Teď už opravdu moc východisek není, randit od začátku se nedá, už jen proto, že máte baby... To, že mu teď necháš větší "volnost" a prostor k realizaci je asi to nejlepší, co můžeš udělat... A rozhodně je moc dobře, že když z jeho strany padají "nelichotivá" slova, snažíš se nevnímat jejich obsah.
Určitě je dobré mít nějakou společnou aktivitu, v tom je dítě výhoda, nestačí jen mít spolu dítě, to společný zájem není, ale děláte něco společně i s malým? Plavání nebo tak něco... Po 11 letech rutiny asi není co nového doma a ve stereotipu objevit, je potřeba nějaký nový impuls, něco, co by bavilo hlavně manžela, ale abyste se mohli zapojit všichni... Moc držím palce, aby se situace zlepšila a věřím, že když si manžel nebude připadat pod tlakem, uvědomí si, co ve vás má a bude s tebou i s malým chtít být...

Ahoj Monny, děkuji, vzala jsem si příklad a snažím se opravdu třkrát denně chválit, u manžela z toho minimálně jednou denně a zbytek tam, kde se dá a hodí se to :))) Není nad to mít jasný plán :)))))))) Děkuji, pomohlo to. Navíc, co mi nejde tolik u manžela, trénuju jinde a pak doufám, že se to samo dostaví i u manžela :)

Děkuji za všechny Vaše příspěvky, nad všemi jsem přemýšlela. Fakt je, že se sama moc pochválit neumím. To mi nejde, nebo ... pochválím se, protože logicky vím, že si pochvalu zasloužím, ale tak nějak vnitřně si ji stále nedovolím úplně připustit. Takže tam asi začít, jak ale odbourat ten vnitřní blok, nevím. Manžela už sem tam pochválím a celkem se diví a vůbec nechápe, proč mu poděkuju třeba za vysání. Prý tu bydlí taky, tak to je samozřejmost. Když jsem mu řekla že není, tak s tím strašně polemizoval. Navíc jsme se dostali do fáze, kdy totálně odmítá fyzický kontakt, čímž nemyslím *** (to už vůbec :) ale i jen pohlazení po ruce, apod. Prostě to odmítá přijmout. Když ho pohladím, je mu to nepříjemné. Padly opravdu škaredá slova, která si myslím, že by jen tak nějaká ženská neustála. To, že mě nemiluje, jsou ta hezká slova, takže si umíte představit jak hrozné to muselo být. Každopádně, jsem si říkala, že ta slova jsou jen potlačovaný odpor a zlost, co v něm celou tu dobu rostly. Takže se snažím obsah slov nevnímat. Problém je, alespoˇn tak jak se mi to jeví, že vše dělal jedenáct let pro mě a naše dítě (dva roky) a teď je totálně vyšťavenej. Řekla bych, že hlavně nemá rád sebe. Proto vše dával nám a uspokojovalo ho to. Alespoň tedy dočasně. Před rokem se z toho stala krize, která teď vrcholí a je to hrůza. Každý den slzy u nás obou, máme se rádi a chováme se k sobě i teď hezky. Jen on furt tvrdí, že už se to v něm zlomilo, přetekl pohár a neví jak dál. Nevidí naši budoucnost, apod. Neví, co jsou jeho sny a co on vlastně chce. Tak jsem se jala i za cenu toho, že ztratím spoustu dosavadních výhod, že mu pomůžu, aby byl víc "sobecký". A těžko říct, buď ho tím získám zpět nebo ho ztratím úplně. Ale jsem ochotna to risknout, protože cítím, že je teď řada na mě, abych dávala... Co si o tom myslíte?

Někde jsem četla že muže musíme neustále chválit...oni si pak uvědomují svojí existenci, proč tu jsou, proč s nimi jsme my ženy... My s přítelem se nechválíme tak úplně doslova, je to spíš o tom, že mu řeknu jak mu to sluší, když se ohohlil a pohladím ho po tváři...Nebo řeknu, ty jsi můj šikovný miláček, že jsi to pro mě udělal... A já mu na oplátku třeba uvařím, nebo mu dovolím sedět celý večer u počítače, když chce
Myslím že je to hodně o tom co partner dělá, jestli nás pohladí po tváři, políbí nás...Je to potom hezčí než samotná slova... Toť můj názor...

odjet někam vyříkat si vše.......... ,jinak ten můj mě většinou chválí za jídlo,i já jeho,že to bylo moc dobré ,nebo když chci aby něco udělal,udělá to kvůli mě,jako třeba čistění komínu ,což vypadá,jak kominík. .Nebo,když mi pomůže s úklidem.........

absolutní souhlas ,není co dodat!

Slova o tom, jak být nejdřív spokojená sama se sebou zní parádně, ale je to myslím běh na dlouhou trať... Když chci přestat kouřit, musím si jednoduše naráz říct, že končím...
U nás doma byl problém v tom, že přítel měl pocit, že mu málo říkám, že ho miluji. A to jsem mu to říkala minimálně jednou denně, btw. jsme spolu pět let. Samozřejmě to tak cítím, ale už nemám tu potřebu mu to stále opakovat... Když už si na to stěžoval podruhé, tak jsem si prostě řekla, musím se k tomu donutit a říkat to. A tak si hlídám, abych mu to řekla aspoň 3x denně, buď říct, nebo ráno když odcházím mu to napíšu na lísteček a nechám na stole. Nejdřív jsem na to opravdu musela myslet a připomínat si to, ale teď už je to samozřejmost...
Proč jsem to všechno psala je jednoduché, přinuť se k tomu. Nevím co děláš za práci, ale zlaté pravidlo v čemkoliv (a já si to denně v práci potvrzuji) je, stanovit si jasný cíl, konkrétně si musíš stanovit kolikrát denně ho pochválíš. Myslím, že 3 je dostačující počet...
A pokud to nestihneš přes den, tak večer v posteli "prosím tě, stihl jsi zajet na poštu s tím přáním pro babičku?" "jo" "to seš šikovnej, já bych to dneska nestihla". Opravdu chval i za blbosti, dal nádobí do myčky, vynesl smetí... Já opakuju pořád do kola "jsi šikovnej, jsi hodnej, tím jsi mi pomohl..." a funguje to. Možná v něm pak podporuju, že nastrkat do myčky je něco co dělá navíc a nemusel by, ale za tu pochvalu mu to stojí.
A jinak doporučuju změnit prostředí, než se rozvést, to je lepší na všechno se vyprdnout a odjet někam na hory na chatu, nebo k moři, je jedno kam, v jiném protředí se budete chovat jinak a tam se taky můžeš naučit chválit, doma ti to bude připadat hloupé, protože jsi tam na to nebyla zvyklá, v jiném prostředí s tím cíleně můžeš začít a určitě to pomůže...
Takže jednoduše: chval i za blbosti, aspoň 3x denně

A když začneš přeci jen nebudeš umět najít slova jak chválit, mám radu já. Naučila jsem se to na jednom kurzu asertivity, a i když je to jednoduché, dříve jsem o tom nevěděla, přitom mi to teď připadá přirozenél.

Když nevíš, jak pochválit, prostě jen pozoruj sama sebe a když ucítíš, že chceš pochválit, že víš, že právě v tuto chvíli si to manžel zaslouží, vyřkni prostě to, co cítíš, a to přesně tak, že začneš slovem JÁ a budeš pokračovat...přesnou konkrétní věcí.

(já) vidím, jak jsi tu polici nádherné spravil, jsem moc ráda, že funguje ....
(já) jsem ráda za to, jak jsi dnes tu čínu výborně uvařil...
(já) se cítím dobře, když mi říkáš, že mi to sluší....
nebo naopak...
...mrzí mě, že jsi se řekl, že jsem nepořádná, vidím to tak, že....
...můj názor je, že....

Stačí jen být konkrétní a nezobecňovat, a nepoužívat slova jako "zase" a "pořád" a "vždycky". Například ...
Zase jsi nespravil lednici .... (to je na zabití že)
Vždycky tak dobře uvaříš .... (zní to lacině jako že ho chceš jen lacině pochválit, aby se neřeklo, lepší je říci ... dnes jsem si tak pochutnala na té číně co jsi uvařil....)

Nevím, jestli mi rozumíš, ale já tohle používám hodně často. S přítelem se musíme chválit vzájemně, a to i za prkotiny. Občas si u toho prostě jen zahrajeme na malé děti a říkám: Jééé, Péééťo, Ty jsi tak šikovný, to světlo na autě funguje, to se mi ale dneska krásně pojede...zní to hrozně, já vím, ale tím se dostanete do takové příjemné dimenze (pokud tu hru oba přijmete), a roztajou ledy. Jen jestli už není pozdě když si dělíte majete, to nevím.

No, snad si z toho co jsem napsala něco vezmeš :). Přeji Ti vše dobré

protože není nic, co bys v sobě nedokázala změnit. Zkus vnímat "pochvalu" jako vyjádření radosti a lásky. Máš radost, že jsi se svým mužem. Miluješ ho, opečováváš tuto vzácnost každou sekundu svého života. Mysli na svého muže a podívej se do svého srdce, co tam cítíš? Rozlévá se tam krásné teplo, které uklidňuje. Vnímej to teplo a pozoruj, co s Tebou dělá... Vždyť z tohoto citového a emočního rozpoložení srší ohňostroj díků, radosti a "pochval".
Víš, moc nechápu, že logicky cítíš, že pochvala je na místě, ovšem citově ne. Já jsem to mívala spíše naopak. Logika, nebo spíše strach z trapnosti, bránila citovým projevům. Možná ve Tvém současném životě nejde o to, že nedokážeš pochválit. Pochvalu opravdu nemusíš dávkovat a určovat kdy ano a kdy ne. Jde o ženskost, vyzařování tepla a lásky. Partner by měl zažívat pocit, že je doma vítaný ne jako zdroj financí a poklidného života, ale jako milovaná bytost. Každé vaše setkání může být jako první rande. Abys to byla schopna učinit, musíš tu lásku opravdu rozdmýchat nejprve ve svém srdci. Když ji cítíš uvnitř, bude se rozlévat kolem Tebe a zaplňovat celý dům.

Teda teď to po sobě čtu a jde vidět, že spěchat se psaním příspěvku se nevyplácí, takové chyby Samozřejmě jsem měla na mysli blok

Asi jak sama píšeš, budou tvé kořeny "ve výchově". Co je dobře je to, že si to uvědomuješ, řekla bych první krok k nápravě Naučit se chválit svého muže či budoucího (když už se jedná o dělení majetku a řešení bydlení) je určitě důležité, tak se nevzdávej, soustřeď se na to a časem překonáš i blog převzatý z rodiny. Držím pěsti. A určitě neshazuj sama sebe, že jsi z jiné planety či něco podobného, važ si i sebe a taky se pochval

No je velmi zvláštní, že dítě chválím stále, kamarádky taky a dokonce i kamarády. S tím problémy nemám. Jen jakmile jsem již citově "zaangažovaná" ve vztahu tak to nejde. Rodiče se mezi sebou nikdy nechválili spíše bojovali, tak tam budou kořeny - to, co je doma se nechválí. U dítěte jsem se to naučila poměrně rychle, ale u manžela si připadám v tomto směru strašně neohrabaná. prostě dělám to hloupě, nebo mi to tak přijde. Vidíš, třeba to co píšeš o hlazení tváře by mě ani nenapadlo, ne že bych nepohladila, ale že i to může být pochvala. Připadám si jak z jiné planety . Navíc bych řekla, že strašně přemýšlím, jestli si tu pochvalu zaslouží. Vlastně logicky jsem přesvědčena, že ano, ale uvnitř v citech/pocitech/emocích tam mám chaos a musím hodně bilancovat a přesvědčovat se, že ji mám dát. Je to vnitřní souboj, kterému vůbec nerozumím.

Liduso, také to tak cítím, vystihuješ má slova - prosím, děkuji, přidala bych omlouvám se a promiň. Před nedávnem jsem o tom napsala i článek.

AngieMaund a jiné chválit umíš, píšeš totiž, že neumíš chválit muže?
A na tvou otázku jak chválit, nedokážu to tady moc dobře popsat. Asi jak píše zonan - vyloučit "samozřejmost". Chválím přítele i za to, že se oholil a to třeba i tak, že nic neříkám, jen si hlazením užívám jeho tvář. Tím dělám dobře asi i jemu a tak je spokojenost oboustranná

Občas se na ně zapomene, ale myslím že není nad jednoduchá kouzelná slovíčka prosím a děkuji. A používat je i když se zdánlivě jedná o maličkost.

"Pochvala" vychází zevnitř. Je to vyjádření díků, uznání, radosti, vděčnosti, lásky... Začít musíš u sebe. Měla bys "chválit" sama sebe. Za každou maličkost. Ráno se na sebe podívat do zrcadla a "pochválit se", že dobře vypadáš, říct si: "Jsi skvělá holka, miluji tě." Pochválit se a poděkovat si za skvělou snídani, za to, jak jsi zvládla nákup, obdivovat své dítě, co vše už zvládlo, začít se dívat na každodenní zázraky života. Sama již teď vidíš, že není vše samozřejmé. Vše záleží na dobré vůli každého jedince. Mnoho věcí se nedá ovlivnit vlastní touhou, či pilnou a těžkou prací. Vyluč "samozřejmost" ze svého života a vše, co k Tobě přichází přijímej jako DAR.

Milé ženy, manželky a přítelkyně,
obracím se na Vás s velikou prosbou. Potřebuji pomoc Řekla bych, že jsem velmi schopná mladá žena, která má v životě úspěch. Nicméně jedna obrovská věc mi chybí ke štěstí a tím je manžel, který by mě miloval. Tedy manžela mám, ale jsme v obrovské krizi, kdy řešíme rozdělení majetku a stěhování. Mám dvouleté dítě a nechci přijít o tatínka pro něj. Kde je chyba? Myslím, že byla u mě, nebyla jsem zrovna ideální manželka a po jedenácti letech vztahu se mi to "zúročilo". Dobrá, nebudu zde sýčkovat, chci se s tím spíše nějak poprat. Nevzdávám se snadno, proto hledám, kde byly chyby a v čem bych se mohla poučit a co se na té hrozně vyčerpávající krizi naučit. Můj manžel je ohromný člověk a pravda je, že vše co vždy dělal jsem brala automaticky a nevážila jsem si toho. Nikdy jsem ho za nic nechválila, i když si to zasloužil. A to je věc, kterou bych se chtěla naučit. Říkala jsem si, tak začneš prostě chválit, jenže ouha, ono to nejde. Neznám slova, všechna mi připadají divná a hloupá, směšná a nedostatečná. Je mi jasné, že původem toho byla moje rodina, kde se nechválilo, proto s tím teď tak bojuji. Prosím všechny maminky, partnerky, přítelkyně a všechny ženy, které tento příspěvek čtou. Pomozte mi, prosím. Pošlete mi své rady, slova a věty, jakými chválíte své muže. Popište mi situace, kdy muže chválíte, jak často a jakým způsobem. Co u toho děláte fyzicky, apod. Je mi jasné, že někomu tohle může připadat opravdu velmi směšné, protože tyto věci dělá automaticky, mě to však nejde a ani vysoká škola k této schopnosti nestačí. Sestavím z Vašich příspěvků seznam a dám ho k dispozici. Je mnoho lidí, kteří s tímto mají problémy a já bych tím chtěla jim a samozřejmě sobě být nápomocná. Děkuji všem a děkuji od srdce. Angie Maund