Můžu jí nějak pomoci?

já si myslím že ji Lenka využívá a zkouší psychické vydírání...

To je opravdu ošemetná situace, ale Myšičko to opravdu není v Tvých silách jí zachránit. Můžeš jí jen nasměrovat k tomu záchranému kruhu (psycholog - nic jiného) a chytit se už musí sama. Mrzí to - chápu, ale už jen to, že se snažíš, je od tebe moc hezký a sama před sebou si nemáš vůbec co vyčítat.

Kamarádka je dále ve svých kolejích.
Myslím, že není síly kromě jí samotné, aby jí někdo pomohl.
Chtěla by něco změnit a zároveň není schopná a není na to duševně připravená. Lidi nemůžou dělat něco za druhé.
Pochopila jsem, že tohle je věc, která není v mých rukách.
Jen jsem si tu tak povzdechla. Myslím, že jsem od začátku věděla, že nijak zásadně nemůžu změnit její život, jen jsem se potřebovala svěřit a také znát vaše názory.

Lenka (ta kamarádka) má teď kluka v 1. třídě (pro jisté postižení měl odklad, takže šel do školy až téměř v 8 letech) a Lenka vždy říkala, jak u něho bude vděčná i za trojky...
Ale kluk je mentálně celkem normální, má jedničky.
Chválím ho v každém dopise, je to i zásluha Lenky, neboť se mu hodně věnuje. Jednou jsem v dopise napsala něco v tomsmyslu, aby Lenka nebyla zklamaná, kdyby ty jedničky nebyly až do 9. třídy...že je to normální (protože vím jak moc se na ty známky upíná, vrámci toho, jakoby si tím ona sama něco dokazovala-že je dobrá máma, že má chytré děti...atd. stále o tom píše).
No, to jsem neměla dělat, urazila se, že si o jejich děech myslím, že jsou hloupé...
No fakt je těžké tak nesebevědomému člověku cokoliv psát...

Myšičko, jak to teď vypadá s touto tvou kamarádkou?

Holky, dík moc za vaše příspěvky. Jsem ráda, žejste se tím vůbec
zabývaly. Lenka (ta kamarádka) teď skoro úplně se mnou přestala
komunikovat. Asi jsem fakt moc tlačila na pilu. Veškeré dobře
míněné rady si vykládá jako útok a že tím pádem není dost dobrá
máma...a furt dokola.

Nebudu už jí do ničeho mluvit. Někdy méně je více.

Je to její život, nese za něj (a své děti) zodpovědnost, v tomto případě nemám právo do toho zasahovat a přeji ji hodně štěstí.

Ahoj.
Náhodou jsem si přečetla téma a zaujalo mě,že jsou opravdu lidi, kteří chcou pomoci druhému a nevykašle se na něj.
Nevím,jestli je někdo zvědavý na můj názor nebo spíš radu.Jde vydět,že se opravdu snažíš moct pomoct,ale skuz jí nabídnout ruku i jinak a to,že zajdeš s ní na poradnu a tam jí opravdu můžou pomoct.Ty jsi využila snad každé možnosti ,jak jí pomoct a sama jsi zjistila,že jí někdy ublyžuješ aniž bys sama chtěla.

Myslím, že pomůže jen to, když si s ní sedneš a upřímně a citlivě ji o všem jak to cítíš řekneš. Řekni ji všechno, co jsi teď o ní napsala. Možná se urazí a bude naštvaná, ale pak si uvědomí, že máš možná pravdu a vezme to. Jiná pomoc ani rada na to není, nejlepší je jít na všechno upřímně a promluvit si. Držím pěsti

Ahoj Myšičko, dnes jsem narazila na Tvůj a především problém Tvé kamarádky Lenky. Určitě by to chtělo psychologa, ale jak jsem pochopila, sama kvůli sobě tam asi nezajde. Dělá vše jenom pro své děti. Ale ty potřebují především šťastnou a spokojenou mámu a klidné rodinné zázemí. Nic pro ně není důležitější, tak jí to zkus nastínit takhle. Ono se toho dá v životě tolik zkazit a často už není cesta zpět! Takže ať dělá co může, dokud je čas! Vím, o čem mluvím. Pa! datlík

Bohužel si myslím, že máš úplnou pravdu.
Nejde pomoci tomu, kdo to sám nechce.
A že někdy bude pracovat, tím si nejsem jistá. Má jen základní vzdělání a bydlí na vesnici, kde vůbec není práce, kevšemu nemá hlídání dětí... Její rodina jí podráží nohy místo aby jí pomohla. Ale je fakt, že si to nechá líbit. Jenže nemůže jinak, vždy musela poslouchat...Začarovaný kruh.
Takže to necháme na ni. Ona si se mnou teď nějakou dobu nepíše, protože musí strávit to, co jsem jí řekla. Možná jsem byla moc drsná...
Tak pa a díky za názory!

Tedy Myšičko,vzala jsi na sebe něco co asi ty sama nezvládneš a ani dost dobře nemůžeš.Tady pomůže jen a jen doktor a hlavně ona sama.Ty se tady trápíš a lámeš si hlavu,trápí tě svědomí aniž by vlastně mělo proč a akorád budeš sama potom z tý bezmoce nervní a protivná,třeba na svýho muže a na svý děti.Já vím,že jsi určitě moc hodná bytůstka,co se snaží pomáhat,ale věř mi tohle je nad tvé síly.A Lenka taky nemůže očekávat,že s ní všichni budou jednat jen v rukavičkách,jednou do práce půjde a co pak?Bude každýmu na potkání vyprávět o svém bezesporu špatném a smutném dětství?Možná to zní krutě,ale není jí pomoci,pokud ona sama neuzná,že pomoc potřebuje.Bohužel je to tak ,třeba si myslí,že pomoc nepotřebuje.Zkus s ní promluvit a třeba i doprovodit ,jako její blízký přítel k psychologovi abys jí dodala odvahy,ale víc udělat nemůžeš.Držím tobě a hlavně Lence palce ,aby jste to zvládli a asponˇo malý kousek to někam posunuly.Ale věř nemůžeš se jí obětovat a podřizovat to co děláš a říkáš a jak se tváříš,pořád se hlídat,to by bylo děvče peklo na zemi,ale bohužel pro tebe.

šla na to jako psycholožka .Ptala se mě co dělám špatně, pak proč si myslím, že to dělám špatně a pak jak si myslím, že bych to mohla dělat líp. Já jsem skončila u toho proč. Když jsme to spolu začaly rozebírat, přinesla jsem si i ty knížky co jsem měla doma, tak jsem postupně přišla na to, že to vlastně špatně nedělám. Naučila mě zorganizovat si práci doma (byl jsem v té době na mateřské "dovolené"), tak aby mi zbyl nějaký čas. Ze začátku to byla třeba jen půl hodinka. Ptala se mě co jsem v tom čase dělala. Nesměla jsem dělat žádné domácí práce. prostě něco jen pro sebe. Nejdřív jsem jen tak tupě seděla a nevěděla co s volným časem. Pak jsem si třeba jen nalakovala nehty, hned jsem se cítila líp. Taková blbost,ale bylo to fajn. Pak jsem se naučila organizovat si čas tak aby toho času pro mě bylo víc a víc. Zašla jsem si k holiči, pověsila jsem v ložnici obrázky, jen tak pro radost a nakonec jsem zjistila, že nejsem otrokem ani domu, ani dětí ani manžela, že jsem prostě svobodná osobnost a tak jsem se k sobě podle toho taky začala chovat. Zatím to funguje. Jen chtít. Samozřejmě že to nezvládneš sama, potřebuješ podporu okolí. Ale jde to. Proto říkám, že si myslím, že Lenka není ztracený případ. Když jí nepomůže manžel, tak třeba Myška, nebo její rodina (máma,táta,sestra) Nepotřebuje moc, jen chvilku pro sebe.

Janule, to mě opravdu oc zajímá, jak píšeš, že tě psycholožka naučila mít se ráda. Moc by mě zajímalo, jak na tebe "šla" a vůbec jak tě to naučila? Nechtěla by ses o tom trochu rozepsat?

No jo, já když Lence právě něco řeknu (v dobrém), ona se hned naštve, že ji zase kritizuji, že je tím pádem špatná, a hned to vztahuje na všechno co dělá, a začne být na sebe ještě více přísná. Uf.
Ale dík za Váš čas, holky, že se tím vůbec zabýváte. Budu do ní hustit dál.

nikdo není ztracený případ, teda pokud zrovna nečeká v cele smrti... Chce to jen chcít něco změnit. Tak mám takový pocit, z toho co píšeš, že Lenka už rezignovala. Je to trochu škoda. Měla by sis s ní promluvit a říct jí ať přece jen zajde do té poradny. Když už tam jednou chtěla jít tak ať tu změnu dotáhne do konce. Chce to jen se rozhodnout.Ona asi není moc spokojená, a bojí se té změny.

Lenka tedy nemá opravdu moc peněz, dostává jen příděl od manžela (ona ani neví, kolik manž. vydělává!). Ale je pravda, že ona to staví tak, že "vše pro děti", a trpí snad schválně. Není úplně ošklivá, vlastně vůbec, a určitě se chce líbit. Ale o chlapy zájem vlastně nemá. Říká, že jí na sobě nezáleží, že chce jen aby děti byly šťastné...
Ona "musí" být svému muži vždy povůli (v posteli), obávám se, že jí není pomoci.

škody, možná by to měla zkusit. Za návštěvu nic nedá. A nechce se mi věřit, že by zase měla tak málo peněz aby si nemohla zajít k holiči, trochu se namalovat a koupit si něco hezkého na sebe. Ale ona asi nechce, stačí si taková jaká je, ale ptala se jestli taková stačí i ostatním? Nadarmo se neříká že nejsou ošklivé ženy, jen ty které se neumějí (v jejím případě nechtějí) udělat krásné. Ale jak jsi psala všechno to souvísí se sebevědomím.

Díky za Tvůj příběh, zajímavý.
Lenka k psycholožce chodí s dětmi, tak ona se jich (psychologů) nebojí.
Mnohokrát už chtěla jít do manž. poradny, ale sešlo z toho, rozmyslela si to.
Je pravda, že ten nedostatek sebevědomí je vidět i na jejím zevnějšku, Lenka na sobě hodně šetří, a je to vidět.

To víš, přeci Lenka musí pomoct Lence . Jo, myslela jsem ty tvé problémy s dětmi, je fajn, že tobě to třeba ani jako problém nepřipadá, ale ostatní by se z toho hroutili. Jak tak čtu o problémech ostatních, tak si říkám, jak já se mám fajn a pořád si říkám,že to není možné, že určitě musí někde přijít nějaká rána osudu ,čímž si kazím tu radost z toho, že se mám fajn

Milá Myšičko, přesně vím o čem mluvíš. Byla jsem na tom podobně. Mám starší sestru, která byla vždycky jednička.Ať jsem udělala cokoliv, všechno špatně. Pak jsem se vdala, manžel je moc fajn, mám děti atd atd. Trošku jsem se zhroutila - měla jsem pocit, že jsem špatná manželka, matka, dcera, snacha a já nevím co všechno ještě. Tak jsem si koupila literaturu - jak všechno dělat ještě líp. Ale zjistila jsem,že líp už to nejde. Sebemenší kritika mě rozbrečela, litovala jsem se jaká jsem chudinka.Byla jsem u doktora s nějakou chřipkou a on mi něco řekl a já se hned rozbrečela, tak jsme se tak dali do řeči a já mu řekla jak jsem nemocná. Dal mi do ruky vizitku. Až doma jsem se na ni podívala, byl to telefon na jednu psycholožku. Založila jsem ji a říkala si,že to přece zvládnu sama. Po čase jsem při úklidu na vizitku opět narazila a jen tak jsem si řekla, že přece nemám co ztratit a zavola na to číslo. Chodila jsem tam cca půl roku a naučila jsem se M9T SE RÁDA!!!! To je to nejdůležitější. Zkus se ji přesvědčit a nebo nějak nenápadně dostat psychologovi nebo do nějaké poradny. Určitě nebude chctít, musíš to nějak zaobalit. Pomůže jí to. Sama to nezvládne a ty jí nepomůžeš. Potřebuje odborníka i když si to nechce přiznat. Můj muž si mě teď váží daleko víc, jsme upravená a mám zrdavé sebevědomí, zvládám všechno. Nic není problém a když je, tak se prostě nějak vyřeší - komprisy jsou součástí života. Děti miluju a rozdala bych se pro ně, ale musí se naučit vážit si svojí matky a to budou jen tehdy když si matka bude vážit sama sebe. Držím palce.

Děkuji za odpověď.
Jsi hodná, že nad tím tak přemýšlíš, ikdyž bys nemusela. Je těžké pomoci někomu, kdo vlastně ani o to nestojí, resp. neví, že by pomoc potřeboval. Byl to jen takový můj povzdech, bezmoc, že se musím koukat, jak se trápí.
A co já mám za problémy? Myslíš s dětmi?
Ale to jsou malé věci! Jen čas od času to na mě spadne, ale jinak já jsem šťastný človíček, a mám myslím v životě docela dost štěstí!

Teda Myšičko, to je opravdu zapeklitý problém, velmi, velmi těžký, vzhledem k tomu, že je v tomto stavu už od dětství, takže odstranit to teď jen tak mávnutím kouzelného proutku prostě nejde. Jediné, co mě napadá, je to, že si musí dávat malé úkoly a když je bude postupně plnit, tak jí to možná přidá na sebevědomí, že není tak neschopná. Možná by mohla i dělat něc pro sebe, třeba začít cvičit nebo tak něco, to by jí mohlo taky přidat na sebevědomí. No, budu nad tím ještě přemýšlet a když mě něco napadne, dám vědět. Jo, taky si říkám, ty máš přeci taky problémy, co ona říká na ty tvé? Přeci musí vidět, že jsou na světě horší věci a problémy že mají všichni.

Mám kamarádku Lenku.
Seznámily jsme se před 8,5 lety přes inzerát na dopisování mezi maminkami. Několikrát jsme se i navštívily.
Lenka pochází z rodiny, která ji vždy ponižovala. Lenka se snažila být ve všem nejlepší, marně, nedočkala se pochvaly ani od rodičů, vždy byla "ta druhá", horší než její sestra.
V pubertě si Lenka prošla anorexií. Pak se vdala, má dvě děti s mírným postižením (kardio-faciální syndrom)-srdeční vada, porucha řeči, porucha mluvení, ale mentálně jsou vpořádku a můžou chodit do normální školy. Lenka se jim věnuje tolik, co žádná jiná máma, kterou znám. Obětuje jin doslova celý život, protože má jen je, manželství je nefunkční. Manžel jen ječí a ponižuje ji.
Celý svět jí dává najevo, že je špatná, nebo si to ona takto vykládá, nevím.
Lenka je citlivá duše, miluje své děti, ale díky nim zapomíná na sebe. Je s nimi doma, bydlí na vesnici s minimální možností prac. příležitosti. Její sebevědomí je na bodě mrazu. Jakýkoliv sebemenší náznak kritiky si bere velmi osobně, trápí se tím a podvědomě se trestá.
Ale proč o ní píšu:
Čas od času mám s ní problém. Ona potřebuje hodně chválit, já ji to dopřeji, ale někdy se mi stane, že se jí neúmyslně dotknu nějakým svým výrokem, třeba řeknu i něco kritického, což ona neunese. Lenka se pak trápí a já ještě víc, že jsem jí ublížila.
Jenže mně prostě nejde přemýšlet nad každým slovem, každou větou, jestli se jí to náhodou zase nedotkne. Taky už mě unavuje neustále jí opakovat, že je výborná máma (pořád si myslí, že je málo dokonalá), a že má supr děti. Má. Ale Lenka je vyloženě závislá na tom, že ji to řekne někdo jiný. Nevěří si. Katastrofálně si nevěří. Sebevědomí se nedá implantovat.
Já ji hrozně chápu, chci ji pomoci, ale jsem jako slon v porcelánu a kolikrát udělám víc škody než užitku, jak si to potom obrátí proti sobě...Kevšemu je naprosto nepřístupná logickým úvahám, protože je v myšlení hodně jednoduchá. Mnohokrát jsem se snažila jí vysvětlit, v čem to je, že se jí tolik nedaří. Zvenčí to člověk vidí jinak, že jo. Ale marnost nad marnost.
Nenapadá vás něco,nebo nemáte zkušenost, jak zacházet s takovým člověkem? Jak ho přimět k tomu, aby začal bourat nánosy špatné výchovy, které na něm byly spáchány...? Ona se sebou není spokojena. Je těžké se na to dívat.