Rodina..

A souhlasím s tím, že se nás rodiče snaží vychovávat, jak nejlépe umí..A i když to někdy není ideální, asi bychom je neměli tolik soudit, protože jsou to oběti obětí..Sami asi nebyli vychováváni ideálně a tak nic jiného neznají..stejně jako jejich rodiče..

Jsem moc ráda, že jsem si to uvědomila a že už nejsem tak odmítavá a protivná, protože by mě to určitě pak moc mrzelo...

Ahoj..Je to půl roku od té doby, co jsem tento příspěvek psala..Musím říct, že se toho od té doby dost změnilo..

Uvědomila jsem si, že ani já nejsem dokonalá, že je možná vidím skrze předsudky, které jsem si za ta léta vytvořila, vidím jen to špatné..Začala jsem s nimi více komunikovat, nechovat se odmítavě , snažit se je chápat a přijmout takové jaké jsou..

Dnes se doma cítím dobře, vidím jejich dobré stránky - mamka starostlivá, má nás moc ráda, stará se o nás i domácnost, sestra si ráda povídá a s tím uklízením se to od té doby, co jsem se s ní přestala hádat o dost zlepšilo! táta i přes to, že je někdy cholerický a závislý na pivu, živí celou rodinu a stará se o věci kolem domu, rád poslouchá hudbu..

Myslím, že to byla i moje chyba, nechala jsem se snadno podráždit a namlouvala jsem si, že v jiných rodinách jsou dokonale přátelské vztahy, přitom jsem se sama nijak nesnažila..Izolovala jsem se a podporovala tu představu cizince..Celkově to nebyla moc pohodová atmosféra..

Teď vím, že to, co dáváte taky dostáváte zpět..
Hodně jsem si toho uvědomila a jsem za to vděčná..

Už nechci své rodiče nijak měnit, každý musí začít sám u sebe, určitě je vždycky co zlepšit..A ty změny se pak promítnou, je to o tom celkovém klima v rodině a o soucitu s druhými..

Ten můj předchozí příspěvek vypadá opravdu velmi tragicky, asi jsem to v té době tak opravdu cítila..Je to opravdu zvláštní, co dokáže úhel pohledu..

Je to opravdu osvobozující přijmout druhé takové, jací jsou..Pak se sami začnou měnit, je v tom velká síla..
Zároveň jsem přijala sama sebe se svými chybami a už si vůbec nemyslím, že jsem lepší člověk, protože mám zájmy.. Každý jsme nějaký..

Takže myslím, že se naše vztahy moc zlepšily a cítím oboustranné přijetí..

Ahoj Lucí.
Právě jsem narazila na tento tvůj příspěvek a je až k nevíře, jak moc toho máme společného! Jako bys mi mluvila z duše!
Mně je už 23 a žiju s manželem ve vlastním bytě! V tom mám nad tebou menší výhodu! Ale vyhráno v žádném případě nemám! Nevím, jak moc jsi nebo nejsi silná, ale musím tě varovat, že i když se ti podaří od rodičů odejít, bolet tě to bude pořád!!! Ty pocity, co teď prožíváš už v tobě zůstanou a i když se ti podaří na nějakou dobu zapomenout, stačí málo a všechno se ti ve vzpomínkách vrátí!!! A ten pocit samoty a prázdnoty nezmizí jen proto, že se někam přestěhuješ! To ti tu lásku nenahradí a nevrátí ti to to zázemí, které jsi správně měla mít!!! Je to kruté, ale je to tak!!! I já jsem si nadějně myslela, že se všechno změní!!! Ale omyl je pravdou a můžu ti říct, že pořád mám pocit, že nikam nepatřím, že mě nikdo nemá rád, že mě nikdo nechápe a mnohdy je mi z toho tak smutno, že probrečím i celou noc!!! Pořád mi chybí rodina a máma!!! Pořád marně a naivně toužím po mateřském objetí a po přijetí, po úctě a po pochopení!!! A pořád marně!!! Vím, že jediné řešení by bylo se s tím nějak smířit, ale je to těžší, než se zdá!!!! Vůbec nevím, jak to mám udělat!!! Připadám si tak sama!!! A nemám ani komu to říct!!!
Moc bych ti přála, abys měla víc síly a větší štěstí jak já!!! Vydrž to tam a buď statečná!!! Myslím na tebe a objímám tě!!! Hodně štěstí!!!
Katka

Naprosto Tě chápu. Já se doma jako cizinec necítím, já JSEM doma cizinec. Nedá se to ani popsat jaký je to hnus, tady to popisovat nechci. Každopádně jsem si vytvořila a vsugerovala, že mám domov na studentské ubytovně, drsné, ale jen tady se cítím doma. Až z ní budu muset odejít, tak si snad vytvořím svůj nový domov s přítelem. Jinak mě to psychicky asi složí, nemět nikam jít a s kým si pokecat. Proto chodím aspoň na fóra ne netu

nevím, ale možná je soudíš moc přísně. I když já to vidím z pohledu rodiče. My sice na výlety se synem jezdili, snažili a snažíme dělat zajímavé činnosti, ale občas ze syna taky páčím, co se stalo a pak to řeším s manželem. Hlavně proto, že mu chceme pomoct. Ale já si myslím, že s ním vycházím dobře a beru ho jako rovnocenného partnera.Víš, mě zase občas mrzí, když má syn špatnou náladu, že je na mě nepříjemný .Podle mě si vůbec neuvědomuje, že se chová špatně.
Taky by mě mrzelo, kdyby mi syn řekl, že jsem ho ničemu zajímavému nenaučila. Myslím, že se rodiče snaží dát vše co mohou a umějí.Záleží to taky na okolnostech a možnostech.
A podle toho, jaká jsi ty, zase tak špatní rodiče nejsou.

To je přesné.. Pořád se mě ptají, kdy už si přítel koupí televizi, že to přece není normální, že ji nemá.
Vím, že mě rodiče mají rádi, ale máš pravdu, intelektuálové nebo nadšení turisté už z nich nebudou a nezbývá mi, než to přijmout..

Nux: Né, to není tak zlé, abych se stěhovala.. Jen mi vadí ten jejich způsob života..Nedokážu si s nimi o ničem moc popovídat, ani nemám chuť, protože oni prostě žijou v tom svém stereotypu, ptají se pořád na to samé, dělají ty samé netvůrčí činnosti..
Cítím se mnohem lépe s lidmi, kteří mají zájmy, živou mysl, kteří takhle nerezignovali..
Přijde mi to smutné a trochu mě to deprimuje..
Sestra se poslední dobou už chová lépe, ale ve mě pořád zůstaly ty její nadávky..

Po střední škole bych se chtěla stěhovat k příteli, tak to snad bude lepší..Tam sice nemám takové pohodlí jako doma, zato psychickou pohodu jo..

Taky jsem procházela obdobím, jako právě ty. Měla jsem pocit, že jsem ve své rodině cizinec. Přišlo mi, že jsem se od rodičů hrozně lišila. Byli tak neaktivní, fixovaní na televizi, žádní přátelé, návštěvy, knihy, kino, divadlo, výlety. Prostě vše, co jsem milovala já. Trochu jsem jim zazlívala, že jsme skoro nejezdili na výlety, že mě nevedli k žádnému sportu, že jsem neměla takový pocit lásky, jaký bych asi potřebovala. Pak jsem ale jejich životní styl pochopila. Uvědomila jsem si (pod tíhou dalších zkušeností), že hračky, jídlo, oblečení kterým mě zahrnovali bylo jejich vyjádřením lásky. Ne každý se rodí s talentem být rodič. Stává se, že dospělý mají sami se sebou tolik starostí, že děti sice milují, ale jaksi odstavují na vedlejší kolej. Přijde jim, že děti přeci nemají žádné problémy a jejich pocity jsou vedlejší, protože netuší o čem je život. Bohužel, dětství ovlivňuje celý náš budoucí život. Zkus s tím bojovat, smiř se s tím, že rodiče jsou takový jací jsou, i když tě to mrzí a zkus jít dál. Jinak sebou pořád potáhneš pocit křivdy.

Človíčku, kde ses tam tak vzala, v takové rodině, kde se cítíš jako cizinec?

Jak je vidět, vše (naštěstí) nejde ovlivnit výchovou a prostředím a zdá se, že sis zachovala zdravý rozum a tvůrčího ducha. To je bezva.

Chtělo by to vypadnout a postavit se na vlastní nohy. Co brigádka, která by ti dovolila být někde aspoň na privátě či ubytovně? Nebylo by Ti tam líp?

Ahoj holky,
někdy se doma vůbec necítím dobře, zvláště, když je tam má rodina..

S mamkou nemám takový ten hezký vztah, nevzpomínám si, že by mě někdy něčemu zajímavému naučila, že bych na ní něco obdivovala..Spíš se někdy chová dost nevhodně..Násilně si vynucuje důvěru, kterou v ní nemám..Třeba když se něco stane a jsem smutná, tak za mnou pořád chodí a násilně to ze mě páčí..Pak to řekne tátovi..

Táta je každý den vedle v hospodě, snídá pivo, má obrovský pivní pupek, zdravotní potíže spojené s obezitou, špatným stravováním..

Místo kina nebo výletu chodí vedle do hospody, občas s sebou vezme mamku..

Sestra má obsesi a za poslední roky neustáleho nadávání, že dělám bordel se mi naprosto zprotivila a nedokážu k ní najít vztah..

Ani jeden z nich nemá žádné zájmy..Táta kdysi četl, ale teď tráví všechny volné chvíle na pivě, zapíjí stres..Mamka a ségra dokonce ani neposlouchají hudbu..

Když příjdu do nějaké jiné rodiny, vidím, jak se tam lidi vzájemně respektujou, jak si dokážou hezky popovídat o různých věcech..tak si říkám, že to musí být strašně fajn...

Připadá mi, že rodiče drží více se ségrou, protože ta se chová více jako oni..dívá se s mamkou na televizi, před taťkou hraje takovou svoji roli, že o sobě mluví ve třetí osobě a povídá mu, co zase bylo ve škole..

Mrzí mě, že mě rodiče jako malou nebrali na žádné výlety, nevedli mě ke sportu nebo mě neučili něčemu zajímavému, že na nich nemám co obdivovat, že si přeju, ať je můj budoucí život úplně jiný..

Občas mi lezou na nervy a já jsem pak nepříjemná..Mrzí mě to, ale je to jako akce a reakce...Tím tónem, jakým se mamka ptá, jestli se náhodou nemám učit, co ve škole..
pak odpovídám vztekle..

Když jsem doma, příjdu si jako jiný člověk..Vidím, jací ti lidi jsou a jsem z toho znechucená..Nejsem na ně ani dvakrát příjemná, protože oni takoví taky nejsou..

Když přijedu k příteli, jsem veselá, mám chuť dělat spoustu věcí, cítím se tam moc dobře..

Vím, že přítel to má podobné..S mámou taky nemá úplně ideální vztahy a když k ní přijede na prázdniny, je bez nálady, když s ním mluví, tak jí neustále odporuje..Ani se mu tam za ní nechce jezdit..

Mrzí mě to, mrzí mě, že se k nim nechovám stejně hezky jako k příteli, že jsem někdy protivná..Ale ono to moc nejde..

Samozřejmě mám rodiče svým způsobem ráda, ale někdy mám pocit, že jen proto, že to jsou mí rodiče..A taky tady nemůžu ani mít ráda sama sebe, protože když jsem tady, chovám se jinak, hůř..