BAP - maniodeprese

Rozhodně souhlasím s tím, že soužití s polárkou jak my doma říkáme je někdy k vzteku.Když jsme se před 17 lety brali byl můj muž takový jiný nápaditý, kreativní věděl čeho chce dosáhnout a pokud ho přepadlo období smutku a nečinnosti tak se to přičítalo přepracování nebo něčemu jinému o BAP se tenkrát ještě skoro nevědělo.Za toto dlouhé období jsme stihli v našem životě udělat mnoho věcí mnohokrát jsme se stěhovali po vcelku krátkém čase(vždycky do lepšího)kdybych měla zavzpomínat bylo by to na knihu, ale nikdy jsme za těmito ulety neviděli nemoc, prostě jsme to brali ,,proč né,,.Myslím, že zlom přišel po narození našeho syna před 7 lety, a zase to bylo o tom, že si na otcovskou roli musí zvyknout a táák.Před dvěma lety, se ale během několika měsíců jeho stav rapidně zhoršil začal být vzteklý, denně podrážděný, násilný a já nevěděla co dělat, to už jsem začala pátrat po informacích které by jeho chování vysvětlilo, začala jsem si přesně zapisovat jeho stavy a to po dobu několika měsíců, a bylo vše jasné mánie a deprese jako vyšitá.I jemu jeho stavy ztrpčovali život a já mu řekla, že buď najde odbornou pomoc nebo se synem odejdeme.Bylo to to nejhorší co jsem kdy musela vyslovit.Chtěli jsme naši rodinu udržet pohromadě za každou cenu a tak se dostal k psycholožce, která je opravdu ůžasná.Je to už 2 roky co bere léky a my teď máme pohodu.Opravdu trpí BAP léky ho srovnaly byl na skupinové terapii na tu nedá dopustit, a já protože jsem chtěla pochopit o co jde tak jsem se sama 6 týdnů terapie zůčastnila, a doporučuji to všem rodinným příslušníkům.Víme, že s tím budeme bojovat až do smrti, ale nevzdáme to.Myslím na všechny, kteří jsou touto nemocí sklíčení nevzdávejte to!

Zdravím vás všechny. Chtěla bych vás poprosit o pomoc. Pracuji již delší dobu napráci o bipolární afektivní poruše-maniodepresi.Spolupracuji s lékaři a psychiatrickou ambulancí. Práce bude velmi profesionálně zpracována a doufám, že přispěje k nové publikaci pro všechny nemocné. Po dokončení práce všem zájemcům velice ráda pošlu hotovou práce v elektronické podobě. Potřebovala bych několik ochotných lidí, kteří by by byli ochotni vyplnit mi např. malý dotazníček s odpověďmi ano - ne. Pokud by jste byli tak hodní a pomohli mi takto...napište mi prosím na meil solar03@seznam.cz,můžeme si i soukromě popovídat. Nebo jen prosím o vyplnění dotazníčku na tomto odkazu http://survey.easyresearch.cz/…4KMUNxKAsxD.aspx .Nemusíte se bát , vše je anonymní a čistě profesionální. Všem kteří již dotazník vyplnili moc děkuji, jste moc hodní a velice si vážím vaší pomoci.Děkuji moc za ochotu.Lenka

Zdravím vás všechny. Chtěla bych vás poprosit o pomoc. Pracuji již delší dobu na bakalářské práci na téma život s bipolární afektivní poruchou-maniodepresí. Potřebovala bych několik ochotných lidí, kteří by by byli ochotni vyplnit mi např. malý dotazníček s odpověďmi ano - ne. Pokud by jste byli tak hodní a pomohli mi takto...napište mi prosím na meil...solar03@seznam.cz. Poslala bych vám dotazíček. Nemusíte se bát , vše je anonymní a čistě profesionální. Děkuji moc za ochotu.Lenka

Ahoj, chodit s nemocným není nic jednoduchýho Stojí to prakticky všechno úsilí, čas a nervy, který vlastníš. Vím, o čem mluvím. Nemusí se to týkat jenom duševně nemocných, stačí, když máte partnera na lůžku s čímkoli. Všechno, co je na delší trať, dokáže člověka maximálně vyšťavit. Přestává se totiž dbát o vztah, protože zdraví se člověka chtě nechtě dotýká víc - ovlivňuje jeho fungování.
Neradím, ale možná bys měla zvážit, co jste spolu prožily, jestli k ní pořád něco cítíš a podobný věci. Možná by sis mohla taky zjistit, jak ta nemoc vypadá z jejího pohledu. Z příruček a literatury to zní trochu zvláštně, v reálu to opravdu vypadá jinak. Ale to ti může povědět sama. Chápu, že ve vztahu musíte mít nepořádek, ale ten fakt, že je "bipo" tu bude pořád.
Zkuste si promluvit. Nebude to lehké, ale je tu možnost, že to půjde vyřešit. Zkus vidět svět jejíma očima. I kdyby jste se rozešly, ber to jako zkušenost.
Hodně štěstí a nervů

Moje přítelkine je manio depresivní ale jinak je stračně chitrá inteligentní je o 9 let starší změnila se nechce semou nikam chodit a slibi něco a pak to stejně nedopadne a já uš nemužu přemejšlím že se sní rozejdu pač uš nemám nato náladu

Nemocný lidi mívaj celkem problém mít fungující vztah.
Já už ho opět nemám. Takže jsem opět single A mánií to nebylo - spíš za to mohl jeho stav.
Vtipné je to, že mi to ani nepřijde jako změna. Beru to pozitivně (jo, i když mám depku, mám to natrénované), budu moct psát (literárně činná ) a budu mít víc času. Snad se najde někdy chlap, co bude mít všech pět pohromadě a bude mě mít rád.
Zatím jsem si adoptovala morčata v miniZOO, napsala jsem pár básniček a moje seminárka na občanku zní - BAP a její vliv na život
Mějte se hezky.

Milá Croton,
tipuju, že si nemusíš nic vyčítat.
Řeknu to takhle. Uvědom si, jestli to nemělo reálnej podklad, nějaký větší neshody nebo problémy. Mohlo se to týkat soužití, názorů, stereotypu nebo ***. života. Tak - a jestli jo, stačí odhadnout jestli to bylo fakt natolik závažný, že to vedlo k rozvodu, nebo jestli se to neopakovalo apod.
Můj názor? Myslím, že nic takovýho, co by bylo dost velkým důvodem k rozvodu, nenajdeš.
Jestli to totiž opravdu bylo ve "vzteku" (mánie DOKÁŽE být vzteklá), jako že asi jo, tak ti to zkusím vysvětlit a nastínit ti tak myšlenky, na který bez "toho" (BAP) fakt nepříjdeš (teda myslím)
Nejdřív si uvědom 17 let. Jak moc je to dlouho a co všechno se v tom čase stane. Pak si přidej to, že to asi neměl jenom těch 17 let, že jo. To je zatraceně dlouhá doba.
Kopecký to BAP řekl, že je zákeřnější než rakovina a měl úplnou pravdu. Důvod toho, proč tvůj exmanžel 17 let neřekl ani slovo, můžou bejt vcelku dva. Buď se styděl - a to není moc pravděpodobné, musel k tobě přece něco cítit a to znamená aspoň malou důvěru, nebo tě prostě s tím nechtěl obtěžovat. Nechtěl, aby sis s tím lámala hlavu, řešila to nebo aby ti to kazilo cokoli. Ale zároveň musel mít strašnou touhu to s někým sdílet. Aby ho někdo další chápal. A to "normální" nedovedou.
Obrátí ti to přemýšlení naruby, jinak cejtíš, jinak prožíváš, názory se ti taky hnou.
Ale jednou ten "výbuch" přijít musel. Musel to zkusit jinde, nechtěl se dál užírat, byla pro něj naprostá potřeba udělat "něco". Proč? Ten tlak je nepopsatelnej. Je uvnitř tebe a dokáže ti zkazit všechno, co si budovala, v jedinej den.
Nechci ho omlouvat. BAP není argument. Pokus se prostě dál žít a jenom mu přát, že si život pokazí jenom maličko. Víc dělat nemůžeš. Bohužel

Az po 17. letech manzelstvi jsem se dovedela, ze neco takoveho existuje. S tchyni jsem nezila. Vedela jsem, ze ma zmeny nalad, ale netusila jsem, ze je to tak markantni.
Na manzelovi jsem videla, ze ma deprese, ale taky nikdy nepriznal, ze treba premysli o smrti, to vsechno na me vychrlil prave v te manii, s tim, ze za vsechno muzu ja a ze me opousti. Asi za tri mesice jsem si neco precetla o BAP a zjistila jsem, ze manzel v tom na 100% lita.
Ted jsme rozvedeni, ex zije v podstate sam (pote, co ho jeho velka laska opustila a dalsi pritelkyne je "malinko" zadana), ja ziju taky sama s detma, bojim se vztahu a asi zatim zadnej nechci...

Asi sem ten "slabší kus", nějak tu zrychlenou evoluci nestíhám V Darwinově teorii bych asi moc neobstála
Mánii doprovází nesmyslná rozhodnutí, který byste normálně neudělali, já mám zatím za sebou začátek vztahu s člověkem, se kterým jsem neměla nic společného, v další větší mánii sem se s ním po roce rozešla (i když to reálně bylo taky v čudu, takže jenom dobře), pak jsem se v mánii opět zamilovala, tentokrát snad správně, rozumíme si (jsme oba nemocní ), taky jsem si koupila v mánii za zbytek peněz notebook, taky mám moc pěknou potkanici, vlasy na zářivě červenou atd. Děláte prostě věci bez nejmenšího rozmyslu, ale musím říct, že je mi občas i prospěšné. Většinou to však člověku akorát ten život zničí. Nepřála bych vám ten okamžik potom, když vstanete a uvědomíte si, co jste provedli. Moc ovládat to nejde.
Dědičnost-pídila jsem se po tom, jestli to máme v rodině, ale nic diagnostikovanýho jsem nenašla.
Už dopředu se mohu těšit na to, co budou mít naše děti. Ze tří dětí budeme mít minimálně jedno "švihlý". Už se moc těším na jeho diagnózu...
I když - když vás chytne žlučník, napíše vám doktor prášky na žlučník, ale už neřeší to, že to máte třeba z rozčílení. To samý je pak když příjdete s tím, že máte deprese. Už se neřeší kde a kdy vnikly a proč, já se dočkala jenom nabídky léků - ale je to možná těma doktorama, u kterejch sem byla. Zato když sem vyloučila co nejvíc ten "stres", bylo mi o hodně líp. Záleží na názoru.

Tvůj muž se první roky soužití projevoval normálně a nikdy jsi nic nezpozorovala?
Nebo jsi věděla už při svatbě, že má maniodepresi?

Ino,
nevím, jestli je to uspěchaným světem.
Možná.
Celkově žijeme tak nějak nezdravě.
Já mám např. sociální fobii, to bych v pravěku asi těžko měla.

Na druhou stranu-jak postupuje evoluce, přizpůsobuje se i člověk. Fyzicky i psychicky.
Měl by mít tedy schopnosti to zvládnout bez následků.

Pokud jde ale o genetické zatížení, tam moc prostředí nehraje roli.
Může se to akorát projevit dřív, nebo později, ale projeví se to.

A to je nepříjemné.
Ale obávám se, že vypuknutí BAP se nedá vůbec nijak předejít.

Tak držím pěsti, aby se to u ní neobjevilo.

omlouvam se za me dlouhe mlceni.
Abych odpovedela na vase otazky....
Partnera s BAP uz nemam. Mela jsem skoro 20 let...
Zhruba po 17 letech jsem se dozvedela, ze moje tchyne ma tuto diagnozu (jaksi mi to bylo zatajeno) a u manzela jsem videla prvni a nefalsovanou manii. V tu dobu nas bezhlave opustil, letos probehl rozvod.
Ino, mam stejne starou dceru jako jses ty a protoze u nas se to opravdu dedi cik cak, tak jsem se zarekla, ze holku proste k tomu lekari pripadne dotahnu. Nechci, aby v depresich trpela

Zrovna přemýšlím, jestli kdyby byl lepší svět, kdyby nebyl tak uspěchanej, jestli by byli i "psychický" nemoci. Myslím si, že ne. Vždyť ani "zdraví" lidi to už málokdy stíhaj, ten ohromnej nápor..no nic.

Moc děkuji za upřímnost, s jakou se poděluješ o své nejniternější pocity.
Musí být těžké žít nejen s nemocí, ale hlavně s nepochopením okolí.
Když nebereš léky, tak předpokládám, že k lékaři ani nechodíš. Nenašla jsi nikoho, ke komu bys měla důvěru, to chápu. Zvláště když jsi prošla takovým martyriem. Měli jsme něco podobného u strašího syna, než mu potvrdili dg. , oběhli jsme snad deset doktorů, aby se vyloučilo všechno ostatní.

Vztahy tedy u Tebe by mohly být problémem, ale zdá se, že ne tak moc, když máš přítele.
Napsala jsi jednu zajímavou, a myslím že hodně důležitou, myšlenku. Totiž, že ta nemoc je Tvou součástí, částí Tebe, a proto nechceš brát léky, že bys o tu část přišla. To je náhodou pro mě objev. Máš se ráda, nechceš "se" ztratit.
Dobré znamení.

Jistě je to vysilující ty výkyvy nálad a ještě k tomu studovat. Co na to ve škole? Vědí to, tolerujou to? Co přítel, chápe to? Sám má duš. potíže, to je docela vražedné spojení. jak to funguje? Podporujete se vzájemně?

Máš krom pžítele nějakou hodně blízkou osobu, které bys mohla důvěřovat?

Jak řešíš deprese, když ne léky? Jak dlouho ty stavy mánie a deprese trvají? Minuty, hodiny, dny?

Jestli mám moc dotěrné dotazy, tak mi to řekni, nechci být vlezlá. Mám o tuhle problematiku upřímný zájem.
Děkuji.

Ty prášky jsem nebrala. Připadalo mi, že jsem dostala prášky na část sebe, a to jsem nechtěla. Jediná stabilita pro moje deprese (a byly to slušný deprese) jsem byla já a moje vůle, to mě drželo nad vodou, a na to jsem nic brát nechtěla. Ona mi prostě řekla, že je chyba v tom, co cítím, v části mě samé, a to jsem nedokázala skousnout. Prostě jsem s tím vyrostla. Vím, že to dělá potíže, a kdo by to měl vědět líp než já, a to slušné, ale... jsem to prostě já.
Změnilo se mé nazírání na všechno. Není to jako dřív a já to ještě dokážu posoudit, není to tak dávno co jsem byla ještě "normal". Možná ti moje povídání nepřipadá důvěryhodné nebo hodné pozornosti, ale říkám jen to svoje... Záleží na druhu BIPO , každý to nemá stejné. Já mám smíšenou - máš to dva v jednom, naráz. Mánie není jenom superhyper, jak si psala, jestli si to užívám. Já jí mám tu "hnusnou". Vzteklou. Jsem protivná, zákeřná, jedovatá. A takhle a tímhle mám okořeněnou mojí krásnou depresi. Kdybych měla "jen" depresi, moc aktivní bych asi nebyla Žiju dalo by se říct díky tomu druhu, co mám. Jsem tak napumpovaná, že bych výdrží dokázala každýmu sebevrahovi vykecat díru do hlavy. No toho je moc, co by se k tomu dalo říct...ale to by bylo na dlouho...

No, ptala ses jak se cítím.
Asi po půl roce po tom, co jsem "pohořela", se u mě začaly dostavovat nejen bolesti (záda, hlava, žaludek, migrény), ale i stavy dající se označit jako lehká deprese. Nikdo včetně mě tenkrát netušil, že to není z toho, že mě něco bolí, ale že ta samotná bolest byla předzvěstí psych. problémů. Tak jsem vystřídala spoustu a spoustu doktorů, až jsem na ně dostala "alergii" No a tak jsem si TO užívala dál a vlastně s tím rostla další ČTYŘI roky. Prosím uvědom si, že se to stalo součástí mojí osobnosti a nazírání na svět. Cítila jsem jinak než ostatní, měla jiné hodnoty...
Problém nastal vždycky při stresu-klasika. Naučila jsem se tomu sice vyhýbat, ale někdy to nešlo. Stavy jsou potom šílený - řveš, jseš protivná, bortí a ničí ti to vztahy, zasahuje hnusně do života a lidi se tě pak straní.
K doktorovi jsem se dostala ze strachu, že nezvládnu maturitu. Že toho na mě bude moc. Navíc jsem nezvládala další vztah (mého nynějšího přítele). Podváděl mě s kamarádkou a jeho chování vůči mě skýtalo jen ostré hádky a urážky.
U psychologa jsem skejsla tři měsíce, než se obtěžoval mě poslat dál. Pak mi po 5 minutách (opravdu, koukala jsem se na hodinky) doktorka napsala Lamotrix, pade na den a vykopla mě z ordinace.
A tím zatím končí moje povídání o doktorech...

Ahoj, odpovědět na tvé otázky ve zkratce není nic jednoduchého. Navíc ti mé odpovědi asi k "praxi" nic nebudou, protože se naprosto odlišuju od ostatních "nemocných", se kterými si asi zatím přišla do styku.
1. V pouhých patnácti letech. O důvodech vzniku můžu spekulovat - rodina, onkologický onemocnění vedoucí k chemoterapii a ozařování, vrozený sklony (ale poděděný to myslim není...), depresivní jsem byla odjakživa, uzavřená a "jiná" taky...
2. Když jsem "kiksla" v devítce a nezvládala jsem se učit (chemie fyzika byla jsem antitalent ). Usínala jsem kdekoli, kdykoli - záchod, postel, židle. Nebyla jsem schopná se na něco soustředit - časopisy, mluvení, nic. Ostatní problémy byly ryze fyzický. A tak jsem se dostala k doktorům, který prohlásili, že mi nic není... no bylo to složitý. Směr psychologové, psychiatrie - a prášky jsem nafasovala pro vola
3. Musím tě zklamat. Žádné léky neberu. Doktorů jsem vystřídala mraky a prášků jakbysmet, ale k nikomu a ničemu jsem nezískala potřebnou důvěru. Jestli se chceš zeptat, jak můžu existovat...?? Špatně...
4.Otázka na kterou ti nedokážu odpovědět ve stručnosti. Popíšu později.
5.Jde to ale dře to. A teprve to blbý bude, zatím dodělávám maturitní ročník Zatím se snažím. Brigáda (ovšem ne žádná extra, práce v muzeu) byla v pohodě, od osmi do čtyř. Ale samozřejmě to celkově člověka omezuje (nálady a tak).
6. Rozeberu dál společně s 4.
7. Evidentně víš proč se ptáš. Mám, žiju u ní a jsem ráda, že jsem přes týden na intru. Tam mám díkybohu (po dlouhém přemlouvání vychovatelky) vlastní pokoj. Izolaci Jak to brala? Ano, je to tabu - podle otce jsem cvok, nebo si vymýšlím - to mi řekl do očí, máma si asi doteď myslí, že její bezvadná dcera nemůže být přece takhle nemocná... no oni si to ostatní lidi těžko představí, co to je bejt nemocnej

Ty máš přítele s BAP?

Mít tuto nemoc jistě není nic příjemného.
InaC,
píšeš, že už ji máš 5 let, máš tedy jisté zkušenosti.
Kdyby Ti to nevadilo, bylo by přínosem pro mě a jistě i ostatní lidi, kdybys napsala víc o své nemoci.
Lidé si obecně myslí, že duševně nemocní jsou zavření jen v léčebnách, a že jsou to vesměs nebezpeční šílenci, kteří mají jedinou snahu - ublížit těm zdravým.
Je to důsledek neinformovanosti a určitého TABU, které je kolem těchto poruch vytvořeno.

Pracuji mj. i s lidmi s psychózami . Teprve krátce. Takže se do problematiky teprve dostávám. Teorii mám zvládnutou, ale žít to je o něčem jiném, že.

Píšeš o příteli se schizofrenií, to je hodně náročné spojení, jak to funguje?

Jestli můžu, tak na začátek bych dala pár otázekke Tvé nemoci:

Kdy se u Tebe BAP poprvé objevila, v pubertě?
Kdy jsi ji začala léčit?
Jaké léky a bereš a jakou podstupuješ terapii?
Jak se cítíš?
Můžeš pracovat?
Jak zvládáš výkyvy nálad, užíváš si aspoň ty manické stavy, nebo Tě to celkově spíš vyčerpává?
Jak to bere rodina, máš s ní kontakt?

Můj partner nemá maniodepresi, mám jí já , už pět let.. Naprosto chápu, proč sem píšeš, i když je ten dotaz celkem strohej. Asi to pro tebe nebude zrovna jednoduchý, takže jestli máš nějaký otázky, ptej se. Ráda ti odpovím (pro zasmání: můj přítel je schizofrenik, taky nemám ráj na zemi - omlouvám se za svůj černej humor )

Ahoj, ráda bych se vás zeptala. Máte někdo partnera s touto nemocí? Případně nějaké zkušenosti?