikdy nechválí, ale na mě se podepsalo, že jsem byla celý život jen kritizována, srovnávana s bratrem, když byl v něčem úspěšnější, nebo se sestřenicí, kamarádkou, atd. Předevčírem jsme měli na návštěvu známou a tehdy jsem si teprve uvědomila, jak je ke mě mamka nespravedlivá. Hned v předsíni ji uvítala slovy: "to je ale smrad z toho psa, co?", když ji vedla do kuchyně pronesla: "prosímtě nelekni se, dnes hospodařila v kuchyni má dcera", pak když ji prováděla po domě nezapomněla upozornit na špínu, která škvrčí pod nohama, protože neumím uklidit (hodinu předtím jsem vysála a vytřela, stejně to dělám 3x za týden) a když ji vedla do mého pokoje pronesla jen: "no tady to jen rychle přelítni očima a nevšímej si té lahve od minerálky na stole a neposkládané deky" Celou dobu jen upozorňovala na mé domnělé chyby a nedostatky a nikomu to nebylo trapnější, než té naší známé... Bylo mi z mamky špatně, vůbec nechápu proč se takhle chová... Dělá to tak vždycky-když někdo přijde začne jen upozorňovat na nedostatky, kterých by si ostatní ani nevšimli nebo si je prostě jen vymyslela... Hrozně mě to bolí, i když na venek nedám nic znát... Jen nechápu důvod proč mi takhle ubližuje a shazuje mě Jen doufám, že až budu mít já děti, nebudu jako ona!
Vy co už máte děti - umíte ocenit, když se jim něco povede? Umíte pochválit? Já jen doufám, že jako rodič se přístupu mé matky vyhnu, protože mě samotné to hodně podkopalo sebevědomí a mrzelo mě to...