jak dál?

Je fakt, že jsem to napsala tak jak říkáš. 8 let v tom vztahu mě drží to, že jsem až do teď věřila (nebo se snažila), že to bude lepší. S ním je to jako na houpačce. Chvíli je to celkem v klídku, chvíli je to peklo. Když byla pohodička, říkala jsemsi že už to tak třeba zůstane a když nebyla tak jsem si řekla že se zas uklidní. Milovala jsem ho, nebo jsem si to aspoň myslela.
Před rokem jsme za společné peníze pořídili auto. Jeho vysněné BMW. Máme peníze na mém účtě, vyčerpali jsme kontokorent, který se musí doplatit teď v dubnu. Od té doby byl jak praštěnej. Za co utrácíš, kde utrácíš, jenom utrácíš. Pomalu každý den jsme se hádali kvůli penězům. Došla mi trpělivost.
S tím autem to bylo vyvrcholení. A co se stalo? Po hádce doma, jsem se oblíkla a vyšla jsme před dům. Šel za mnou a ještě jsme se dohadovali před barákem. pak začal že pojedeme BMW a ža mě tam odveze. Řekla jsem že klidně, pokud se mu chce do večera sedět v promrzlé hale a dívat se na tréning koní. Který mu nic neříká. Odemkla jsem si auto dálkovým, on se k němu rozběh ale já ho hned zamkla. Tak do něj kopnul a u nadával mi. Taky jsem na něj ječela. Má auta jako koníček a tohle by ho normálně nenapadlo. Pak se mi omlouval, že to nechtěl a že to opraví. Pak jsem odjela.
A pan B? Znám ho stejně dlouho. Byli přátelé, než se odcizili a život je tak trochu rozdělil. Sblížili jsme se na oslavě mých 18tin. Dobře jsme si popovídali. Pak jsme si začli psát. Chodili jsme spolu jednou za čas pít (já tajně, samozřejmě). Když jsem nastoupila do první práce, chtěla jsem to s ním ukončit, protože jsem viděla, jak se trápí kvůli mě. On jezdil a jezdí na montáže po celé ČR.
Byla to práce dost fyzicky náročná a doma mě pak čekalo to samé. Večer jsem padala obličejem do polštáře. Neměla jsem sílu mu večer napsat a přes den nebyl čas. Abychom někam zašli nepřipadalo v úvahu.
S mým přítelem jsme chtěli začít stavět dům. Na to jsem se těšila a nepřipouštěla si, že ho přestávám mít pomalu ráda.
Odešla jsem do jiného zaměstnání (chtěl to přítel a kvůli penězům). Obrečela jsem to. Domluvil mi místo u nich ve firmě. Ani nevím proč a jak, ale zkontaktovali jsme se zase s panem B. Nejspíš když jsem odcházela z první práce.
Od té doby si píšeme. Teď od toho prosince jsme se začali vídat častěji než jednou za půl roku. Vídáme se skoro každý týden a mě to pomalu dochází.

Takže zaprvé. Píšeš, že je ti 23 let, Přítele B znáš let 5 čili od 18ti. To jsi hádám asi tak někdy maturovala, přidáme pomaturitní studium a zaměstnání... otázka zní, kdo to je? Pokud jsi několikrát změnila prostředí a stále je ti na blízku..
Za druhé. Je moc pěkné, že ti přítel prokopl auto, ale co tomu předcházelo? Co jsi mu všechno řekla? Všichni tady víme, že ženské někdy dokážou být vážně na zabití. Přítel A o tebe očividně stojí a chtěl by si tě udržet. Asi tě má i rád? Na druhou stranu, pokud chce někdo někoho ovládat, snaží se ho odtrhnout od jeho zájmů a okolí. Pokud tě nechtěl nechat studovat, pracovat a stýkat se s veřejností, moc se mi to nelíbí. A jednodení výlet i s hetero***uálem není snad až tak šílená věc.

Každopádně se přidávám k Dědečkovo. Co tě drželo v tom vztahu osm let? A co je na té lásce B špatně, že už s ní pět let nejsi? Celou věc nám podáváš dost jednoznačně. Pan A je děsnej a pan B je super. Nakonec se stejně budeš muset rozhodovat sama, ale jestli chceš poradit, tak nám to vyjasni.

jestli je pán A takový jak říkáš tak nebude lepší jen horší.
A jestli je pán B takový jaký je již 5 let tak je rozhodně lepší ale záruku na štěstí asi hledá každý celý život

Já ti taky radím ROZEJÍT SE, ale udělat to musíš sama. 23 není žádný vysoký věk na to, aby jsi měla litovat toho, že něco ukončuješ. Ta nechuť k příteli se bude akorát tak stupňovat. Já bych se s ním na tvém místě rozešla a hledala někoho s kým mi bude hezky. A toho už jsi možná našla.
I kdybychom pominuli to napadení (což samozřejmě pominout nejde), tak sama přiznáváš, že už jej nemiluješ, že tě nepřitahuje. Takže asi bude nejlepší, když to trápení ukončíš co nejdřív...

Soudím podle toho, co jsi napsala, že nedokážeš být sama k sobě upřímná, a proto budu k tobě tvrdá já, za což se omlouvám.

Neříkáš úplnou pravdu, možná ji sama nevíš, ale uvědom si, co píšeš. Jsi 8 let ve vztahu, který tě neuspokojuje (a je jedno z jakého je to důvodu, i když pokud jde o s prominutím hulvátství ze strany přítele, je to dost špatná varianta), a zároveň již 5 let miluješ jiného. Zamysli se nad tím, jestli opravdu miluješ toho druhého, jestli tě jen neláká představa, že by tvůj současný se změnil a začal se chovat jako ten druhý (věta, kterou si sama napsala "dal by nevím co za to, abych byla s ním" budiž tomu příkladem). Zamysli se nad tím, jestli svého současného přítele trochu neočerňuješ, abys "měla důvod" se s ním rozejít. To jsou jen varianty, které mě napadají, tvůj vztah se může ve skutečnosti pohybovat úplně jinde.

Co tě k současnému příteli táhne mimo avizovaných 8 let nepěkného vztahu? Co je na tom druhém "špatně", že s ním ještě nejsi, i když jej 5 let miluješ?

Přeji ti, ať se se svou situací co nejlépe popereš!

S někým takovým bych nebyla Když už chlap kvůli takové hlouposti vztáhne na ženu ruku, tak je to neomluvitelné.
Chápu, že ti je líto zahodit těch 8 společných let, ale lépe teď než později špatně skončit. Takoví přehnaní žárlivci jsou něco neskutečného. Přítel má být od toho, aby tě v tvých koníčcích, studiu, práci atd. podporoval, ne aby ti to zakazoval a podezříval, že se s každým zapleteš.
Jeho slibům bych nevěřila, zvlášť, když to není poprvé.
Dokud je šance a na obzoru někdo, kdo o mě stojí, šla bych od stávajícího partnera pryč. ŽIvot se má žít a ne trpět v koutku zavřená doma pod dozorem chlapa.

ON VÁM NEMÁ CO POVOLOVAT. NEJSTE PŘECI JEHO OTROK. DĚLAT SI MŮŽETE, POKUD TO NENÍ V ROZPORU S PARTNERSKÝM VZTAHEM CO CHCETE. DJÍT SI ZA SVÝMI ZÁJMy, VY I IO, PAK ZASE ZA VAŠEMI SPOLEČNÝMI.JAK BY JSTE SPOLU POTOM VYDRŽELY TŘEBA SPOUSTU LET?PŘEJI VÁM V ROZHODOVÁNÍ POUZE POUŽÍT ZDRAVÝ ROZUM!! NA PRVNÍM MÍSTĚ JSEM JENOM JÁ!! NEZAPOMEŇTE SI TO ŘÍKAT.

nelitovat, když tak pouze těch ztracených let. Pokud se někdo takto chová, neexistuje potom pro něj omluva. sliby jsou jen chyby, nikdo takový se již nikdy nezmění. naopak lety bude přitvrzovat, avás to bude jenom psychicky dostávat stále na dno.Partner má být partnerem ve všem, odlišnosti názoru jsou normální, ale nesmí být v takovém ohledu jak popisujetevy. pokud si holka váží sama sebe,atak se nesmí nechat ovládat člověkem, který má zřejmě problémy sám se sebou.svou nadřazenost a sílu uplatňuje na někom , který pro něj je ten nejbližší.a nejzranitělnější.Vůbec neváhejte! až budete mít a poznáte někoho jiného, uvidíte ten rozdíl, dáte mému názoru za pravdu. JE VELMI NUTNÉ VÁŽIT SI SAMA SEBE!!!

Ahoj všem. Nevím komu bych se vypovídala, tak to zkusím tady.
Mám problém asi sama se sebou. Je mi 23. Mám celkem dobrou práci, přítele, bydlím u mámy z jiných důvodů než existenčních a tak nějak bych měla být asi šťastná. Bohužel.
Jak jsem již řekla, mám přítele, jsem spolu 8 let. Nechová se vždy pěkně a poslední dobou už to dost přeháněl. Vše co jsem chtěla bylo špatně. Od pomaturitního studia, přes autoškolu, zaměstnání až po moje koníčky. Všechno jsem si prosadila, vydupala, prostě jsem to udělala, ať se mu to líbilo ,nebo ne. Nelituju.
V prosinci jsem měla jet s mým trenérem na jistý kurz, jen na jedno odpoledne. Mimochodem je to gay. Vyvrcholilo to nechutnou scénou, při které mě držel pod krkem, pak semnou hodil na postel a nadával mi. Nakonec mi prokopl dveře od auta, když jsem řekla, že odjíždim.
Od té doby se ve mě něco definitivně zlomilo. Nebyla to první scéna. Předtím jsem vždycky uvěřila známé písničce "já už to nikdy neudělám". Teď mu nevěřím. Vadí mi jeho přítomnost, nechci s ním spát, štve mě když spolu jsme.
On mi říká, že si uvědomil, jak se choval a že už "to nikdy neudělá". Chová se opravdu hezky, všímá si mě, pomáhá mi, povolil mi věci,k teré by dřív nepřipadali v úvahu.
Já mám ale pocit, že to vše dělá jen aby si mě udržel a že je to tak trochu přetvářka. Uvědomila jsem si, že už ho nemiluju.
Oběvil se v mém životě další muž. Známe se bíž už skoro 5 let. Je mi s ním krásně, nejspíš mě miluje a dal by nevím co, kdyby mohl být semnou. Moc mi chybí a neustále na něj myslím.
Teď se rozhoduju, co dál. Zůstat s panem A, doufat že zůstane takový, jaký je teď, šrámy na duši se zacelí a třeba najdu ztracenou lásku k němu. (Je mi trochu líto zahodit 8 let vztah). Nebo jít za panem B, do kterého jsem zamilovaná celých těch 5 let a který je mi neustálou podporpou?
Můžu znát váš názor na mojí situaci? Co byste děaly vy?