Nemá titul, rozejdi se s ním...

Znám tři páry kde má žena VŠ a muž jen učební obor a všichni jsou naprosto spokojení a nemají s tím problém.

Moc Vám děkuju za Vaše názory. Tatuova poznámka ohledně vzdělání určitě platí, ale není to jen v rozdílnosti dosaženého vzdělání, protože podobný problém může nastat i mezi dvěma stejně vzdělanými lidmi, kdy se jeden prostě víc rozvíjí četbou,... Každopádně to, že má někdo za sebou vysokou, neznamená, že je na tom vědomostně nějak dobře Podle mě ty zmiňované rozchody po nástupu do práce nejsou otázkou rozdílného vzdělání, ale spíše rozdílných snů a představ o životě. A ty jsou dány hlavně charakterem.
Vím, že s tou babičkou je to spíš snobské - "on je pan doktor..." Někdy mám takový pocit, že se ji nezavděčím nikým s tím rozdílem, že o příteli s titulem by mohla aspoň mluvit mezi lidmi jako o "někom"
Na výšce mám za sebou tři roky a to, že si s přítelem nepopovídám o účtování a daních, mě zrovna netrápí V ostatních věcech mi přijde, že jsme na stejné úrovni, někdy mě naopak připadá, že to přítelovi palí daleko líp

Naprosto mi zde "mluví z duše" slunko.
Neměl by se posuzovat "papír" či míra vzdělání, kterého člověk studiem dosáhl, ale osobnost takového člověka, jeho všeobecný přehled, zájem o okolní svět, intelekt, ... což s dosaženým vzděláním zase až tak nesouvisí (netvrdím ale že vůbec).
Pozoruji to na svém příteli, přesto, že se učil na výbornou bez nějakého biflování, nestudoval dále a dal se na dělnickou profesi, to co ho baví, potřebuje aktivní práci. Krom toho je to skvělý člověk do života, má o všem neskutečný přehled, umí řešit problémy a co slíbí, taky splní. Když s ním srovnám pár svých známých s vyšším vzděláním, tak se mu nevyrovnají, "papír" není všechno.
Takže je dělník a dělník A z těch příběhů je jasné, že vzdělání je to poslední, co by ve vztahu mělo rozhodovat, tedy těsně před babičkou
Jak slunko uvedlo, důležité je se ctít, tolerovat, milovat, nedělat rozdíly.
Protože ale ani jednoho z vás tady nikdo nezná, musíš to dokázat zhodnotit sama. Je teď jen na tvém příteli, aby "dokázal" babičce, že jsou tyto její předsudky vůči němu nevhodné, že je dobrým člověkem i bez vysokoškolského vzdělání

Jestli mohu doplnit svoji zkušenost ke spekulacím.....já před rokem dostudovala. Přítel má obchodní akademii. Již rok pracuji a musím říci, že se nezměnilo vůbec ale vůbec nic. Přítel nemá nijak náročnou práci, takže má čas na své knihy, má všeobecný přehled větší než já, vzájemně si dokážeme poradit, není to že je jeden "chytřejší" a táhne druhého, doplňujeme se ve všech oblastech řešení.

Podle mě posuzovat podle míry vzdělání je blbost, vidím to právě na něm, on by sice asi nevynikal v matice a jazycích, ale pro život je k nezaplacení, dokáže řešit všechny problémové situace a je na něho spoleh. Když ho srovnám se svými kolegy inženýry, kteří jsou sice veleúspěšní, ale v osobním životě neví co se sebou, děkuju bohu za svého přítele.

Stručně, nemáme jediný problém, pořád se ctíme, tolerujeme, milujeme, jsme ROVNOCENNÝ pár (ne vzděláním, ale osobností), a o tom to je.

Takže má rada - nenech si radit na netu od lidí, kteří do Vašeho vztahu nevidí, sama víš a píšeš, že babička do toho sice mluvit může, je to její názor, ale Váš vztah je Váš, jenom Váš a sama poznáš, jestli to časem může dělat neplechu. Stejně tak jako možné nevěry, odcizení atd. z úplně jiných důvodů než vzdělání....

když je to tak individuální, a záleží na konkrétním příkladu.
myslím, že to fungovat může, koneckonců, však se ještě neberou, že jo.
Na druhou stranu, v drtivé většině partnerství mají partneři opravdu podobné vzdělání. Často je to dáno tím, že se poznají při studiu, nebo v zaměstnání, prostě tam, kde se nejčastěji pohybují.

Mohou být problémy, ale nemusí.
Hlavně jsem měl na mysli učňák a dokončenou VŠ. To už jsou dvě úrovně vzdělání,že. Mladý člověk je jiný na začátku a na konci studia, notabene pak po nástupu do práce, jak psal Mazlik. Asi přemýšlím moc dopředu. Pokud se mají dva lidi rádi, mají být spolu navzdory všemu. Když to vyjde, až do období, kdy jsou úplně vyzrálí, bez dětí, mají pořád ještě čas se na té životní křižovatce rozhodnout. Pak se uvidí. Psal jsem o úskalích, která takový vztah může přinést a o nichž by ti mladí měli vědět. Že to tak dopadá, za to já nemůžu a že jsou i příklady kde to klape, nepopírám.
Zkušenost je nepřenosná a život podle šablony nelze žít. Nabít hubu si musí taky člověk sám.

Mým rodičům zase vadí, že si přítel při práci dodělává Ph.D. Prý je to věčný student. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Ideální by bylo, kdyby ses na partnera dokázala podívat realisticky. Pokud je to člověk, který si umí poradit (o tom je podle mě inteligence - o řešení reálných problémů). Pokud se o něco zajímá a umí ti říct jednou za čas něco nového, co si vyzkoušel nebo přečetl, tak by to mělo být v pořádku.

Vzdělání sice zcela nevypovídá o hodnotách či o inteligenci, to je pravda, ale statisticky při velkých rozdílech ve vzdělání problémy bývají, ať si o tom myslíme co chceme. Ano, také znám dost zmetků s titulem, stejně jako vyučené s přirozenou inteligencí. Ale obecně je šance na problémy v partnerství, kdy je ve vzdělání velký rozdíl, prostě vyšší - SŠ a VŠ takový rozdíl není, učňák a VŠ už je rozdíl velký (i takové páry ovšem mohou fungovat, když mají priority podobné).

Takže je pravda především to, že jaký si to uděláš, takový to máš, to bezesporu. Také není třeba stahovat kalhoty, dokud je brod daleko - když to funguje, je blbost se rozcházet kvůli tomu, že jednou třeba bude nějaký rozdíl. Ale je třeba také počítat s tím, že ty priority především toho, kdo studuje, se mohou ještě velmi změnit, že to tak opravdu velmi často je, a že hlavně ten přechod ze školy do zaměstání bude tou kritickou fází, která ten vztah prověří. Statistika, nic víc ;)

Reaguju hlavně na příspěvek od Tatu, který psal, že když jeden studuje VŠ a druhý ne mohou být problémy, protože je každý v jiném prostředí a může se stát, že si pak nemají co říct. Takže píšu svou zkušenost, že to tak být nemusí-my žádný problém nemáme. Jak to bude v budoucnosti nevím, ale o tom jsem ani nepsala

Zapomínáte, že vzdělání jen málo vypovídá o hodnotách člověka, ba i o jeho inteligenci.
Nebude chodit a žít s jeho vzděláním, ale s ním jako člověkem se vším všudy.
Za všechny jeden příklad:
Mám známého, co nemohl studovat ani SŠ (špatný kádrový profil). Vzal si zdravotní sestru (tedy středoškolačku), a dnes je po sestrách požadováno alespoň bakalářské vzdělání, tak se snaží už 3. rok dostat na VŠ.
Rozdíl mezi jejich inteligencí je značný, ale opačně než by se dalo čekat.
Zatímco ten "obyčejný řidič" bez škol má přehled o světě, přirozenou inteligenci, postará se o děti a rodinu vč. vaření a uklízení, tak jeho žena si na vzdělanou dámu jen hraje, nemá žádné zájmy, jen polehává, o nic se nezajímá, její znalosti jsou tristní...

Jaké si to uděláš, takový to máš.
Vyprdni se na řeči. Jednej podle svého, jak Ty to cítíš.

Pokud teprve studuješ, tak je jasné, že žádné rozdíly zatím nevidíš, vždyť jste na tom prakticky stejně. Lámat chleba se bude až poté, co tu školu dokončíš a půjdeš do práce, tam se to teprve projeví, to bude teprve ten prubířský kámen. Při studiu je to sranda...

Já studuju VŠ, přítel má jen SŠ a pracuje, ale nejmenší pocit, že by mi nerozuměl nebo bychom si neměli co říct. Pokud s ním nechci probírat makroekonomii a různé odborné ekonomické věci máme toho na vyprávění až dost Takže já žádný problém nevidím

Dvě zprávy, jedna dobrá, a jedna špatná, jako v pohádce :)

Dobrá - chodíš s tím klukem, a ne s babičkou. Když si s rodinou navzájem nesednete (nebo s někým s rodiny), tak je řešení jej tam nebrat. Sice je to otrava, ale stává se to docela často, že se partner nebo partnerka rodičům nebo prarodičům nelíbí. Nejste zdaleka sami. Je to otrava o to víc, že z jedné strany (u nich) je to v pohodě, a z druhé strany (u vás) ne, ale těžko s tím něco naděláš, vyjma toho nepotkávání se.

Špatná - ten rozdíl ve vzdělání, pokud on zůstane dělník, a ty vystuduješ VŠ, se velmi pravděpodobně skutečně časem projeví. Není to sice teď hned důvod k rozchodu, ale připrav se na to, že jednou možná bude. Pokud se i on bude nějak vzdělávat a rozvíjet, a shodnete se na životních prioritách, tak třeba ne, ale spíš to v těchto případech dopadne tak, že tomu s VŠ se otevřou úplně jiné obzory a změní priority natolik, že do nich ten původní partner přestane zapadat. Nejvíce se to projeví ve chvíli, kdy jdeš ze školy do práce, to je obrovská změna, tam to padne nejčastěji.

že máme jen jeden život a ten je jenom náš a jenom na nás záleží, jaký bude. A takový banální rozdíly ve vzdělání mi přijdou jako úplně nicotný starosti. Záleží jen na tom, jak si rozumíte a jestli vám stojí za to strávit život s tím druhým.

Babička tě má ráda a protože má zkušenosti, bojí se o tvé štěstí. Ty budeš studovat vysokou, budeš vstřebávat nové vědomosti, budeš mít okolo sebe nové spolustudující a v těchto případech zhusta dochází k tomu, že si partneři najednou nemají co říci. To už musí být sakra přirozená inteligence, popřípadě podpořená intenzívní četbou a tím získaným všeobecným rozhledem u toho s nižším stupněm vzdělání, aby ten okamžik nenastal. Nebo velká láska, která přetrvá věky. Můžeš si partnera tisíckrát vážit pro jeho jiné vlastnosti, ale pokud si s ním nebudeš moci popovídat, či se budeš ve společnosti stydět třeba za jeho naivní názory či malý přehled o světě, nastoupí nespokojenost. Možná, že tvoje babička o tom takhle nepřemýšlí, jen to cítí intuitivně,a nebo to bere čistě jako snobskou záležitost. Jedno je ale jisté-nebezpečí rozčarováni tady je, tak jak jsem ho předestřel a ty se na ten okamžik můžeš připravit, případně svého milého inspirovat k sebevzdělávání v dalším období vašeho spolužití.
Co mě ale zdrtilo v diskusi je ten skrytý antisemitismus ( ne z pozice svého původu-vypadám spíš jako arijec ), který vyhřezne i přes takovou banalitu jako je původ jména. Ten závistivě-přehlíživý postoj ke všemu židovskému je tu od středověku a ještě nevymizel. Strašné zjištění. Nehledě na hloupost těch lidí, kteří ve své nevědomosti netuší, že velká část jmen, co nám nabízí kalendář je hebrejskéhio původu.

Jsem moc ráda, že máte stejnej názor jako já Jsem velkej paličák a doufám, že ve svých letech dostatečně rozumnej, takže si do toho, s kým budu, mluvit nenechám, notabene ne od babičky Jen doufám, že ji to rozmlouvaní přestane bavit
Ale překvapily jste mě, že Vám rozmlouvají i jména dětí

,že se zapojuji ,když si vzpomenu v době narození mýho druhého kluka jsem neměla absolutně jasno ve jménu a když od nás dostal jméno David tak od mé matky jsem si vyslechla názor "takový židovský jméno" ale zapomněla nebo nevěděla ,že její jméno Magdalena je také židovské ,nu a do dneška ho neumí normálně říct ,ale chtěla jsem tim jen říct vybírejte si partnery podle sebe budete s ním žít vy a ne vaše rodina a to se týká i jmen ,ony si také ne daly do ničeho nutit a jestli tvrdí ,že ano ,tak nevěřím

Jsem také babička a stejný názor s tvou babičkou nesdílím. Přijde mě to snobské. Upřednostňuji charakter člověka a jeho vrozenou inteligenci.

Možná to u ní pramení z toho, že vzdělanější člověk najde lepší pracovní uplatnění v dnešní době.

Pokud jsi přesvědčená o tom, že partner je pro tebe ten pravý, nenechej si do vztahu mluvit.

Hodně štěstí !

Z toho si nic nedělej. Nevím, z čeho to pramení, ale moje i manželova babička jsou taky zatížený na vzdělání. Možná to je tím, že ony neměly takový možnosti jako my a považují titul za něco extra. To chce toleranci a nadhled, jinak se z toho zblázníš, protože příště na tebe vytáhne něco jinýho. U nás je teď problém se jménama. Moje sestra má dvouměsíčního Jáchyma a já se na poslední návštěvě dozvěděla, že to je špatný, protože to je židovský jméno. Já pro změnu oznámila jméno svého potomka, kterýho čekám, a na to moje babička neřekla nic, ale výraz mluvil za vše, a manželova babička rovnou řekla, že se jí to nelíbí...
Takže na to kašli a dělej si to po svém

No, naštěstí nepotřebuješ schválení babičky k tomu, abys s tím mužem mohla chodit.
Je to její názor, který dnes už těžko změní. Může Tě to mrzet, ale to je tak vše. Babička bude muset respektovat Tvé rozhodnutí, nemůžeme se zařizovat neustále podle názoru našich příbuzných, je to náš život, ne jejich. Oni to buď přijmou nebo ne, to už je jejich věc.

Co Ti mám napsat-samozřejmě, že hodnota člověka nespočívá v jeho titulu, a je prima, že to víš už teď, nota bene, když sama se chystáš být ing.

Přeji hodně štěstí s klukem.

Ahojky,

moc by mě zajímalo, jestli někdo má podobný problém s babičkou... Nedávno se mě ptala, jestli s někým chodím (s přítelem jsem už skoro rok a půl ) Po kladné odpovědi ji nezajímalo odkud je, kolik mu je, jaký je, ale co dělá. Když jsem ji řekla, že pracuje ve strojírenské firmě, tak chtěla jen vědět, jestli jako dělník nebo "něco jiného". Když jsem ji odpověděla, že jako dělník, přestala se o něj zajímat a okamžitě stočila debatu jinam. Příští návštěvu se mě ptala na totéž a pak do mě začala hustit, ať se s ním rozejdu. Nechápala jsem proč. Její vysvětlení - ty budeš inženýrka (kdoví jestli ) a on nebude nic... Dost to se mnou zacloumalo, protože jsem to od babičky nečekala... (I když vím, že na moji mamču měla stejný názor a to táta začal dělat vejšku až po svatbě )

Člověk by řekl, že za svůj život (je jí 75) už posbírala dostatek zkušeností na to, aby věděla, že štěstí není jen v titulech a penězích... Že víc než nějaký titul je na člověku důležitějš jeho charakter.

No a teď se docela děsím, jak to bude, až ji jednou JIrku představím. Aby nezačala mluvit stejným stylem i před ním Zatím to budu odkládat, jak to půjde... I kdž je to docela blbý, protože už znám přítelovy obě babičky...

Tak mě moc zajímá, jestli jste někdo zažil podobnou situace či snad máte podobný názor jako babička