Nevím jak z toho ven

To Linett:

Ahoj Linett. Na úvod bych jen chtěla napsat, že pro příště doporučuji založit novou diskuzi na nové téma - spoustu lidí píše příspěvky co cizích diskuzí a kolikrát jim nikdo neodpoví, protože by se v odpovědích dělal zmatek. Tentokrát to nevadí, budeme vědět, kdo komu píše.
Přečetla jsem si tvůj příspěvek a nemůžu ti doporučit nic jiného, než abys navštívila psychologa. Potřebuješ nutně odbornou pomoc a taková závislost na rodičích je opravdu nebezpečná. Nevím, jestli jsi věřící člověk, ale nesmíš brát smrt jako konec všeho, ale jako součást života. Možná se mi to lehko říká, ale čím je člověk starší, tím více si musí na takovéto události v životě zvyknout, jinak zešílí. Vzpomínám si, jak reagovala moje maminka když jí umřel před rokem tatínek. Rychle se vzchopila a dál se věnovala nám, manželovi a svým dětem. Dokola jsem nad tím přemýšlela a pak to pochopila. Je to kruté, ale život jde dál - smrt nezastavíme a určitě by si ti, kteří jsou již "nahoře" nepřáli, abychom kvůli nim zahazovali svůj život a zbytečně se trápili. V srdci musí zůstat jen ty hezké vzpomínky a rozhodně není dobré kvůli tomu skákat z okna.
Ještě bych měla poznámku ohledně toho, co jsi napsala k tvému synovi. Zkus se do něho vžít a uvědom si, že tvé myšlenky jsou z části i sobecké - ty už teď umíráš při pomyšlení ztráty rodičů a jak by se měl cítit on, kdyby přišel o svou matku? Myslíš, že by to měl jednoduché? Když ani on ti nijak nepomáhá v uvědomění si životních hodnot a respektování smrti jako součást života, znovu opakuji, že návštěva psychologa je nevyhnutelná.

Dobrý den, každý z nás se setkal se smrtí, každý z nás ví, jaké to je ztratit někoho blízkého. Ale všichni nejsme stejní, každý reagujeme na přijetí takovéto těžké životní situace jinak. Někdo se snaží vyplakat, někdo vypsat, někomu pomůže to, jinému ono. Mě však trápí smrt, která ještě nenastala. Jsem adoptovaná, moji rodiče mě adoptovali v šesti týdnech a pro mě jsou to ti nejlepší rodiče, které jsem si mohla přát. Dnes je mi 37let a od deseti let, kdy jsem při autohypnóze zjistila, že mě rodí jiná paní než ta, kterou znám jako svojí maminku, ve mě propukla, já tomu říkám, fobie. Ani nevím proč, co se stalo, ale cítím panický strach z toho, co bude, až tu moji rodiče nebudou. Máme spolu skvělé vztahy, ale zase se nekontaktujeme každý den, fungujeme normálně, nejsme na sobě závislí, i když se moc milujeme. Když mi bylo deset, sepsala jsem si seznam babiček a dědečků a rodičů v pořadí, jak chci, aby umírali. Ty nejmilovanější jsem samozřejmě nechala na konci, jsou to mí rodiče, ale milovala jsem je všechny a psát tenhle morbidní seznam bylo peklo, ale musela jsem to udělat. Nevím, jak je to možné, ale všichni umřeli přesně v pořadí, jak jsem je napsala. Teď je doba, kdy mám na seznamu už jen dvě jména, jména mých rodičů. Jsou vedle sebe, protože v tomhle případě nemůžu napsat žádné pořadí. Smrt babiček a dědů jsem obrečela, ale vzpamatovala jsem se celkem brzy, na to, jak jsem se toho bála. Ale s rodiči to bude jiné. Jak se na to mám připravit? Už víc jak dvacet let brečím, pokaždé, když si to jenom představím. Ubíjím se myšlenkami, že mi praskne srdce, až nastane to peklo a rodiče odejdou. A některé dny je mi tak těžko, jako kdyby se to už stalo. Sevře se mi hrdlo, oči zalijí slzy, nemůžu popadnout dech a myslím, že se mé srdce snad taky zastaví. Vždycky jsem si říkala, že mí rodiče můžou umřít třeba za třicet let a je tedy blbost těch třicet let prožít ve strachu, je lepší si s nimi něco užít, udělat něco, na co budu moci vzpomínat, ale každá radost se mění v paniku, ve strach a vlastně mě ani netěší, protože myšlenky radosti zalije vzápětí pocit, že nic pěkného nemá smysl, když to stejně skončí tak krutou bolestí, při které mi buď praskne srdce nebo skočím z okna. Poraďte mi někdo, prosím, jak tohle přežít? Jak jednat v okamžiku, kdy se vám naplní noční můra? Nedokážu už teď jednat racionálně, jsem z toho nešťastná, otrávená, naštvaná sama na sebe, tak jak to mám zvládnout pak, když už teď jsem z toho vyčerpaná a prostě úplně hotová? Co si mám říct v hlavě, když už teď vím, že ani můj syn, kterému je dnes osmnáct a máme dobré vztahy, není pro mě důvodem k žití po smrti mých rodičů? Miluji ho, ale nedokážu žít s nikým až se to stane, nedokážu žít vůbec, opravdu to vím. Všechno to je patologie. Vím, že to není v pořádku, ale já fakt nevím, co mám dělat? Nemyslet na to nejde, provází mě to dnem i nocí a čím jsou rodiče starší, tím je mi hůř. Na kolenou prosím, poraďte mi, prosím, co mám dělat?

To ella.kubenova@seznam.cz: napsala jsem ti také osobní zprávu. Mám radost, že někdo může sdílet tyto problémy se mnou jo,okolí se všechno lehce řekne, ale kdo to nezažije,nepochopí

Ahoj Etnako,

já jsem v podobné situaci a taky jsem z Brna. Z práce mě ve zkušebce kvůli rizikovce vyhodili a celé dny trávím doma většinou sama, protože chlap je neustále pracovně na cestách. Nejsem moc schopná cokoliv dělat, i když teď v II. trimestru je to už trošku lepší, stejně mám dost omezené možnosti. A popovídat si o tom jak se cítím moc s někým, kdo není ve stejné situaci jako já nejde, protože to nikdo moc nechápe a všichni mi říkají, že nesmím myslet na nic zlého, aby to miminku neublížilo. Také už jsme ležely pro hrozící potrat v nemocnici, takže člověk si ty obavy z hlavy prostě nevykouří Jestli chceš, ráda si s Tebou popovídám, myslím, že obě budeme lépe chápat, jak se cítíme Pošlu Ti osobní zprávu

nejvíc kamarádů poznáš, když vyrazíš ven...ale vydrž, jak porodíš, budeš mít maminek na procházky plno, to pak budeš mezi lidma pořád

Ahojte,
mám takový problém a budu moc ráda za jakoukoliv radu. Je mi 25 let, kvůli práci jsme se s přítelem přestěhovali do Brna a bydlíme tu asi dva měsíce. Ze začátku jsem tu byla sama, protože jsem začala pracovat od srpna a přítel až později. Aniž bychom to 100% plánovali jsem v září otěhotněla a vše se docela změnilo. Oba se máme moc rádi a chceme být spolu, v tom není problém. Jenže mě nestihla doběhnout zkušební doba a já právě kvůli těhotenství skončila v nemocnici, protože mám problémy s krví. Od té doby je nemocnice mým druhým domovem, pořád musím chodit na kontroly, mám nakázaný klidový režim a jsem na neschopence... Problém je v tom, že nejsem schopná skoro ničeho. Ze všech těch léků co musím brát jsem věčně unavená, do práce se vrátit nedokážu, skoro všechno dělá v domácnosti přítel a já jsem věčně mimo.. Neumím se postavit na nohy a to mě den ode dne víc a víc štve.. Doktoři mi víc nepomůžou..
Dále mě moc trápí a mrzí, že tu nemáme zatím žádné známé. Jsme tu teprve chvíli, oba máme rodiče daleko a já se dost často cítím sama. Kdyby byla práce v našem kraji, odkud oba pocházíme, nebyl by problém. Zkouším najít přátele na internetu, ale zatím se to moc nedaří.
Nevím jak z toho všeho ven a cítím se jak v začarovaném kruhu. Mám pocit, že jsem akorát doma a všechno mi utíká, den ode dne je pro mě rutinnější.. Chtěla bych něčím ve svém životě pohnout, pocítit nějakou radost, ale nejde to.. Nestalo se někomu z vás něco podobného? Budu ráda za každý příspěvek..