zasloužila jsem si takové jednání po 4 letech?

Je krásné si toto pročítat po třech letech... Dělá se mi dnes zle z toho, s jakým blbcem jsem tehdy dokázala chodit díky bohu je dnes všechno úplně jinak. Jo, zasloužila jsem si ten rozchod, protože po roce samoty a uvědomění si sama sebe jsem našla toho pravého. Zpětně vám všem děkuji za příspěvky

Děvče, ten rozchod sis určitě zasloužila, protože máš jistě na víc. Na normálního kluka přiměřeného věku, který bude umět dodržet slovo a bude přemýšlet o vás dvou natolik, že pro to taky sám od sebe něco udělá. Nejspíš by tě čekal život plný stresů a trápení. Umíš si představit, že bys tam žila s dětmi? Pak by nebylo úniku. hádala by ses s celou rodinou, že se tam má něco změnit, aby se tam aspoň dalo žít. Jednou budeš za ten rozchod ráda. pokud už tomu dneska tak není...

Ten tvůj přítel tě měl jen aby zaplácnul čas. Nepřemýšlela jsi nikdy nad tím, proč ještě v tolika letech nemá svou vlastní rodinu? proč jeho bratři nemají svůj život? Všechno to pramení z jejich rodiny. Oni neumí žít ve vztahu. Jsou to sobci. Nikdy by nekoukal na tvoje potřeby a postoje. Tak at si žije s rodiči, válí se u televize a je sám.

Navíc jsi ho už jednou podvedla. A proč asi? protože jsi nebyla spokojená. Kdyby váš vztah fungoval jak má, tak bys na tohle nikdy nepomyslela.
Jsi mladá. Prostě se na něj vykašli. Nebo snad chceš ztrácet čas s někým, kdo svůj život smrsknul na válení se u televize a možná nějaké plány kolem baráku, který stejně není jeho? To nemáš zapotřebí.

Děkuji vám všem za vaše názory. Zonan, s tou závislostí máš asi pravdu. On je totiž jeden veliký problém a to ten, že jsem kvůli svému ex ztratila veškeré koníčky - chtěla jsem být jen s ním a to byla chyba. Měla jsem k tomu od začátku přistupovat jinak. Chodit s ním, ale taky nezapomenout sama na sebe - kdesik v příspěvcích kdosi řekl, že bychom měli partnera jakoby do svého života pustit. A to jsem nedělala. Celou dobu pro mě existoval jen on a nic jiného (kromě školy) a teď, když jsem zůstala sama, zjišťuju, že nemám jaksi nic čím bych se zabavila a čím bych ho vyhnala z hlavy. Zonan má pravdu. Musím nejprve poznat to, co sama chci a pak si hledat nový vztah. Pro příště budu mít své koníčky a záliby a partner nebude pro mě závislost. Alespoň se o to tedy pokusím i když vím, že to nebude jednoduchá cesta Jen je potřeba se k něčemu upnout..

Pardon - spletla jsem název přezdívky. Není to uživatel Baja, ale Bajenka.

No,díky všem za jejich upřímné názory. Dokonce i tomu pánovi, který mě nazval špínou. Mám k němu jen připomínku, že mi takovými řečmi nepomůže a ať sem radši už nic nepíše.

U toho posledního příspěvku od uživatele Baja jsem se na chvíli pozastavila a uvědomila si, že mluví pravdu. Člověk musí hledět do budoucna a netrápit se tím, že ztratil někoho, koho sice miluje, ale ta osoba je k ničemu. Dodneška mi moc chybí, ale dozvěděla jsem se od známých, že o sebe přestal pečovat, prej chodí zarostlej, špinavej, neumytej a vypadá hrozně. Možná zahodil celej svůj život a tím pádem i mě. Kdo ví, o co usiluje nebo jestli vůbec o něco usiluje. Prý celé dny leží u televize a nic neřeší. Jestli to je to, co tak strašně chtěl a kvůli tomu zničil náš vztah, tak to má mít. Kdo chce kam, pomožme mu tam.

Sama se z toho ponížení budu dostávat asi dlouho, ale asi je lepší být sama než prožívat to co před tím. Snažím se nějak začít - chodit s kamarády ven, vypěstovat si svůj koníček.. Možná to bude chtít pomalu, krůček po krůčku a nakonec se z toho dostanu. Ovšem kdo ví, jak dlouho mi to bude trvat

Ahoj.. no četla jsem tvuj příspěvek 2x a nechápu .Je evidentní , že si se upnula na to - že ho chceš za každou cenu - proč tak to teda nevím!!Možná ego? jako že trpíš proto , že ten rozchod chtěl on?On nebo ty - jestli jsem pochopila je mu 35 let a tobě asi tak 21let.Velký věkový rozdíl a uplně jiné priority!!Ty si neumíš představit jaký by byl ten život na baráku kde je třeba rekonstruovat - to stojí peníze a velké !! Jsou tam i jeho rodiče , bratři a neteř - vesměs jsou z kategorie - dej bože lehko- a to máš představu , že je snesitelné? Pokud by jsi se tam nastěhovala , tak budeš dělat služku - dále jako vysokoškolačka chodit do práce a živit to tam navíc ti bude neustále předhazováno že to není tvoje a můžeš být ráda že tě tam trpí a nebo nakonec začneš chlastat taky a bude ti to taky jedno .Děti by v takovém prostředí trpěli a kdo ví jestli by nebyli i týrané!!A jak zapomenou ? no normálně to přežít - přerušit kontakt , najít si něco čím se zabavím - začni cvičit , nebo si najdi nějaký jiný koníček , ven mezi lidi a hlavně nezapoměn , že jste spolu byli 4 roky tak je jasné , že nejde za měsíc být uplně v poho - pokud nic nezabírá tak jdi k psychologovi a třeba ten ti pomůže.Jestli se k sobě vrátíte neveřím že budeš v životě štastná!!Však napiš jak pokračuješ...Baja

Co mám ale dělat,když cokoliv dělám tak mě to nebaví? Snažila jsem se chodit ven s přáteli,nebo si najít nějaký koníček,ke kterému bych se upnula,ale poslední dny jsem jaksi rezignovala a sedím pořád doma. Nemám sílu bojovat a nebaví mě ráno vstávat když vím,že není nic,pro co bych žila.. Tohle jsou nejhorší prázdniny mýho života..

ahojky smutná vílo,
napsala jsi toho hodně, ráda bych ti poslala pár vět. V podstatě nezáleží na tom, jestli ten druhý je přesně takovej, jakýho si my přejeme, když člověk miluje, tohle bývá vedlejší, aspon u mě z mých vlastních zkušeností. Jsem asi podstatně starší než ty, ale chtěla jsem ti jen napsat, že i když má člověk v tuto chvíli přátele nebo vzdělání, na které je hrdý, rodiče, co jsou mu oporou, nic mu nepomáhá, cítí se jak v pasti, osamělej a jediné, co by si skutečně přál, je být znovu s milovanou osobou, se kterou se rozešel. 'Rozchod má takovou palčivou příchuť, člověk je jako blázen a najednou chyby druhýho nevidí, protože je v krizi. Je to trochu fráze, ale čas zahojí rány a jestli to byl ten pravej, tak tu cestu k sobě ještě najdete. Věř mi, mám už za sebou rozvod. Držím palečky, ať je ti líp....Santa.

Omlouvám se, napsala jsem to všechno stručně a asi jsem na některé důležité věci zapomněla. Můj bývalý přítel měl moc málo koníčků, ale ve spoustě věcech mi pomohl. Když jsem začala chodit s ním a můj bývalý mi dělal potíže, špatně jsem to nesla a on mi hodně pomáhal. Vozil mě k psychologovi, bral mě na výlety, na všechny přijímačky na VŠ mě vezl vždycky on a bral to jako samozřejmost. Vždycky mi říkával, že usiluje o to, abych dostudovala. Podle toho se také choval - dával mi vlastně prostor na to, abych mohla chodit s kamarádkama na diskotéku jak chci, ale na druhou stranu ho mrzelo, když se mi v studiu něco nevydařilo. Byl jakoby vždycky mojí oporou a kvůli tomu ho stále miluji až za hrob. Bohužel se vždycky vyhýbal odpovědnosti a pak ty jeho kladné stránky postupně mizely, moje láska k němu ale ne Dneska jsem mu psala zprávu, že na něj budu myslet jen v dobrém a že mu přeji do života hodně štěstí, vymazala jsem si ho z ICQ, skype a snažím se zapomenout, ale moc to bolí... Jsem za tu dobu co jsme byli spolu vysílená a připadám si k ničemu..

Asi ti nerozumím. :-\ O svém bývalém jsi nenapsala jedinou pozitivní věc. Nenapsala jsi, že by se ti na něm něco líbilo, že by jste měli nějaký společný zájem nebo tak. Proč s ním tedy chceš být ??? Jen proto, abys někoho měla??

Dobrý den všem.
Je tomu už skoro měsíc,ale pro mě je to něco jako by to byl týden.Ráda bych napsala všechno od počátku a chtěla bych se zeptat, jaký máte na můj příběh názor a zda jsem si takové chování zasloužila?
S mým bývalým přítelem jsem se seznámila před 4 lety náhodou.Tehdy jsem ještě chodila s někým jiným,avšak ten vztah se už dávno rozpadal.Tehdy mě můj ex natolik očaroval,že jsem byla ochotná za ním jít takřka kamkoliv.Je o dost starší než já,tehdy mi nebylo ani 18 a po měsíci scházení a sbližování jsem mu padla jak se říká k nohám.Byla jsem natolik zamilovaná,že jsem kolikrát dělala takové hlouposti,za které se stydím.On měl však ke mě rozumový postoj už od počátku.Například mě nepotřeboval vidět každý den - on ex má rád pohodu, rád si poleží u televize nebo u počítače a skoro žádné koníčky prakticky nemá. Čím víc takhle věděl, že mě má jistou, tím víc opadalo jeho snažení, protože věděl, že vždycky přiběhnu na písknutí. Dělala jsem takové vylomeniny,že jsem například naschvál vyvolala zvracení a záchvat jenom proto, abychom se setkali v nemocnici na pohotovosti. Nebo jsem už nevěděla jak dál a napsala veškeré trápení do dopisu, který jsem mu do vesnice kde bydlí přivezla na kole. Jeho reakce byla taková, že se tomu vždycky začal smát, dopis si ani nepřečetl, ale byl po zbytek dne se mnou.
Takhle to šlo dál až jsme byli dva roky spolu a já nastoupila na vysokou. Město, kde studuji, není tak daleko od mého nebo jeho bydliště, ale je pro mě výhodnější tam být přes týden. Samozřejmě to dopadlo tak, že mi hrozně chyběl a těšila jsem se na každou chvíli, kdy budu s ním. On to samozřejmě bral s rezervou - nikdy nedal najevo, že bych mu bůh ví jak chyběla. Navíc jsme začali řešit otázku bydlení a to byl kámen úrazu. Ex bydlí stále u rodičů se svými dvěma bratry a s neteří, která fetovala. Oba bráši jsou takové typické socky (jednomu je 50 a druhému 45) - buď mají nebo nemají práci, jeden z nich je opilec a druhej kteroukoliv přítelkyni měl tak ji bil. No a mýho ex otec mu prý dlouho slibuje, že dům kde všichni bydlí přepíše na něho. On se toho chce ujmout už snad 10 let, ale zatím tam nic nespravil, jediné na co se zmohl bylo, že tam s tím jedním bratrem postavili udírnu. Mě tvrdil, že pro nás spraví vrch baráku, bratři, neteř i rodiče budou bydlet dole a k nám nahoru nikdo nepůjde. Jistě pochopíte, že jsem si nedovedla představit, že v takovém prostředí budu jednou vychovávat děti! Celé ty roky jsem se snažila, aby z toho domu okamžitě odešel, protože jeho otec nechce, aby bratři odešli a navíc na něj stále dům nepřepsal. A tím hádky začaly. Snažila jsem se o to, aby se mnou odešel do bytu, protože postavit dům bychom nemohli - jelikož studuju a nevydělávám. On však nedělal nic. Celou dobu ležel u televize nebo u počítače, stále se se mnou hádal, že se do toho baráku pustí, sem tam se pohádal s otcem, během roku změnil asi 3x názor s tím, že se odtamtud stěhuje a jde do bytu - pak z toho nakonec stejně sešlo. Čím víc jsem chtěla, aby se můj 35 letej chlap začal konečně starat o budoucnost, tím víc byl agresivní a nepříčetný vzteky. Přiznávám, že tohle byl později důvod k mojí nevěře, což mi bylo potom vyčítáno...
Poslední rok jsem už neměla na nic dostatek sil a začínala jsem čím dál víc chápat, že mu to bydlení s bráchama a užívání vyhovuje. Ten člověk prostě nechce nést odpovědnost a utíká od ní. Miluju ho však natolik, že jsem hodněkrát navrhovala rozchod, ale nikdy jsem to nedotáhla do konce. On se rozejít nechtěl a pořád mi tvrdil, jak mě miluje a další podobné lži. Nakonec mi před měsícem napsal, že už nemůže a nechce dál pokračovat. To byla pro mě rána z čistého nebe. Jsem tak blbá, že jsem mu volala, jestli bychom se nemohli ještě sejít a o všem si promluvit. Sice jsme se sešli, ale on byl stále výbušný a nedalo se s ním mluvit. Všechnu vinu za pokažený vztah hodil na mě a svých chybách se bavit nechtěl. Přesto jsem se rozejít nechtěla. Minulý týden v úterý mi od něj přišla smska, že si asi dáme pauzu, prý bychom spolu za takového stavu chodit nemohli a on potřebuje čas, aby zjistil co a jak s barákem. Dva dny se mi neozval, nakonec jsem ho zkontaktovala já - napsala jsem mu, jestli nechce být o víkendu se mnou. Na to mi neodpověděl a nezvedal mi telefon. Po dalších třech dnech jsem se dozvěděla od jeho jediného kamaráda, že mě už prý nechce a nemá si se mnou co říct a navíc o víkendu uspořádal u nich na baráku oslavu.
Je mi na nic, mám sice prázdniny, ale to všechno mi způsobilo neskutečnou bolest. Celý měsíc se snažím se sebou něco udělat, chodit mezi lidi, ale nepomáhá to. Myslíte si, že jsem si tohle zasloužila?