Agresivní prvňák

Hm.. ono 20 let praxe ve zvláštní škole s romskými dětmi nemusí být zrovna výhoda a záruka kvalitní výuky. Asi má paní učitelka za sebou hodně zkušeností, ale nevypadá to, že by měla velkou autoritu a uměla si zjednat pořádek ve třídě. Celkem 12 dětí není mnoho, byť je tam většina kluků. Brát první třídu volněji, nechat si zpočátku některé děti hrát asi není špatné, ale musí všichni vědět, jaké jsou hranice a ty důsledně dodržovat a jejich nedodržení bez výjimky potrestat. Jednou si malovat místo diktátu neznamená pokaždé si moci malovat a to by měla paní učitelka rozhodně autoritativně zvládnout tak, aby děti pochopily. Děti by měly nad sebou cítit "ruku trestu", která je chytí za límec, když se nepodřídí. Určitou volnost potřebují, ale v jasně vymezený čas - kdy to učitelka dovolí a pak zas musí poslouchat. Jestli tohle děti nechápou, může být chyba v přístupu pedagoga.
Jestli jsou ostatní rodiče spokojení - to bych se snažila nějak taktně zjistit.
U nás ve vesnici jsem se informovala na školu a výsledek mého zjištění teda nebyl nic moc. Výuka jede postaru, dětem se šlape po sebevědomí, občas jsou učiteli zesměšňované před ostatními, když něco neumí. Taky vím o jednom případu, kdy si učitelky vystavily ve sborovně lístek s omluvou syna ze školy, který psala jedna mamina a udělala tam pravopisnou chybu. Měly to rok vystavené na nástěnce ve sborovně a řehtaly se tomu. Tohle mi přijde vrchol drzosti. Navíc se jejich přístup pak odráží na výuce, kdy na kluka koukal učitelský sbor jako na pitomce. (ségra na té škole rok učila ... jo a taky dala děti jinam) Když holt ta máma neuměla pravopis, nemůže za to kluk a neměla by být jeho rodina téměř veřejně zesměšňována. Takže jsem se rozhodla malou každý den vozit 10 km do školy do města a jsem velice spokojená. Stejně to mám při cestě do práce, takže to jde.
Pokuste se třeba i s psycholožkou probrat přístup té učitelky, třeba se najde chyba i u ní. Pracovala jsem s dětmi deset let (ale ne jako učitelka, vedla jsem kroužek) a děti se chovaly přesně podle toho, kolik psychické síly jsem na ně měla. Když jsem byla v pohodě, energická, všichni byli hodní a fajn. Dodržovali jasně daná pravidla. Když jsem přišla po práci utahaná, děti byly jak z divokých vajec, měly rozepře mezi sebou a musela jsem si je daleko přísněji "srovnat", aby byl pořádek, občas i potrestat. Ovšem podstatný rozdíl je v tom, že mě tam chodily děti, protože chtěly - narozdíl od školy, kam musí.

Blíženec má v sobě dvě povahy, dva názory, dvojí osobnost.. Blíženci jsou "dva v jednom"

Je v tomto případě lepší, že děti otce nevídají. Ale měly by to mít v hlavičce srovnané, proč. Jaký byl, co dělal špatně a co ne (něco dobrého tam trochu taky dejte, aby pak děti jednou neviděly svět černobíle, když je barevný). Vzpomínky, které mají by měly být uspořádané, aby věděly proč a znaly klady i zápory soužití s otcem. Když se ozve, aby dokázaly říct, že táta je fajn, když ho vidí jen občas a na chvíli, ale rozhodně ne pořád a ne žít s ním a maminkou dohromady. Je fajn, kdyby jim koupil zmrzlinu,ale pak šup šup rychle domů k mamince. Tohle je situace, která není reálná teď, ale za pár let je dost pravděpodobná.

mých dětí o ně nejeví žádný zájem, neplatí alimenty a já vlastně ani nevím kde je. Kdyby se teď ozval ani nevím jestli bych mu dovolila děti vidět, po víc jak roce, měla bych strach co to s dětmi udělá po tak dlouhé době odloučení. Ale zabránit bych tomu nemohla, (to mi dělala moje máti-vím jaké to je). Zkusím s Davčou promluvit, jsem zvědavá co mi řekne.
Do školky chodil a rád. Jestli tam měl podobné problémy nevím, spíš ne, protože se bavil s mladšími dětmi. Učitelky si málokdy stěžovaly. O změně školy jsem taky přemýšlela, jenže to je složité. Bydlíme na vesnici s jedinou školou, tak by musel Davča dojíždět do města autobusem. A v šesté třídě se tam stejně celá jeho třída sejde-naše škola je jen do pětky. Budu to muset zvážit.
Davídek je znamením blíženec (nar. 23.5.03).
No a učitelka si mi v pátek stěžovala, že ji nechce pracovat. Ale proč se tomu diví když mu dovolila několikrát hrát si v hodině a když se bál psát diktát mu dovolila místo toho malovat si. A ne jen jemu, i ostatní děti prý občas nemusí nic dělat. No nato se rychle zvyká a podle mě to děcka berou jako samozřejmost, že když se jim nebude chtít, nebudou prostě nic dělat. A stěžovala si i na celou třídu, že ji neposlouchají a vyrušují a že nejen u ní, ale i u ostatních učitelů. Plánuje svolat mimořádnou rod. schůzi, že se to tam bude řešit. Podle mě se tam nevyřeší nic, to učitelé by měli v hodinách zpřísnit. Už to vidím jak rodiče přijdou po schůzi domů, domluví svým dětem ať jsou ve škole hodné a čarara fuk od té doby budou děcka poslušně spolupracovat v hodinách, nebudou vyrušovat atd... To jistě! Já ji dokola opakuji ať je na ně přísnější a když ji nebude chtít Davídek spolupracovat, ať mu prostě dá pětku do žákovské a on už si to příště rozmyslí, no a ona že to takto nechce dělat. No tak ať ji dovedou do blázince, no. Když chce... A přitom je to učitelka co pracovala ve zvláštní škole s romskými dětmi, snad 20 let. A tady má deset dětí, 8 kluků a 2 holky a neví si rady.

...vašich dětí vůbec nejeví zájem o ně?Nebo mu není dovoleno se s nimi stýkat?

nemohla jsem pročíst všechny příspěvky, tak jen krátce. Můj syn, teď mu bude 21 let, měl menší problémy, než ty, ale měl. Ve škole si nesedl se svou třídní učitelkou, a to byl mazec. Každý den poznámky, co to máme za hajizlíka. Doma jsme byli zoufalí. I já jsem viděla všechno černě.
Ale nechala jsem se unést jenom výkladem učitelky. Bohužel to tak bylo 5 let a všichni ho potom jako lumpa viděli.
Teď je to ambiciózní, mladý muž, velice inteligentní. A jsem na něho hrdá.
Na učitelku reagoval, jak reagoval a my, jako mladí rodiče nevěděli co s tím. Jinak psycholožka nám byla taky doporučována, ale já jsem nechtěla a léky bych nedovolila brát. Kdoví co to může v budoucnu s psychikou udělat. Vidím to na tchýni.
Kdybych věděla tenkrát, co dřív, tak ho nenechám trápit a změním školu.
Přeji, ať u vás nakonec taky všechno dobře dopadne.

Jo a fandím vám v psaní, mluvíte mi z duše. Já se taky vždycky vykecám nejlíp na papíře.
A k těm postřehům z poslední stránky mám jen povzdechnutí, proč nejsou tak vnímavé a rozumné taky učitelky? Tedy některé jsou, to jo, ale moc jsem jich za "naši" zatím 12ti letou školní docházku nepotkala.
Já si stejně myslím, že to je u Davči podníceno školou. Chodil do školky? Byly problémy před nástupem do školy? Já bych ho sebrala a dala jinam, takhle se to s ním jenom povleče. Říkám to ze zkušenosti. Dcera byla v běžném měřítku bezproblémová, jedničkářka, poslušná, vnímavá, šikovná, ochotná... Kráva učitelka z ní během prvních dvou let málem udělala uzlíček nervů, pak jiná škola, jiný učitel, psychika šla nahoru a bum, gympl, idioti a boj, že mi jí až bylo líto. Pak změna školy a zase jakž takž klid. Už se taky otrkala, zaplať pánbůh.
Ale já bych si vůbec nebyla jista, co Davča v té škole snáší. A to se nedá zjistit. Pokud ho provokujou, tak se jen brání. A je to správné. Že nezná míru, vždyť je malej a ještě nepobral rozum. Jasně, že by mohl své city líp ovládat, jako třeba ostatní, ale to se nedá nic dělat, prostě to přijde později. Jako třeba někdo neumí kotrmelec, zpívat nebo malovat.
Když ale někde v krámě uděláte "ostudu", taky se vám tam pak nechce chodit nakupovat. A při příštím nákupu jste ve střehu, napružená, že zase potkáte tu krávu prodavačku, zas vám ze šunky nařeže drť a zas se s ní pohádáte. nebo si vezmete drť. Ale to nejde otočit rovnou o 180 stupňů. Lepší je to smazat a jít do jiné sámošky. Když to jde změnit.
Já si to představuju, Davča přijde do třídy a po tom, co všechno má za sebou je škleb prodavačky z uzenin čajíček, co on musí snášet. Stačí pohledy, někdy někdo něco utrousí, a pak tomu dá korunu učitelka. A chudák kluk v tom lítá.
Já bych řekla, že nejde o nějaký útěk od problému, změnou školy. Spíš o jeho řešení.
Co to zkusit? Třeba na čas.
Co takhle dát vaše příspěvky do deníku, ne do diskusí?

No, já nevím, ale můj dojem z toho všeho je, že se před lety dělo něco, co nebyl schopen nějak pobrat, pochopit. Malá mi doma brečela po zemřelém dědovi a chtěla za ním, ona to taky nepochopila, byla na to malá a nerozumněla, proč se to stalo, co se to vlastně stalo. Možná Davča nemůže zpracovat své vzpomínky na to, jak se choval jeho otec. Je skvělé, že už je ten agresor pryč, ale on to má v sobě prostě pořád. Asi bych otevřela doma debatu na téma otec a ptala se malého, co si o něm myslí, jaké má z něho pocity. Jestli je tam strach, asi je potřeba ho dostat na světlo a prožít si to naplno. Třeba se najednou strašně vypláče, něco rozbije, ale mohlo by se mu velmi ulevit. Taky se od něj možná dozvíš něco, co nosí v sobě uvnitř, o čem není normálně schopen mluvit nebo to vlastně ani nedokáže pojmenovat. Lidské vědomí, podvědomí, nevědomí..... tam je strašná hloubka, kde se může něco schovávat a projevovat navenek takto. Myslím, že je potřeba to dostat ven, najít, čemu nerozumněl (třeba proč se tak otec choval k mamince..). Bývá to těžké, když se přijde na to, co ho trápí. Ale dokáže to ulevit a příště bys pak věděla, s čím máš tu čest, co se skrývá za tou agresivitou. Někde je příčina, na kterou se nabalují další věci, třeba i změna ze školky na školu, ta je pro děti veliká.
Ahoj

to určitě není! Je spíš introvert. S učitelkou se snažíme spolupracovat a asi se i snaží mu pomoci, ale osobně jsem s ní někdy v rozpacích a čekala bych od ní víc. Ale je pravda, že je David lepší než byl na začátku šk. roku. Ale mi je divné, že podle doktorů je psych. v pořádku, jen je "rapl"-podle mě. Nebo je to ta bezmoc z minulosti, kdy viděl jak se ke mě bývalý chová zle a třeba mi chtěl i pomoci-jenže mu byly třeba 4roky tak netušil jak...

Podle toho, co píše Dadulinka si nemyslím, že by si David dělal srandu hozením té lavice na učitelku. Nepopsala ho v předchozích příspěvcích ani teď jako kašpara. Mám spíš dojem, že občas v sobě "přepne" a najednou z něho lítají emoce, hlavně pořádná zlost a vztek. Ale jen někdy a zajímavé je, že psycholožky v něm žádnou agresivitu nevidí. Má v sobě nejspíš mnoho nezpracovnaného z minulosti a neumí se s tím poprat jinak než si ulevit takovýmto zlostným výstupem.
Dcera mi chodí do první třídy, mají tam klučinu Aleše v něčem podobného Davídkovi. Taky s ním mamina běhá po psych. vyšetřeních a já doma poslouchám, kdy byl Aleš hodný a kdy zas koho kopnul, koho rozplakal. Líbilo se mi, že na třídním aktivu nám paní učitelka vysvětlila, že Aleš má diagnostikovanou nějakou lehkou poruchu. Učitelka je v úzkém kontaktu s maminkou a podle toho, co říkala, tak obě to spolu zkouší řešit. Tenhle měsíc malá doma hlásí, že je Aleš v klidu, jen se pokusil někomu zas počmárat triko fixou, ale jinak dobrý. Myslím, že je důležitá spolupráce té učitelky, maminy a psycholožky. Já sama bych jak už jsem psala zkusila ještě něco alternativního mimo, ale asi základ je v tom, že učitelka spolupracuje a malého se snaží zapojit do kolektivu. Někdy ho nechává po škole, to prý je pro něj velký trest, když nemůže domů jako ostatní. Ale vysvětluje dětem, že ho nesmí provokovat a jakkoli vyčleňovat z kolektivu. Přiznám se, že mě dost štve, když slyším, jak zase někomu dal pěstí do břicha. Ale nějak mám pocit, že se situace uklidňuje a že po těch několika měsících si malý Aleš konečně zvykl na nový kolektiv ve škole, na nové prostředí a že už se zklidňuje a neútočí tak často. A ještě jednu věc povím- , že učitelka se domluvila s maminkou onoho uličníka, že když zase začne vyvádět, dá mu ve třídě před dětmi na zadek. Divila jsem se, ale prý to už udělala. Bohužel, tohle výsledek nemělo, on se jí přitom smál do očí, takže efekt byl spíše opačný. Ale zkusila to. Učitelka by měla dělat své povolání proto, že má k dětem vztah a nejenom jako povolání, které dělá. Měla by se snažit i toho kluka pochopit a ne ho odsoudit jako vyvrhele.

a je to naše zlatíčko. S Davčou mluví "pochlapsku" . Občas spolu i něco "chlapského" kutí v garáži s autem nebo v kotelně a tak. Tak já už FAKT nevím co by zabralo. Nebo je to ještě brzo na to, aby zapomněl na svého biologického otce, od kterého to zřejmě odkoukal. Ale já nedovolím aby byl jak on, to fakt ne. Sice je pravda, že si myslím, že jeho žena to s ním nebude mít jednoduché-je ten typ, co musí vždy vyhrát, mít pravdu a když něco nejde, tak se na to radši vykašle. Ale s těmito věcmi už pomalu dělá pokroky k lepšímu. S přítelem hraje karty a přítel ho nenechá vyhrát, no a když se Davča vzteká tak mu přítel prostě řekne, že s takovou na něho kašle, že s podvodníkem hrát už nikdy nebude, ale Davča karbaničí rád, tak mu nezbyde nic jiného, než to zkousnout a snažit se vyhrát. Dali jsme mu Merkur a příkazem dostal postavit sám mašinku, zpočátku to muselo být pro něho kruté, nedařilo se, ale vidina "bodu" do tabulky byla velká motivace, no a mašinka po týdnu usilovného přemáhání se je na světě! Tak se učí pomalu trpělivosti. Jen mi je líto, že to u něho nejde tak nějak samo, že se ke všemu musí dokopat-když to srovnám s dcerkou ta je zase aktivní někdy až moc. Vydíráme ho taky občas, jako třeba že mu říkám že jsem z něho smutná a jestli to tak bude pokračovat tak budu i plakat-to na něho zabírá, myslím si že mu záleží na tom abych byla spokojená a v tu chvíli mu to přijde i líto, ale při těch záchvatech vzteku ve škole se dostane do stavu kdy mu tu prostě nemyslí a neovládá se. Jinak my jsme taková rodina kde já-maminka jsem na hlazení, mazlení a svěřování se a tatínek, to je autorita co trestá, kritizuje a když pochválí, tak cítím z dětí jak si toho cení, že je tatínek pochválil. No uvidím jak se to bude vyvíjet dál a budu to tu psát.
Jsem tak přemýšlela proč to tu vlastně píšu. Jestli to není jen ztráta času. No teoreticky ano, ale není nad to podělit se o starosti a "vypsat" se z nich. Jak to tady píšu a někdo mi odpoví buď radu nebo názor, hned je mi líp. Takže všem děkuji!!! Dnes je i nádherné počasí, snad už konečně přišlo JARÓÓÓ

Hodil? Prvňák? Lavici? Kolik taková lavice váží? Jediné, kdo k tomu co může říct je psychiatr. Psychologie je pavěda, utvořená pro lidi, co se potřebujou někde zašít a jediný co umějí je vykecávat se. Když po nich chce člověk nakonec nějaký výstup, jsou jak z ruské pohádky: neříkám tak ani tak, nebo říkám že by to mohlo být takhle nebo takhle. To můžu jít rovnou k nějaký náně, co vykládá karty. Řekněte svýmu chlapovi, nebo si nějakýho najděte a tomu řekněte, ať s ním promluví. Ale jako rovný s rovným. Pokud bude dělat ostatním kašpara ve třídě, bude se třída bavit, ale on na tom bude bit. Špatné známky a špatná pověst se s ním potáhnou. Špatné známky=žádná šance na studium, žádné studium=malá šance na dobrou práci, špatná práce=málo peněz, málo peněz=žádná cukrárna, žádné kino, žádná koloběžka, žádné kolo, žádná motorka, žádné auto, žádné bydlení, žádné pěkné ženské, žádné cestování, žádné prímové pití, (podle toho po čem touží) a hlavně smutná a utrápená maminka, která ho má ráda a záleží jí na něm. Musíte ho takhle trochu vydírat. Nedocházejí mu souvislosti. A k tomu hladit, hladit, hladit, všímat si ho, mluvit s ním, mluvit, mluvit, důsledně trestat a hned vzápětí hladit a mazlit, nenechávat s trestem samotného.
T

...asi nemá, byli jsme u psycholožky a teď chodíme na psychiatrii a obě doktorky mi tvrdí, že v něm žádnou agresi nevidí (podle jeho kreseb, testu...) Teď měl zase problém ve škole, popral se se spolužákem a poškrábal ho v obličeji a hodil na učitelku lavici, tak ho chce učitelka poslat na vyšetření do pedago-psychologické poradny. A navíc se ji prý v hodině začal chovat jako mimino a odmítá jí pracovat a říká ji: něně ťo já něbuďu dějať, Tak jsem ji řekla, že na něho musí být přísnější (nebo si z ní za chvíli bude dělat "dobrý den" ). Ale to si myslím, že je její problém-když psali poprvé diktát tak David se prý bál a nechtěl psát tak mu dovolila ať si maluje, no a podle mě si řekl-diktát jsem psát nemusel tak nebudu dělat už nic. Měla mu prostě přikázat psát a basta, no né? A teď se diví. Já s ním doma vyloženě problém nemám, jen občas , ale on je špatná povaha tak nevím jak se to bude vyvíjet dál. To si ještě užijem. Jo a špatný příklad v rodině mu dával jeho biologický otec ale toho už jsme15měsíců neviděli, odešel jak bylo Davčovi 5,5 roku tak nevím jestli to je podstatný problém a v Davčovi to zanechalo takové stopy
Napsat název knihy si myslím, že není nic špatného ani reklama, zkuste napsat! Nebo mi pošlete soukromou zprávu

Ptala jsem se bratra,který je učitelem na základní škole,čím to je,že se váš syn tak chová,odpověděl mi,že pokud to není příkladem v rodině tak to bude porucha chování.Mám také syna v první třídě,3 letou a 9 měsíční dceru.Bratr mi na Vánoce koupil zajímavé knihy,aby mi pomohli s výchovou,jenže tady vám nemůžu napsat jak se jmenují,protože by to byla reklama.Dost mi pomohli.

...to je pravda, ale trestat ho výpraskem, za to že někoho zbije je podle mě hloupost. Jak by se odnaučil ubližovat druhým, když mu samotnému by bylo ubližováno? To si myslím, že není správné řešení. Ale na druhou stranu taky mi občas "uletí ruka" ale to opravdu občas a musí to už být něco extra, třeba minulý týden už sem to nevydržela a musela jsem ty svoje lumpíky vypleskat vařechou, protože by se asi navzájem zabili. To bylo v zájmu jejich zdraví. To je zajímavé, když si vezmu Davču po obědě ze školy a Kristinku nechám spát ve školce, tak mě Davča prosí ať pro ni zajdem a stýská se mu, ale jen co Kiki přijde domů tak se poperou . A přítel jim da na zadek snad jednou za měsíc-ani to né. On totiž tvrdí, že má hydraulické ruce -že by s nich udělal placku. On je umí vytrestat jinak než silou a to tím, že je důsledný, co řekne to dodrží. Mu se stači škaredě podívat. A děti s něho mají respekt, jak on zařve to stojím v pozoru i já . Je na ně velice přísný, ale oni ho zbožňují. Davča ho dokonce u psycholožky postavil na první místo koho má doma nejvíce rád- to jsem byla překvapena.
Jinak ještě k těm trestům. Máme tabulku a každý den rozdáváme smutné nebo veselé smajlíky za chování, no a taky tam rozdáváme připínáčky za pomoc v domácnosti, kdo umyje nádobí, vysaje, vytře atd, dostane jeden a za deset je odměna. Tak se snaží nezlobit aby dostali "bod". No a za deset smutných jdou na hodinu do "trucovny" na schody - většinou, nebo pro Davču vymyslíme jiný trest, Jako popsat celou A4ku-nerad píše, nebo odházet sních od domu bez toho aby dostal "bod" ale většinou ty schody zabírají nejvíc. A vždy mu říkám: jdi na schody a přemýšlej o svém chování a potom si promluvíme, no a jak tam odsedí hodinu tak se ho ptám o čem přemýšlel a co vymyslel a jestli si myslí, že se chová správně...
Tak mám takový pocit, že trestáni jsou dostatečně a díky tabulce vidí jestli zlobili nebo né. A "pozitivní"pozornost jim taky věnujeme. Takže si nemyslím že by si tím zlobením ve škole vynucoval naši pozornost. Asi to budou ty zatracené geny. On zdědil psychiku a tělesně je zdravý a dcera naopak je psychicky dobrá ale zdravíčko nene (to jsem byla uplně v šoku jak ji doktorka před půl rokem objevila tupozrakost, levé očko 5.5 dioptrie a pravé očko 4 dioptrie) a zjistila jsem že to má poděděné, taky krvácivost z nosu atd... Geny jsou geny a nikdo si nevybere... Aaach jo.

chci se zeptat Dadulinky,trestáte Davídka někdy výpraskem?Slyšela jsem,že děti,které něco provedou a ví,že to bylo špatné a očekávají za to zasloužený trest,pokud se trestu nedočkají reagují na to tím,že dělají vědomě další a další hlouposti,aby na sebe upozornili,protože mají pocit,že jim projde všechno,i když o to v podstatě nestojí.

Něco na tom je. Moje dcera tátu nikdy neviděla. A má jeho grimasy, jeho mimiku, gesta i jeho humor. Přitom že by mu z oka vypadla fyzickou podobou, to určitě ne. Jen pár rysů. Ale v jejím přístupu k některým věcem, v reakcích, ho naprosto vidím. Naštěstí zdědila to dobré z něj. Ale jak říkám, gesta, reakce, mimoděk. Myslí a jedná po svém, to je dáno výchovou a vzory. Jen ta výchova některého dítka je možná trochu snazší a jiného zas komplikovanější. Ale všechny jsou naše zlatíčka.

Jen krátce k domácím pracem... Moje děti 5 a 6 let dělají doma vše, od umývání nádobí, vytíraní, utíraní prachu. Máme tabulku a za každou odvedenou činnost dostanou barevný připínáček do příslušného políčka, taky rozdáváme smajlíky za chování a za 10 "bodů" můžou jít na hodinu na počítač, dostanou se k němu tak 1x až 2x týdně. Když jsme tento systém neměli neustále jsme řešili hádky kdo kdy půjde a proč né dnes atd...A teď k lékům. Na moji žádost jsme vysadili Rorendo a Davča dostal bylinné tablety co voní jako sušené seno. Naše psychiatrička se zabývá i homeopatii tak budeme zkoušet co mu sedne. Pořád mi tvrdí že v Davčovi žádnou agresi nevidí, ale to je tím, že syn je klidný když tam jsme. Jen v té škole a občas doma vybuchne, ale ve škole je to extrém. Já jen doufám, že nebude jako jeho otec... Já se budu snažit aby ne, ale geny jsou geny...

Ahoj,
tak trochu navazuju na přečtení vašeho příběhu, napíši i svou zkušenost.
Před čtyřmi lety mi zemřel otec. Jeho rakovinu léčili dost drasticky dva roky. Hodně mě to vzalo, máma na tuhle nemoc zemřela měsíc před porodem mé dcery - bojovala s nemocí 6 let. Nějak jsem nedokázala oplakat mámu, prostě to ze mne nešlo ven nijak. Na druhou stranu dcerka když se narodila, jakoby plakala i za mě. Byla o poznání plačtivější dítě než ostatní. Ale to se srovnalo po pár měsících. Když zemřel můj otec, já jsem naopak brečela za dva, dcerce bylo 3,5roku. S manželem jsem byla od svých 17 let, ve dvaceti jsem si ho vzala, malá se narodila plánovaně o dva roky později. Po klidných letech v manželství se manžel začal zajímat o reiki energie. Když mi zemřel táta, tak manžel začal vyvádět, že on byl jediný vyvolený, který ho mohl svou energií zachránit. Začal meditovat a vyprávěl mi doma děsný blbosti. Že v meditaci viděl bytost, která učila Ježíše Krista Reiki energiím, že v jiné dimenzi se nám přes půl obýváku táhne po zdi velký had, že on je jedním z původců zla světa... Občas mi dost děsil. Nakonec jsem se rozhodla, že se rozvedu a udělala jsem to. Krom dvouměsíčních scén doma to proběhlo jakž takž dobře.
A teď k dceři. Bylo jí 5 let, její tatínek si ji bral jednou za dva týdny na víkend. Začalo se jí stýskat jak po tátovi, tak po dědovi. Asi dva měsíce mi doma denně hodinu před spaním plakala, že chce za dědou do nebe. Stále jsem vysvětlovala, proč to nejde,ale nic se neměnilo. Malá řešila, jak může být děda v hrobečku, když přece dole je peklo (říkala jí kamarádka ve školce) a já předtím povídala, že je v nebi. Stále vzdychala, že kdy už se toho konečně dočká, až uvidí zase dědu. Byla jsem z ní nešťastná a nevěděla už, co jí povědět. Celý den chtěla řešit téma hroby, hřbitovy, mrtví - co se s nimi děje i fyzicky. Mluvila o tom i ve školce. V té době začala marodit, jedna nemoc střídala druhou, záněty středouší apod.
Našla jsem na netu homeopata, objednala se a šly jsme na konzultaci. Napřed malá a pak já. Měla jsem dojem, že je potřeba řešit nás obě dohromady. Homeopaticky jsem dostávala sama malou z nemocí, takže ani na ten zánět středouší jsem jí nedala antibiotika (doktorka si myslela, že je právě dobíráme, když jsme šly na kontrolu a vše bylo fyzicky v pořádku). Ale její stav potřeboval vybrat lék podle psychiky. Homeopat odvedl výbornou práci, myslela jsem, že snad je to zázrak, když po prvním podání léku od něj následující večer nebyl pláč a rozmluva o hrobech. Vím, že ne vždy je homeopatie tak účinná, ale od té doby (malé je sedm) se tohle nezopakovalo. Navíc jsem byla ráda, že z ní začaly vycházet věci na téma rozvod, kterým nerozuměla. Probraly jsme spolu tatínka a rozvod (bez pláče) a mám dojem, že už je se vším srovnaná, klidná, hodná. Trochu zápolíme s velkou závislostí na mě, doma se ode mne nechce hnout, nehraje si sama, chce jenom se mnou dělat to, co dělám já. Takže všechny domácí práce už si vyzkoušela. Jen aby nemusela být daleko ode mne, nabídne se, že umyje nádobí apod. Tohle moc neodpovídá jejímu věku, ale ve srovnáním, jak na tom byla ona a i já psychicky před dvěma lety, je to pohádka.
Proto prostě si myslím, že jsou různé způsoby pomoci s chováním dítěte, jeho emotivním prožívání, různých odchylek od "normálu". Koukám, že píšu dlouze jako román, ale zkus posoudit sama, jestli opravdu vede cesta z toho ven jen přes chemické léky. Byla jsem v jiné situaci, to ano a taky kratší dobu, proto jsem měla větší šanci na tak rychlou pomoc.
Mohla bys třeba zkusit se pozeptat v okolí na psychologa, který není tvrdošíjný zastánce školské medicíny, ale věnuje se třeba ještě něčemu jinému - a nemusí to být zrovna homeopatie, metod je mnoho a nějaká z nich by vám pomoci mohla. Ne potlačit synův stav léky, ale pochopit ho, pomoci mu a zatřídit do kolektivu mezi ostatní, aby jeho chování bylo přijatelnější i ve chvílích, kdy se mu něco znelíbí. Není to jednoduché, přeji hodně sil, ahoj

Moc moc vám všem děkuji za kladné i záporné příspěvky. Dlouho jsem nepsala a za tu dobu se lecos změnilo.
Nedávno jsem potkala tř. učitelku a protože jsem s ní byla domluvená ať mi potíže s Davčou píše do úkolníčku, myslela jsem si že je vše ok. Než mi položila otázku: "A dáváte mu ty léky pravidelně?" - "Ano, proč?" - "Dnes 2 hodiny odmítal pracovat a minulý týden se rozzuřil tak, že hodil židli přes půl třídy, vyvrátil lavici, kopal do aktovky...jak se vám chová doma?" Ztratila jsem slov...proč mi to nenapsala, abych to mohla hned řešit??? Říkám jí, že doma s ním problém nemám, on si to doma nedovolí, protože ví, že by byl potrestaný... A navíc, já vím jak s ním jednat, aby byl v klidu, i když taky mi někdy vybuchne... Tak jsem došla k takovému závěru: Léky mu nebudu dávat, ale nic mu neřeknu, koupím nějaké vitamínky a Davčovi řeknu, že to jsou jeho léky na zklidnění, jen mají jiný obal. A znám jednu paní, co se zajímá o byliny, poprosím ji o směs na synovy potíže a budu čekat co to s klukem udělá... Za dva dny jedem na psychiatrii Tak to proberu s Dr. Jinak já už fakt nevím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Pro NUX: Sohlasím s tebou! Terapie pro takové děti? Není, škoda...nebo taky poradny pro rodiče jejichž děti jsou psychicky v pořádku a přitom nejsou, jako ten můj. Aby si uvědomili, proč se jejich dítko chová jinak a jak to vysvětlit okolí (to znám, drby, " podívejte se jaký je ten malý hajzlík, to určitě na něho kašlou, no jo matka bez práce, tata taky to jsou nějací flákači...) (Já jsem doma s babičkou, vařím ji, dělám ji společnost a tak a přítel 7měsíců nemohl najít práci, protože na ostravsku prostě nic není, ale už konečně pracuje) A hlavně jak se s tím vyrovnat! Děkuji za tvé příspěvky a ráda budu číst další.
Pro JANKAJANKA: Taky moc děkuji! Za léky neplatíme nic a kineziologii, bych nevyzkoušela, ale né kvůli peněz, naše rodina prostě nevěří na tyto věci... I když- nikdy neříkej nikdy... třeba to někdy zkusím.
Pro JAMAMI: Jediný souhlasný příspěvek, co se týče léků, velice děkuji! Četla jsem si pár vašich příběhu s dcerou, máte to velice krásně napsané! Pokud budete reagovat, nemusíte to posílat soukromě, budu ráda když to bude zde.
Až budu mít chvilku, pisnu jak jsme dopadli u Dr. s mým nápadem.. Mějte se krásně a ještě jednou všem DĚKUJI!

že se ani nenadějete a budete mít doma šikovnýho mladýho mužskýho, který si se vším hravě poradí sám. A že teď potřebuje trochu víc pomoct, nějaké berličky, no a co. Vždyť proto jsme si ta robátka pořizovaly, abychom je mohly zahrnovat láskou, ne? A oni nám tu lásku po čase zase oplatí. Malý děti malý starosti, velký děti velký starosti, moje 70ti letá mamka si zoufá nad mým počínáním i dnes. Tak přijímejme ty starosti stejně jako ten dar, mít děti.
Ahoj a když budete mít čas, mám v deníku jaké jsem řešila starosti já, s úplně opačným problémem, moc hodnou a poslušnou dcerkou. Každé dítě je originál, hlavně nesrovnávejte se spolužáky, a už vůbec ne před ním!!!! Koukni na pepíka, jak ten je šikovný... To je to nejhorší, co můžete před dítětem pronést. Já takovou chybu udělala jednou a (naštěstí) mne tehdy asi 7letá dcera udělala psychologickou přednášku,dodnes jsem jí vděčná, že mi otevřela oči.

já s ničím takovým nemám zkušenost, teprve nedávno jsem ve svých téměř padesáti sem tam slupla prášek na nervy, tedy na přechod, hehe. takže nejsem žádnej kamarád chemie, dcera prošla mládím snad jen s jedněmi antibiotiky. Ale v situaci, jakou z vás cítím, to vidím jako jediné řešení. Přechodné, ovšem. Kluk se uklidní. Pochybuji, že by ho uklidnila nějaká terapie, tedy jenom. Já bych se třeba bála, že by si o to víc mé dítě nějakou terapií uvědomovalo, že je nějak jiné, než ostatní. A navíc, ti ostatní to z něj vycítí a jak už je svět zlý, dají mu to ještě víc sežrat! Sorry. Kolektiv vždycky vytlačí nejhoršího a nejlepšího, to jsou vhodné oběti šikany. nezoufejte, vydržte.

pokud se mohu vmíchat do diskuze, podle těch pár vašich příspěvků mi připadá, že jste inteligentní ženská a dobrá máma. Stejně si všechno musíte rozhodnout sama, ať vám radí kdokoliv cokoliv. Určitě je ale lepší, obejít víc doktorů, mít víc názorů. A pak taky synovi věřit. Já jsem taky byla slepá a ve své víře, že děcka jsou stejně chytrá a slušná a bezelstná jako to moje mne ani ve snu nenapadlo, jací jsou někteří hajzlové. Takoví pak umí nejen spolužáka vyprovokovat, ale navlíknout to tak, že učitelka uvěří, že špatnej je právě ten nevinnej. Oni mnohé učitelky choděj jen "do práce", nic víc.
Držím palce.

Podivný lék, u něhož vedlejší účinky platí jen pro dospělé...to je hodně divné vysvětlení paní magistry.
Tomu snad nemůže normálně člověk ani vážně uvěřit.

Ona ale prodavačka léků (ani doktor) vlastně nemohou říct, co to s dětmi udělá za x let. Jednak by si kazili kšeft, a jednak to skutečně nevědí.
Generace dětí, která s AP začala v dětství, ještě totiž nedošla takového věku, aby se to dalo dlouhodobě posoudit.
Dětem se AP dávají i v takových relativně lehčích případech asi teprve 20 let.

Pokud vám AP pomáhají, a je to menší zlo, než hyperaktivita, tak prosím, je to jisté řešení, i když ne trvalé.
Rozumím tomu, že každá úleva je lepší, než to vypětí s HA dítětem.

Já bych viděla celkově jako smylupnější řešení mnohaletou psychoterapii pro hyperaktivní děti, nejlépe skupinovou, dynamickou...ale bohužel nic takového pro naše děti v ČR neexistuje.

Lék vám všem vrátil pohodu, ....ale na jak dlouho? Kolik let bude muset lékama potlačovat v sobě vztek a agresivitu? Tohle není řešení, tohle je odložení problémů na jindy, na dýl. Za kineziologii byste musela zaplatit, ale za léky přece také doplácíte nebo se pletu? Jste si jistá, že info na příbalovém letáku platí pro dospělé a ne pro dětské uživatele onoho léku? A co bude, až lék pozbude účinnosti, zvýší mu lékař dávku nebo začnete s jiným lékem? Jste si jistá, že tato psychofarmaka jsou bezpečná?

Nestrašíš. Včera jsem to probírala s lékarnicí, magistrou. Uklidnila mě, že tyto léky se běžně dětem dávají a ten příbalový leták platí pro dospělé. Řekla mi mnoho informací, i to, že pokud jsme s léky spokojeni a u syna se neprojevily žádné negativní účinky, je to pořád menší zlo, než aby se trápil svými výbuchy vzteku atd... A opravu jsme spokojeni, únava po pár dnech ustoupila, je sám se sebou spokojený, šťastnější, HRAJE SI, i atmosféra v rodině je skvělá! Před tím jsme chodili do školy se strachem co zase proved, teď se těšíme... Jsem šťastná že syn je šťastný a má ze sebe radost, ten lék nám všem vrátil pohodu.

Nechci tě strašit, ale léky o kterých píšeš...no, četla jsi příbalový leták?
Používají se pro léčbu psychotických stavů. Schizofrenie, zmatenosti...apod. Antipsychotikum.
Říkáš, že nechceš do dítěte rvát hnusy...doktor Ti vždycky řekne, že je to v pohodě. Jeho dítě to nebere. Byla bych opatrná.
Vyvíjející se mozek a AP, to snad ve velmi závažných případech.
Můj syn taky krátce AP bral. Podobné, jako Tvůj (Risperidon). Ale on má Touretteův syndrom, genetické poškození mozku, i tak jsem mu to přestala dávat, protože projevy nemoci se nakonec zdály únosnější, než spící dítě. To nebyl život. promiň, že Ti možná beru iluze.

To už bych raději brala ten Ritalin...

Bere Rorendo Oro, dnes čtvrtý den, zdá se mi po nich ospalý, ale to je prý přechodný stav než si tělíčko zykne. Ani si nechce večer číst a hned po večerníčku je v limbu Nevíš něco o těch lécích? Nechtěla bych do něho cpát nějaké hnusy...doktorka říkala, že můžu být klidná. Jo a tolik peněz bych za kineziologii asi nedala, když je výsledek nejistý...

Já nevím, byla jsem sama u dvou kinezioložek. U jedné se sebou, u druhé se synem.
Ani jedna mě moc nepřesvědčila. Změna nenastala. Testování a jeho výsledek byl taky spíše na vodě. Ale myslím, že to bylo konkrétní osobou a kineziologii jakožto disciplínu bych nezavrhovala. jen prostě když se spálím dvakrát, už nemám chuť se spálit potřetí. Nicméně jsem slyšela u jiných o naprosto skvělých případech zázračných změn... Nevím.
Já jsem platila jednou 500 a jednou 800 Kč. Ale je to už dýl.


Jaké léky kluk bere? Ritalin?

To je docela zajímavé, já sice na takové věci moc nevěřím, jsem spíš realistka, ale zkusím se o tom poinformovat. Kolik se za to platí, nevíte-cca? Nejsme na tom momentálně finančně nejlépe

Nejsem moc povolaná psát k této metodě. Pouze jsem návštěvu u kineziologa podstoupila před mnoha léty se synem, který koktal. Kineziolog držel syna za ruce a mumlal nějaké otázky a podle reakcí těla tříbil odpovědi. Občas se mě na něco zeptal, aby upřesnil směr, kterým se má ubírat. Tak našel příčinu koktání. U nás byla hlavní příčina v předčasném porodu a dvouměsíčním odloučení. Pak položil synovi jednu ruku na čelo a druhou na zátylek (mou hlavu uchopila stejným způsobem jeho manželka) a společně jsme znovu prošli celé období porodu a odloučení. Ve druhém kole jsme navodili situaci, že je vše O.K., že syn je se mnou, že není sám. Popisovala jsem mu, jak ho chovu v náručí, jak na něj láskyplně mluvím, jak mu zpívám, jak mu i tatínek hladí tvářičky ... Prosté navození příjemné situace. Bylo to hodně emotivní i pro mě, protože já sama se tím léčila. Každopádně od této návštěvy už syn ani jednou nezakoktal. Jo, a návštěvu u kineziologa mi doporučila logopedka .

Můžete mi o kineziologii napsat něco víc? Neznám to, já uvažovala o józe. A samozřejmě že hladíme a mazlíme se